30 Cdo 2869/2021-182
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců
JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobce J. V., narozeného
XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janou Gúckou, advokátkou, se sídlem ve Zlíně,
Štefánikova 5462, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy, se
sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o zaplacení 300 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 98/2013,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2021,
č. j. 64 Co 19/2016- 154, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2021, č. j. 64 Co 19/2016- 154,
se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobce (dále též „dovolatel“) se žalobou domáhal zaplacení částky
300 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění. Za nemajetkovou újmu vzniklou
v důsledku rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 11. 6. 2007, č. j.
KUZL-32981/2007, sp. zn. KUSP-32981/2007/DOP/Ti, a Městského úřadu Vsetín ze
dne 2. 4. 2007, č. j. MUVS13146/2006/21/OSA/KL, požadoval žalobce částku ve
výši 200 000 Kč. Za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku rozhodnutí Krajského
úřadu Zlínského kraje ze dne 27. 9. 2007, č. j. KUZL-51039/2007, sp. zn.
KUSP-51039/2007/DOP/Ti, a Městského úřadu Vsetín ze dne 26. 6. 2007, č. j.
MUVS13146/2006/34/OSA/KL, požadoval žalobce částku ve výši 100 000 Kč.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 8. 10. 2015, č. j. 18 C 98/2013-49, vyslovil, že úředním postupem
Městského úřadu Vsetín ve věci vedené „pod sp. zn. MUVS-S13146/2006“ ve
veřejnoprávním přestupkovém řízení bylo nezákonně zasaženo do práv žalobce
(výrok I), zamítl žalobu co do částky, kterou se žalobce domáhal zadostiučinění
za nemajetkovou újmu ve výši 300 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím
(výrok II), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení
ve výši 17 424 Kč (výrok III).
3. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce byl rozhodnutím
Městského úřadu Vsetín ze dne 2. 4. 2007, č. j. MUVS13146/2006/21/OSA/KL, uznán
vinným z přestupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních
komunikacích podle § 22 odst. 1 písm. f) bod 3, 7 a 1 zákona č. 200/1990 Sb., o
přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“). Za tyto přestupky mu byla uložena
pokuta ve výši 5 000 Kč, povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč a
zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6
měsíců. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím Krajského úřadu Zlínského
kraje ze dne 11. 6. 2007, č. j. KUZL-32981/2007.
4. Žalobce podal žalobu ke Krajskému soudu v Brně, kterou se domáhal
zrušení uvedených rozhodnutí, a s ohledem na podanou žalobu podal rovněž dne
21. 6. 2007 k Městskému úřadu Vsetín žádost o odložení výkonu rozhodnutí
Městského úřadu Vsetín ze dne 2. 4. 2007, č. j. MUVS13146/2006/21/OSA/KL, které
Městský úřad Vsetín rozhodnutím ze dne 26. 6. 2007, č. j.
MUVS13146/2006/34/OSA/KL, v části o odložení výkonu rozhodnutí u pokuty ve výši
5 000 Kč a nákladů řízení ve výši 1 000 Kč vyhověl. V části týkající se
odložení výkonu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení všech motorových
vozidel na dobu 6 měsíců vyhověno nebylo. Rozhodnutí Městského úřadu Vsetín
bylo potvrzeno rozhodnutím Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 27. 9. 2007,
č. j. KUZL-51039/2007.
5. Na podkladě žalobcem podaných správních žalob Krajský soud v Brně
nejprve rozsudkem ze dne 31. 10. 2012, č. j. 57 A 47/2011-71, zrušil rozhodnutí
Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 27. 9. 2007, č. j. KUZL-51039/2007, a
věc vrátil žalované k novému projednání s odůvodněním, že rozhodnutí správního
orgánu bylo v části odložení, resp. neodložení výkonu rozhodnutí sankce zákazu
činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 6
měsíců nezákonné a potažmo i protiústavní. Současně Krajský soud v Brně
vyslovil závazný právní názor, že žádosti žalobce o odklad výkonu rozhodnutí u
sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho
druhu má být vyhověno.
6. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 12. 2012, č. j. 57 A
68/2011-185, bylo zrušeno rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 11.
6. 2007, č. j. KUZL-32981/2007, a věc byla vrácena žalované k novému projednání
s odůvodněním, že ze strany žalované došlo k pochybení ve smyslu § 76 odst. 1
písm. a), b), c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, spočívající
zejména v tom, že výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně byl
neurčitý, nepřesný, nedostatečně specifikovaný v popisu skutkového děje, neboť
místo přestupku nebylo dostatečně identifikováno a specifikováno. Současně
Krajský soud v Brně poukázal na § 20 odst. 1 zákona o přestupcích, dle kterého
nelze přestupek projednat, uplynula-li od jeho spáchání doba jednoho roku. S
ohledem na soudem vyslovené závazné právní názory Krajský úřad Zlínského kraje
rozhodnutím ze dne 22. 1. 2014, č. j. KUZL-4767/2014, zrušil rozhodnutí
Městského úřadu Vsetín ze dne 2. 4. 2007, č. j. MUVS13146/2006/21/OSA/KL, a
předmětné řízení zastavil, neboť přestupky již nešlo projednat vzhledem k
uplynutí lhůty pro projednání ve smyslu § 20 odst. 1 zákona o přestupcích.
Současně změnil rozhodnutí Městského úřadu Vsetín ze dne 26. 6. 2007, č. j.
MUVS13146/2006/34/OSA/KL, a to tak, že žádosti o odklad výkonu rozhodnutí bylo
plně vyhověno.
7. Žalobce uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy podáním ze dne 3.
6. 2013, žalovaná mu však nevyhověla.
8. Po právní stránce dospěl soud prvního stupně k závěru, že postupem
žalované došlo k řetězení hned čtyř rozhodnutí nezákonných ve smyslu § 8 zákona
č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění
pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), a to rozhodnutí Městského úřadu Vsetín
ze dne 2. 4. 2007, č. j. MUVS13146/2006/21/OSA/KL, Krajského úřadu Zlínského
kraje ze dne 11. 6. 2007, č. j. KUZL-32981/2007, Městského úřadu Vsetín ze dne
26. 6. 2007, č. j. MUVS13146/2006/34/OSA/KL, a Krajského úřadu Zlínského kraje
ze dne 27. 9. 2007, č. j. KUZL-51039/2007, a s ohledem na povahu a význam práv,
která byla postupem žalované dotčena, míru závažnosti narušení a jeho rozsah,
shledal, že v dané věci postačuje samotné konstatování porušení práva žalobce
na zákonný postup správního orgánu a není na místě žalobci přiznat finanční
kompenzaci za vzniklou nemateriální újmu.
9. Následný v pořadí první rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen
„odvolací soud“) ze dne 2. 6. 2016, č. j. 64 Co 19/2016-69, potvrzující v obou
výrocích výše uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně, byl k dovolání žalobce
zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo
4816/2016. V něm Nejvyšší soud odvolacímu soudu vytkl, že nenapravil pochybení
soudu prvního stupně ve vztahu k výroku I, jehož znění neodpovídá ustálené
rozhodovací praxi dovolacího soudu vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010, neboť v něm není výslovně uvedeno, k
porušení kterého práva nebo práv žalobce došlo (ostatně není z něj ani zřejmé,
jakým úředním postupem nebo rozhodnutím mělo být do práv žalobce zasaženo).
Nejvyšší soud také nepovažoval z rozsudku odvolacího soudu za zřejmé, zda ten
dospěl k závěru, že dovolateli nemajetková újma nevznikla a není na místě
poskytnutí zadostiučinění v žádné formě, tj. ani konstatování porušení práva,
či mu nemajetková újma v příčinné souvislosti s nezákonnými rozhodnutími
vznikla. Nejvyšší soud dále pokračoval, že v projednávané věci nelze pochybovat
o tom, že rozhodnutí (správního) odvolacího orgánu, které prvostupňové
rozhodnutí o vině a trestu převzalo, bylo ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk pro
nezákonnost zrušeno, přičemž žalobce na základě tohoto rozhodnutí vykonal trest
zákazu činnosti, tudíž nelze a priori (bez dalšího dokazování) vyloučit, že mu
v důsledku nezákonného rozhodnutí vznikla nemajetková újma. K posouzení možného
obstrukčního jednání žalobce (účastníka správního řízení) potom konstatoval, že
procesní aktivitu je možné účastníku řízení přičítat k tíži pouze ve zcela
výjimečných případech, kdy ji již nelze považovat za využívání jeho procesních
práv, ale za jejich zneužívání a za obstrukční jednání, přičemž vytkl
odvolacímu soudu, že v napadeném rozhodnutí neuvedl, proč podle jeho názoru
došlo k uplynutí prekluzivní lhůty právě a jen v důsledku obstrukčního jednání
dovolatele a v čem spatřoval obstrukčnost jeho námitek ve správním řízení,
které délku řízení nijak neprodloužily, neboť současně byly shledány správními
soudy důvody pro zrušení správních rozhodnutí pro nezákonnost. Uplatnění
takových důvodů pak nelze považovat obecně za obstrukční jednání, neboť jsou
součástí práva (obviněného z přestupku) na obhajobu. Nejvyšší soud v kontextu
výše uvedených právních závěrů tak ve zrušujícím rozsudku zavázal odvolací soud
k tomu, aby znovu posoudil nárok dovolatele na náhradu nemajetkové újmy s
přihlédnutím k judikatuře Nejvyššího soudu týkající se dokazování vzniku
nemajetkové újmy a stanovení adekvátní formy či výše zadostiučinění (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014), aby zohlednil
judikaturu označenou dovolatelem v dovolání a neopomenul judikaturní požadavek,
že poskytnutí zadostiučinění nesmí být v konkrétních okolnostech případu v
rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti.
10. Odvolací soud ve svém v pořadí druhém rozsudku ze dne 29. 1. 2019,
č. j. 64 Co 19/2016-108, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II o
věci samé potvrdil, ve výroku III o nákladech řízení změnil jen tak, že výše
nákladů řízení činí 16 456 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I), a
uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení
částku 600 Kč (výrok II). I tento rozsudek byl zrušen k dovolání žalobce, a to
rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, č. j. 30 Cdo 3644/2019-126. V
něm Nejvyšší soud konstatoval, že odvolací řízení bylo zatíženo vadou řízení,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu, pakliže odvolací soud
nijak neposuzoval nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč
vyplývající dle žalobního tvrzení z nezákonného rozhodnutí Krajského úřadu
Zlínského kraje ze dne 27. 9. 2007, č. j. KUZL-51039/2007, kterým bylo
potvrzeno prvostupňové nevyhovění žalobcově žádosti o odložení výkonu
rozhodnutí, tj. zákazu řízení. Dále Nejvyšší soud (a to již v prvním rozhodnutí
o dovolání) také zavázal odvolací soud k tomu, aby napravil pochybení soudu
prvního stupně ve vztahu k výroku I, jehož znění neodpovídalo ustálené
rozhodovací praxi dovolacího soudu, a to rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.
2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010, neboť v něm není výslovně uvedeno, k
porušení kterého práva nebo práv žalobce došlo. Tato nesprávnost však nebyla
odvolacím soudem v jeho druhém rozhodnutí napravena (a Nejvyšší soud to měl za
nesprávné právní posouzení), neboť opětovně rozhodl tak, že svým výrokem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně pouze v zamítavém výroku II ohledně
částky 300 000 Kč a změnil jej ve výroku III o nákladech řízení a výrok I
rozsudku soudu prvního stupně (zasažení do práv žalobce úředním postupem
Městského úřadu Vsetín ve věci vedené pod sp. zn. MUVS-S13146/2006) ponechal
beze změny, a to vše za situace, kdy bylo kompenzační řízení vedeno o dvou
rozdílných nárocích žalobce ze dvou rozdílných nezákonných rozhodnutí, byť se
oba nároky týkaly náhrady nemajetkové újmy, co do vykonaného trestu zákazu
činnosti dokonce totožné. Nejvyšší soud měl také za další nesprávné právní
posouzení věci odvolacím soudem, pokud za situace, kdy v napadeném rozsudku byl
posuzován nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným (tehdy
pravomocným) rozhodnutím o přestupku, a to zejména (nikoliv však výlučně) v
důsledku výkonu uloženého trestu zákazu činnosti, přičemž nelze a priori (bez
dalšího dokazování) vyloučit, že žalobci v důsledku nezákonného rozhodnutí
vznikla nemajetková újma, odvolací soud (ve druhém rozhodnutí o věci) již sice
obecně konstatoval, že žalobci vznikla v příčinné souvislosti s nezákonným
rozhodnutím nemajetková újma spočívající v jeho pociťování vzniklé situace,
nicméně jím zjištěnou žalobcovu újmu, a to především v intencích žalobních
tvrzení, blíže neobjasnil. Konečně měl Nejvyšší soud též za nesprávně právně
posouzenou věc co do formy a výše zadostiučinění. Uvedl, že je třeba zvážit,
zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném
postavení mohla cítit být dotčena ve složkách tvořících ve svém souhrnu
nemajetkovou sféru jednotlivce, nikoliv ovšem jiná osoba v postavení řidiče
páchajícího přestupek, jak dovozuje odvolací soud, ale v postavení osoby
prožívající ve svém životě následek nezákonného rozhodnutí, tj. následek
pochybení státní moci. Odkázal přitom na svoji rozhodovací praxi, ze které
vychází obecný požadavek, že při úvaze o formě a výši odškodnění nemajetkové
újmy za nezákonné rozhodnutí vydané ve správním řízení, je třeba vzít do úvahy
kritérium povahy správního řízení a jeho specifik, dopady rozhodnutí vydaného
ve správním řízení do osobnostní sféry poškozeného a na jeho dosavadní způsob
života, a případně další pro věc významná a přezkoumatelná hlediska. Zavázal
odvolací soud znovu posoudit formu a výši zadostiučinění za jím zjištěnou
nemajetkovou újmu žalobce, která mu vznikla v době po vydání později pro
nezákonnost zrušeného rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 11. 6.
2007, č. j. KUZL-32981/2007, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu
Vsetín ze dne 2. 4. 2007, č. j. MUVS13146/2006/21/OSA/KL, a to jak z hlediska
morálního poškození žalobcovy osobnosti (integrity), tak i z hlediska narušení
jeho soukromého, rodinného, popřípadě i jiného života, zjistit, zda jsou dány
objektivní důvody, aby se dotčená osoba mohla cítit poškozenou, tedy dotčenou
ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce, a
výslovně posoudit nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč,
dle žalobce vzniklé následkem nezákonnosti zrušeného rozhodnutí Krajského úřadu
Zlínského kraje ze dne 27. 9. 2007, č. j. KUZL-51039/2007.
11. V nynějším dovoláním napadeným rozsudkem (v pořadí třetím) odvolací
soud rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II o věci samé změnil tak,
že žalované uložil zaplatit žalobci částku 9 200 Kč s úrokem z prodlení 7,5 %
ročně od 5. 12. 2013 do zaplacení, jinak jej v zamítavém výroku II potvrdil
(výrok I), a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů
řízení před soudy všech stupňů (výrok II).
12. Odvolací soud po krátkém shrnutí skutkových zjištění konstatoval, že
v projednávané věci jsou splněny předpoklady vzniku odpovědnosti státu za
škodu, tedy deliktní jednání státu spočívající ve vydání nezákonných
rozhodnutí, tvrzená nemajetková újma a příčinná souvislost mezi deliktním
jednáním státu a újmou. Dospěl též k závěru, že ve věci jsou splněny podmínky
pro přiznání zadostiučinění ve formě finanční náhrady nemajetkové újmy.
13. Odvolací soud posuzoval nárok žalobce v intencích rozhodnutí
Nejvyššího soudu z toho hlediska, zda a jak by jiná osoba v obdobném postavení
pociťovala újmu. Zároveň vycházel z § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, podle nějž každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat,
že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již
byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích.
Odvolací soud proto vycházel z judikatury Městského soudu v Praze ohledně
přiznávané výše nemajetkové újmy za rozhodnutí vydaná v přestupkovém řízení
zrušená pro nezákonnost, jimiž byl uložen a vykonán trest zákazu řízení
motorových vozidel. Odvolací soud vzal v úvahu, že nemajetková újma znamená
utrpění na nehmotných hodnotách, které se týkají morální integrity poškozené
osoby, z nich vyplývá i výše nemajetkové újmy. S přihlédnutím k obvyklým
částkám přiznávaným za nezákonné zadržení řidičského průkazu přiznal částku 50
Kč za jeden den, kdy byl žalobci řidičský průkaz zadržen (např. rozhodnutí
Městského soudu v Praze sp. zn. 11 Co 117/2019, sp. zn. 11 Co 345/2020 ze dne
20. 1. 2021). Částka vyšší, a to částka 100 Kč za jeden den zadržení řidičského
průkazu byla přiznána v případě, kdy se jednalo o řidiče kamionové dopravy,
který v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím o odebrání řidičského
průkazu přišel o práci (rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 12 C
354/2012-29 a rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 39 Co 199/2014). Ve
věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 55 Co 220/2020 rozsudkem ze
dne 3. 2 2021, č. j. 55 Co 220/2020-138, za tvrzenou nemajetkovou újmu, která
měla být způsobena nezákonným zadržením řidičského oprávnění, nebylo přiznáno
žádné odškodnění v penězích, za dostačující považoval odvolací soud
konstatování porušení práva. Odvolací soud uzavřel, že v projednávané věci plně
saturuje nemajetkovou újmu vzniklou žalobci tím, že nebyl oprávněn po dobu
šesti měsíců řídit motorová vozidla, částka 50 Kč denně za období od 13. 6.
2007 do dne 13. 12. 2007 (184 dní). Výsledná částka tedy činí 9 200 Kč.
14. Odvolací soud dále konstatoval, že žalobce požadoval náhradu
nemajetkové újmy s tvrzením, že mu vznikla v příčinné souvislosti se dvěma
zrušenými rozhodnutími, ale nemajetkovou újmu dovozoval z té skutečnosti, že
nemohl po dobu šesti měsíců řídit motorová vozidla. Odvolací soud přisvědčil
žalované, že újmu spočívající v nemožnosti řídit motorová vozidla nelze
pociťovat násobně, a tak nelze tutéž újmu za stejné období odškodnit
dvojnásobně. Dopad pozbytí řidičského oprávnění na osobu žalobce a vnímání újmy
je stále tentýž. Žalobci byl uložen zákaz řízení motorových vozidel na dobu
šesti měsíců a dalším rozhodnutím bylo rozhodováno o odkladu zákazu řízení
motorových vozidel. Újmu proto pociťoval v příčinné souvislosti se zákazem
řízení motorových vozidel, jedná se o tutéž újmu, byť způsobenou dvěma
rozhodnutími, která obě byla pro nezákonnost zrušena.
II. Dovolání a vyjádření k němu
15. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu včasným
dovoláním.
16. Dovolatel má za to, že odvolací soud při stanovení výše náhrady
nemajetkové újmy nezohlednil zákonem stanovená a soudní praxí blíže formulovaná
kritéria, čímž se měl odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo
2174/2012 a sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, ale i od závazného názoru Nejvyššího
soudu vysloveného v této konkrétní věci, tj. v rozhodnutí č. j. 30 Cdo
3644/2019-126, ve kterém dovolací soud uvedl, že odvolací soud má posoudit
formu a výši zadostiučinění, jak z hlediska morálního poškození žalobcovy
osobnosti (integrity), tak i z hlediska narušení jeho soukromého, rodinného,
popřípadě i jiného života.
17. Dovolatel též namítá, že níže formulované otázky nebyly v
rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny. Jde o otázky, zda
a. lze považovat za přiměřené zadostiučinění ve výši náhrady 50 Kč za
den vzhledem k závažnosti nemajetkové újmy způsobené žalobci v důsledku
nemožnosti řízení a souvisejícím dopadům do osobnostní sféry žalobce a na jeho
dosavadní způsob života, a vzhledem k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě
došlo;
b. v situaci, kdy se žalobce domáhá náhrady za vzniklou nemajetkovou
újmu způsobenou tím, že přišel o řidičské oprávnění na určité období (1,5
roku), je správný takový postup soudu, kdy přiznal náhradu pouze za část období
(v tomto případě 6 měsíců), kdy byl žalobci uložený přímý zákaz řízení a již
nezohlednil, že v důsledku nezákonných rozhodnutí byly žalobci v registru
řidičů zapsány body, které vedly ke ztrátě řidičského oprávnění žalobce na
další rok;
c. v situaci, kdy žalobce uplatnil dva nároky na náhradu nemajetkové
újmy v penězích v souvislosti s tím, že nemohl vykonávat své řidičské
oprávnění, avšak každý z těchto nároků je založen na zrušení jiných
pravomocných rozhodnutí, je správný závěr odvolacího soudu, že tvrzená újma je
plně subsumována přiznaným zadostiučiněním.
18. Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání jako nedůvodného a změnu
napadeného rozsudku ve výroku o náhradě nákladů řízení, neboť jej považuje za
nesprávný. Podle žalované úvaze odvolacího soudu o výši peněžitého
zadostiučinění s přihlédnutím k obvyklým částkám přiznávaným za nezákonné
zadržení řidičského průkazu nelze nic vytknout. Správný je rovněž závěr, že
újma rozhodnutím o neodložení výkonu rozhodnutí žalobci již nevznikla a že není
na místě žalobci kompenzovat újmu způsobenou tím, že pozbyl řidičské oprávnění
na dobu dalšího jednoho roku v důsledku překročení hranice 12 bodů. Kromě toho
žalovaná poukázala na uplatněnou námitku promlčení ohledně této újmy.
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2.
2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
20. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu
oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
21. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
22. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
23. Dovolání žalobce není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné
v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o
nákladech řízení, nicméně vzhledem k zrušení rozhodnutí ve věci samé, jak je
dále uvedeno, a tím pádem i závislých nákladových výroků podle § 243e odst. 2
o. s. ř., dovolací soud o odmítnutí dovolání v uvedeném rozsahu nerozhodoval.
24. Dovolání není přípustné v rozsahu otázky a), pokud dovolatel
požaduje přezkum přiměřenosti konkrétní částky, která je (má být) výsledkem
hodnocení specifických skutkových zjištění (i k obraně žalované). Nejvyšší soud
ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše
přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum
úvah tohoto soudu je pak úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže
založit pouhý nesouhlas s formou či výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta
se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě
představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při
přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s
výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 OdpŠk, přičemž zvolenou formou,
resp. výší, se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto
ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací
soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném
prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy či
výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12.
2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016,
sp. zn. 30 Cdo 5483/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2021, sp. zn.
30 Cdo 190/2021). Dovolací soud konstatuje, že takovou zcela zjevnou
nepřiměřenost (i vzhledem ke své předchozí argumentaci v kasačních
rozhodnutích) ve věci neshledal. Avšak, jak bude dále uvedeno, shledal dovolání
přípustným a důvodným v rozsahu předložené právní otázky spojené s výkladem
podmínek obsažených v § 31a odst. 2 OdpŠk, nikoli tedy ohledně konkrétní výše
zadostiučinění, byť obě otázky spolu souvisí.
25. Namítá-li dovolatel v rozsahu otázky c) nesprávnost úvahy odvolacího
soudu o existenci jedné (jediné) nemajetkové újmy, pak se nejedná o námitku
proti nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale o polemiku s
tím, jaký skutkový závěr odvolací soud z jednotlivých skutkových zjištění
učinil, neboť otázka vzniku nemajetkové újmy je otázkou skutkovou, nikoliv
právní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo
193/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo
2928/2016, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem
42/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo
4977/2017). Námitka proti skutkovým zjištěním přitom není způsobilým dovolacím
důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř. za pomoci argumentu a contrario). Z přezkumné
povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým
základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního
stupně nebo před soudem odvolacím, přičemž v dovolacím řízení se skutkovými
otázkami zabývat nelze (§ 241a odst. 6 o. s. ř.).
26. Dovolání je však přípustné pro otázku posouzení kritérií pro
stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným
rozhodnutím a jejího srovnání s obdobnými případy, neboť při řešení uvedené
otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
27. Dovolání je důvodné.
28. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolací soud takovou vadu shledal k námitce dovolatele, že
se odvolací soud nikterak nevypořádal s jeho tvrzením (a předloženými důkazy) o
tom, že v důsledku nezákonně připsaných 6 bodů do bodového hodnocení řidiče
(následek nezákonného rozhodnutí) byl v dalším (pozdějším nesouvisejícím)
řízení o jiném přestupku, za nějž žalobce obdržel dalších 7 bodů, proveden v
jeho neprospěch součet všech obdržených bodů (tedy včetně nezákonně připsaných,
a také dvou již existujících) přesahující počet 12, což mělo za následek
odebrání řidičského oprávnění na další jeden rok. Ačkoli dovolací soud
nepředjímá jako možný závěr, že původní doba odebrání řidičského oprávnění na 6
měsíců (skutkový základ nemajetkové újmy) se má o žalobcem tvrzenou dobu
jednoho roku prodloužit (tj. rozšířit tento základ nemajetkové újmy),
přisvědčuje dovolateli v tom, že o těchto jeho tvrzeních odvolací soud nikterak
nerozhodl, neposoudil je (nevypořádal se ani se související obranou žalované,
kterou přitom v odůvodnění rozsudku uvedl), a tak je v tomto rozsahu jeho
rozhodnutí pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné.
29. Nejvyšší soud v posledním kasačním rozhodnutí v této věci ze dne 26.
11. 2020, č. j. 30 Cdo 3644/2019-126, zavázal odvolací soud, aby znovu posoudil
formu a výši zadostiučinění za jím zjištěnou nemajetkovou újmu žalobce, která
mu vznikla v době po vydání později pro nezákonnost zrušeného rozhodnutí
Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 11. 6. 2007, č. j. KUZL-32981/2007,
kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Vsetín ze dne 2. 4. 2007, č.
j. MUVS13146/2006/21/OSA/KL, a to jak z hlediska morálního poškození žalobcovy
osobnosti (integrity), tak i z hlediska narušení jeho soukromého, rodinného,
popřípadě i jiného života. Zavázal jej však též k objektivizaci formy a výše
zadostiučinění, jejímž cílem je dosažení obecně sdílené představy
spravedlnosti, tedy v podstatě zda jsou dány objektivní důvody, aby se dotčená
osoba mohla cítit poškozenou, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu,
mezi kterými může být k obraně žalované zohledněno i případné jednání
poškozeného, pro které bylo přestupkové řízení vedeno, by se i jiná osoba v
obdobném postavení, tedy především ta, která by byla nezákonně shledána vinnou
ze spáchání přestupku a na níž by byl vykonán nezákonně uložený trest zákazu
činnosti, mohla cítit dotčenou ve složkách tvořících ve svém souhrnu
nemajetkovou sféru jednotlivce. Odvolací soud přitom měl vyjít z judikatury
Nejvyššího soudu uvedené v tom i v předcházejícím kasačním rozhodnutí.
30. Dovolací soud konstatuje, že odvolací soud tomuto kasačnímu příkazu
nedostál. Nikoli co do výsledné částky, ale co do odůvodnění právní úvahy,
která k přiznané částce zadostiučinění vedla. V odůvodnění napadeného
rozhodnutí zcela absentuje (výslovné) posouzení dopadů trestu odebrání
řidičského oprávnění vykonaného na základě nezákonného rozhodnutí na žalobcův
soukromý (individuální), rodinný, pracovní život, není zřejmé, z jakých tvrzení
žalobce (bod 23 napadeného rozsudku) odvolací soud vyšel či nikoliv, a
absentuje rovněž výslovné posouzení objektivizačních důvodů (viz shora bod 29).
Nebyl naplněn ani kasační příkaz k aplikaci závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, z nějž vychází obecný požadavek, že
při úvaze o formě a výši odškodnění nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí
vydané ve správním řízení, je třeba vzít do úvahy kritérium povahy správního
řízení a jeho specifik.
31. Odvolací soud sice uzavřel, že výše přiznaného zadostiučinění je
dostatečná, neboť se shoduje s posouzením náhrad nemajetkových újem ve
srovnatelných případech, ale již nikterak neobjasnil skutkové okolnosti těchto
případů, tj. srovnávaných a posuzovaného, i když právě tyto okolnosti by měly
být dílčím etalonem přiznaného spravedlivého zadostiučinění v projednávané věci
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 303/2019, a
ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3541/2020).
32. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do posouzení dovolatelem
výše předestřené otázky nesprávné, a odvolací řízení je současně postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud
postupem podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
33. V dalším řízení odvolací soud znovu posoudí výši zadostiučinění za
jím zjištěnou nemajetkovou újmu žalobce, a to jak z hlediska morálního
poškození žalobcovy osobnosti (integrity), tak i z hlediska narušení jeho
soukromého, rodinného, popřípadě i jiného života. Zjistí, zda jsou dány
objektivní důvody, aby se dotčená osoba mohla cítit poškozenou, tedy zda
vzhledem ke konkrétním okolnostem případu, mezi kterými může být k obraně
žalované zohledněno i případné jednání poškozeného, pro které bylo přestupkové
řízení vedeno, by se i jiná osoba v obdobném postavení, tedy především ta,
která by byla nezákonně shledána vinnou ze spáchání přestupku a na níž by byl
vykonán nezákonně uložený trest zákazu činnosti, mohla cítit dotčenou ve
složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce. Vyjde přitom
z judikatury Nejvyššího soudu uvedené v tomto i v předcházejícím kasačním
rozhodnutí. Nebude-li odvolací soud přihlížet ke konkrétním tvrzeným následkům
nezákonného rozhodnutí, svůj postup řádně odůvodní. To platí i ve vztahu k
důkazním návrhům účastníků (srov. § 157 odst. 2 o. s. ř.).
34. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za
středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory
dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu