30 Cdo 2278/2023-225
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a
soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci
žalobce V. B., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se
sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve
věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o
zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod
sp. zn. 37 C 46/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 14. 2. 2023, č. j. 16 Co 404/2022-194, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2023, č. j. 16 Co
404/2022-194, se ve výroku I, v části výroku II, kterou byl výrok II rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 7. 2022, č. j. 37 C 46/2020-97, změněn
tak, že žalované bylo uloženo zaplatit žalobci další částku 52 750 Kč, a dále
ve výroku III o nákladech řízení zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací
Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Dovolání do části výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
14. 2. 2023, č. j. 16 Co 404/2022-194, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 7. 2022, č. j. 37 C 46/2020-97, ohledně
zamítnutí žaloby co do částky 129 960 Kč, se odmítá.
1. Žalobce se podanou žalobou (po jejím částečném odmítnutí pro vady
ohledně požadovaného příslušenství usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne
2. 9. 2020, č. j. 37 C 46/2020-10) domáhal po žalované zaplacení částky 212 960
Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku
nepřiměřené délky trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Labem
pod sp. zn. 3 T 159/2009 (dále jen „posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 21. 7. 2022, č. j. 37 C 46/2020-97, uložil žalované povinnost zaplatit
žalobci částku ve výši 30 250 Kč (výrok I), žalobu co do požadavku na zaplacení
částky 182 710 Kč zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit
žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 2 600 Kč (výrok III).
3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Soud
prvního stupně podrobně zjistil průběh posuzovaného trestního řízení, které
bylo vůči žalobci zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 14. 7. 2008,
kterým bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro spáchání trestných činů
porušování povinnosti při správě cizího majetku dle § 255 odst. 1, 2 písm. a),
b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, a porušení povinnosti v řízení o
konkurzu dle § 126 odst. 1 trestního zákona. Toto usnesení bylo žalobci
doručeno dne 16. 7. 2008. Dne 6. 1. 2009 byl žalobce upozorněn na změnu právní
kvalifikace stíhaného skutku z trestného činu porušování povinnosti při správě
cizího majetku dle § 255 odst. 1, 2 písm. a), b) trestního zákona na trestný
čin zpronevěry dle § 248 odst. 1, 3 písm. a), c) trestního zákona. Dne 30. 11.
2009 podal na žalobce státní zástupce obžalobu. Okresní soud v Ústí nad Labem
poprvé rozhodl dne 11. 9. 2015 (řízení bylo částečně zastaveno pro promlčení a
ve zbytku byl žalobce obžaloby zproštěn), tento rozsudek však byl k odvolání
státního zástupce odvolacím soudem dne 23. 11. 2016 pro formální vady zrušen
(spis byl odvolacímu soudu předložen již dne 19. 1. 2016). Podruhé rozhodl
Okresní soud v Ústí nad Labem dne 26. 10. 2017, ale i tento rozsudek odvolací
soud dne 5. 11. 2018 zrušil a sám znovu rozhodl tak, že žalobce uznal vinným z
přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1,
odst. 2 písm. a), b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Tento rozsudek
nabyl právní moci dne 5. 11. 2018, přičemž dovolání žalobce bylo dne 19. 6.
2019 Nejvyšším soudem odmítnuto a toto usnesení bylo žalobci doručeno dne 30.
8. 2019. V průběhu přípravného řízení i před soudem podával žalobce řadu
stížností, namítal podjatost dozorujícího státního zástupce i soudce a žádal
přikázání věci jinému soudu, v řízení byl zpracován znalecký posudek a
vyslýcháni svědci, proběhla řada hlavních líčení, která byla opakovaně
odročována, a to i k žádostem žalobce. Po hlavním líčení dne 1. 8. 2013 bylo
další odročeno z důvodu stáže předsedy senátu u Krajského soudu v Ústí nad
Labem, ale teprve dne 22. 8. 2014 byl žalobce dotázán, zda z tohoto důvodu
požaduje opakování celého hlavního líčení, na čemž trval. Žalobce dne 14. 6.
2019 uplatnil u žalované nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku
posuzovaného řízení, žalovaná však tento nárok nevypořádala.
4. Po právní stránce vyšel soud prvního stupně ze zákona č. 82/1998 Sb.,
o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), a uzavřel, že posuzované řízení
bylo zahájeno dne 16. 7. 2008 (doručení usnesení o zahájení trestního stíhání)
a ukončeno dne 30. 8. 2019. Celková délka posuzovaného řízení tedy činí cca 11
let a 1 měsíc. Posuzované řízení považoval soud prvního stupně za složitější po
procesní i hmotněprávní stránce (bylo rozhodováno o stížnostech a námitkách
žalobce, s ohledem na stíhané činy proběhlo složitější dokazování, byl
vypracován znalecký posudek, proběhla řada hlavních líčení, která byla
opakovaně odročována, a to i k žádostem žalobce) a probíhalo na třech stupních
soudní soustavy s tím, že soudy prvního a druhého stupně rozhodovaly dvakrát,
žalobce se na délce řízení nečinností či obstrukcemi nepodílel, byť k
prodloužení řízení přispěl opakovanými žádostmi o odročení hlavního líčení,
námitkami podjatosti, podáním blanketního odvolání, trváním na opakování
hlavního líčení a opakovanými žádostmi o prodloužení lhůty k doplnění
stížnosti. Dále soud prvního stupně uzavřel, že se žalobce nesnažil o urychlení
řízení, což mu však nelze přičítat k tíži. Význam předmětu řízení hodnotil soud
prvního stupně jako zvýšený, neboť šlo o trestní řízení vedené vůči žalobci,
pokud však žalobce v žalobě tvrdil další skutečnosti, které měly umocňovat
hloubku zásahu nebo ovlivnění jeho životní situace, tak k jejich prokázání
neoznačil žádné důkazy a k jednání soudu prvního stupně, kde bylo i vyhlášeno
rozhodnutí, se nedostavil, čímž se zbavil možnosti být poučen dle § 118a odst. 3 občanského soudního řádu; tyto skutečnosti tudíž v řízení prokázány nebyly. Dále soud prvního stupně zaznamenal v průběhu posuzovaného řízení několik
průtahů, resp. období nečinnosti (od hlavního líčení dne 1. 8. 2013 do zaslání
přípisu žalobci soudem dne 22. 8. 2014 a od předložení spisu odvolacímu soudu
dne 19. 1. 2016 do rozhodnutí odvolacího soudu dne 23. 11. 2016) a za
nekoncentrovaný postup Okresního soudu v Ústí nad Labem považoval, že jeho
první rozsudek byl odvolacím soudem zrušen pro formální vady. Soud prvního
stupně tedy uzavřel, že v posuzovaném řízení došlo k porušení práva žalobce na
projednání věci v přiměřené lhůtě, a tedy k nesprávnému úřednímu postupu. Soud
prvního stupně dále uvedl, že je sice pravdou, že žalobce byl v posuzovaném
řízení nakonec odsouzen, jak zdůrazňovala žalovaná, ale z judikatury Nejvyššího
soudu bez dalšího neplyne, že by v tomto případě neměla (resp. nemohla) žalobci
vzniknout újma (nepřiměřeně dlouhým trestním stíháním), byť náhrada v penězích
by v takovém případě měla být spíše nižší.
Dle soudu prvního stupně
individuální okolnosti projednávané věci (žalobce byl osobou prvotrestanou,
délka trestního řízení byla zcela zjevně nepřiměřená, v průběhu trestního
řízení byl žalobcem nejprve soudem prvního stupně osvobozen, tento rozsudek
však byl zrušen z důvodu formálních pochybení) nesvědčí o tom, že by žalobcova
újma byla zcela nepatrná a dospěl tedy k závěru, že samotné konstatování
porušení práva není dostatečné a žalobci tak náleží (alespoň symbolické)
odškodnění v penězích. Při stanovení jeho výše vyšel soud prvního stupně ze
základní částky 15 000 Kč za každý rok řízení, kterou za první dva roky snížil
na 50 %, tj. z částky 151 250 Kč. Takto vypočtenou základní částku pak soud
prvního stupně snížil o 30 % z důvodu složitosti řízení, o 30 % z důvodu
instatančnosti a o 30 % z důvodu podílu žalobce na délce řízení a zvýšil ji o
10 % z důvodu významu předmětu řízení pro žalobce, důvody pro jiné modifikace s
ohledem na další kritéria neshledal. Výši zadostiučinění za nepřiměřenou délku
posuzovaného řízení tedy soud prvního stupně vypočetl na částku 30 250 Kč,
kterou žalobci přiznal s tím, že pro modifikaci základní částky nad 50 %
shledal výjimečné okolnosti (složitost posuzovaného řízení, rozhodování na
třech stupních soudní soustavy a podíl žalobce na délce posuzovaného řízení,
odsouzení žalobce v posuzovaném řízení a nedostavení se k jednání, a tudíž
neprokázání individuálních dopadů nepřiměřeně dlouhého řízení do života
žalobce).
5. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce i
žalované rozsudkem ze dne 14. 2. 2023, č. j. 16 Co 404/2022-194, rozsudek soudu
prvního stupně ve vyhovujícím výroku I o věci samé potvrdil (výrok I rozsudku
odvolacího soudu), v zamítavém výroku II jej změnil tak, že žalované uložil
povinnost zaplatit žalobci další částku 52 750 Kč, a ohledně zbývajících 129
960 Kč tento výrok potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a uložil
žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů částku 3 500 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně,
která ale částečně doplnil tak, že rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem
ze dne 11. 9. 2015, č. j. 3 T 159/2009-1161, byl žalobce zproštěn obžaloby,
neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek kvalifikovaný jako trestný čin
zpronevěry a spočívající v tom, že obžalovaný jako správce konkurzní podstaty
zpeněžil nemovitosti úpadce a inkasoval kupní cenu v celkové výši 1 195 000 Kč,
kterou použil blíže nezjištěným způsobem pro svoji potřebu, čímž způsobil
konkurzní podstatě úpadce škodu 1 195 000 Kč, poněvadž nebyla bez pochybností
vyvrácena obhajoba žalobce, že tuto částku odcizila z jeho kanceláře třetí
osoba. Tento rozsudek byl k odvolání státního zástupce usnesením Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 11. 2016, č. j. 6 To 26/2016-1291, zrušen a
věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení s odůvodněním, že
stíhaný skutek se stal a soud se nevypořádal se všemi významnými okolnostmi, a
to z hlediska případné právní kvalifikace skutku jako trestného činu porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 trestního zákona (zda žalobce
postupoval s odbornou péčí, když částku 1 195 000 Kč uložil v kanceláři v
zásuvce psacího stolu). Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 10. 2017, č. j. 3 T 159/2009-1380, byl žalobce uznán vinným, že inkasoval
peníze a namísto toho, aby je vyplatil věřiteli úpadce, je vložil do zásuvky
stolu, nedostatečně je zajistil proti ztrátě a odcizení, k čemuž došlo, čímž
porušil povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek a spáchal přečin
porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. a), b) trestního zákoníku. I tento rozsudek však byl k odvolání žalobce zrušen,
a to rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 11. 2018, č. j. 6 To
280/2018-1524, a tento soud sám uznal žalobce vinným posuzovaným skutkem, čímž
porušil povinnost opatrovat cizí majetek a spáchal přečin porušování povinnosti
při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. a), b) trestního
zákoníku, přičemž se tento soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a svým
rozhodnutím „jen“ upřesnil právní větu, že obžalovaný svým skutkem porušil
povinnost opatrovat (nikoli spravovat) cizí majetek. Žalobci byl uložen
podmíněný trest odnětí svobody v délce 18 měsíců, se zkušební dobou 3 let s
tím, že z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá, že by úvahu soudu o druhu a výši
trestu ovlivnila délka trestního řízení. Na druhou stranu však odvolací soud
nedoplnil dokazování listinami předloženými v odvolacím řízení žalobcem k
prokázání zvýšených dopadů trestního řízení do jeho života, neboť byly
předloženy po koncentraci řízení, tj. po skončení prvního jednání u soudu
prvního stupně dne 21. 7. 2022. Argumentaci žalobce, že nebyl poučen dle § 118a
odst. 3 občanského soudního řádu a že jednání dne 21. 7.
2022 se neúčastnil
proto, že se domníval, že soud má všechny důkazy potřebné pro rozhodnutí a
účast žalobce není nutná s ohledem na výzvu dle § 115a občanského soudního
řádu, která předcházela předvolání k jednání, posoudil odvolací soud jako
nedůvodnou, neboť nařízení jednání a předvolání žalobce k němu měl a mohl
žalobce považovat za změnu procesního postupu soudu a známku toho, že soudce
(narozdíl od asistenta soudce) považuje konání jednání za nutné. Odvolací soud
se tedy ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nedostavením se k jednání
se žalobce připravil o poučení dle § 118a odst. 3 občanského soudního řádu a o
možnost předložit důkazy k prokázání jeho tvrzení. Rozhodnutí bez těchto důkazů
soudem prvního stupně tak není dle odvolacího soudu procesní vadou a jejich
označení a předložení v odvolacím řízení není přípustné.
7. Po tomto doplnění dokazování se odvolací soud ztotožnil s délkou
posuzovaného řízení i základní částkou vypočtenou soudem prvního stupně (151
250 Kč), dospěl však k její odlišné modifikaci. Odvolací soud snížil základní
částku o 20 % pro procesní složitost (nutnost rozhodovat o námitkách podjatosti
a místní nepříslušnosti žalobce, právo žalobce žádat opakování hlavních líčení
od počátku, neboť od posledního hlavního líčení uplynula delší doba, takže v
letech 2011 a 2012 jich proběhlo 13 a v letech 2014 a 2015 10), o 10 % pro
hmotněprávní složitost, která se odrazila i ve změnách právní kvalifikace, a o
30 % pro instančnost (řešení věci na třech stupních soudní soustavy, přičemž na
dvou stupních opakovaně). Složitost skutkovou odvolací soud (narozdíl od soudu
prvního stupně) neshledal. Pro postup orgánů veřejné moci zvýšil odvolací soud
základní částku o 5 %, a to pro průtahy zjištěné již soudem prvního stupně,
neztotožnil se však po doplnění dokazování se závěrem, že postup soudu prvního
stupně by byl nekoncentrovaný, neboť ani v jednom případě nedošlo ke zrušení
rozsudku soudu prvního stupně pro zásadní procesní vadu či z důvodu
nerespektování právního názoru nadřízeného soudu. Z tohoto důvodu tudíž nelze
základní částku modifikovat. Ohledně chování žalobce odvolací soud uzavřel, že
nebylo zjištěno takové chování, které by pro svoji obstrukční či zjevně
svévolnou či bezúspěšnou povahu bylo důvodem pro snížení základní částky v
neprospěch žalobce. Závěry soudu prvního stupně v tomto směru označil odvolací
soud za rozporné, poněvadž procesní úkony žalobce byly hodnoceny v rámci
procesní složitosti věci. Pro význam předmětu řízení zvýšil odvolací soud
základní částku o 10 %, neboť šlo o řízení s typově zvýšeným významem, zvýšený
dopad řízení do svého života však žalobce neprokázal. Současně odvolací soud
uzavřel, že délka trestního řízení neovlivnila rozhodnutí trestního soudu o
trestu, uložený trest tedy neovlivňuje rozhodnutí civilního soudu o
zadostiučinění. K námitce žalované, že žalobce byl pravomocně odsouzen, pak
odvolací soud uzavřel, že dle Nejvyššího soudu není z hlediska významu řízení v
zásadě rozhodující výsledek řízení pro poškozeného, přičemž zadostiučinění se
poskytuje jen tehdy, vznikla-li nemajetková újma, což je negativní zásah do
jiné než majetkové sféry poškozeného, zejména do jeho osobnostní integrity
(úzkost, obtíž, nejistota). Samo trestní řízení nelze vnímat jako trest za
spáchaný trestný čin, nebylo-li k délce řízení přihlédnutí při ukládání trestu. Osoba pravomocně odsouzeného pachatele sice může (ale nemusí) být okolností,
která vyvrací vznik nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřenou délkou trestního
řízení, ale neděje se tak automaticky bez dalšího; rozhodující jsou okolnosti
případu. V daném případě pak dle odvolacího soudu žalovaná netvrdila (kromě
pravomocného odsouzení) takovou skutečnost, která by v daném případě vyloučila
vznik nemajetkové újmy na straně žalobce, a taková okolnost ani neplyne z
provedených důkazů.
K osobě žalobce nebylo zjištěno jiné trestní stíhání, šlo o
majetkový trestný čin a žalobce byl úspěšný s obhajobou proti té části
obžaloby, kterou mu bylo kladeno za vinu, že peníze užil pro vlastní potřebu. Odvolací soud tudíž dospěl k závěru, že žalobci náleží zadostiučinění v
penězích, které po modifikacích vypočetl ve výši 83 000 Kč, žalobci tudíž k již
soudem prvního stupně přiznané částce 30 250 Kč přiznal i další částku 52 750
Kč a ve zbytku napadený zamítavý výrok o věci samé rozsudku soudu prvního
stupně stejně jako vyhovující výrok potvrdil.
8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná ve výrocích I a II
dovoláním, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody.
9. Dle žalované závisí napadené rozhodnutí na vyřešení otázky, zda
průtažné trestní řízení působí stejně intenzivně na poškozeného, který je
pachatelem úmyslného trestného činu, pro nějž byl odsouzen, či který pachatelem
není, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (zejm. od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp.
zn. 30 Cdo 3514/2017). Žalovaná zdůraznila, že odvolací soud při stanovení
formy zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného trestního řízení
nedostatečně zhodnotil to, že žalobce byl pravomocně odsouzen k podmíněnému
trestu za úmyslný trestný čin, tedy že si vedení trestního řízení přivodil sám.
Takové trestní řízení totiž nemůže v osobní sféře odsouzeného pachatele vyvolat
citelnou újmu a nelze tak přiznat odškodnění v penězích, ale jen konstatování
porušení práva.
10. Dále žalovaná uvedla, že se odvolací soud (shodně jako soud prvního
stupně) vůbec nezabýval tím, zda se žalobci nedostalo v nějaké formě odškodnění
již v průběhu trestního řízení (např. v podobě snížení trestu), neboť pokud by
se délka řízení promítla v konečné podobě výroku trestního soudu o výši trestu,
byl by to dle žalované další důvod k nepřiznání finančního zadostiučinění, ale
jen konstatování porušení práva.
11. Závěrem žalovaná navrhla napadený rozsudek ve výrocích I a II zrušit
a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
12. Žalobce se k dovolání žalované vyjádřil tak, že navrhl jeho
odmítnutí, neboť zákon č. 82/1998 Sb. v případě průtahů v řízení nehovoří o
odmítání nároku na odškodnění, pokud se jedná o odsouzení za úmyslný trestný
čin. Dále žalobce odkázal na odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, které
považuje za správné.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
14. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 2 písm. b) a 4 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále
zabýval tím, zda obsahuje všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s.
ř. a jeho přípustností.
15. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
16. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
17. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že dovolání do části výroku II
rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního
stupně, jímž byla žaloba co do částky 129 960 Kč zamítnuta, není subjektivně
přípustné, neboť oprávnění podat dovolání (subjektivní přípustnost) svědčí
pouze tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala
újma, odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě
změní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo
2675/99). Nejvyšší soud tedy dovolání žalované v této části jako subjektivně
nepřípustné dle § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
19. Ve vztahu k části dovolání směřující proti výroku I a dále proti
části výroku II, kterou byl výrok II rozsudku soudu prvního stupně změněn tak,
že žalované bylo uloženo zaplatit žalobci další částku 52 750 Kč, Nejvyšší soud
v první řadě uvádí, že v rozsahu, v němž dovolání směřuje proti výroku I
rozsudku odvolacího soudu, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen
ohledně vyhovění žalobě co do částky 30 250 Kč, by dovolání samo o sobě
přípustné nebylo, neboť tímto výrokem nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění
převyšujícím 50 000 Kč [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Nejvyšší soud nicméně
přihlédl k tomu, že v obou výše uvedených výrocích rozsudku odvolacího soudu o
věci samé bylo rozhodnuto o totožném nároku založeném na totožném skutkovém
základu, a proto je na místě, aby jednotlivé části takto jen procesně
rozděleného nároku v rozhodnutí dovolacího soudu sledovaly stejný právní osud,
neboť se dovolatel nijak na štěpení nároku svojí dispozicí nepodílel (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012,
uveřejněné pod č. 60/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo nález
Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 117/04, uveřejněný ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 37/2005).
20. Jestliže žalovaná kromě řádně formulované právní otázky v dovolání
rovněž namítala, že se odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně)
nezabýval tím, zda se žalobci nedostalo odškodnění již v průběhu trestního
řízení, a to v podobě snížení trestu, což považovala za další důvod pro
nepřiznání zadostiučinění v penězích, ale jen konstatování porušení práva, tak
v tomto směru žalovaná nijak nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání dle §
237 o. s. ř. Dovolání je tedy v tomto rozsahu vadné.
21. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky posouzení intenzity
působení nepřiměřeně dlouhého trestní řízení na poškozeného, který je
pachatelem úmyslného trestného činu, pro nějž byl odsouzen, neboť při jejím
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
22. Dovolání je důvodné.
23. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
24. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se
podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
Podle odstavce 2 téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích,
jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování
porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž
k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 téhož ustanovení v případech, kdy
nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty
druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení
výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu,
zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání
poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil
dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů
veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
25. Ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaném pod č. 58/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní (dále jen „Stanovisko“),
Nejvyšší soud konstatoval, že význam řízení pro poškozeného je velmi důležitým
objektivním kritériem, jemuž je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost. Dle
Stanoviska lze kvalifikovat jednotlivé skupiny (druhy) případů podle předmětu
řízení, u nichž je dán vyšší typový význam řízení pro poškozeného, který není
třeba v řízení prokazovat, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení.
Jedním z takových řízení je i trestní řízení (zejména je-li omezena osobní
svoboda účastníka). Toto však nemusí se zřetelem k okolnostem případu platit
bezvýjimečně a může být ke skutkové obraně v řízení vyvráceno.
26. Ohledně výše přiznaného zadostiučinění Nejvyšší soud ve Stanovisku
uzavřel, že nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu
§ 13 odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1 věty třetí OdpŠk je třeba tvrdit a není-
li úspěšně popřena anebo nepostačuje-li konstatování porušení práva, přizná se
za ni zadostiučinění v penězích. Dále Nejvyšší soud uvedl, že Evropský soud pro
lidská práva vychází ze „silné, ale vyvratitelné domněnky“, že nepřiměřená
délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu
v zásadě nevyžaduje, neboť újma vzniká samotným porušením práva, a jen zcela
výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. Je tedy na místě přistupovat k
případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela
výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro
poškozeného nepatrný). Náhrada imateriální újmy má sloužit ke kompenzaci stavu
nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení
uveden a v níž byl udržován. Popření tvrzení o nemajetkové újmě ve shora
uvedeném obecném smyslu vzniklé v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení
je na žalovaném škůdci, jenž má ke své obraně a ke svému zájmu povinnost uvést
skutečnosti vylučující pravdivost tvrzení takového škodního předpokladu.
27. V rozsudku ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že význam předmětu řízení pro poškozeného ve smyslu §
31a odst. 3 písm. e) OdpŠk není neměnnou veličinou, ale v průběhu řízení může
dojít k jeho snížení, nebo naopak zvýšení.
28. V rozsudku ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2595/2010, Nejvyšší
soud uzavřel, že ačkoliv v případě trestního řízení jde o věc typově významnou
pro osobu obviněného, za určitých okolností lze uzavřít, že nemajetková újma
způsobená žalobci je tak nízké intenzity, že přiměřeným zadostiučiněním bude
samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. V
každém řízení je proto třeba vždy zvažovat, zda nenastaly okolnosti, které
vznik nemajetkové újmy vyvracejí. Takovou okolností může (ale nemusí) být i to,
že se náhrady nemajetkové újmy domáhá pravomocně odsouzený pachatel trestného
činu právě za délku trestního řízení, v němž byl shledán vinným, popřípadě mu
byl i uložen trest. Trestní řízení je pouze logickým důsledkem trestné činnosti
pachatele, který svým jednáním jeho zahájení způsobil.
29. K obdobným závěrům se přihlásil Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne
14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017, kde dospěl k závěru, že při stanovení
formy a výše náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení se
při hodnocení významu předmětu řízení pro poškozeného přihlíží k tomu, že byl
poškozený v tomto řízení uznán vinným ze spáchání trestného činu, neboť jako
vědomý „hybatel děje“ si musel být vědom toho, že spácháním trestného činu
vnáší na dlouhou dobu do svého života nejistotu a po zahájení trestního stíhání
prakticky „doufá v selhání orgánů činných v trestním řízení“. Takový poškozený
má rovněž možnost přičinit se o rychlejší vyřízení trestní věci, a to případným
doznáním se ke spáchání trestného činu nebo např. možností v některých
případech akceptovat tzv. odklon v trestním řízení. Význam řízení pro takového
pachatele trestného činu je tedy odlišný od obviněného, který se trestné
činnosti nedopustil a podstupuje tak nejistotu, zda nedojde k tzv. justičnímu
omylu a neoprávněnému trestu. V této souvislosti pak Nejvyšší soud rovněž
uzavřel, že pokud by soud v daném případě neměl za zjištěné, že orgány činné v
trestním řízení nepostupovaly způsobem, který lze očekávat, ale dopustily se
vícerých pochybení napravovaných především v průběhu odvolacího řízení, přičemž
docházelo též k průtahům řízení, zpravidla by nebylo vůbec možno uvažovat o
odškodnění újmy v peněžité formě.
30. Výše uvedenými judikatorními závěry se však odvolací soud neřídil.
Ve vztahu k posouzení kritéria významu předmětu řízení pro žalobce odvolací
soud uzavřel, že tento je zvýšený, neboť posuzované řízení bylo řízením
trestním, a otázkou vlivu skutečnosti, že žalobce byl v posuzovaném trestním
řízení uznán vinným a odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu, se zabývat
odmítl s odůvodněním, že žalovaná kromě pravomocného odsouzení netvrdila
takovou skutečnost, která by v daném případě vyloučila vznik nemajetkové újmy
na straně žalobce, a taková okolnost ani neplyne z provedených důkazů. Dále
odvolací soud zdůraznil, že k osobě žalobce nebylo zjištěno jiné trestní
stíhání, šlo o majetkový trestný čin a žalobce byl úspěšný s obhajobou proti té
části obžaloby, kterou mu bylo kladeno za vinu užití peněz pro vlastní potřebu.
Odvolací soud tudíž vycházel z předpokladu, že k tomu, aby se existence
odsouzení za úmyslný trestný čin mohla v posouzení kritéria významu předmětu
řízení pro poškozeného, a tedy i ve formě, příp. výši zadostiučinění za
nepřiměřenou délku trestního řízení, projevit, je nezbytné, aby žalovaná
tvrdila a prokázala i další (blíže nespecifikované) skutečnosti vylučující
vznik nemajetkové újmy. Výše uvedená judikatura Nejvyššího soudu je však
postavena na závěru opačném, a to že význam trestního řízení pro pachatele
trestného činu je zásadně snížen již tím, že trestný čin, pro nějž je stíhán,
spáchal, čímž si nejistotu spojenou s probíhajícím trestním řízením do svého
života vznesl sám, a po zahájení trestního stíhání prakticky pouze „doufá v
selhání orgánů činných v trestním řízení“. O peněžité formě zadostiučinění pak
lze v případě takového pachatele uvažovat pouze tehdy, pokud je prokázáno, že
se na délce řízení výrazně podílely orgány veřejné moci (např. se dopustily
vícerých pochybení napravovaných především v průběhu odvolacího řízení, a
docházelo i k průtahům řízení). Takovými úvahami se však odvolací soud v dané
věci neřídil a k existenci odsouzení žalobce odmítl bez dalšího jakkoli
přihlédnout. Navíc odvolacím soudem zdůrazňovanou skutečnost, že poškozený byl
v průběhu trestního řízení s částí své obhajoby (ohledně užití peněz pro
vlastní potřebu) úspěšný lze zhodnotit v rámci úvahy o významu předmětu řízení
a jeho změně v průběhu řízení ve vazbě na to, kdy k takové skutečnosti došlo
(ze skutkových zjištění vyplývá, že ke změně stíhaného skutku došlo již v roce
2016), což odvolací soud rovněž neučinil a „částečný úspěch obhajoby“ žalobce
bez dalšího (aniž by se zabýval tím, kdy k němu došlo) vztahoval k řízení jako
celku. Právní posouzení tohoto kritéria tak není úplné, a tudíž ani správné.
31. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud
ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zabýval i tím, zda ve věci ve
vztahu k tomuto nároku existují zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, §
229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaná existenci
takových vad netvrdila a tyto se nepodávají ani z obsahu spisu.
32. Nejvyšší soud však nepřehlédl, že již v rámci vyplněného prohlášení
o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro účely osvobození od soudních
poplatků ze dne 28. 4. 2021 žalobce soudu prvního stupně sdělil, že je ohledně
něj dle zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, vedeno u Krajského
soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 43 K 1001/2006 konkurzní řízení, v rámci
kterého byl na jeho majetek dne 25. 5. 2018 (poté, co byl předchozí konkurz
prohlášený dne 14. 2. 2007 zrušen) prohlášen konkurz, který dosud není skončen,
a byl jmenován i správce konkurzní podstaty. Vzhledem k tomu, že do konkurzní
podstaty spadají jak pohledávky dlužníka existující ke dni prohlášení konkurzu,
tak pohledávky nabyté v jeho průběhu, a to včetně pohledávek dle zákona č.
82/1998 Sb., byl by žalobce, ohledně něhož probíhá konkurzní řízení, aktivně
věcně legitimován k podání žaloby po prohlášení konkurzu, kdy přechází
oprávnění nakládat s majetkem podstaty (tedy i s pohledávkami dlužníka) na
správce konkursní podstaty, pouze v případě, pokud by se správce konkurzní
podstaty rozhodl pohledávku, o jejíž existenci ví, nevymáhat a do konkurzní
podstaty by ji nesepsal nebo by ji z ní vyloučil (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4754/2009, nebo ze dne 10. 11. 2010,
sp. zn. 29 Cdo 1655/2009). Soud prvního stupně a následně i odvolací soud se
však touto skutečností vyplývající z obsahu spisu nijak nezabývaly, stav
konkurzního řízení žalobce nezjišťovaly, neučinily dotaz na správce konkurzní
podstaty ohledně postavení žalobní pohledávky v rámci konkurzního řízení a
existenci aktivní věcné legitimace žalobce v souladu s výše uvedenou
judikaturou nezkoumaly. V tomto směru je tudíž jejich právní posouzení věci
rovněž neúplné.
33. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu
podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil ve výroku I a dále v části výroku II,
kterou byl změněn výrok II rozsudku soudu prvního stupně, ohledně zaplacení
částky 52 750 Kč, a dále v závislém výroku III o náhradě nákladů řízení [§ 242
odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a věc v uvedeném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Ohledně části výroku II, kterou byl
potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně co do zamítnutí žaloby ve
vztahu k částce 129 690 Kč, pak bylo dovolání odmítnuto jako subjektivně
nepřípustné.
34. Při novém projednání věci odvolací soud nejprve učiní dotaz na
konkurzního správce žalobce, zda o předmětné pohledávce ví a zda ji do
konkurzní podstaty zahrnul, příp. zda tak hodlá v budoucnu učinit, poté nárok
žalobce ve zrušeném rozsahu nově posoudí, případně i na základě zopakovaného či
doplněného dokazování, a to v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího
soudu vztahující se, jak k posouzení nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou
délku řízení s ohledem na odsouzení žalobce v posuzovaném trestním řízení, tak
k otázce aktivní věcné legitimace žalobce, na jehož majetek je veden konkurz, k
podání žaloby o zadostiučinění v peněžní formě.
35. Odvolací soud je v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího
soudu v tomto rozsudku vysloveným (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
36. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 8. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu