Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 21. května 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti M. B., právně zastoupeného JUDr. Petrem Topinkou, advokátem se sídlem Spálená 29, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. května 2013 č. j. 11 Tdo 180/2013-49, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2012 sp. zn. 7 To 330/2012 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 5. 2012 sp. zn. 3 T 117/2010, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky, 2) Městského soudu v Praze a 3) Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a za účasti A) Nejvyššího státního zastupitelství, B) Městského státního zastupitelství v Praze a C) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 9. 2012 sp. zn. 7 To 330/2012 zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné podle § 256 tr. řádu.
O dovolání obviněného rozhodl Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 28. května 2013 č. j. 11 Tdo 180/2013-49 tak, že dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Dle skutkových zjištění obecných soudů se stěžovatel trestné činnosti dopustil (zkráceně řečeno) tím, že v měsících srpnu až říjnu 2009 zčásti sám a zčásti společně se spoluobžalovaným P. R. drželi odcizené platební karty a z nich prostřednictvím internetového bankovnictví převáděli z bankovních účtů majitelů platebních karet finanční částky na peněžní účet (tzv. TELEKONTO), podvodně zřízený u společnosti FORTUNA, sázková kancelář na fiktivní jméno "Jiří Klepl" a odtud vybírali peněžní prostředky v hotovosti, které si ponechávali. Část skutků skončila ve stadiu pokusu, protože se jim peníze nepodařilo vybrat. Celkově se takto dokonanými převody peněz zmocnil stěžovatel sám částky 49.000,- Kč a pokusil se zmocnit částky 256.900,- Kč; ve spolupachatelství s P. R. se jim oběma podařilo vybrat částku 114.000,- Kč a pokusili se zmocnit částky 117.500,- Kč.
* Rozhodnutí obecných soudů je prý zatíženo extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními; orgány činné v trestním řízení nerespektovaly zásadu in dubio pro reo;
* stěžovatel tvrdí, že inkriminované skutky nespáchal a ani spáchat nemohl, protože v kritických dobách, kdy mělo k podvodným transakcím internetového bankovnictví a k výběrům peněz v hotovosti docházet, se nacházel na jiných místech; konkrétně tvrdí, že v těchto dobách působil jako asistent fotbalového rozhodčího a byl daleko od údajných míst páchání trestné činnosti; o tom prý mají svědčit i lokalizační data, zjištěná ohledně telefonních hovorů a o zasílání zpráv SMS od provozovatele telekomunikačních služeb; * orgány činné v trestním řízení prý při dokazování postupovaly jednostranně, opatřovaly důkazy toliko v jeho neprospěch a zanedbávaly důkazy v jeho prospěch;
* odsuzující rozsudek je prý založen na jediném usvědčujícím důkazu, kterým je výpověď spoluobviněného P. R.; tato výpověď je prý zcela nevěrohodná a lživá. Podle stěžovatelova mínění je P. R. policejním informátorem a jeho výpověď je motivována snahou svalit veškerou vinu toliko na stěžovatele a dosáhnout pro sebe mírnějšího trestu; navíc se mu prý chce pomstít, protože stěžovatel po něm požadoval vrácení půjčených peněz;
* stěžovatel vytýká obecným soudům, že ve své argumentaci vycházejí z předpokladu, že na trestné činnosti se podílely též jiné osoby (při uzavírání smlouvy o zřízení účtu u společnosti FORTUNA, při krádežích platebních karet), avšak existence a identita těchto osob není nijak prokázána; * soudy prý nesprávně vyhodnotily závěry písmoznaleckého zkoumání; posudek znalce totiž vyzníval tak, že sporné podpisy na dokumentech nepsal stěžovatel; * orgány činné v trestním řízení opomenuly provést některé důkazy, které stěžovatel navrhoval, např. nenařídily prověření pravdivosti výpovědi P. R. na "detektoru lži".
Porušení článku 37 odst. 3 Listiny, zaručujícího rovnost účastníků řízení, spatřuje stěžovatel v tom, že zatímco vůči němu postupovaly orgány činné v trestním řízení tak, aby mu způsobily "co největší újmu", spoluobviněnému P. R. naopak nadržovaly, což se mělo projevit tím, že u něj neprovedly domovní prohlídku a uložily mu toliko podmíněný trest odnětí svobody.
Protože tato vyjádření neobsahovala nic nového, co by již nebylo známo z předchozího průběhu trestního řízení, nezasílal je Ústavní soud stěžovateli k eventuální replice. Ústavní soud si vyžádal trestní spis Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 3 T 117/2010 a seznámil se s jeho obsahem.
Ústavní soud vždy připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. již např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98 ).
Jde-li o dokazování před obecnými soudy, je důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu dán zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2, odst. 4, odst. 5 tr. řádu). V řadě svých rozhodnutí klade Ústavní soud důraz na kontradiktorní charakter důkazního postupu v souladu s článkem 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy.
Ústavní soud ve svých nálezech zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena. Obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 463/2000 , sp. zn. III. ÚS 181/2000 či sp. zn. III. ÚS 1104/08 ). Obdobně Ústavní soud zasáhl v případech, kdy v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz např. věci sp. zn. III.
ÚS 84/94 , sp. zn. III. ÚS 166/95 či rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 376/03 ).
Pokud jde o případy tzv. opomenutých důkazů, je pochybení relevantní z hlediska kautel práva ústavního dáno tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 185/96 ,
II. ÚS 182/02 ,
I. ÚS 413/02 a mnohá další).
Ústavní soud zároveň opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací. Uvedený závěr vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti (srov. § 2 odst. 11, 12 tr. řádu), jež v řízení před Ústavním soudem nemohou být adekvátně naplněny.
Ústavní soud po přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí nezjistil na straně orgánů činných v trestním řízení žádná výraznější procesní pochybení, natož pochybení ústavněprávního rázu. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle. Z těchto hledisek napadená rozhodnutí plně obstojí. Lze naopak zdůraznit, že obecné soudy vykládaly eventuální skutkové pochybnosti ve prospěch stěžovatele.
Všemi námitkami, vznesenými stěžovatelem v průběhu trestního řízení, se obecné soudy důkladně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi vypořádaly. Na tyto závěry, s nimiž se Ústavní soud ztotožňuje, lze plně odkázat, aniž by bylo zapotřebí je zde opakovaně reprodukovat.
Souhrnně lze konstatovat, že neobstojí stěžovatelova stěžejní námitka, totiž že obecné soudy opřely svůj závěr o stěžovatelově vině toliko o údajně nepravdivou výpověď spoluobviněného P. R. Naopak - odsuzující rozsudek je podložen celým komplexem důkazů, řadou dalších svědeckých výpovědí, věcných a listinných důkazů. Všechny tyto důkazy byly podrobeny důkladnému hodnocení ve vzájemných souvislostech.
Není nic udivujícího na tom, že v posuzované trestní kauze některé dílčí epizody poměrně složité a rafinované trestné činnosti se přes veškerou snahu orgánů činných v trestním řízení nepodařilo vyčerpávajícím způsobem objasnit a že nebyla zcela objasněna pravděpodobná účast dalších neznámých pachatelů; u deliktů takového druhu, jako jsou kapesní krádeže a s nimi spojené krádeže a následné podvodné machinace s platebními kartami, je důkazní situace objektivně velmi obtížná. Z hlediska dodržení principů spravedlivého procesu je relevantní to, aby eventuální důkazní deficity nebyly přičítány k tíži obviněného, aby na něj nebylo přesouváno důkazní břemeno a aby naopak veškeré pochybnosti byly vykládány v jeho prospěch. V tomto ohledu Ústavní soud nezjistil žádná ústavněprávní pochybení, princip in dubio pro reo nebyl porušen.
Protože stěžovatel napadl též odmítací rozhodnutí dovolacího soudu, zabýval se Ústavní soud otázkou, zda Nejvyšší soud, který odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné hlavně proto, že námitkami obviněného nebyl naplněn uplatněný důvod dovolání ("rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení"), neinterpretoval ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu extrémně zužujícím způsobem. Je skutečností, že Ústavní soud v dřívější judikatuře vyslovil názor, že "jsou-li ve hře základní práva, musejí být ochranitelná cestou všech opravných prostředků" (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I.
ÚS 55/04 , sp. zn. I. ÚS 4/04 , sp. zn. I. ÚS 128/05 ). Ústavní soud citovanými nálezy odmítl dřívější restriktivní výklad dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že Nejvyšší soud na základě podaného dovolání musí být s to reagovat na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Později Ústavní soud specifikoval, že "extrémní nesoulad" je dán zejména tehdy, pokud skutková zjištění obecných soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s provedenými důkazy nebo pokud z těchto důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů hodnocení nevyplývají, případně pokud hodnocení důkazů v napadeném rozhodnutí zcela absentuje (usnesení Ústavního soudu sp. zn. III.
ÚS 359/05 ).
Těmto požadavkům, vysloveným v citované judikatuře Ústavního soudu, dovolací soud v nyní posuzovaném případě dostál. Žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy nebyl v nynější kauze shledán; dovolacímu soudu, který dovolání odmítl, nelze z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout.
Ústavní soud nezjistil porušení základních práv stěžovatele a byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. května 2014
Jan Filip v. r. předseda senátu Ústavního soudu