USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Víta Bičáka v právní věci
žalobce Bytového družstva nájemníků domu XY, zastoupeného Mgr. Zdeňkem
Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8, proti žalované České republice
– Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 300 000
Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 293 C 20/2016, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 7. 2020, č. j. 44 Co
396/2018, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok
II).
Dovoláním napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně jako soud odvolací potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (výrok II).
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně.
Žalobce se žalobou doručenou Městskému soudu v Brně dne 13. 6. 2016 domáhal
zaplacení výše uvedené částky z titulu odčinění nemajetkové újmy, jež mu měla
vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem spočívajícím v
nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Brně nejprve pod sp. zn.
65 Ro 3543/2004 a následně pod sp. zn. 44 C 105/2005 (dále jen „posuzované
řízení“). Posuzované řízení bylo u Městského soudu v Brně zahájeno dne 20. 12.
2004. Žalobkyně K. H. se podanou žalobou domáhala po nynějším žalobci jako
žalovaném 1) a po Statutárním městu Brnu jako žalovaném 2) zaplacení částky 3
729 790 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Ústní jednání byla
konána ve dnech 1. 8. 2006, 31. 8. 2006, 30. 1. 2007, 24. 4. 2007, 29. 5. 2007,
10. 4. 2008, 30. 4. 2009, 21. 5. 2009, 15. 4. 2010, 17. 4. 2012, 20. 9. 2012 a
dne 15. 11. 2012, kdy byl soudem vyhlášen rozsudek, proti němuž podala odvolání
žalobkyně a oba žalovaní. Věc byla předložena Krajskému soudu v Brně dne 19. 4. 2013. Ústní jednání před odvolacím soudem byla konána dne 28. 5. 2014 a dne 11. 6. 2014, kdy byl vyhlášen rozsudek. Rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 44 Co
150/2013-449 nabyl právní moci dne 17. 7. 2014. Proti tomuto rozsudku podali
dovolání oba žalovaní. Dne 12. 11. 2014 byla věc předložena Nejvyššímu soudu. Usnesením ze dne 17. 3. 2015 Nejvyšší soud obě dovolání odmítl, toto rozhodnutí
nabylo právní moci dne 23. 4. 2015. Usnesením ze dne 20. 5. 2015, č. j. 44 C
105/2005-487, Městský soud v Brně rozhodl o vrácení soudních poplatků za podaná
dovolání žalobkyni a žalovanému 2). Usnesením ze dne 1. 9. 2015, č. j. 44 C
105/2005-488, bylo opraveno usnesení ze dne 20. 5. 2015 tak, že soudní poplatek
za podané dovolání byl správně vrácen žalovanému 1) a nikoliv žalobkyni. Usnesení ze dne 1. 9. 2015 nabylo právní moci dne 23. 9. 2015. Usnesení ze dne
20. 5. 2015 bylo žalovanému 1) (žalobci v tomto řízení) na jeho žádost doručeno
dne 20. 9. 2015. Podáním ze dne 10. 12. 2015 žalobce uplatnil u žalované nárok
z titulu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 300 000 Kč
způsobenou nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení. Z potvrzení ze dne 15. 12. 2015 vyplývá, že podání žalobce bylo žalované doručeno dne 10. 12. 2015. Stanoviskem ze dne 11. 9. 2017 žalovaná žalobci sdělila, že došlo k promlčení
nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Po právní stránce soud prvního stupně uvedl, že posuzované řízení ve smyslu §
32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), skončilo okamžikem, kdy
nabylo právní moci usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015. Nejpozději dne
23. 4. 2015 se žalobce rovněž dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, neboť tohoto
dne bylo jeho zástupci zmíněné usnesení Nejvyššího soudu doručeno. Právní mocí
tohoto usnesení bylo řízení definitivně ukončeno a žalobci tak po tomto dni již
nemohla vznikat újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení. Vydání
usnesení o vrácení soudního poplatku a opravného usnesení k tomuto usnesení
nemá na okamžik skončení řízení ve smyslu § 32 odst. 3 OdpŠk žádný vliv. Tato
usnesení jsou usneseními ryze procesními a mohou být vydána i po skončení
řízení. Je možné, že usnesení o vrácení soudního poplatku bude vydáno např. i
několik měsíců (až let) po skončení řízení, kdy soud v evidenci zjistí
existenci přeplatku na soudním poplatku. Vydání uvedených procesních usnesení
nemělo tudíž žádný vliv na okamžik skončení posuzovaného řízení, k němuž došlo
dne 23. 4. 2015. Od tohoto dne je tedy třeba počítat 6 měsíční promlčecí lhůtu. Posledním dnem pro podání žaloby, popř. uplatnění nároku u žalované, byl tedy
den 23. 10. 2015. Vzhledem k tomu, že žalobce uplatnil svůj nárok u žalované až
dne 10. 12.
2015 a žalobu podal až dne 13. 6. 2016, je zjevné, že jeho právo na
odčinění nemajetkové újmy již bylo promlčeno. Ohledně námitky žalobce, že
žalovaná námitku promlčení vznesla v rozporu s dobrými mravy, soud prvního
stupně odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, přičemž uvedl, že v
projednávané věci neshledal žádné okolnosti, které by svědčily závěru, že
uplatnění námitky promlčení žalovanou bylo zneužitím práva na úkor žalobce. Ohledně žalobcem namítané nepřiměřeně krátké zákonné promlčecí lhůtě soud
odkázal na judikaturu Ústavního soudu, přičemž dospěl k závěru, že v
projednávané věci, v níž posuzovaným řízením je běžný majetkový spor, nenastaly
žádné mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly zásah do právní jistoty, jímž
je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Odvolací soud se ztotožnil s
právními závěry soudu prvního stupně jak ohledně okamžiku, jímž počala běžet
promlčecí lhůta, tak ohledně posouzení otázky případného rozporu vznesené
námitky promlčení s dobrými mravy, přičemž odkázal na přiléhavé odůvodnění
soudu prvního stupně. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož
přípustnost spatřuje v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného práva nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací
důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Ve vztahu k závěru o
promlčení žalobou uplatněného práva uvádí, že již v odvolání odkazoval na
stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen
„Stanovisko“), dle nějž při určení konce řízení ve smyslu § 32 odst. 3 věty
druhé OdpŠk je třeba vycházet z toho, že konečným okamžikem řízení je okamžik
nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. Dále v odvolání namítal, že jakékoli rozhodování v jedné věci musí být vnímáno
jako integrální součást procesu (řízení). V posuzovaném řízení bylo poslední
rozhodnutí vydáno 1. 9. 2015 a jeho právní moc se datuje 23. 9. 2015. Žalobce
uplatnil nárok u žalované dne 10. 12. 2015, tudíž se tak stalo před uplynutím
promlčecí lhůty. Dovolatel namítá, že s touto jeho argumentací se odvolací soud
nijak nevypořádal. Nejvyšší soud ve Stanovisku uzavřel, že konečným okamžikem
řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném
řízení vydáno. Nejvyšší soud přitom nerozlišoval, zda to které rozhodnutí mělo
či nemělo vliv či význam pro případnou nejistotu účastníků řízení. Soud tak
nesprávně vyložil zákonné ustanovení vážící počátek běhu promlčecí lhůty na
skončení řízení tak, že toto skončení řízení poměřoval namísto vydáním
posledního rozhodnutí v něm účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené
nepřiměřeně dlouhým řízením. Odvolací soud dále pochybil tím, že zcela pominul
relevantní odvolací argumentaci žalobce, čímž se odchýlil od závěrů rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 903/2008. Obdobného
procesního pochybení se odvolací soud dopustil ve vztahu k odvolací argumentaci
ohledně vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy. Dovolatel na
základě výše uvedených námitek tak formuluje tyto otázky: 1) Od kdy začala
běžet promlčecí lhůta pro uplatnění předmětného práva u žalované? 2) Bylo
povinností odvolacího soudu se řádně vypořádat s relevantními námitkami proti
právnímu hodnocení počátku běhu promlčecí lhůty a proti posouzení případné
nemravnosti námitky promlčení soudem prvního stupně? Pokud ano, jaký vliv na
rozhodnutí dané věci mají odpovědi na tyto námitky? Dále dovolatel ve vztahu k
nákladovým výrokům namítá, že odvolací soud postupoval tak, jako kdyby odvolání
proti nákladovému výroku soudu prvního stupně neobsahovalo žádné námitky. Shodně odvolací soud naložil s námitkou ohledně rovného přístupu k účastníkům
řízení, pokud soud prvního stupně v předvolání neuvedl vše potřebné pro to, aby
eventuálně mohlo dojít k vynesení rozsudku pro zmeškání, čímž bylo zasaženo do
žalobcova práva na spravedlivý proces. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud
napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatel dále dovolání doplnil podáním ze dne 8. 10. 2020, v němž odkázal na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn.
30 Cdo 2952/2014, dle
nějž: „Stávající ustálená judikatura vychází ze závěru, že co se týče skončení
řízení ve smyslu § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk, je třeba vycházet z toho, že
konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí,
které bylo v daném řízení vydáno. Není přitom podmínkou, aby šlo o rozhodnutí
věcné.“
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV
a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Otázkou počátku běhu promlčecí doby v případě práva na odčinění újmy způsobené
nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení se Nejvyšší
soud zabýval již v rozsudku ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011: „Pro
určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby u nároku na náhradu nemajetkové
újmy je třeba určit, zda nemajetková újma vznikla, a kdy se o ní poškozený
dozvěděl. Nemajetková újma je přitom čistě subjektivní kategorií, kterou lze
prokázat jen se značnými obtížemi. I proto dospěl Nejvyšší soud ve Stanovisku
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011 k závěru, že nemajetková újma
vzniká v důsledku nepřiměřené délky řízení, a žádné důkazy v tomto ohledu soud
v zásadě po poškozeném nepožaduje. Nemateriální újma spočívá ve stavu nejistoty
ohledně výsledku řízení, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze
vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován (srov. bod V. uvedeného
Stanoviska). Nemajetková újma poškozenému v důsledku nepřiměřené délky řízení
vznikne v okamžiku, kdy poškozený začne délku řízení jako nepřiměřenou
pociťovat, tedy zpravidla již v průběhu samotného řízení a okamžik vzniku
nemajetkové újmy je tak shodný s okamžikem, kdy se poškozený o vzniklé
nemajetkové újmě dozvěděl. Poškozený proto může v odůvodněných případech
požadovat odškodnění vzniklé nemajetkové újmy již v průběhu řízení, ve kterém k
tomuto nesprávnému úřednímu postupu dochází. Z důvodu přednosti pohledu na
řízení jako na jeden celek však ustanovení § 32 odst. 3 ve větě druhé stanoví,
že promlčecí doba neskončí dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k
tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.
V případě nepřiměřené délky řízení
je stěží myslitelné, že by se poškozený o vzniklé nemajetkové újmě a jejím
rozsahu dozvěděl později, než okamžikem skončení řízení, neboť nemajetková újma
spočívá právě v nejistotě ohledně výsledku řízení a skončením řízení je tato
nejistota odstraněna a újma dovršena.“
Judikatura Nejvyššího soudu je tudíž ustálena v závěru, že rovněž pro určení
relevantního konce řízení pro účely posouzení počátku běhu promlčecí lhůty je
rozhodujícím účel zadostiučinění, jímž je odčinění újmy spočívající v nejistotě
ohledně výsledku řízení, a tudíž relevantním okamžikem určujícím konec řízení
je den, jímž byla tato nejistota odstraněna. Skutkově obdobnou situací jako v nyní posuzované věci se Nejvyšší soud zabýval
v usnesení ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 642/2013. V tam posuzované věci
bylo řízení zahájeno dne 16. 12. 1998 a skončilo dne 15. 12. 2005, kdy Ústavní
soud odmítl ústavní stížnost žalobkyně. Následně dne 12. 5. 2010 (tj. cca po 4
a půl letech od usnesení Ústavního soudu) bylo rozhodnuto o vrácení soudního
poplatku. Žalobkyně uplatnila svůj nárok u žalované dne 10. 8. 2010. Soud
prvního stupně i odvolací soud shledaly právo žalobkyně na zadostiučinění za
nepřiměřenou délku řízení promlčeným, neboť promlčecí lhůta počala běžet dne
16. 12. 2005 (tj. dnem následujícím po právní moci usnesení o odmítnutí ústavní
stížnosti). Daný závěr shledal Nejvyšší soud souladným s výše uvedenou
ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Právě uvedený závěr není nikterak zpochybněn ani dovolatelem citovaným
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2952/2014. Dovolatelem zdůrazněná výše citovaná pasáž uvedeného rozhodnutí je vytržena z
kontextu. Nejvyšší soud dále navazuje ustáleným závěrem: „V podmínkách České
republiky je tedy nutno do doby řízení započítat i případné řízení o dovolání,
řízení o kasační stížnosti i řízení o stížnosti ústavní (srov. např. sjednocující stanovisko a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009).“ V uvedené věci oním rozhodnutím, jež nemá povahu rozhodnutí
věcného, bylo usnesení o odmítnutí dovolání. Otázka významu případného
následného rozhodnutí o vrácení soudního poplatku v odkazovaném rozhodnutí
řešena nebyla. Soudy nižších stupňů tudíž při řešení otázky počátku běhu promlčecí lhůty
postupovaly v souladu s výše uvedenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, a
tudíž daná otázka přípustnost dovolání nezakládá. Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelem tvrzený odklon od rozsudku ze
dne 30. 6. 2010, sp. zn.
33 Cdo 903/2008, v němž Nejvyšší soud uvedl: „V zájmu
přezkoumatelnosti zdůvodnění právního posouzení věci je rovněž třeba, aby soud
v odůvodnění rozsudku přesvědčivými argumenty vyvrátil právně nesprávné námitky
účastníků, v poměrech přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně odvolacím
soudem odvolací námitky zpochybňující právní posouzení věci soudem prvního
stupně.“ Nejvyšší soud následně v dané věci shledal nesprávným postup
odvolacího soudu, jenž ve vztahu k výši úroků z prodlení a počátku prodlení
neučinil žádné závěry a k námitkám žalovaného uplatněným v odvolání odkázal
paušálně na závěry, které zaujal již dříve ve svých předchozích rozhodnutích,
přičemž ani v odkazovaných předchozích rozhodnutích žádný závěr k těmto
námitkám nezaujal. V nynější věci však odvolací soud shledal argumentaci, na
níž postavil své rozhodnutí soud prvního stupně, jako dostatečnou i ve vztahu k
odvolacím námitkám. Z toho důvodu jako odpověď na odvolací námitky v části
relevantního konce řízení argumentaci soudu prvního stupně v odůvodnění svého
rozhodnutí zopakoval a v části týkající se případného vznesení námitky
promlčení v rozporu s dobrými mravy na konkrétní části rozhodnutí soudu prvního
stupně odkázal. Takový postup aproboval též Ústavní soud v nálezu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, v němž dovodil, že v případě odůvodnění odvolacího
soudu obecně postačuje, pokud se odvolací soud ztotožní s rozhodnutím soudu
prvního stupně, což však neplatí, pokud účastník řízení předložil odvolacímu
soudu nějaké nové a pro rozhodnutí věci zásadní důkazy či argumenty. Nad rámec
právě uvedeného Nejvyšší soud připomíná, že ve své judikatuře opakovaně uvádí
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo
137/2018), že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti
odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, a přiměřeně se prosazuje i pro
odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.)] ani z práva
na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou
jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud,
není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují
vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených
námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který
logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je
sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). K námitce promlčení vznesené v rozporu s dobrými mravy, včetně dovolatelem
zdůrazňované okolnosti, že žalovaná se v zákonem předpokládané lhůtě 6 měsíců k
jeho předběžnému uplatnění nároku nevyjádřila, dále srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2651/2010.
V části dovolání, jíž dovolatel brojí proti nákladovému výroku soudu prvního
stupně, přičemž poukazuje na nedostatky odůvodnění rozsudku odvolacího soudu
ohledně vypořádání této námitky, není dovolání přípustné dle § 238 odst. 1
písm. h) o. s. ř. Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelem vymezená otázka, zda bylo
povinností odvolacího soudu se řádně vypořádat s námitkou porušení rovného
přístupu soudu k účastníkům řízení. Nerovný přístup žalobce spatřoval v tom, že
soud prvního stupně při obeslání žalované na jednání neuvedl v předvolání vše
potřebné pro to, aby eventuálně mohlo dojít k vynesení rozsudku pro zmeškání. Dovolateli lze přisvědčit v tom, že odvolací soud se s touto námitkou měl v
odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat. Podle závěrů Nejvyššího soudu je však
dovolací přezkum vyhrazen pouze pro posouzení právních otázek, jež nejsou
otázkami akademickými či spekulativními (byť Nejvyšším soudem dosud
neřešenými). Dovolací soud se tudíž může zabývat řešením pouze takových otázek,
jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést
pro něj příznivější rozhodnutí ve sporu (srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, či usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017). V daném případě žalobce
uvedenou odvolací námitkou uplatnil vadu řízení, která však může být způsobilým
odvolacím důvodem ve smyslu § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pouze tehdy, pokud
by šlo o takovou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. I kdyby soud prvního stupně při předvolání žalované nesplnil požadavky
§ 153b o. s. ř., jak dovolatel namítá (kterážto námitka však nemá oporu ve
spisu, neboť dle č. l. 22 byla žalované zasílána výzva dle vzoru č. 14), z
obsahu spisu vyplývá, že žalovaná nebyla v řízení pasivní, k žalobě se
vyjádřila (č. l. 14) a z účasti na jednání se omluvila (č. l. 23). Již z toho
důvodu tak nebylo možné vydat rozsudek pro zmeškání ve smyslu § 153b o. s. ř.,
tudíž podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání nebyly naplněny, kterýžto závěr
uvedl též soud prvního stupně v protokolu o jednání (č. l. 26). Z právě
uvedeného tak vyplývá, že i kdyby k žalobcem tvrzené vadě řízení při předvolání
žalované došlo, vzhledem k následnému procesnímu postupu žalované nešlo o
takovou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelem předkládaná otázka, zda nedostatečné poučení žalované při
předvolání vedoucí k tomu, že nemůže být vydán rozsudek pro zmeškání, zakládá
nerovný přístup soudu k účastníkům řízení, je tak v nyní posuzované věci
otázkou hypotetickou, neboť ani její kladné zodpovězení by nemohlo vzhledem k
výše uvedenému pro žalobce vést k příznivějšímu rozhodnutí ve věci. Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení
(srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.