Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti obchodní společnosti SBS DŘEVOSTAVBY, s. r. o., sídlem Francouzská 55, Praha 10 - Vinohrady, zastoupené JUDr. Milanem Kocourkem, advokátem, sídlem Václavské náměstí 802/56, Palác Fénix, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2025 č. j. 30 Cdo 1124/2025-243, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2025 č. j. 30 Co 519/2024-215 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. října 2024 č. j. 50 C 33/2023-174, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici uhradit stěžovatelce z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou soudního řízení [§ 13 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších přepisů, (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.")] částku 52 500 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 40 975 Kč s příslušenstvím stěžovatelčinu žalobu zamítl (výrok II) a vedlejší účastnici uložil nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 39 749 Kč (výrok III).
3. Proti tomuto rozsudku podaly obě účastnice odvolání, načež Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví označeným rozsudkem odvolání stěžovatelky proti výroku I rozsudku obvodního soudu odmítl (výrok I), ve výroku I a II ho potvrdil (výroky II a III), ve výroku III ho změnil jen tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 28 642 Kč (výrok IV), a rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce na náhradu nákladů odvolacího řízení 4 114 Kč (výrok V).
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen "o. s. ř."), odmítl z důvodu, že není podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
5. Stěžovatelka vytýká Nejvyššímu soudu, že její dovolání odmítl z "ryze formálních důvodů", čímž jí odepřel spravedlnost. V této souvislosti argumentuje, že podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. lze dovolání odmítnout za splnění dvou podmínek, jednak musí jít o řízení, jehož předmětem je peněžité plnění nepřevyšující částku 50 000 Kč, jednak předmětem takového řízení musí být tato částka i v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok. Městský soud rozhodoval znovu o celém žalobním nároku ve výši 93 475 Kč s příslušenstvím, nikoliv jen o částce 40 975 Kč s příslušenstvím, a tudíž druhá podmínka splněna nebyla.
6. Městský soud měl podle stěžovatelky pochybit tím, že u kritéria složitosti věci bez patřičného odůvodnění, resp. nikoliv z relevantních důvodů snížil tzv. základní částku o 30 %. Důvodem toho byl pouze počet instancí, avšak podle současné soudní praxe nelze klást k tíži poškozeného, jestliže využívá svého procesního práva podávat opravné prostředky, apod. Upozorňuje na to, že šlo o kompenzační řízení, že poměr trvání všech opravných prostředků vůči jeho celkové délce činil 26,9 %, jakož i na průtahy řízení o opravných prostředcích v řízení před odvolacím a dovolacím soudem, a také na to, že sama zabránila dalším průtahům, což je jí třeba přičíst k dobru. Nesprávně bylo posouzeno i kritérium průtahů způsobených soudem, neboť 30% zvýšení neodpovídá skutečnému rozsahu, který má být téměř 60 %.
7. Obvodní soud se podle stěžovatelky důsledně nezabýval všemi zákonnými kritérii, na jejichž základě dochází k úpravě tzv. základní částky. U kritéria složitosti věci 10% snížení neodůvodnil přesvědčivě, neboť hodnotil pouze "instančnost" řízení, tedy neposuzoval jeho složitost po skutkové a právní stránce. Za nepřiměřeně dlouhé označil řízení v důsledku pochybení soudu prvního stupně při doručování rozhodnutí Nejvyššího soudu; k tomuto doručení došlo až na základě zásahu jejího právního zástupce, jinak by spor pokračoval dodnes, a tudíž navýšení o 10 %, k němuž obvodní soud přistoupil, se stěžovatelce jeví jako nepřiměřené. Namítá, že vůbec nevzal v úvahu, že průtahy dosáhly více než 950 dnů, tj. 70 % doby celého řízení.
8. Nesprávné má podle stěžovatelky být i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, neboť městský soud při stanovení odměny advokáta postupoval podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu (ve znění účinném do 31. 12. 2024), ač měl vyjít z tarifní hodnoty 93 475 Kč, a tudíž podle § 7 a § 8 odst. 1 advokátního tarifu měla odměna advokáta za jeden úkon právní služby činit 4 860 Kč. Městský soud do náhrady dále nezahrnul náklady za převzetí zastoupení pro podání dovolání a další poradu s klientem. Pochybil i v tom, že stěžovatelce nepřiznal paušální náhradu podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, za období, kdy již byla v řízení zastoupena, tj. po datu 28. 6. 2023, a kdy se její právní zástupce podrobil léčení. Samotné stěžovatelce měl být přiznán nárok na úhradu jednoho úkonu podle uvedené vyhlášky, který učinila před tímto datem (sepis žaloby); přiznání částky 300 Kč nemá oporu v zákoně. Městský soud měl pochybit i v tom, že samotné stěžovatelce nepřiznal náhradu cestovních výdajů s tím, že má sídlo v Praze, a skutečnost, že má jednatel bydliště v Ch., nepovažoval za relevantní. Stěžovatelka má také za to, že "škoda způsobená [jí] na nákladech řízení [která má činit nejméně 41 050,82 Kč] konzumuje převážnou většinu přiznaného zadostiučinění", a v této souvislosti dovolává se nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 2025
sp. zn. II. ÚS 3395/23
.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas (a to - s ohledem na nesprávné poučení městského soudu o přípustnosti dovolání - i ve vztahu k rozhodnutím soudů nižších stupňů) oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
10. Domáhá-li se však stěžovatelka zrušení také výroku I rozsudku městského soudu a výroku I rozsudku obvodního soudu, ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, protože nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje, když prvně uvedené rozhodnutí šlo napadnout žalobou pro zmatečnost (§ 229 odst. 4 o. s. ř.). Nejsou zde ani žádné důvody pro výjimku podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu, který stěžovatelčino dovolání neshledal přípustným s ohledem na § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., interpretace uvedeného ustanovení Nejvyšším soudem, tedy že není rozhodná výše předmětu řízení (93 475 Kč s příslušenstvím), nýbrž výše plnění, o němž bylo rozhodnuto napadeným výrokem (40 975 Kč s příslušenstvím), je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, která vychází ze smyslu a účelu dané právní normy (blíže viz např. usnesení Ústavního soudu 6. 11. 2025
sp. zn. III. ÚS 2654/25
). Ústavní soud tak nemá Nejvyššímu soudu z hlediska ústavnosti (a byť to není relevantní, ani věcné správnosti) co vytknout.
13. Domáhá-li se stěžovatelka zrušení rozsudků soudů nižších stupňů, nelze pominout, že podává ústavní stížnost v tzv. bagatelní věci (viz výše). Ústavní soud v těchto případech opakovaně judikuje, že spor o bagatelní částku zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení takové ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014
sp. zn. III. ÚS 3725/13
(N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovatelce, aby v ústavní stížnosti vysvětlila (a případně doložila), proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v její právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014
sp. zn. III. ÚS 1161/14
). Stěžovatelka však neuvádí, že by napadenými rozhodnutími byla z nějakého důvodu zásadním způsobem dotčena na své majetkové pozici (tzv. kvantitativní hledisko), a ani že by v posuzované věci bylo třeba vyřešit nějakou ústavněprávní otázku, která by svým významem v jistém smyslu přesahovala věc samotnou (tzv. kvalitativní hledisko).
14. Podstatou ústavní stížnosti je totiž nesouhlas s úvahami městského soudu týkajícími se úprav tzv. základní částky přiměřeného zadostiučinění na základě kritérií stanovených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Posouzení této otázky (coby otázky interpretace a aplikace podústavního práva) je věcí obecných soudů a Ústavní soud by jejich nezávislého rozhodování mohl zasáhnout pouze za předpokladu, že neslo znaky svévole, tedy pokud by příslušné závěry nebyly řádně zdůvodněny anebo pokud by je bylo možné kvalifikovat jako "extrémní". K takovému závěru však Ústavní soud nedospěl.
15. Jak je patrno z odůvodnění napadeného rozsudku, městský soud se výší přiměřeného zadostiučinění podrobně, s ohledem na zákonná kritéria zabýval a své závěry přezkoumatelným způsobem zdůvodnil. Vytýkané pochybení spočívající v tom, že městský soud měl tu kterou okolnost zohlednit procentuálně o něco více či méně při úpravě tzv. základní částky, tak nepřesahuje rovinu možné věcné nesprávnosti, která není s to opodstatněnost ústavní stížnosti založit ani ve věcech, které za bagatelní označit nelze, neboť věcná správnost (zákonnost) není referenčním hlediskem přezkumu v řízení o ústavní stížnosti podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud dále podotýká, že předmětem ústavněprávního přezkumu je soudní řízení a v něm vydaná soudní rozhodnutí jako celek; relevantní tak nejsou vady, jimiž bylo stiženo řízení před soudem prvního stupně či jím vydané rozhodnutí, pokud byly napraveny v další stadiích řízení (zde konkrétně jde o námitku, že se obvodní soud nezabýval všemi kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.).
16. Navrhuje-li stěžovatelka zrušení rozhodnutí o náhradě nákladů řízení s tím, že měla být napadenými rozhodnutími zkrácena o částku 41 050,82 Kč, i v této části podává ústavní stížnost v tzv. bagatelní věci. Vzhledem k řešené (tj. náhradově nákladové) materii se tím spíše uplatní úvahy obsažené v bodě 13, neboť předpokladem zásahu Ústavního soudu je existence mimořádných okolností, které co do ústavnosti věc činí dostatečně významnou, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele [viz body 11 a 34 stanoviska pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.)]. Žádné takové okolnosti však Ústavní soud nezjistil (a stěžovatelka je ani netvrdila).
17. Na doplnění Ústavní soud uvádí, že ústavní stížnost podanou v obdobné věci, jež obsahovala námitku neústavnosti aplikace § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, shledal zjevně neopodstatněnou (viz usnesení ze dne 17. 7. 2024
sp. zn. IV. ÚS 835/24
; srov. rovněž usnesení ze dne 1. 3. 2022
sp. zn. IV. ÚS 203/22
, ze dne 6. 9. 2022
sp. zn. IV. ÚS 1898/22
nebo ze dne 24. 1. 2024
sp. zn. III. ÚS 29/24
). Ústavní soud nevidí žádný důvod, proč by se měl od svého předchozího názoru odchýlit.
18. Namítá-li stěžovatelka, že jí městský soud nepřiznal odměnu za dva úkony právní služby - náklady za převzetí zastoupení pro podání dovolání a další poradu s klientem, Ústavní soud by mohl městskému soudu vytknout, že nezdůvodnil, proč tento nárok neuznal, s ohledem na bagatelní dopady možného pochybení však důvod ke svému zásahu neshledal.
19. Ani další výhrady, jde-li o řešení otázky stanovení výše paušální náhrady podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. či existence nároku na tuto náhradu, je-li již účastník v řízení zastoupen zástupcem, který však dočasně zastoupení nevykonával (§ 1 odst. 1 uvedeného předpisu), případně zda lze přiznat stěžovatelce náhradu cestovních výdajů na cestu k soudu z místa bydliště jednatele, rovinu možné nesprávnosti interpretace a aplikace podústavního práva nepřesahují. Dovolává-li se stěžovatelka nálezu
sp. zn. II. ÚS 3395/23
(bod 29), činí tak nepřiléhavě, neboť Ústavní soud svůj právní názor vyslovil v jiné souvislosti.
20. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu