USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela
Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci
žalobců a) T. C., narozeného XY, bytem XY, b) G. K., narozené XY, bytem XY,
obou zastoupených Mgr. Markétou Chudáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2,
Uruguayská 416/11, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství,
se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, identifikační číslo osoby: 00020478, o
náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 74 C
52/2022, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16.
března 2023, č. j. 58 Co 56/2023-78, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve
výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 21. 12. 2022, č. j. 74 C 52/2022-49, uložil žalované povinnost zaplatit
každému z žalobců částku 25.899,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z
částky 25.899,- Kč od 24. 4. 2021 do zaplacení (výroky I. a III.), zamítl
žalobu v části, jíž se žalobci domáhali na žalované zaplacení částky 510.871,-
Kč a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 536.770,- Kč od 18. 2. 2021
do 23. 4. 2021 a úroku z prodlení z částky 510.871,- Kč od 24. 4. 2021 do
zaplacení, a to každému z žalobců (výroky II. a IV.), a rozhodl o povinnosti
žalované nahradit každému z žalobců k rukám jejich zástupkyně náklady řízení ve
výši 15.455,20 Kč (výroky V. a VI.).
2. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců proti
výrokům II., IV., V. a VI. i žalované proti výrokům I., III., V. a VI.
rozsudkem ze dne 16. 3. 2023, č. j. 58 Co 56/2023-78, rozsudek soudu prvního
stupně ve výrocích I., II., III. a IV. potvrdil a ve výrocích V. a VI. změnil
tak, že výše nákladů řízení ve vztahu ke každému z žalobců činí 14.729,20 Kč;
jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích V. a VI. potvrdil (výrok I.).
Dále žalované uložil povinnost nahradit každému z žalobců k rukám jejich
zástupkyně náklady odvolacího řízení ve výši 6.364,60 Kč (výroky II. a III.).
3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že každý z žalobců se domáhá
po žalované zaplacení částky 536.770,- Kč s příslušenstvím z titulu
zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jim nepřiměřenou délkou řízení
ve věci jejich restitučního nároku na vydání pozemku parc. č. XY v katastrálním
území XY, jehož součástí je stavba č. p. XY (objekt k bydlení), o němž rozhodl
Státní pozemkový úřad – Krajský pozemkový úřad pro Středočeský kraj a hl. m.
Prahu (dále též „pozemkový úřad“) rozhodnutím ze dne 12. 8. 2020, č. j. PÚ
4392/92/15. Žalobci uplatnili dne 27. 10. 1992 u pozemkového úřadu v souladu se
zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), nárok
na vydání řady nemovitých věcí v katastrálním území XY, přičemž pozemkový úřad
pak o uplatněném restitučním nároku rozhodoval dle ustanovení § 9 odst. 4
zákona o půdě postupně v letech 1995 až 2020. V řízení vedeném u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 63 C 85/2021 žalobci požadovali po žalované
náhradu nemajetkové újmy, jež jim měla být způsobena nepřiměřeně dlouhým
správním (restitučním) řízením zahájeným stejnou výzvou žalobců ze dne 27. 10.
1992, jehož konec ale žalobci odvozovali od rozhodnutí Státního pozemkového
úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hl. m. Prahu ze dne
12. 8. 2020, č. j. PÚ 4392/92/14. Soudy nižších instancí dovodily, že správní
řízení zahájené výzvou žalobců ze dne 27. 10. 1992 tvoří jeden celek, byť v
jeho průběhu byla vydávána rozhodnutí vztahující se vždy k určité konkrétní
nemovitosti. Shledaly, že ve vztahu ke každému takovému jednotlivému rozhodnutí
se nejedná o samostatné řízení, jež by se pojilo s individuálním odškodněním
nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále „OdpŠk“). Uzavřely proto, že
žalobnímu žádání je namístě vyhovět toliko v rozsahu, v němž žalobci usilují o
náhradu nemajetkové újmy nad rámec částky, kterou na základě obdobných
skutkových tvrzení obdrželi v pravomocně skončeném řízení vedeném u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 63 C 85/2021, nebyla-li v označeném řízení
přiznána náhrada přiměřená.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti výroku I.)
podali žalobci dovolání, jež považují za přípustné ve smyslu ustanovení § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále „o. s. ř.“), pro existenci otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu
dosud neřešené, popřípadě otázky, která má být dovolacím soudem posouzena
jinak. Mají za to, že správní řízení, v němž je rozhodováno o restitučních
nárocích týkajících se více nemovitých věcí, nelze považovat za jedno řízení.
Domnívají se, že každé rozhodnutí pozemkového úřadu o konkrétní nemovitosti
představuje rozhodnutí, které zakládá nárok na náhradu škody způsobené
porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené době. Vyjádřili přesvědčení,
že o totožnou věc se nejedná v případě nároku na náhradu škody týkající se
různých správních rozhodnutí ohledně rozličných nemovitostí. Na projednávanou
věc proto podle názoru žalobců nelze vztáhnout konkluze vyslovené v usneseních
Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1172/2021, a ze dne 20. 10.
2021, sp. zn. 30 Cdo 1762/2021, jež odkazují na usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4020/2014 (označená usnesení, stejně jako dále
citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách
Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), v němž byl řešen nárok na náhradu škody
odvozovaný ze shodných skutkových tvrzení, což v přítomné věci neplatí. Za
nezpochybnitelné pokládají to, že rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání
nemovitostí v restituční věci je rozhodnutím o občanských právech a závazcích
dle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
publikované ve Sbírce zákonů jako sdělení federálního ministerstva zahraničních
věcí pod č. 209/1992 Sb. (dále „Úmluva“). Zdůraznili, že pokud rozhodnutí
splňuje atributy článku 6 odst. 1 Úmluvy a jeho vydání trvalo nepřiměřeně
dlouho, vzniká nárok na náhradu škody dle článku 36 odst. 3 Listiny základních
práv a svobod, a to z každého jednotlivého rozhodnutí vydaného v restitučním
řízení. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek
soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
5. Žalovaná se k dovolání žalobců vyjádřila nesouhlasně a navrhla, aby
Nejvyšší soud dovolání odmítl.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to
zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení)
v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i
podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.),
zabýval se tím, zda je dovolání žalobců přípustné (§ 237 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání není přípustné, neboť žalobci nastolené právní otázky již
byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, odvolací soud se od
judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tyto otázky
dovolacím soudem znovu posoudit odchylně.
K otázce vymezení počátku a konce posuzovaného řízení z hlediska jeho jednoty
9. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že pro účely
posouzení přiměřenosti doby řízení je především nutno ohraničit jeho trvání,
tedy určit jeho počátek a konec. Okamžik, kdy došlo k zahájení řízení, je
zpravidla stanoven přímo zákonem. Konečným okamžikem řízení je pak okamžik
nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno
(srovnej zejména část III. odůvodnění Stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4.
2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek – dále též „Stanovisko).
10. Posuzované restituční řízení bylo zahájeno výzvou k vydání
nemovitostí v katastrálním území XY dne 27. 10. 1992, tedy ještě za účinnosti
zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), podle něhož se v řízení
postupovalo až do jeho úplného skončení vypořádáním restitučního nároku žalobců
v plném rozsahu (viz § 179 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu);
speciální úprava o zahájení restitučního řízení byla vložena do ustanovení § 9
odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, až s účinností od 1. 7. 1993 (zákonem č. 183/1993 Sb.). V
souladu s ustanovením § 18 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb. tak bylo řízení
zahájeno dnem, kdy podání účastníka řízení došlo správnímu orgánu příslušnému
ve věci rozhodnout; tím byl pozemkový úřad.
11. Odvolací soud se tudíž výše citované judikatuře, na níž není důvodu
čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil, jestliže správní řízení zahájené
výzvou žalobců ze dne 27. 10. 1992 evidovanou Státním pozemkovým úřadem –
Krajským pozemkovým úřadem pro Středočeský kraj a hl. m. Prahu pod sp. zn. PÚ
4392/92 považoval za jedno řízení, nikoli za několik řízení vedených souběžně.
Skutečnost, že žalobci žádali zmíněnou výzvou o vydání vícero nemovitostí, není
v tomto případě právně významná. Vydáním rozhodnutí o některé z požadovaných
nemovitých věcí se pouze zúžil dosud nevypořádaný restituční nárok. Pokud
pozemkový úřad volil při postupném uspokojování restitučního nároku žalobců
vrácením odňatých pozemků cestu vydání vícero rozhodnutí, činil tak toliko z
důvodu procesní vhodnosti odvíjející se od potřeby prověřit, zda naturální
restituci toho kterého pozemku nebrání nějaká zákonná překážka. Žalobci
vymezili předmět řízení na jeho počátku uplatněním nároku na vydání majetku v
písemné výzvě (§ 9 odst. 1, věta první, zákona o půdě). Žádné další řízení před
pozemkovým úřadem, jehož předmět by byl totožný s řízením zahájeným písemnou
výzvou (uplatněním restitučního nároku) ze dne 27. 10. 1992, žalobci
neiniciovali. Nemohlo se tudíž správní řízení zahájené v jeden konkrétní
okamžik rozčlenit na více samostatných řízení diferencovaných podle
jednotlivého nárokovaného pozemku, jemuž poté odpovídalo konkrétní rozhodnutí
pozemkovému úřadu, které by bylo datem svého vydání (či datem nabytí právní
moci) posuzováno samostatně jako okamžik, kdy řízení o restitučním nároku
skončilo. Z hlediska posouzení délky řízení bylo koncem předmětného správního
řízení den, kdy došlo k vypořádání celého restitučního nároku, neboť až do
tohoto okamžiku byli žalobci udržováni v nejistotě, jak bude o jejich
uplatněném restitučním nároku (výzvě k vydání více pozemků) v plném rozsahu
rozhodnuto. Vždy je totiž nutno mít na zřeteli, že má být odškodněna
nemajetková újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení. Pro stanovení
počátku a konce řízení je tudíž významné nejen, že řízení dle procesních
předpisů trvá, ale zejména, že účastník je jako trvající vnímá (srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 664/2013).
Relevantním okamžikem určujícím konec řízení je tedy den, jímž byla tato
nejistota odstraněna (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11.
2021, sp. zn. 30 Cdo 3634/2020).
12. Jinými slovy řečeno, pro účely přiznání zadostiučinění za
nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení se na správní řízení
zahájené před pozemkovým úřadem výzvou žalobců ze dne 27. 10. 1992 nahlíží jako
na jediné řízení od okamžiku podání uvedené výzvy až do okamžiku vypořádání
celého uplatněného restitučního nároku, byť o některých ve výzvě vymezených
nemovitostech rozhodl správní orgán již v průběhu tohoto řízení (srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1172/2021, bod 19.
odůvodnění) nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo
1762/2021). Zvláštní povaha restitučního řízení (o vydání odňatého majetku),
jež je typově považováno za složité i odbornou literaturou [viz např. KMEC,
Jiří. Kapitola XVI (Právo na spravedlivý proces (čl. 6 EÚLP)). In: KMEC, Jiří,
KOSAŘ, David, KRATOCHVÍL, Jan, BOBEK, Michal. Evropská úmluva o lidských
právech. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 704–705: je třeba brát zřetel
na nejasnosti, které provázely uplatňování restitučních nároků a způsob jejich
vypořádání, jakož i to, že právní vztahy vzniklé podle restitučních předpisů
nejsou obvyklými a ustálenými právními vztahy, známými z klasických forem
občanského práva hmotného; vypořádání nároků z nich plynoucích se realizovalo
nesnadno], tak podstatným způsobem určuje i způsob, jakým je posuzován jeho
počátek a konec pro případné zhodnocení jeho nepřiměřené délky.
13. Na výše uvedeném ničeho nemění, že restituční řízení vedená na
základě zákona o půdě spadají do věcné působnosti článku 6 odst. 1 Úmluvy
(srovnej např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 4. 2006,
č. 12605/02, ve věci Patta proti České republice, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3193/2020). Právo na projednání věci v
přiměřené době, které je obsahově shodné s právem na projednání věci bez
zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod,
mají účastníci správních řízení, na něž dopadá článek 6 Úmluvy, nebo jejichž
předmětem je základní právo nebo svoboda. Správní řízení o základních právech a
svobodách, jakož i případné navazující soudní řízení, představuje z
ústavněprávního hlediska řízení jediné (srovnej např. nález Ústavního soudu ze
dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, jenž je přístupný na internetových
stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz, nebo rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, uveřejněný pod číslem 45/2021
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud tudíž nepochybil,
dospěl-li ve shodě s právě připomenutou judikaturou k závěru, že u posuzovaného
správního řízení coby jednoho celku je třeba zkoumat přiměřenost jeho délky ve
smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy.
K otázce totožnosti věci při uplatňování více nároků na náhradu nemajetkové
újmy za nepřiměřenou délku řízení
14. Otázku totožnosti předmětu řízení při rozhodování o nárocích, jimiž
se žalobce jako poškozený domáhá náhrady nemajetkové újmy způsobené
nepřiměřenou délkou řízení, Nejvyšší soud řešil v usnesení ze dne 25. 9. 2014,
sp. zn. 30 Cdo 1908/2014, se závěrem, že v případě, kdy žalobce opětovně
uplatňuje nárok na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem
spočívajícím v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v
přiměřené lhůtě, překážka věci rozsouzené je dána pouze tehdy, nárokuje-li
žalobce náhradu újmy jen za období, které již bylo předmětem posuzování v
předcházejícím řízení. Pouze v takovém případě by předmět řízení byl vymezen
zcela shodně. Pokud však řízení nadále pokračuje a žalobce nově uplatní nárok i
za toto další období, nejde o shodné vymezení předmětu řízení. V usnesení ze
dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4020/2014, uveřejněném pod číslem 90/2015
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud přijal a odůvodnil
závěr, podle kterého domáhá-li se žalobce v pozdějším řízení náhrady újmy na
základě totožných skutkových tvrzení jako v řízení již dříve zahájeném a dosud
pravomocně neskončeném, ovšem požaduje vyšší náhradu než v řízení prvním, pak
je dána překážka řízení (věci zahájené) pouze co do části, v níž se žalobní
žádání překrývá s žádáním v řízení prvním. Naopak nic nebrání tomu, aby o
zbývající části – žádání „navíc“ – soud meritorně rozhodl, a buď případně
žalobci náhradu přiznal, dospěje-li ke zjevně výjimečnému závěru, že přiznání
náhrady požadované v prvním řízení nebylo jen se zřetelem k projevu
dispozitivní zásady přiměřeným, anebo aby rozhodl o takovém žádání zamítavě,
byla-li náhrada přiznaná při rozhodování o dřívějším návrhu ve smyslu
přiměřenosti vypořádána nebo byl-li nárok shledán zcela nedůvodným. Uvedené
ostatně musí platit i pro případ, že takový, oproti původně uplatněnému,
zvýšený nárok uplatní samostatnou žalobou po skončení řízení o původním nároku.
15. V projednávané věci žalobci svůj nárok odvozují od restitučního
řízení, jehož nepřiměřená délka byla základem i pro jejich obdobný nárok
vznesený žalobou, kterou Obvodní soud pro Prahu 1 projednal pod sp. zn. 63 C
85/2021. Nyní každý z žalobců žádá zaplacení dalších 536.770,- Kč s
příslušenstvím, tedy svůj původní žalobní požadavek žalobci navýšili. V rozsahu
onoho navýšení pak nemohla být zachována totožnost věci dříve pravomocně
skončené a věci nyní posuzované, byť skutkové okolnosti byly jinak shodné
(rozlišovacím kritériem přitom nebylo částečné uspokojení restitučního nároku
vydáním jiného pozemku na základě jiného rozhodnutí pozemkového úřadu). Z
hlediska prodloužení nepřiměřené délky řízení přitom nelze přehlédnout, že
rozhodnutí pozemkového úřadu č. j. PÚ 4392/92/14 a č. j. PÚ 4392/92/15 byla
vydána ve stejný den, a sice 12. 8. 2020). Nemohla se tak oproti přiznanému
zadostiučinění z řízení předešlého časově prodloužit nejistota žalobců o době
úplného uspokojení restitučního nároku, jež by měla svůj odraz v požadavku na
přiznání zvýšené náhrady nemajetkové újmy. Soudy v přítomné právní věci ostatně
již pravomocně přiznané zadostiučinění navýšily se zřetelem na odlišné
hodnocení kritérií obsažených v ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠK, respektive v
části IV. odůvodnění Stanoviska. Lze se proto ztotožnit se závěrem odvolacího
soudu, že požadavek žalobců v rozsahu částky 25.899,- Kč pro každého z nich
nebyl předmětem předchozího řízení. Tato konkluze se přitom nijak nepříčí
závěrům obsaženým v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30
Cdo 1172/2021, a ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1762/2021, potažmo v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4020/2014, jež
představuje pro obě výše zmíněná usnesení Nejvyššího soudu argumentační
předlohu. Žádné z těchto rozhodnutí přitom neposuzovalo skutkové okolnosti, jež
by byly s projednávanou věcí nesouměřitelné. I v usneseních ze dne 23. 6. 2021,
sp. zn. 30 Cdo 1172/2021, a ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1762/2021, byl
posuzován opětovný nárok restituenta na náhradu nemajetkové újmy vzniklé
nepřiměřeně dlouhým restitučním řízením před pozemkovým úřadem, jehož konec byl
odvozován od jiného rozhodnutí pozemkového úřadu, než v kompenzačním řízení
předešlém. Závěr o jiném předmětu řízení (v rozsahu navýšení opětovně
nárokovaného zadostiučinění) pak odpovídá skutkovým poměrům i v přítomné právní
věci. Případný odklon od dříve judikatorně ustavených tezí tudíž neshledává
dovolací soud odůvodnitelným.
16. Jelikož dovolání žalobců není přípustné, Nejvyšší soud dovolání
podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
17. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení
§ 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace,
kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto a kdy náklady žalované představuje paušální
náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky
č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o
náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu
a podle § 89a exekučního řádu).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 9. 8. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu