30 Cdo 2869/2021-182
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobce J. V., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janou Gúckou, advokátkou, se sídlem ve Zlíně, Štefánikova 5462, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o zaplacení 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 98/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2021, č. j. 64 Co 19/2016- 154, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2021, č. j. 64 Co 19/2016- 154, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobce (dále též „dovolatel“) se žalobou domáhal zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění. Za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 11. 6. 2007, č. j. KUZL-32981/2007, sp. zn. KUSP-32981/2007/DOP/Ti, a Městského úřadu Vsetín ze dne 2. 4. 2007, č. j. MUVS13146/2006/21/OSA/KL, požadoval žalobce částku ve výši 200 000 Kč. Za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 27. 9. 2007, č. j. KUZL-51039/2007, sp. zn. KUSP-51039/2007/DOP/Ti, a Městského úřadu Vsetín ze dne 26. 6. 2007, č. j. MUVS13146/2006/34/OSA/KL, požadoval žalobce částku ve výši 100 000 Kč.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 10. 2015, č. j. 18 C 98/2013-49, vyslovil, že úředním postupem Městského úřadu Vsetín ve věci vedené „pod sp. zn. MUVS-S13146/2006“ ve veřejnoprávním přestupkovém řízení bylo nezákonně zasaženo do práv žalobce (výrok I), zamítl žalobu co do částky, kterou se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 300 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok II), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 17 424 Kč (výrok III).
3. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce byl rozhodnutím Městského úřadu Vsetín ze dne 2. 4. 2007, č. j. MUVS13146/2006/21/OSA/KL, uznán vinným z přestupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 22 odst. 1 písm. f) bod 3, 7 a 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“). Za tyto přestupky mu byla uložena pokuta ve výši 5 000 Kč, povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 11. 6. 2007, č. j. KUZL-32981/2007.
4. Žalobce podal žalobu ke Krajskému soudu v Brně, kterou se domáhal zrušení uvedených rozhodnutí, a s ohledem na podanou žalobu podal rovněž dne 21. 6. 2007 k Městskému úřadu Vsetín žádost o odložení výkonu rozhodnutí Městského úřadu Vsetín ze dne 2. 4. 2007, č. j. MUVS13146/2006/21/OSA/KL, které Městský úřad Vsetín rozhodnutím ze dne 26. 6. 2007, č. j. MUVS13146/2006/34/OSA/KL, v části o odložení výkonu rozhodnutí u pokuty ve výši 5 000 Kč a nákladů řízení ve výši 1 000 Kč vyhověl. V části týkající se odložení výkonu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců vyhověno nebylo. Rozhodnutí Městského úřadu Vsetín bylo potvrzeno rozhodnutím Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 27. 9. 2007, č. j. KUZL-51039/2007.
5. Na podkladě žalobcem podaných správních žalob Krajský soud v Brně nejprve rozsudkem ze dne 31. 10. 2012, č. j. 57 A 47/2011-71, zrušil rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 27. 9. 2007, č. j. KUZL-51039/2007, a věc vrátil žalované k novému projednání s odůvodněním, že rozhodnutí správního orgánu bylo v části odložení, resp. neodložení výkonu rozhodnutí sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 6 měsíců nezákonné a potažmo i protiústavní. Současně Krajský soud v Brně vyslovil závazný právní názor, že žádosti žalobce o odklad výkonu rozhodnutí u sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu má být vyhověno.
6. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 12. 2012, č. j. 57 A 68/2011-185, bylo zrušeno rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 11. 6. 2007, č. j. KUZL-32981/2007, a věc byla vrácena žalované k novému projednání s odůvodněním, že ze strany žalované došlo k pochybení ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a), b), c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, spočívající zejména v tom, že výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně byl neurčitý, nepřesný, nedostatečně specifikovaný v popisu skutkového děje, neboť místo přestupku nebylo dostatečně identifikováno a specifikováno. Současně Krajský soud v Brně poukázal na § 20 odst. 1 zákona o přestupcích, dle kterého nelze přestupek projednat, uplynula-li od jeho spáchání doba jednoho roku. S ohledem na soudem vyslovené závazné právní názory Krajský úřad Zlínského kraje rozhodnutím ze dne 22. 1. 2014, č. j. KUZL-4767/2014, zrušil rozhodnutí Městského úřadu Vsetín ze dne 2. 4. 2007, č. j. MUVS13146/2006/21/OSA/KL, a předmětné řízení zastavil, neboť přestupky již nešlo projednat vzhledem k uplynutí lhůty pro projednání ve smyslu § 20 odst. 1 zákona o přestupcích. Současně změnil rozhodnutí Městského úřadu Vsetín ze dne 26. 6. 2007, č. j. MUVS13146/2006/34/OSA/KL, a to tak, že žádosti o odklad výkonu rozhodnutí bylo plně vyhověno.
7. Žalobce uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy podáním ze dne 3. 6. 2013, žalovaná mu však nevyhověla.
8. Po právní stránce dospěl soud prvního stupně k závěru, že postupem žalované došlo k řetězení hned čtyř rozhodnutí nezákonných ve smyslu § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), a to rozhodnutí Městského úřadu Vsetín ze dne 2. 4. 2007, č. j. MUVS13146/2006/21/OSA/KL, Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 11.
6. 2007, č. j. KUZL-32981/2007, Městského úřadu Vsetín ze dne 26. 6. 2007, č. j. MUVS13146/2006/34/OSA/KL, a Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 27. 9. 2007, č. j. KUZL-51039/2007, a s ohledem na povahu a význam práv, která byla postupem žalované dotčena, míru závažnosti narušení a jeho rozsah, shledal, že v dané věci postačuje samotné konstatování porušení práva žalobce na zákonný postup správního orgánu a není na místě žalobci přiznat finanční kompenzaci za vzniklou nemateriální újmu.
9. Následný v pořadí první rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 2. 6. 2016, č. j. 64 Co 19/2016-69, potvrzující v obou výrocích výše uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně, byl k dovolání žalobce zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4816/2016. V něm Nejvyšší soud odvolacímu soudu vytkl, že nenapravil pochybení soudu prvního stupně ve vztahu k výroku I, jehož znění neodpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.
2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010, neboť v něm není výslovně uvedeno, k porušení kterého práva nebo práv žalobce došlo (ostatně není z něj ani zřejmé, jakým úředním postupem nebo rozhodnutím mělo být do práv žalobce zasaženo). Nejvyšší soud také nepovažoval z rozsudku odvolacího soudu za zřejmé, zda ten dospěl k závěru, že dovolateli nemajetková újma nevznikla a není na místě poskytnutí zadostiučinění v žádné formě, tj. ani konstatování porušení práva, či mu nemajetková újma v příčinné souvislosti s nezákonnými rozhodnutími vznikla.
Nejvyšší soud dále pokračoval, že v projednávané věci nelze pochybovat o tom, že rozhodnutí (správního) odvolacího orgánu, které prvostupňové rozhodnutí o vině a trestu převzalo, bylo ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk pro nezákonnost zrušeno, přičemž žalobce na základě tohoto rozhodnutí vykonal trest zákazu činnosti, tudíž nelze a priori (bez dalšího dokazování) vyloučit, že mu v důsledku nezákonného rozhodnutí vznikla nemajetková újma. K posouzení možného obstrukčního jednání žalobce (účastníka správního řízení) potom konstatoval, že procesní aktivitu je možné účastníku řízení přičítat k tíži pouze ve zcela výjimečných případech, kdy ji již nelze považovat za využívání jeho procesních práv, ale za jejich zneužívání a za obstrukční jednání, přičemž vytkl odvolacímu soudu, že v napadeném rozhodnutí neuvedl, proč podle jeho názoru došlo k uplynutí prekluzivní lhůty právě a jen v důsledku obstrukčního jednání dovolatele a v čem spatřoval obstrukčnost jeho námitek ve správním řízení, které délku řízení nijak neprodloužily, neboť současně byly shledány správními soudy důvody pro zrušení správních rozhodnutí pro nezákonnost.
Uplatnění takových důvodů pak nelze považovat obecně za obstrukční jednání, neboť jsou součástí práva (obviněného z přestupku) na obhajobu. Nejvyšší soud v kontextu výše uvedených právních závěrů tak ve zrušujícím rozsudku zavázal odvolací soud k tomu, aby znovu posoudil nárok dovolatele na náhradu nemajetkové újmy s přihlédnutím k judikatuře Nejvyššího soudu týkající se dokazování vzniku nemajetkové újmy a stanovení adekvátní formy či výše zadostiučinění (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9.
2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014), aby zohlednil judikaturu označenou dovolatelem v dovolání a neopomenul judikaturní požadavek, že poskytnutí zadostiučinění nesmí být v konkrétních okolnostech případu v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti.
10. Odvolací soud ve svém v pořadí druhém rozsudku ze dne 29. 1. 2019, č. j. 64 Co 19/2016-108, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II o věci samé potvrdil, ve výroku III o nákladech řízení změnil jen tak, že výše nákladů řízení činí 16 456 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II). I tento rozsudek byl zrušen k dovolání žalobce, a to rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 26.
11. 2020, č. j. 30 Cdo 3644/2019-126. V něm Nejvyšší soud konstatoval, že odvolací řízení bylo zatíženo vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu, pakliže odvolací soud nijak neposuzoval nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč vyplývající dle žalobního tvrzení z nezákonného rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 27. 9. 2007, č. j. KUZL-51039/2007, kterým bylo potvrzeno prvostupňové nevyhovění žalobcově žádosti o odložení výkonu rozhodnutí, tj. zákazu řízení.
Dále Nejvyšší soud (a to již v prvním rozhodnutí o dovolání) také zavázal odvolací soud k tomu, aby napravil pochybení soudu prvního stupně ve vztahu k výroku I, jehož znění neodpovídalo ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, a to rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010, neboť v něm není výslovně uvedeno, k porušení kterého práva nebo práv žalobce došlo. Tato nesprávnost však nebyla odvolacím soudem v jeho druhém rozhodnutí napravena (a Nejvyšší soud to měl za
nesprávné právní posouzení), neboť opětovně rozhodl tak, že svým výrokem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně pouze v zamítavém výroku II ohledně částky 300 000 Kč a změnil jej ve výroku III o nákladech řízení a výrok I rozsudku soudu prvního stupně (zasažení do práv žalobce úředním postupem Městského úřadu Vsetín ve věci vedené pod sp. zn. MUVS-S13146/2006) ponechal beze změny, a to vše za situace, kdy bylo kompenzační řízení vedeno o dvou rozdílných nárocích žalobce ze dvou rozdílných nezákonných rozhodnutí, byť se oba nároky týkaly náhrady nemajetkové újmy, co do vykonaného trestu zákazu činnosti dokonce totožné. Nejvyšší soud měl také za další nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, pokud za situace, kdy v napadeném rozsudku byl posuzován nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným (tehdy pravomocným) rozhodnutím o přestupku, a to zejména (nikoliv však výlučně) v důsledku výkonu uloženého trestu zákazu činnosti, přičemž nelze a priori (bez dalšího dokazování) vyloučit, že žalobci v důsledku nezákonného rozhodnutí vznikla nemajetková újma, odvolací soud (ve druhém rozhodnutí o věci) již sice obecně konstatoval, že žalobci vznikla v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím nemajetková újma spočívající v jeho pociťování vzniklé situace, nicméně jím zjištěnou žalobcovu újmu, a to především v intencích žalobních tvrzení, blíže neobjasnil. Konečně měl Nejvyšší soud též za nesprávně právně posouzenou věc co do formy a výše zadostiučinění. Uvedl, že je třeba zvážit, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit být dotčena ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce, nikoliv ovšem jiná osoba v postavení řidiče páchajícího přestupek, jak dovozuje odvolací soud, ale v postavení osoby prožívající ve svém životě následek nezákonného rozhodnutí, tj. následek pochybení státní moci. Odkázal přitom na svoji rozhodovací praxi, ze které vychází obecný požadavek, že při úvaze o formě a výši odškodnění nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí vydané ve správním řízení, je třeba vzít do úvahy kritérium povahy správního řízení a jeho specifik, dopady rozhodnutí vydaného ve správním řízení do osobnostní sféry poškozeného a na jeho dosavadní způsob života, a případně další pro věc významná a přezkoumatelná hlediska. Zavázal odvolací soud znovu posoudit formu a výši zadostiučinění za jím zjištěnou nemajetkovou újmu žalobce, která mu vznikla v době po vydání později pro nezákonnost zrušeného rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 11. 6. 2007, č. j. KUZL-32981/2007, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Vsetín ze dne 2. 4. 2007, č. j. MUVS13146/2006/21/OSA/KL, a to jak z hlediska morálního poškození žalobcovy osobnosti (integrity), tak i z hlediska narušení jeho soukromého, rodinného, popřípadě i jiného života, zjistit, zda jsou dány objektivní důvody, aby se dotčená osoba mohla cítit poškozenou, tedy dotčenou ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce, a výslovně posoudit nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč, dle žalobce vzniklé následkem nezákonnosti zrušeného rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 27. 9. 2007, č. j. KUZL-51039/2007. 11. V nynějším dovoláním napadeným rozsudkem (v pořadí třetím) odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II o věci samé změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobci částku 9 200 Kč s úrokem z prodlení 7,5 % ročně od 5. 12. 2013 do zaplacení, jinak jej v zamítavém výroku II potvrdil (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok II). 12. Odvolací soud po krátkém shrnutí skutkových zjištění konstatoval, že v projednávané věci jsou splněny předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu, tedy deliktní jednání státu spočívající ve vydání nezákonných rozhodnutí, tvrzená nemajetková újma a příčinná souvislost mezi deliktním jednáním státu a újmou. Dospěl též k závěru, že ve věci jsou splněny podmínky pro přiznání zadostiučinění ve formě finanční náhrady nemajetkové újmy. 13. Odvolací soud posuzoval nárok žalobce v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu z toho hlediska, zda a jak by jiná osoba v obdobném postavení pociťovala újmu. Zároveň vycházel z § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle nějž každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích. Odvolací soud proto vycházel z judikatury Městského soudu v Praze ohledně přiznávané výše nemajetkové újmy za rozhodnutí vydaná v přestupkovém řízení zrušená pro nezákonnost, jimiž byl uložen a vykonán trest zákazu řízení motorových vozidel. Odvolací soud vzal v úvahu, že nemajetková újma znamená utrpění na nehmotných hodnotách, které se týkají morální integrity poškozené osoby, z nich vyplývá i výše nemajetkové újmy. S přihlédnutím k obvyklým částkám přiznávaným za nezákonné zadržení řidičského průkazu přiznal částku 50 Kč za jeden den, kdy byl žalobci řidičský průkaz zadržen (např. rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 11 Co 117/2019, sp. zn. 11 Co 345/2020 ze dne 20. 1. 2021). Částka vyšší, a to částka 100 Kč za jeden den zadržení řidičského průkazu byla přiznána v případě, kdy se jednalo o řidiče kamionové dopravy, který v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím o odebrání řidičského průkazu přišel o práci (rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 12 C 354/2012-29 a rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 39 Co 199/2014). Ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 55 Co 220/2020 rozsudkem ze dne 3. 2 2021, č. j. 55 Co 220/2020-138, za tvrzenou nemajetkovou újmu, která měla být způsobena nezákonným zadržením řidičského oprávnění, nebylo přiznáno žádné odškodnění v penězích, za dostačující považoval odvolací soud konstatování porušení práva. Odvolací soud uzavřel, že v projednávané věci plně saturuje nemajetkovou újmu vzniklou žalobci tím, že nebyl oprávněn po dobu šesti měsíců řídit motorová vozidla, částka 50 Kč denně za období od 13. 6. 2007 do dne 13. 12. 2007 (184 dní). Výsledná částka tedy činí 9 200 Kč. 14. Odvolací soud dále konstatoval, že žalobce požadoval náhradu nemajetkové újmy s tvrzením, že mu vznikla v příčinné souvislosti se dvěma zrušenými rozhodnutími, ale nemajetkovou újmu dovozoval z té skutečnosti, že nemohl po dobu šesti měsíců řídit motorová vozidla. Odvolací soud přisvědčil žalované, že újmu spočívající v nemožnosti řídit motorová vozidla nelze pociťovat násobně, a tak nelze tutéž újmu za stejné období odškodnit dvojnásobně. Dopad pozbytí řidičského oprávnění na osobu žalobce a vnímání újmy je stále tentýž. Žalobci byl uložen zákaz řízení motorových vozidel na dobu šesti měsíců a dalším rozhodnutím bylo rozhodováno o odkladu zákazu řízení motorových vozidel. Újmu proto pociťoval v příčinné souvislosti se zákazem řízení motorových vozidel, jedná se o tutéž újmu, byť způsobenou dvěma rozhodnutími, která obě byla pro nezákonnost zrušena.
II. Dovolání a vyjádření k němu
15. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu včasným dovoláním. 16. Dovolatel má za to, že odvolací soud při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy nezohlednil zákonem stanovená a soudní praxí blíže formulovaná kritéria, čímž se měl odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2174/2012 a sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, ale i od závazného názoru Nejvyššího soudu vysloveného v této konkrétní věci, tj. v rozhodnutí č. j. 30 Cdo 3644/2019-126, ve kterém dovolací soud uvedl, že odvolací soud má posoudit formu a výši zadostiučinění, jak z hlediska morálního poškození žalobcovy osobnosti (integrity), tak i z hlediska narušení jeho soukromého, rodinného, popřípadě i jiného života. 17. Dovolatel též namítá, že níže formulované otázky nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny. Jde o otázky, zda a. lze považovat za přiměřené zadostiučinění ve výši náhrady 50 Kč za den vzhledem k závažnosti nemajetkové újmy způsobené žalobci v důsledku nemožnosti řízení a souvisejícím dopadům do osobnostní sféry žalobce a na jeho dosavadní způsob života, a vzhledem k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo; b. v situaci, kdy se žalobce domáhá náhrady za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou tím, že přišel o řidičské oprávnění na určité období (1,5 roku), je správný takový postup soudu, kdy přiznal náhradu pouze za část období (v tomto případě 6 měsíců), kdy byl žalobci uložený přímý zákaz řízení a již nezohlednil, že v důsledku nezákonných rozhodnutí byly žalobci v registru řidičů zapsány body, které vedly ke ztrátě řidičského oprávnění žalobce na další rok; c. v situaci, kdy žalobce uplatnil dva nároky na náhradu nemajetkové újmy v penězích v souvislosti s tím, že nemohl vykonávat své řidičské oprávnění, avšak každý z těchto nároků je založen na zrušení jiných pravomocných rozhodnutí, je správný závěr odvolacího soudu, že tvrzená újma je plně subsumována přiznaným zadostiučiněním. 18. Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání jako nedůvodného a změnu
napadeného rozsudku ve výroku o náhradě nákladů řízení, neboť jej považuje za nesprávný. Podle žalované úvaze odvolacího soudu o výši peněžitého zadostiučinění s přihlédnutím k obvyklým částkám přiznávaným za nezákonné zadržení řidičského průkazu nelze nic vytknout. Správný je rovněž závěr, že újma rozhodnutím o neodložení výkonu rozhodnutí žalobci již nevznikla a že není na místě žalobci kompenzovat újmu způsobenou tím, že pozbyl řidičské oprávnění na dobu dalšího jednoho roku v důsledku překročení hranice 12 bodů. Kromě toho žalovaná poukázala na uplatněnou námitku promlčení ohledně této újmy.
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
20. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
21. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
22. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
23. Dovolání žalobce není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení, nicméně vzhledem k zrušení rozhodnutí ve věci samé, jak je dále uvedeno, a tím pádem i závislých nákladových výroků podle § 243e odst. 2 o. s. ř., dovolací soud o odmítnutí dovolání v uvedeném rozsahu nerozhodoval.
24. Dovolání není přípustné v rozsahu otázky a), pokud dovolatel požaduje přezkum přiměřenosti konkrétní částky, která je (má být) výsledkem hodnocení specifických skutkových zjištění (i k obraně žalované). Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu je pak úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou či výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 OdpŠk, přičemž zvolenou formou, resp. výší, se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy či výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 190/2021). Dovolací soud konstatuje, že takovou zcela zjevnou nepřiměřenost (i vzhledem ke své předchozí argumentaci v kasačních rozhodnutích) ve věci neshledal. Avšak, jak bude dále uvedeno, shledal dovolání přípustným a důvodným v rozsahu předložené právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 OdpŠk, nikoli tedy ohledně konkrétní výše zadostiučinění, byť obě otázky spolu souvisí.
25. Namítá-li dovolatel v rozsahu otázky c) nesprávnost úvahy odvolacího soudu o existenci jedné (jediné) nemajetkové újmy, pak se nejedná o námitku proti nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale o polemiku s tím, jaký skutkový závěr odvolací soud z jednotlivých skutkových zjištění učinil, neboť otázka vzniku nemajetkové újmy je otázkou skutkovou, nikoliv právní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 193/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2928/2016, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 42/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4977/2017). Námitka proti skutkovým zjištěním přitom není způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř. za pomoci argumentu a contrario). Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím, přičemž v dovolacím řízení se skutkovými otázkami zabývat nelze (§ 241a odst. 6 o. s. ř.).
26. Dovolání je však přípustné pro otázku posouzení kritérií pro stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím a jejího srovnání s obdobnými případy, neboť při řešení uvedené otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
27. Dovolání je důvodné.
28. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud takovou vadu shledal k námitce dovolatele, že se odvolací soud nikterak nevypořádal s jeho tvrzením (a předloženými důkazy) o tom, že v důsledku nezákonně připsaných 6 bodů do bodového hodnocení řidiče (následek nezákonného rozhodnutí) byl v dalším (pozdějším nesouvisejícím) řízení o jiném přestupku, za nějž žalobce obdržel dalších 7 bodů, proveden v jeho neprospěch součet všech obdržených bodů (tedy včetně nezákonně připsaných, a také dvou již existujících) přesahující počet 12, což mělo za následek odebrání řidičského oprávnění na další jeden rok. Ačkoli dovolací soud nepředjímá jako možný závěr, že původní doba odebrání řidičského oprávnění na 6 měsíců (skutkový základ nemajetkové újmy) se má o žalobcem tvrzenou dobu jednoho roku prodloužit (tj. rozšířit tento základ nemajetkové újmy), přisvědčuje dovolateli v tom, že o těchto jeho tvrzeních odvolací soud nikterak nerozhodl, neposoudil je (nevypořádal se ani se související obranou žalované, kterou přitom v odůvodnění rozsudku uvedl), a tak je v tomto rozsahu jeho rozhodnutí pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné.
29. Nejvyšší soud v posledním kasačním rozhodnutí v této věci ze dne 26. 11. 2020, č. j. 30 Cdo 3644/2019-126, zavázal odvolací soud, aby znovu posoudil formu a výši zadostiučinění za jím zjištěnou nemajetkovou újmu žalobce, která mu vznikla v době po vydání později pro nezákonnost zrušeného rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 11. 6. 2007, č. j. KUZL-32981/2007, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Vsetín ze dne 2. 4. 2007, č. j. MUVS13146/2006/21/OSA/KL, a to jak z hlediska morálního poškození žalobcovy osobnosti (integrity), tak i z hlediska narušení jeho soukromého, rodinného, popřípadě i jiného života. Zavázal jej však též k objektivizaci formy a výše zadostiučinění, jejímž cílem je dosažení obecně sdílené představy spravedlnosti, tedy v podstatě zda jsou dány objektivní důvody, aby se dotčená osoba mohla cítit poškozenou, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu, mezi kterými může být k obraně žalované zohledněno i případné jednání poškozeného, pro které bylo přestupkové řízení vedeno, by se i jiná osoba v obdobném postavení, tedy především ta, která by byla nezákonně shledána vinnou ze spáchání přestupku a na níž by byl vykonán nezákonně uložený trest zákazu činnosti, mohla cítit dotčenou ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce. Odvolací soud přitom měl vyjít z judikatury Nejvyššího soudu uvedené v tom i v předcházejícím kasačním rozhodnutí.
30. Dovolací soud konstatuje, že odvolací soud tomuto kasačnímu příkazu nedostál. Nikoli co do výsledné částky, ale co do odůvodnění právní úvahy, která k přiznané částce zadostiučinění vedla. V odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela absentuje (výslovné) posouzení dopadů trestu odebrání řidičského oprávnění vykonaného na základě nezákonného rozhodnutí na žalobcův soukromý (individuální), rodinný, pracovní život, není zřejmé, z jakých tvrzení žalobce (bod 23 napadeného rozsudku) odvolací soud vyšel či nikoliv, a absentuje rovněž výslovné posouzení objektivizačních důvodů (viz shora bod 29). Nebyl naplněn ani kasační příkaz k aplikaci závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, z nějž vychází obecný požadavek, že při úvaze o formě a výši odškodnění nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí vydané ve správním řízení, je třeba vzít do úvahy kritérium povahy správního řízení a jeho specifik.
31. Odvolací soud sice uzavřel, že výše přiznaného zadostiučinění je dostatečná, neboť se shoduje s posouzením náhrad nemajetkových újem ve srovnatelných případech, ale již nikterak neobjasnil skutkové okolnosti těchto případů, tj. srovnávaných a posuzovaného, i když právě tyto okolnosti by měly být dílčím etalonem přiznaného spravedlivého zadostiučinění v projednávané věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 303/2019, a ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3541/2020).
32. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do posouzení dovolatelem výše předestřené otázky nesprávné, a odvolací řízení je současně postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud postupem podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
33. V dalším řízení odvolací soud znovu posoudí výši zadostiučinění za jím zjištěnou nemajetkovou újmu žalobce, a to jak z hlediska morálního poškození žalobcovy osobnosti (integrity), tak i z hlediska narušení jeho soukromého, rodinného, popřípadě i jiného života. Zjistí, zda jsou dány objektivní důvody, aby se dotčená osoba mohla cítit poškozenou, tedy zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu, mezi kterými může být k obraně žalované zohledněno i případné jednání poškozeného, pro které bylo přestupkové řízení vedeno, by se i jiná osoba v obdobném postavení, tedy především ta, která by byla nezákonně shledána vinnou ze spáchání přestupku a na níž by byl vykonán nezákonně uložený trest zákazu činnosti, mohla cítit dotčenou ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce. Vyjde přitom z judikatury Nejvyššího soudu uvedené v tomto i v předcházejícím kasačním rozhodnutí. Nebude-li odvolací soud přihlížet ke konkrétním tvrzeným následkům nezákonného rozhodnutí, svůj postup řádně odůvodní. To platí i ve vztahu k důkazním návrhům účastníků (srov. § 157 odst. 2 o. s. ř.).
34. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2022
Mgr. Vít Bičák předseda senátu