Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Tomáše Ciznera a Gabriely Kopečné, zastoupených Mgr. Markétou Chudáčkovou, advokátkou, sídlem Uruguayská 416/11, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2024 č. j. 30 Cdo 3463/2023-203, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2023 č. j. 69 Co 159/2023-165 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. dubna 2023 č. j. 30 C 13/2022-121, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva zemědělství, sídlem Těšnov 65/17, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejich základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že se stěžovatelé žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") domáhali na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), po vedlejší účastnici zaplacení částky 555 111 Kč s příslušenstvím pro každého z nich, a to z titulu náhrady nemajetkové újmy. Ta jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce restitučního řízení. Obvodní soud uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit každému stěžovateli částku 114 976 Kč s úrokem z prodlení od 30. 4. 2022 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu na zaplacení částky 440 135 Kč s příslušenstvím a úrok z prodlení z částky 114 976 Kč od 1. 3. 2022 do 29. 4. 2022 (výrok II.) a uložil vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovatelům náklady řízení (výrok III.).
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") změnil výrok I. rozsudku obvodního soudu tak, že žalobu o zaplacení částky 114 976 Kč s příslušenstvím zamítl a konstatoval porušení práva stěžovatelů na projednání věci vedené u Státního pozemkového úřadu pod sp. zn. PÚ 4392/92 v přiměřené lhůtě (výrok I.). Rozsudek obvodního soudu ve výroku II. potvrdil (výrok II.) a uložil vedlejší účastnici nahradit stěžovatelům náklady řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Shodně s obvodním soudem uvedl, že stěžovatelům již bylo přiznáno odškodnění v předcházejícím soudním řízení. V posuzované věci tedy zbývá odškodnit období od 13. 8. 2020 do 10. 6. 2021. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je třeba restituční řízení považovat za jeden celek. Na rozdíl od obvodního soudu však došel k závěru, že vzhledem k tomu, že byl posledním rozhodnutím v posuzovaném řízení restituční nárok stěžovatelů zcela vyčerpán a řízení trvalo pouze formálně, snížil se jeho význam pro stěžovatele na nepatrnou úroveň. Proto za období po 12. 8. 2020 je adekvátním zadostiučiněním za vzniklou nemajetkovou újmu pouze konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Odměnu advokáta určil městský soud shodně jako obvodní soud z tarifní hodnoty podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů zčásti odmítl pro vady a zčásti pro nepřípustnost. Stěžovatelé v dovolání nevymezili přípustnost dovolání ve vztahu k jejich námitce, že jim městský soud odepřel finanční zadostiučinění, které jim bylo přiznáno obvodním soudem a zhodnocení kritéria významu posuzovaného řízení pro stěžovatele. Pokud se stěžovatelé domáhají posouzení, zda rozhodnutí týkající se vydání nemovitosti nebo určení vlastnického práva požívá ochrany čl. 6 Úmluvy, Nejvyšší soud uvádí, že soudy uvedený článek aplikovaly. Odlišné posouzení by nebylo stěžovatelům k prospěchu. Stejně tak není důvod zabývat se výší přiměřeného finančního zadostiučinění, protože městský soud dospěl k závěru, že odpovídajícím zadostiučiněním je konstatování porušení práva stěžovatelů. Závěr městského soudu, že restituční řízení je třeba považovat za řízení jediné, byť byl vznesený restituční nárok vypořádán vícero rozhodnutími, které se vztahovaly k jednotlivým nemovitostem, jež byly jeho součástí, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 23. 6. 2021 sp. zn. 30 Cdo 1172/2021, ze dne 20. 10. 2021 sp. zn. 30 Cdo 1762/2021, ze dne 9. 8. 2023 sp. zn. 28 Cdo 2096/2023).
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že v dané věci jde o právní posouzení toho, zda rozhodnutí o určení vlastnického práva k věci/vydání věci pozemkovým úřadem v restitučním řízení splňuje podmínky rozhodnutí podle čl. 6 Úmluvy a podléhá tedy čl. 36 odst. 3 Listiny. Stěžovatelé namítají, že soudy založily svůj závěr na konstrukci určitých dílčích rozhodnutí, ze kterých nepřiznávají nárok na náhradu újmy (za průtahy). Přitom nárok na náhradu majetkové škody způsobené nezákonným rozhodnutí soudy přiznávají. V českém právu neexistuje rozhodnutí o ukončení restitučního řízení, stejně tak neexistuje pojetí dílčího rozhodnutí. Není tedy důvod, proč by měla být jednotlivá rozhodnutí pozemkového úřadu vyňata z práva na náhradu za průtahy řízení. Jde totiž o samostatná řízení.
6. Stěžovatelé dále nesouhlasí s tím, jak obecné soudy určily výši odměny advokáta. Podle stěžovatelů nejde o uplatnění práv z titulu ochrany osobnosti a neměl být tedy aplikován § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu.
7. Soudy podle stěžovatelů porušily právo na řádné odůvodnění rozhodnutí. Odkazují také na usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2023
sp. zn. IV. ÚS 3137/23
vydané v obdobné věci stěžovatelů. Rozhodnutí podle nich nebylo absolutně odůvodněno, stěžovatelům bylo upřeno právo na spravedlivý proces u Ústavního soudu. Proto se znovu obracejí na Ústavní soud a žádají o vysvětlení právních závěrů obecných soudů.
8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [vyjma části napadající výrok I. rozsudku obvodního soudu, který změnil městský soud; v tomto rozsahu není Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný, neboť nemůže přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které bylo změněno, viz § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihuje-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, nedošlo-li jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, k porušení ústavně zaručených práv a svobod.
10. Hned na úvod je třeba uvést, že Ústavní soud se již obdobnou ústavní stížností stěžovatelů zabýval a ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný (usnesení
sp. zn. IV. ÚS 3137/23
; všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na https://nalus.usoud.cz). Ani v této posuzované věci Ústavní soud ústavně relevantní pochybení soudů neshledal.
11. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy došly k závěru, že meritorní rozhodnutí vydané v restitučním řízení je rozhodnutím o občanských právech a závazcích a na restituční řízení tedy dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. jím zakotvené právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Srov. bod 41 rozsudku obvodního soudu; městský soud to sice neuvádí výslovně, nicméně uvedený článek ve věci stěžovatelů aplikoval; srov. i odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se k dané věci také vyjádřil.
12. Těžiště ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatelů s právním závěrem obecných soudů, že restituční řízení vedené o nároku uplatněném podle zákona č. 229/1991 Sb., je třeba považovat za řízení jediné, byť byl vznesený nárok vypořádán vícero rozhodnutími řešícími jednotlivé nemovitosti. Stěžovatelé v ústavní stížnosti opakují námitky a argumenty vznesené již před obecnými soudy. Před Ústavním soudem nelze vést pokračující polemiku s obecnými soudy, s jejichž rozhodnutími stěžovatelé nesouhlasí. Výjimkou v rovině hmotněprávního posouzení věci jsou situace zřejmého ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli. Tak tomu ale v posuzovaném případě nebylo. Obecné soudy svůj závěr náležitě odůvodnily, a to včetně odkazů na relevantní judikaturu (srov. bod 44 rozsudku obvodního soudu a bod 10 rozsudku městského soudu, podrobně k tomu i Nejvyšší soud).
13. Námitky stěžovatelů dále směřují proti výrokům o nákladech řízení, resp. stanovení jejich výše. Výše zmíněná doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě markantněji promítá právě do rozhodování o nákladech řízení. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, resp. jejich výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení
sp. zn. IV. ÚS 303/02
,
III. ÚS 106/11
,
III. ÚS 255/05
a další). Ústavní soud dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Posouzení náhrady nákladů řízení by proto mohlo nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných procesních pravidel. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci nezjistil.
14. Závěr, že odměna advokáta za zastupování v řízení, jehož předmětem je náhrada nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., se vypočte z tarifní hodnoty stanovené podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. vychází z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, ze dne 26. 5. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1791/2015). Jde-li o nároky na náhradu nemajetkové újmy obecně, lze odkázat na aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 216/2023 ze dne 6. 6. 2024 (bod 22), nebo rozhodnutí Ústavního soudu, např. nález ze dne 10. 1. 2024
sp. zn. IV. ÚS 2334/23
či usnesení ze dne 7. února 2024
sp. zn. I. ÚS 3159/23
. Přiznáním nákladů řízení podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. také do ústavně zaručených práv stěžovatelů nijak zasaženo nebylo. Žádný důvod pro odlišné zacházení zde není, když i v tomto případě jde o zásah do osobnosti v širším smyslu.
15. Ústavní soud konstatuje, že v dané věci jde pouze o výklad a použití podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Napadená rozhodnutí přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatelů a dalších účastníků. Odůvodnění rozhodnutí jsou plně v souladu s požadavky kladenými na odůvodnění rozhodnutí Ústavním soudem (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995
sp. zn. III. ÚS 84/94
). Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí byla projevem svévole nebo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
16. K poslední námitce stěžovatelů týkající se nedostatečného odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 3137/23
(v obdobné věci stěžovatelů) Ústavní soud uvádí, že není příslušný přezkoumávat svá předchozí rozhodnutí. Ústavní soud navíc stěžovatelům v uvedeném rozhodnutí řádně vysvětlil, proč není jejich ústavní stížnost opodstatněná (srov. zejm. bod 10 a 11 tohoto usnesení).
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a protože nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů, ve zbývajícím rozsahu odmítl jejich ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu