USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a
soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobců
a) T. C., a b) G. K., zastoupených Mgr. Markétou Chudáčkovou, advokátkou se
sídlem v Praze 2, Uruguayská 416/11, proti žalované České republice –
Ministerstvu zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, o náhradu
nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C
13/2022, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21.
6. 2023, č. j. 69 Co 159/2023-165, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobci se v řízení domáhali vůči žalované zaplacení částky 555 111 Kč s
příslušenstvím pro každého z nich z titulu náhrady nemajetkové újmy, jež jim
měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce
restitučního řízení týkajícího se v žalobě označených pozemků a staveb
nacházejících se v katastrálním území XY, obec XY, jež trvalo od 27. 10. 1992
do 10. 6. 2021 a bylo vedeno u Státního pozemkového úřadu, Krajského úřadu pro
Středočeský kraj a hlavní město Praha, pod sp. zn. PÚ 4392/92, přičemž
zahrnovalo též navazující soudní řízení ve věci žaloby proti vydanému
rozhodnutí správního orgánu. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 4. 2023,
č. j. 30 C 13/2022-121, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit každému ze
žalobců částku 114 976 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této
částky od 30. 4. 2022 do zaplacení (výrok I), přičemž v rozsahu, ve kterém
žalobci požadovali zákonný úrok z prodlení z výše uvedené částky za dobu od 1. 3. 2022 do 29. 4. 2022, jakož i částku 440 135 Kč s příslušenstvím, žalobu
zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost nahradit žalobcům náklady řízení
(výrok III). Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný
rozsudek soudu prvního stupně v jeho vyhovujícím výroku I změnil tak, že žalobu
zamítl i ve vztahu k částce 114 976 Kč s příslušenstvím, a to za současného
konstatování, že bylo porušeno právo žalobců na projednání předmětné věci v
přiměřené lhůtě (výrok I rozsudku odvolacího soudu), v zamítavém výroku II
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a
konečně rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobcům náklady řízení před
soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu, a to v jeho výrocích I a II, napadli žalobci včasným
dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII
zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro jeho vady a
zčásti jako nepřípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a
čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z
dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí
odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má
být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého
(svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž
podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020,
sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta
usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá
kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu § 237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Spočívá-li napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom
nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé
takovéto otázce zvlášť. Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou „[n]áležitosti dovolání a následky
plynoucí z jejich nedodržení (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela
jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování
minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání
uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem,
nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve
stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní
soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§
241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové
judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud projedná dovolání,
aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem
Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat
správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti
dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a
ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že
specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti
hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací
předpokládaných v § 237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího
soudu, případně Ústavního soudu).
Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle
zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl
podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí
dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22, nebo ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. I. ÚS 2380/23). Uvedeným požadavkům plynoucím z § 241a odst. 2 o. s. ř. však podané dovolání
vyhovělo pouze zčásti. V rozporu s tím, co bylo uvedeno výše, totiž žalobci v
části, v níž namítli, že jim odvolací soud odepřel finanční zadostiučinění,
které jim bylo přiznáno soudem prvního stupně, když dostatečné zadostiučinění
za vzniklou nemajetkovou újmu spatřoval pouze v konstatování porušení jejich
práva, uvedli pouze to, že odvolací soud touto změnou rozsudku soudu prvního
stupně popřel jejich ústavní právo na náhradu škody zakotvené v čl. 36 odst. 3
Listiny základních práv a svobod (viz str. 8 až 9 dovolání), aniž však též
specifikovali, který z důvodů přípustnosti tohoto mimořádného opravného
prostředku upravených v § 237 o. s. ř považují ve vztahu k této otázce za
naplněný. Platí sice, že otázka případného porušení základních práv dovolatelů
je z pohledu zvažované přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. otázkou
relevantní (jak plyne např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, nebo z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3044/2016), neboť námitka, jejíž podstatou je tvrzené porušení ústavně
zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu
v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a
odst. 1 o. s. ř., samotné konstatování dovolatelů, že k takovémuto porušení v
řízení došlo, však nepostačuje pro závěr, že dovolatelé ve vztahu k této otázce
vyhověli též požadavkům upraveným v § 241a odst. 2 o. s. ř., které se týkají
náležitostí dovolání. Povinností dovolatelů ve smyslu posledně zmíněného
ustanovení je totiž i v takovém případě specifikovat některý ze čtyř důvodů
upravených v § 237 o. s. ř., z něhož usuzují, že je jejich dovolání v části
týkající se tvrzeného porušení jejich ústavních práv skutečně přípustné. Na
tomto požadavku ostatně setrvává nejen judikatura dovolacího soudu, ale též
četná judikatura Ústavního soudu, jak patrno zejména z již zmíněného stanoviska
pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nebo z
usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, nebo ze
dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22. Žádný takovýto konkrétní údaj však podané
dovolání ve vztahu k dotčené právní otázce neobsahuje. Stejnou vadou je podané dovolání zatíženo i v části týkající se výhrady, kterou
žalobci vznesli vůči závěru odvolacího soudu dopadajícímu na zhodnocení
kritéria významu posuzovaného řízení pro ně, a to ve vztahu k období po 12. 8. 2020, neboť ani stran této otázky žalobci žádný důvod přípustnosti podaného
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nespecifikovali, nýbrž se omezili toliko na
pouhou kritiku napadeného rozhodnutí (viz str. 9 dovolání).
Dovolání tedy v dotčených částech nelze za popsané situace věcně projednat,
neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Dále se dovolací soud zabýval tím, zda ve zbývajících částech, v nichž podané
dovolání požadavkům upraveným v § 241a odst. 2 o. s. ř. vyhovělo, se jedná o
dovolání přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. Otázka, zda meritorní rozhodnutí v restitučním řízení týkající se vydání
nemovitosti či určení vlastnického práva k ní představuje rozhodnutí o
občanských právech a závazcích požívajících ochrany čl. 6 odst. 1 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod (jež dle názoru dovolatelů dosud
nebyla dovolacím soudem vyřešena), přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, které při řešení této
otázky vyšlo ze závěru soudu prvního stupně (v souladu s nímž nárok uplatněný v
restitučním řízení je majetkovým nárokem soukromoprávní povahy spadajícím pod
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod – viz bod 41
rozsudku soudu prvního stupně), totiž plyne, že odvolací soud na vznesený nárok
uvedený článek Úmluvy (byť implicitně) aplikoval, pročež by odlišné právní
posouzení dané otázky, než z jakého napadené rozhodnutí odvolacího soudu
vychází, nemohlo být dovolatelům nikterak ku prospěchu. Uvedená námitka se tak
míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, přičemž žalobci se v této
části dovolání ve své podstatě nedožadují jiného (příznivějšího) právního
posouzení, než na jakém je napadený rozsudek odvolacího soudu vystavěn (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné
pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
V poměrech dovolatelů by se nemohlo nijak pozitivně projevit ani odlišné
posouzení otázky týkající se výše přiměřeného finančního zadostiučinění za
nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, která by měla být dle
jejich názoru valorizována, a to za současné změny ustálené judikatury
Nejvyššího soudu reprezentované stanoviskem jeho občanskoprávního a obchodního
kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaným pod č. 58/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, neboť jsou dovolatelé přesvědčeni o
tom, že neodpovídá aktuální hospodářské a ekonomické situaci a je v rozporu s
právem na náhradu škody ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a
svobod. Dospěl-li odvolací soud k závěru (dovolateli nyní řádně nezpochybněnému
– viz shora), že odpovídajícím zadostiučiněním za utrpěnou nemajetkovou újmu,
jejíž odškodnění bylo předmětem tohoto řízení, je konstatování porušení práva
žalobců na projednání věci v přiměřené lhůtě (viz body 13 a 14 odůvodnění
napadeného rozsudku), je totiž zřejmé, že se tento soud výší případného
finančního zadostiučinění přirozeně nezabýval. Napadené rozhodnutí tedy na
uvedené otázce nespočívá (odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí
nezaložil), pročež přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nelze ani z
tohoto důvodu dovodit.
Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. konečně nezakládá ani otázka,
zda žalobcům vzniká v souvislosti s nepřiměřenou délkou předmětného
restitučního řízení více samostatných nároků na náhradu nemajetkové újmy
vztahujících se vždy ke každému dílčímu rozhodnutí týkajícímu se konkrétní
jednotlivé nemovitosti, jíž se vznesený restituční nárok týkal, nebo zda se
jedná o jeden nárok postihující dotčené restituční řízení jako jeden celek,
tedy k otázce, která dle přesvědčení žalobců dosud nebyla v rozhodování
dovolacího soudu řešena. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že restituční řízení
vedené o nároku uplatněném podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, k němuž se předmět tohoto řízení
vztahoval, je třeba považovat za řízení jediné, byť byl vznesený restituční
nárok vypořádán vícero rozhodnutími řešícími jednotlivé nemovitosti, jež byly
jeho součástí (viz bod 10 odůvodnění napadeného rozsudku), neodchýlil se totiž
při řešení předmětné právní otázky od závěru, který zastává ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz usnesení ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30
Cdo 1172/2021, ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1762/2021, a ze dne 9. 8.
2023, sp. zn. 28 Cdo 2096/2023), v souladu s nímž se pro účely přiznání
zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou uvedeného
řízení nahlíží na správní (restituční) řízení od okamžiku podání úvodní výzvy
žalobců, kterou bylo řízení před příslušným pozemkovým úřadem zahájeno, až do
okamžiku vypořádání celého uplatněného restitučního nároku jako na řízení
jediné, byť o některých ve výzvě označených nemovitostech rozhodl příslušný
orgán již v průběhu tohoto řízení samostatnými rozhodnutími.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal
žalobce, jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení,
které vznikly žalované v souvislosti s podáním jejího vyjádření k dovolání. Za
situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých
hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300
Kč, a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3
vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely
rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského
soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 1. 2024
Mgr. Viktor Sedlák
předseda senátu