30 Cdo 3644/2019-126
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta
Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci
žalobce J. V., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janou Gúckou,
advokátkou, se sídlem ve Zlíně, Štefánikova 5462, proti žalované České
republice – Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody
1222/12, o zaplacení 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 98/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 29. 1. 2019, č. j. 64 Co 19/2016-108, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2019, č. j. 64 Co 19/2016-108,
se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobce (dále též „dovolatel“) se žalobou domáhal zaplacení částky
300 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění. Za nemajetkovou újmu vzniklou
v důsledku rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 11. 6. 2007, č. j.
KUZL-32981/2007, sp. zn. KUSP-32981/2007/DOP/Ti, a Městského úřadu Vsetín ze
dne 2. 4. 2007, č. j. MUVS13146/2006/21/OSA/KL, požadoval žalobce částku ve
výši 200 000 Kč. Za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku rozhodnutí Krajského
úřadu Zlínského kraje ze dne 27. 9. 2007, č. j. KUZL-51039/2007, sp. zn.
KUSP-51039/2007/DOP/Ti, a Městského úřadu Vsetín ze dne 26. 6. 2007, č. j.
MUVS13146/2006/34/OSA/KL, požadoval žalobce částku ve výši 100 000 Kč.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 8. 10. 2015, č. j. 18 C 98/2013-49, vyslovil, že úředním postupem
Městského úřadu Vsetín ve věci vedené „pod sp. zn. MUVS-S13146/2006“ ve
veřejnoprávním přestupkovém řízení bylo nezákonně zasaženo do práv žalobce
(výrok I), zamítl žalobu co do částky, kterou se žalobce domáhal zadostiučinění
za nemajetkovou újmu ve výši 300 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím
(výrok II), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení
ve výši 17 424 Kč (výrok III).
3. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce byl rozhodnutím
Městského úřadu Vsetín ze dne 2. 4. 2007, č. j. MUVS13146/2006/21/OSA/KL, uznán
vinným z přestupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních
komunikacích podle § 22 odst. 1 písm. f) bod 3, 7 a 1 zákona č. 200/1990 Sb., o
přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“). Za tyto přestupky mu byla uložena
pokuta ve výši 5 000 Kč, povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč a
zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6
měsíců. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím Krajského úřadu Zlínského
kraje ze dne 11. 6. 2007, č. j. KUZL-32981/2007.
4. Žalobce podal žalobu ke Krajskému soudu v Brně, kterou se domáhal
zrušení uvedených rozhodnutí, a s ohledem na podanou žalobu podal rovněž dne
21. 6. 2007 k Městskému úřadu Vsetín žádost o odložení výkonu rozhodnutí
Městského úřadu Vsetín ze dne 2. 4. 2007, č. j. MUVS13146/2006/21/OSA/KL, které
Městský úřad Vsetín rozhodnutím ze dne 26. 6. 2007, č. j.
MUVS13146/2006/34/OSA/KL, v části o odložení výkonu rozhodnutí u pokuty ve výši
5 000 Kč a nákladů řízení ve výši 1 000 Kč vyhověl. V části týkající se
odložení výkonu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení všech motorových
vozidel na dobu 6 měsíců vyhověno nebylo. Rozhodnutí Městského úřadu Vsetín
bylo potvrzeno rozhodnutím Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 27. 9. 2007,
č. j. KUZL-51039/2007.
5. Na podkladě žalobcem podaných správních žalob Krajský soud v Brně
nejprve rozsudkem ze dne 31. 10. 2012, č. j. 57 A 47/2011-71, zrušil rozhodnutí
Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 27. 9. 2007, č. j. KUZL-51039/2007, a
věc vrátil žalované k novému projednání s odůvodněním, že rozhodnutí správního
orgánu bylo v části odložení, resp. neodložení výkonu rozhodnutí sankce zákazu
činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 6
měsíců nezákonné a potažmo i protiústavní. Současně Krajský soud v Brně
vyslovil závazný právní názor, že žádosti žalobce o odklad výkonu rozhodnutí u
sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho
druhu má být vyhověno.
6. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 12. 2012, č. j. 57 A
68/2011-185, bylo zrušeno rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 11.
6. 2007, č. j. KUZL-32981/2007, a věc byla vrácena žalované k novému projednání
s odůvodněním, že ze strany žalované došlo k pochybení ve smyslu § 76 odst. 1
písm. a), b), c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, spočívající
zejména v tom, že výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně byl
neurčitý, nepřesný, nedostatečně specifikovaný v popisu skutkového děje, neboť
místo přestupku nebylo dostatečně identifikováno a specifikováno. Současně
Krajský soud v Brně poukázal na § 20 odst. 1 zákona o přestupcích, dle kterého
nelze přestupek projednat, uplynula-li od jeho spáchání doba jednoho roku. S
ohledem na soudem vyslovené závazné právní názory Krajský úřad Zlínského kraje
rozhodnutím ze dne 22. 1. 2014, č. j. KUZL-4767/2014, zrušil rozhodnutí
Městského úřadu Vsetín ze dne 2. 4. 2007, č. j. MUVS13146/2006/21/OSA/KL, a
předmětné řízení zastavil, neboť přestupky již nešlo projednat vzhledem k
uplynutí lhůty pro projednání ve smyslu § 20 odst. 1 zákona o přestupcích.
Současně změnil rozhodnutí Městského úřadu Vsetín ze dne 26. 6. 2007, č. j.
MUVS13146/2006/34/OSA/KL, a to tak, že žádosti o odklad výkonu rozhodnutí bylo
plně vyhověno.
7. Žalobce uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy podáním ze dne 3.
6. 2013, žalovaná mu však nevyhověla.
8. Po právní stránce dospěl soud prvního stupně k závěru, že postupem
žalované došlo k řetězení hned čtyř rozhodnutí nezákonných ve smyslu § 8 zákona
č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění
pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), a to rozhodnutí Městského úřadu Vsetín
ze dne 2. 4. 2007, č. j. MUVS13146/2006/21/OSA/KL, Krajského úřadu Zlínského
kraje ze dne 11. 6. 2007, č. j. KUZL-32981/2007, Městského úřadu Vsetín ze dne
26. 6. 2007, č. j. MUVS13146/2006/34/OSA/KL, a Krajského úřadu Zlínského kraje
ze dne 27. 9. 2007, č. j. KUZL-51039/2007, a s ohledem na povahu a význam práv,
která byla postupem žalované dotčena, míru závažnosti narušení a jeho rozsah,
shledal, že v dané věci postačuje samotné konstatování porušení práva žalobce
na zákonný postup správního orgánu a není na místě žalobci přiznat finanční
kompenzaci za vzniklou nemateriální újmu.
9. Následný v pořadí první rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen
„odvolací soud“) ze dne 2. 6. 2016, č. j. 64 Co 19/2016-69, potvrzující v obou
výrocích výše uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně, byl k dovolání žalobce
zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo
4816/2016. V něm Nejvyšší soud zavázal odvolací soud, aby napravil pochybení
soudu prvního stupně ve vztahu k výroku I, jehož znění neodpovídá ustálené
rozhodovací praxi dovolacího soudu vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010, neboť v něm není výslovně uvedeno, k
porušení kterého práva nebo práv žalobce došlo (ostatně není z něj ani zřejmé,
jakým úředním postupem nebo rozhodnutím mělo být do práv žalobce zasaženo).
Nejvyšší soud také nepovažoval z rozsudku odvolacího soudu za zřejmé, zda ten
dospěl k závěru, že dovolateli nemajetková újma nevznikla a není na místě
poskytnutí zadostiučinění v žádné formě, tj. ani konstatování porušení práva,
či mu nemajetková újma v příčinné souvislosti s nezákonnými rozhodnutími
vznikla. Nejvyšší soud dále pokračoval, že v projednávané věci nelze pochybovat
o tom, že rozhodnutí (správního) odvolacího orgánu, které prvostupňové
rozhodnutí o vině a trestu převzalo, bylo ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk pro
nezákonnost zrušeno, přičemž žalobce na základě tohoto rozhodnutí vykonal trest
zákazu činnosti, tudíž nelze a priori (bez dalšího dokazování) vyloučit, že mu
v důsledku nezákonného rozhodnutí vznikla nemajetková újma. K posouzení možného
obstrukčního jednání žalobce (účastníka správního řízení) potom konstatoval, že
procesní aktivitu je možné účastníku řízení přičítat k tíži pouze ve zcela
výjimečných případech, kdy ji již nelze považovat za využívání jeho procesních
práv, ale za jejich zneužívání a za obstrukční jednání, přičemž vytkl
odvolacímu soudu, že v napadeném rozhodnutí neuvedl, proč podle jeho názoru
došlo k uplynutí prekluzivní lhůty právě a jen v důsledku obstrukčního jednání
dovolatele a v čem spatřoval obstrukčnost jeho námitek ve správním řízení,
které délku řízení nijak neprodloužily, neboť současně byly shledány správními
soudy důvody pro zrušení správních rozhodnutí pro nezákonnost. Uplatnění
takových důvodů pak nelze považovat obecně za obstrukční jednání, neboť jsou
součástí práva (obviněného z přestupku) na obhajobu. Nejvyšší soud v kontextu
výše uvedených právních závěrů tak ve zrušujícím rozsudku zavázal odvolací soud
k tomu, aby znovu posoudil nárok dovolatele na náhradu nemajetkové újmy s
přihlédnutím k judikatuře Nejvyššího soudu týkající se dokazování vzniku
nemajetkové újmy a stanovení adekvátní formy či výše zadostiučinění (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014), aby zohlednil
judikaturu označenou dovolatelem v dovolání a neopomenul judikatorní požadavek,
že poskytnutí zadostiučinění nesmí být v konkrétních okolnostech případu v
rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti.
10. Odvolací soud ve svém v pořadí druhém rozsudku (napadeném nynějším
dovoláním) ze dne 29. 1. 2019, č. j. 64 Co 19/2016-108, rozsudek soudu prvního
stupně v zamítavém výroku II o věci samé potvrdil, ve výroku III o nákladech
řízení změnil jen tak, že výše nákladů řízení činí 16 456 Kč, jinak jej v tomto
výroku potvrdil (výrok I), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na
náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II).
11. Odvolací soud za účelem podrobného zjištění průběhu jednání žalobce
zopakoval dokazování spisem Městského úřadu Vsetín, zejména oznámením o
přestupku ze dne 10. 7. 2006, fotografií č. j. ORVS-12-72/DI-2006, úředním
záznamem ze dne 27. 7. 2006 o průběhu jednání, v němž byl spatřován přestupek,
přičemž v ostatním vyšel z dosud zjištěného skutkového stavu. Odvolací soud měl
z oznámení o přestupku za prokázané, že ze strany žalobce došlo k deliktnímu
jednání (v podobě překročení nejvyšší povolené rychlosti o více než 30 km,
ohrožení jiných účastníků silničního provozu, neuposlechnutí pokynu dopravní
hlídky), což bylo dle odvolacího soudu důvěryhodně doloženo fotografií
zachycující dne 10. 7. 2006 vozidlo žalobce jedoucí rychlostí 82 km v hodině v
obci, kde je nejvyšší povolená rychlost 50 km v hodině. Odvolací soud pak
přihlédl zejména k té skutečnosti, že k zastavení přestupkového řízení nedošlo
z toho důvodu, že by se skutek nestal, tedy že by se žalobce nedopustil
deliktního jednání, nýbrž pouze z toho důvodu, že došlo k uplynutí prekluzivní
lhůty stanovené k projednání přestupku. Rozhodnutí správních orgánů tak byla na
základě právního názoru Nejvyššího správního soudu zrušena pouze z formálních
důvodů. Na základě tohoto závěru o skutkovém stavu se odvolací soud zabýval
charakterem aktivity žalobce, tj. zda směřovala ke snaze osvědčit nedůvodnost
přestupkového řízení nebo zmařit včasné projednání věci a rozhodnutí o
přestupku s cílem dosáhnout prekluze, jakož i tím, zda by každá osoba v
postavení žalobce pociťovala jednání správních orgánů jako nemajetkovou újmu ji
poškozující.
12. Dospěl k závěru, že shora popsané jednání žalobce (řidiče) by
jakákoliv jiná fyzická osoba pociťovala jako jednání deliktní, neboť při
spáchání dopravního přestupku musí počítat s tím, že dojde k potrestání, a to i
zákazem řízení. Vzhledem k té skutečnosti, že žalobce si za stávající situace
musel být dobře vědom skutečného běhu věcí, tedy svého deliktního jednání,
nelze dovozovat, že by jemu uložené potrestání v přestupkovém řízení při
objektivním posouzení zasáhlo jakoukoliv jinou osobu na místě žalobce. Uzavřel
poté, ve shodě se soudem prvního stupně, že vzhledem k tomu, že došlo ke
zrušení všech správních rozhodnutí, jimiž byl žalobce potrestán za spáchání
přestupků pro nezákonnost, byť z formálních důvodů, je zde dána odpovědnost
státu ve smyslu § 31a odst. 1, 2 OdpŠk, neboť žalobci vznikla v příčinné
souvislosti s nezákonným rozhodnutím nemajetková újma spočívající v jeho
pociťování vzniklé situace. Žalobce tak má právo na poskytnutí přiměřeného
zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Přitom přihlédl jak k závěrům
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, že
přiznání finanční kompenzace za vzniklou nemajetkovou újmu nesmí být v rozporu
s obecnou slušností, tak i k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp.
zn. 30 Cdo 3076/2012, podle nějž je konstatování porušení práva plnohodnotnou
formou zadostiučinění ve smyslu ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk. Závěrem své
argumentace odvolací soud uvedl, že prvotní příčinou a prvním článkem řetězu
příčin a následků bylo jednání žalobce, nikoliv nezákonné rozhodnutí správních
orgánů, a zastavení řízení v důsledku marně uplynulé jednoroční prekluzivní
lhůty bylo výlučně ve prospěch žalobce. Přiznání jakékoliv finanční satisfakce
žalobci, za zjištěného skutkového stavu průběhu jeho deliktního jednání,
shledal odvolací soud v příkrém rozporu s vnímáním obecné spravedlnosti a
obecné slušnosti a odkázal přitom také na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.
9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, v němž Nejvyšší soud vyslovil, že přiměřené
zadostiučinění je třeba stanovit v takové výši, která bude odpovídat ekonomické
realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé.
Odvolací soud uzavřel, že žalobci nemajetková újma vznikla v příčinné
souvislosti s nezákonnými rozhodnutími, avšak nejednalo se o nemajetkovou újmu
takové intenzity, která by vyžadovala poskytnutí finančního zadostiučinění.
II. Dovolání a vyjádření k němu
13. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce, zastoupený
advokátkou, dovoláním.
14. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatel ve vyřešení následujících
právních otázek:
(1) Zda lze z hlediska závažnosti nemajetkové újmy způsobené žalobci
nezákonnými rozhodnutími a vzhledem k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě
došlo, považovat zadostiučinění konstatováním porušení práva za dostatečné ve
smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk. Dovolatel se domnívá, že tato otázka byla odvolacím
soudem posouzena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu,
zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2865/2015,
a ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3849/2014. Dovolatel je přesvědčen, že
jakákoliv osoba v jeho postavení by pociťovala vznik nemajetkové újmy, přičemž
ve vztahu k formě zadostiučinění má za to, že se odvolací soud odchýlil od
uvedené judikatury tím, že dovolateli nepřiznal zadostiučinění v penězích.
(2) Zda „může odvolací soud prolomit princip presumpce neviny tím, že založí
své rozhodnutí na předpokladu, že žalobce jednání naplňující skutkovou podstatu
přestupku spáchal přesto, že přestupkové řízení vedené proti žalobci bylo
pravomocně zastaveno a navíc v situaci, kdy údajné deliktní jednání žalobce
odvolací soud nijak neprojednal a nezabýval se námitkami žalobce, na základě
kterých soudy ve správním soudnictví dospěly k závěru, že předmětná rozhodnutí
správních orgánů jsou nezákonná a závěr o spáchání přestupku odvolací soud
dovodil pouze z oznámení o přestupku“, přičemž tuto otázku má dovolatel v
rozhodovací praxi Nejvyššího soudu za dosud nevyřešenou.
15. Dovolatel k první otázce uvedl, že se domnívá, že v případě, kdy mu
újma vznikla v důsledku toho, že se musel podrobit zákazu řízení, nelze tuto
újmu už z povahy věci nahradit jinak než v penězích, a vzhledem k závažnosti a
dopadům, které měl výkon zákazu řízení pro žalobce, nepovažuje samotné
konstatování porušení práva za dostačující. S odkazem na citaci bodu 36
předcházejícího kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu také poukazuje na
skutečnost, že se odvolací soud nevypořádal se závazným právním názorem
Nejvyššího soudu tam uvedeným, dle kterého měl napravit ve svém rozhodnutí
výrok I soudu prvního stupně o porušení práva žalobce tak, že uvede, o které
právo se jedná.
16. Dovolatel považuje vzniklou újmu za velmi závažnou, neboť měla
dopady do jeho soukromého, osobního a rodinného života, když nemohl navštívit
své příbuzné, zejména matku, která bydlí v jiné obci, a dále byl omezen ve
svobodě cestování, neboť se nemohl libovolně pohybovat. Dále uvedl, že bydlí na
samotě v obci XY několik kilometrů od ostatní zástavby. Při jeho bydlišti se
nenachází ani žádná zastávka hromadné dopravy. Pokud tedy chtěl někam cestovat,
byl zcela odkázaný na jiné osoby. V předmětné době bydlel se dvěma nezletilými
dětmi a manželkou, která ale nebyla aktivní řidičkou. Do té doby byli všichni
členové rodiny odkázáni s dopravou na dovolatele. V důsledku ztráty řidičského
oprávnění si však musel zajišťovat dopravu u jiných osob. Dovolatel tak po
celou dobu, kdy byl bez řidičského průkazu, prožíval velký stres a nejistotu,
zda v případě potřeby bude schopen zajistit si dopravu. Vzhledem k tomu, že do
té doby jezdil vozidlem denně, měla sankce zákazu řízení na jeho dosavadní
způsob života velmi nepříznivý vliv.
17. V důsledku zákazu řízení navíc dovolatel přišel i o pracovní místo u
svého zaměstnavatele, kde pracoval na pozici zástupce generálního ředitele,
neboť k jeho výkonu nutně potřeboval řidičské oprávnění. Nezákonná rozhodnutí
tak měla dle jeho tvrzení dopad i do jeho pracovního života, když musel ukončit
pracovní poměr vzhledem k tomu, že další výkon práce na pozici zástupce
ředitele bez řidičského oprávnění nebyl možný.
18. Na základě rozhodnutí Městského úřadu Vsetín a Krajského úřadu
Zlínského kraje bylo dovolateli v bodovém hodnocení řidiče zaznamenáno 6 bodů.
Už před tím mu byly v bodovém hodnocení řidiče zaznamenané 2 body a následně v
roce 2008 v souvislosti s jinou věcí dalších 7 bodů. Dovolatel tak dosáhl
hranice 12 bodů, s čímž je spojen následek pozbytí řidičského oprávnění na dobu
1 roku a dovolatel proto musel absolvovat autoškolu. Celkem tak byl na základě
uvedených rozhodnutí 1,5 roku bez řidičského oprávnění, což dle dovolatele
nezohlednil soud prvního stupně ani soud odvolací.
19. Ve vztahu k obstrukčnosti uplatněných námitek dovolatel uvedl, že
žádné přestupky nespáchal, když poukázal na pravidlo „neexistence se
neprokazuje“, neboť dle jeho názoru nelze spravedlivě požadovat, aby prokázal
neexistenci určitých skutečností. Stejně tak pokud dovolatel v řízení vedeném u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 57 A 68/2011 a sp. zn. 57 A 47/2011,
prokázal, že správní orgány pochybily a jejich rozhodnutí byla pro nezákonnost
zrušena či změněna, není důvod považovat takové jednání dovolatele za obstrukce
a už vůbec nelze předpokládat v rozporu se zásadou presumpce neviny, že
dovolatel přestupky spáchal.
20. Ke druhé otázce dovolatel poznamenává, že přestupek nebyl ve
správním řízení pravomocně zjištěn, neboť řízení o něm bylo zastaveno z důvodu
uplynutí doby pro jeho projednání. Přitom odvolací soud uznal žalobce vinným
(jako osobu páchající delikt) na základě oznámení o přestupku, aniž by prováděl
k této věci dokazování. Dopustil se tak porušení zásady presumpce neviny a
porušení práva na spravedlivý proces. Dovolatel považuje závěr odvolacího soudu
o tom, že nemá nárok na peněžní zadostiučinění za nemajetkovou újmu proto, že
se dopustil deliktního jednání, za nesprávný.
21. Dovolatel je přesvědčen, že pokud by bylo v řízení o přestupcích
pokračováno, nebyl by uznán vinným z jejich spáchání. Nemůže mu však být
kladeno k tíži, že prekluzivní lhůta pro projednání přestupku uplynula a že po
tom, co byla předmětná rozhodnutí Městského úřadu Vsetín a Krajského úřadu
Zlínského kraje zrušena, nebylo již možné přestupky projednat. Na jednání se
vždy dostavoval a doručované písemnosti si převzal, resp. po tom, co zmocnil k
zastupování právního zástupce, přebíral vždy řádně korespondenci právní
zástupce. Skutečnost, že se bránil proti rozhodnutí o přestupku, nemůže být dle
jeho mínění považována za obstrukci z jeho strany, nýbrž jde o realizaci jeho
ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. S ohledem na uvedené má
dovolatel za to, že mu v důsledku výše uvedených nezákonných rozhodnutí vznikla
tak závažná újma, že ji nelze odčinit jinak než v penězích.
22. Dovolatel dále namítá, že se odvolací soud vůbec nevypořádal s jeho
nárokem na náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč, založeným na újmě
vzniklé nezákonným správním řízením o odkladu výkonu rozhodnutí. V napadeném
rozhodnutí není v tomto rozsahu uvedeno nic.
23. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
24. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
25. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl.
II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
26. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu
oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
27. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
28. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
29. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není
přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
30. V rozsahu části měnícího výroku I odvolacího soudu týkající se
výroku III soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, a také v rozsahu
výroku II odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení, není dovolání
dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
31. Dovolání ve věci samé je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť
stanovení formy přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu je v napadeném
rozhodnutí řešeno v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
32. Dovolání ve věci samé je podle § 237 o. s. ř. rovněž přípustné pro
otázku, zda lze při stanovování formy (výše) zadostiučinění za nemajetkovou
újmu rozhodnout soudem v kompenzačním řízení o deliktním jednání žalobce ve
věci přestupku, tj. učinit právní závěr o spáchání deliktu, a to za situace,
kdy inkriminované jednání žalobce nebylo v přestupkovém řízení pravomocně
posouzeno, neboť řízení o přestupku bylo zastaveno z důvodu uplynutí doby pro
jeho zákonné projednání. Tato otázka nebyla dosud ve všech souvislostech v
rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
33. Dovolání je důvodné.
34. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci.
35. Dovolací soud konstatuje, že odvolací řízení je zatíženo vadou
řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu, pakliže odvolací soud
nijak neposuzoval nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč
vyplývající dle žalobního tvrzení z nezákonného rozhodnutí Krajského úřadu
Zlínského kraje ze dne 27. 9. 2007, č. j. KUZL-51039/2007, kterým bylo
potvrzeno prvostupňové nevyhovění žalobcově žádosti o odložení výkonu
rozhodnutí, tj. zákazu řízení. Po porovnání výroků napadeného rozsudku a jeho
následného odůvodnění je zřejmé, že absentuje jakýkoliv závěr soudu o zmíněném
žalobním nároku. V rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2013
(rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), Nejvyšší soud mj.
vyložil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není
přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění
rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom,
aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I
když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho
odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky
odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele.
Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům
na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné
nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv
dovolatele. Dovolací soud však konstatuje, že výše uvedené nedostatky
odůvodnění konečného rozhodnutí odvolacího soudu byly dovolateli na újmu při
uplatnění jeho práv v dovolacím řízení. Pokud však odvolací soud za dostatečné
posouzení tohoto nároku považoval znění výroku I soudu prvního stupně (pro
absenci jeho vlastního posouzení to není dovolacímu soudu zřejmé), a tak se již
k němu nevyjadřoval, neboť ani nebyl napaden odvoláním, potom dovolací soud věc
nesprávně posoudil, jak bude uvedeno níže.
36. Jak již bylo konstatováno v předešlém kasačním rozhodnutí Nejvyššího
soudu (v podrobnostech body 32 – 36), bez ohledu na to, který z účastníků a v
jakém rozsahu napadne odvoláním rozsudek soudu prvního stupně, nemohou ani
dílčí výroky o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění nabýt samostatně právní
moci a vykonatelnosti. Výsledkem jiného postupu by mohlo být pravomocné
rozhodnutí (ze spojení rozsudků soudu prvního stupně a odvolacího soudu), které
by právní vztahy mezi účastníky vypořádávalo jinak, než vyplývá z právního
předpisu, a přitom by ani nebylo v souladu s žalobním návrhem. Dovolací soud
také zavázal odvolací soud k tomu, aby napravil pochybení soudu prvního stupně
ve vztahu k výroku I, jehož znění neodpovídalo ustálené rozhodovací praxi
dovolacího soudu, a to rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30
Cdo 4411/2010, neboť v něm není výslovně uvedeno, k porušení kterého práva nebo
práv žalobce došlo. Dovolacímu soudu nadto nebylo ani zřejmé, jakým úředním
postupem nebo rozhodnutím mělo být do práv žalobce zasaženo, když odvolací soud
svým výrokem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně pouze v zamítavém výroku II
ohledně částky 300 000 Kč a ve výroku III o nákladech řízení a výrok I rozsudku
soudu prvního stupně (konstatování porušení práva) ponechal beze změny. Konečně
i vzhledem ke znění posledně jmenovaného výroku mu nebylo ani zřejmé, byla-li
shledána, a z jakého titulu, odpovědnost žalované.
37. Tato nesprávnost však nebyla odvolacím soudem v jeho druhém
rozhodnutí napravena, neboť opětovně rozhodl tak, že svým výrokem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně pouze v zamítavém výroku II ohledně částky 300
000 Kč a změnil jej ve výroku III o nákladech řízení a výrok I rozsudku soudu
prvního stupně (zasažení do práv žalobce úředním postupem Městského úřadu
Vsetín ve věci vedené pod sp. zn. MUVS-S13146/2006) ponechal beze změny, a to
vše za situace, kdy bylo kompenzační řízení vedeno o dvou rozdílných nárocích
žalobce ze dvou rozdílných nezákonných rozhodnutí, byť se oba nároky týkaly
náhrady nemajetkové újmy, co do vykonaného trestu zákazu činnosti dokonce
totožné. Pro výše uvedené je tedy právní posouzení odvolacího soudu nesprávné.
Nic na věci nemění skutečnost, že nyní v odůvodnění napadeného rozsudku
odvolací soud zčásti shledal porušení práva žalobce, tedy, že je dána
odpovědnost státu ve smyslu § 31a odst. 1, 2 OdpŠk, neboť žalobci vznikla v
příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím nemajetková újma spočívající „v
jeho pociťování vzniklé situace“ (míněno rozhodnutí vzešlé z řízení o
přestupku, nikoliv nezákonné rozhodnutí v řízení o žádosti o odložení výkonu
rozhodnutí, ke kterému se odvolací soud nikterak nevyjádřil, a které je v
kompenzačním řízení dotčeno pouze ve vadném výroku I soudu prvního stupně).
38. V napadeném rozsudku je tedy posuzován nárok na náhradu nemajetkové
újmy způsobené nezákonným (tehdy pravomocným) rozhodnutím o přestupku, a to
zejména (nikoliv však výlučně) v důsledku výkonu uloženého trestu zákazu
činnosti. Jak již dovolací soud uvedl ve svém předchozím zrušujícím rozsudku,
za podstatné je vždy třeba považovat, zda úkony správního orgánu měly své
zákonné opodstatnění, přičemž v projednávané věci nelze pochybovat, že
rozhodnutí správního odvolacího orgánu, které tak prvostupňové rozhodnutí o
vině a trestu převzalo, bylo ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk pro nezákonnost
zrušeno, a nynější žalobce (dovolatel) na základě tohoto rozhodnutí vykonal
trest zákazu činnosti. Nelze tudíž a priori (bez dalšího dokazování) vyloučit,
že žalobci v důsledku nezákonného rozhodnutí vznikla nemajetková újma. Nyní (ve
druhém rozhodnutí o věci) již odvolací soud obecně konstatoval, že žalobci
vznikla v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím nemajetková újma
spočívající v jeho pociťování vzniklé situace, nicméně jím zjištěnou žalobcovu
újmu, a to především v intencích žalobních tvrzení, blíže neobjasnil.
39. Co se týká formy a výše zadostiučinění za zjištěnou újmu založil
odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti peněžního zadostiučinění na právním
posouzení, dle kterého jednání žalobce (řidiče) by jakákoliv jiná fyzická osoba
pociťovala jako jednání deliktní, neboť při spáchání dopravního přestupku musí
počítat s tím, že dojde k potrestání, a to i zákazem řízení, a současně také na
závěru, že „prvotní příčinou a prvním článkem řetězu příčin a následků bylo
jednání žalobce, nikoliv nezákonné rozhodnutí správních orgánů, a zastavení
řízení v důsledku marně uplynulé jednoroční prekluzivní lhůty bylo výlučně ve
prospěch žalobce. Přiznání jakékoliv finanční satisfakce žalobci, za zjištěného
skutkového stavu průběhu jeho deliktního jednání, shledal odvolací soud v
příkrém rozporu s vnímáním obecné spravedlnosti a obecné slušnosti.“
40. Nejvyšší soud se již dříve vyjádřil k předpokladům stanovení formy
zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které
neskončilo odsuzujícím rozsudkem, přičemž co do zohlednění důvodů, pro které
bylo trestní stíhání zastaveno (došlo k zproštění obžaloby), konstatoval, že
soud v kompenzačním řízení nemůže znovu posuzovat otázku viny poškozené osoby,
ani nemůže vycházet z úvah, že rozsudek soudu v trestním řízení naznačuje
určité pochybnosti o spáchaném skutku, a především o tom, zda jej spáchala
osoba nakonec obžaloby zproštěná. To by mimo jiné znamenalo porušení zásady
presumpce neviny (čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně základních práv a svobody –
dále též jen „Úmluva“, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Uvedené omezení úvah soudu o okolnostech, za nichž ke způsobení újmy došlo,
však nevylučuje, aby bylo přihlédnuto k jiným okolnostem provázející zahájení a
zvláště pokračování v trestním stíhání, jinými slovy řečeno, že trestní řízení
bylo procesně důvodně vedeno proti konkrétnímu účastníku. Mezi takové okolnosti
lze jistě zařadit chování obžalovaného, jímž se v průběhu trestního řízení
vytváří (nové, další) důvodné pochybnosti vedoucí orgány činné v trestním
řízení k pokračování v trestním stíhání, k podání obžaloby, k potřebě konat
hlavní líčení a řízení ukončit rozsudkem apod.; může se typicky jednat např. o
náhle či postupně měněné výpovědi obžalovaného či výpovědi, které si zjevně
protiřečí, uvádění údajů, jejichž nepravdivost je potvrzena soudem v odůvodnění
zprošťujícího rozsudku apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7.
2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011).
41. K tomu Nejvyšší soud dále doplnil, že nejde o to, zda se obviněný
dopustil, byť zaviněně, skutku, pro který byl stíhán a jímž vyvolal podezření,
že byl spáchán trestný čin, ale o to, zda svým jiným či dalším jednáním
ovlivnil postup orgánů činných v trestním řízení před zahájením trestního
stíhání nebo v jeho průběhu tak, že bez tohoto jednání by k zahájení
(pokračování) trestního stíhání nedošlo. V případě náhrady nemajetkové újmy se
s ohledem na její rozdílný charakter, v porovnání s náhradou škody (majetkové
újmy) a zákonný požadavek § 31a odst. 2 OdpŠk přihlédnout při stanovení výše
přiměřeného zadostiučinění i k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo,
omezení dovozované ve vztahu k nároku na náhradu škody neuplatní a naopak je
třeba chování poškozeného, kterým ke vzniku nemajetkové újmy přispěl,
zohlednit. Bude-li zjištěno, že se poškozený dopustil jednání, pro které byl
následně trestně stíhán, nepovede to sice k závěru o tom, že si trestní stíhání
zavinil a tím pádem k absenci odpovědnosti státu za poškozenému trestním
stíháním vzniklou újmu, ale půjde o důležitou okolnost pro stanovení formy a
případně výše odškodnění nemajetkové újmy podle § 31a odst. 2 Odpšk.
42. Jakkoliv se shora uvedené závěry týkají nemajetkové újmy způsobené
trestním stíháním, nelze pominout, že jak nezákonné výroky o vině v řízení o
přestupku, tak i nezákonné zahájení trestního stíhání jsou v kompenzačním
řízení o nároku na náhradu nemajetkové újmy jen objektivním důsledkem jedné
trestní politiky státu založené zásadně na presumpci neviny a zjišťování viny
pachatele zákonným způsobem za dodržování procesních postupů dle k tomu
určených právních norem.
43. Nejvyšší soud tak má za to, že i v případě stanovení adekvátní formy
(či výše) přiměřeného zadostiučinění za vykonaný trest uložený rozhodnutím o
přestupku, které bylo posléze pro nezákonnost zrušeno, bylo-li posléze
přestupkové řízení zastaveno, lze ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk k obraně
žalované zohlednit skutečnost, bude-li prokázána, že se poškozený (obviněný z
přestupku) dopustil jednání, za něž důvodně mohl očekávat uložení trestu, který
byl na něm posléze, byť na podkladě nezákonného rozhodnutí, vykonán.
44. Na druhou stranu však nelze pominout, že předpokladem výkonu trestu
za protiprávní jednání není protiprávní jednání samo o sobě, ale i vydání
rozhodnutí o vině a trestu v přestupkovém řízení vedeném v souladu se zákonnými
procesními pravidly. Je přitom zřejmé, že v případě pozdějšího pravomocného
zrušení rozhodnutí o přestupku pro nezákonnost tento požadavek naplněn být
nemůže. Protiprávní jednání poškozeného samo o sobě tak nemůže vyloučit vznik
nemajetkové újmy způsobené výkonem trestu uloženého nezákonným rozhodnutím.
45. Současně je nutno si uvědomit, že na rozdíl od trestního řízení,
které vyústilo v rozhodnutí o zastavení trestního stíhání či zproštění
obžaloby, obsahující závěr o skutkovém stavu, z nějž mnohdy (alespoň podpůrně)
může vyjít i soud v kompenzačním řízení, v případě zastavení přestupkového
řízení z důvodu prekluze zde žádné takové rozhodnutí není. Soud v kompenzačním
řízení by tak sám měl mít na mysli pravidla přestupkového řízení při posuzování
otázky, zda se poškozený jednání vykazujícího zákonné znaky přestupku dopustil
(příp. při posuzování existence dalších skutečností, které podle obsahu
nezákonného rozhodnutí o přestupku vedly správní orgán k závěru o vině a
trestu), neboť je-li jejich dodržování právem obviněného v přestupkovém řízení,
mohla by být újma způsobená nezákonným rozhodnutím (zvláště spočívá-li
nezákonnost rozhodnutí právě v porušení těchto procesních pravidel), stěží
kompenzována, dospěl-li by posléze soud v kompenzačním řízení k totožnému
skutkovému závěru jako správní orgán tímtéž (nezákonným) postupem. Nelze tak
učinit skutkový závěr o protiprávním jednání poškozeného (příp. jiných
relevantních okolnostech), marginalizující nemajetkovou újmu způsobenou
vykonaným trestem, na základě důkazních prostředků či procesních postupů, o
nichž je zřejmé, že by v přestupkovém řízení jako podklad závěru o vině a
trestu nemohly obstát.
46. Konečně dovolací soud poukazuje i na závěr uvedený v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2865/2015, dle kterého
vznik nemajetkové újmy zpravidla nelze dokazovat, neboť jde o stav mysli osoby
poškozené. V řízení se tedy obvykle pouze zjišťuje, zda jsou dány objektivní
důvody pro to, aby se konkrétní osoba mohla cítit poškozenou. Jinými slovy
řečeno, je třeba zvážit, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i
jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit být dotčena ve složkách tvořících
ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce, nikoliv ovšem jiná osoba v
postavení řidiče páchajícího přestupek, jak dovozuje odvolací soud, ale v
postavení osoby prožívající ve svém životě následek nezákonného rozhodnutí, tj.
následek pochybení státní moci. Případné jednání poškozeného, které důvodně
zavdalo příčinu k vedení přestupkového řízení, je totiž toliko jednou z
okolností, ke které může soud přihlédnout při stanovení adekvátní formy či výše
zadostiučinění.
47. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo
2174/2012, potom vychází obecný požadavek, že při úvaze o formě a výši
odškodnění nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí vydané ve správním řízení,
je třeba vzít do úvahy kriterium povahy správního řízení a jeho specifik,
dopady rozhodnutí vydaného ve správním řízení do osobnostní sféry poškozeného a
na jeho dosavadní způsob života, a případně další pro věc významná a
přezkoumatelná hlediska.
V. Závěr
48. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do posouzení dovolatelem
výše předestřených otázek minimálně neúplné, tudíž nesprávné, a odvolací řízení
je současně postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, dovolací soud postupem podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
49. V dalším řízení odvolací soud znovu posoudí formu a výši
zadostiučinění za jím zjištěnou nemajetkovou újmu žalobce, která mu vznikla v
době po vydání později pro nezákonnost zrušeného rozhodnutí Krajského úřadu
Zlínského kraje ze dne 11. 6. 2007, č. j. KUZL-32981/2007, kterým bylo
potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Vsetín ze dne 2. 4. 2007, č. j.
MUVS13146/2006/21/OSA/KL, a to jak z hlediska morálního poškození žalobcovy
osobnosti (integrity), tak i z hlediska narušení jeho soukromého, rodinného,
popřípadě i jiného života. Zjistí, zda jsou dány objektivní důvody, aby se
dotčená osoba mohla cítit poškozenou, tedy zda vzhledem ke konkrétním
okolnostem případu, mezi kterými může být k obraně žalované zohledněno i
případné jednání poškozeného, pro které bylo přestupkové řízení vedeno, by se i
jiná osoba v obdobném postavení, tedy především ta, která by byla nezákonně
shledána vinnou ze spáchání přestupku a na níž by byl vykonán nezákonně uložený
trest zákazu činnosti, mohla cítit dotčenou ve složkách tvořících ve svém
souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce. Odvolací soud dále výslovně posoudí
nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč, tvrzeně vzniklé
následkem pro nezákonnost zrušeného rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje
ze dne 27. 9. 2007, č. j. KUZL-51039/2007. Vyjde přitom z judikatury Nejvyššího
soudu uvedené v tomto i v předcházejícím kasačním rozhodnutí.
50. V případě, že odvolací soud rozhodne o zadostiučinění ve formě
konstatování porušení práva, neopomene ve výroku uvést, o které právo se jedná
(30 Cdo 4411/2010) a kterým rozhodnutím bylo dotčeno.
51. Odvolací soud je také ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za
středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
52. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu