Porušení svobody autonomie vůle a nesrozumitelné odůvodnění neposouzení přípustnosti dovolání Nejvyšším soudem
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti UNIVERSAL ACCOUNT SERVICES, s. r. o., sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8 - Karlín, zastoupené JUDr. Petrem Hostašem, advokátem, sídlem Růžová 1416/17, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1696/2024-658 ze dne 25. června 2025 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 36 Co 384/2023-526 ze dne 25. ledna 2024, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Jakuba Kováře, zastoupeného Mgr. Petrou Šimkovou, advokátkou, sídlem Římská 103/12, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Odůvodnění:
I.
Stručné shrnutí podstaty nálezu
1. Ústavní soud se v nálezu zabývá požadavky, které ústavní pořádek klade na soudy při výkladu právních jednání, a rovněž požadavky na rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž se odmítá dovolání jako nepřípustné.
2. Klade-li soud nepřiměřené požadavky na formální stránku právního jednání a odnímá mu tím právní důsledky, které jednající zamýšleli, porušuje tím autonomii vůle, jež je chráněna ústavní zásadou, že každý může činit vše, co není zákonem zakázáno.
3. Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu musí být zřejmé, proč nebylo dovolání shledáno přípustným. Tímto důvodem může být i skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo založeno na právní otázce, již dovolatel v dovolání předložil Nejvyššímu soudu k řešení. Nejvyšší soud však musí tento závěr srozumitelně odůvodnit, aby bylo možno rozlišit, v čem spočívá rozdíl mezi právní otázkou, kterou řešil odvolací soud, a právní otázkou předloženou v dovolání.
II.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
4. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
5. Stěžovatelka se po vedlejším účastníkovi, který je jedním z jejích tří společníků (a v rozhodné době byl i jedním z jejích jednatelů), domáhala zaplacení 1 250 000 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že je věřitelkou zE (zá)půjček, které vedlejšímu účastníkovi poskytla její dceřiná společnost, obchodní společnost PRAGUE ACCOUNTING SERVICES, s. r. o. (dále jen "PAS"), od které pohledávky získala na základě postoupení.
6. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem č. j. 29 C 69/2022-474 ze dne 9. srpna 2023 ve znění opravného usnesení č. j. 29 C 69/2022-501 ze dne 12. října 2023 žalobě vyhověl a přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení. Vzal za prokázané, že 1) vedlejší účastník přijal od PAS v období let 2016 až 2020 zčásti bezhotovostně a zčásti v hotovosti konkrétně zjištěné částky, 2) vedlejší účastník a další společníci stěžovatelky podepsali konkrétně zjištěné příjmové doklady s účelem platby půjčka, 3) z bankovního účtu PAS byly vybírány konkrétní peněžní prostředky, k totožné částce byly vystavovány příjmové pokladní doklady o přijetí do pokladny PAS a pak výdajové/příjmové doklady o vyplacení konkrétních částek stěžovateli a ostatním společníkům v téže souhrnné výši, 4) PAS a stěžovatelka uzavřely 30. listopadu 2020 smlouvu o postoupení pohledávek, jejímž předmětem byly pohledávky ze zmíněných (zá)půjček, pohledávka za vedlejším účastníkem byla postoupena ve výši 16 445 376,63 Kč (jistina a dlužné úroky k 30. říjnu 2020) a 5) stěžovatelka a její společníci (včetně vedlejšího účastníka) uzavřeli 6. listopadu 2021 dohodu o započítání pohledávek nabytých na základě postupní smlouvy oproti pohledávkám společníků na výplatu zisku za rok 2019 s tím, že po zápočtu činila pohledávka stěžovatelky ke dni 1. listopadu 2020 za vedlejším účastníkem 10 695 376,63 Kč (jistina a dlužné úroky k 30. říjnu 2020). Obvodní soud uzavřel, že bylo prokázáno poskytnutí zápůjček vedlejšímu účastníkovi společností PAS, ohledně nichž byla platně uzavřena dohoda ze dne 6. listopadu 2020, námitky vedlejšího stěžovatele [nejednalo se o (zá)půjčky, ale o právní jednání zastírající výplatu zisku, potažmo získání prostředků na výplatu mezd/odměn zaměstnancům v hotovosti; pohledávky jsou promlčené; dohoda o započtení a postoupení jsou neurčité pro absenci přesné specifikace pohledávek] vyhodnotil jako nedůvodné. Ze zjištěných skutečností dovodil, že předmětem postoupení byly všechny pohledávky, které PAS za vedlejším účastníkem měla. Vycházel k tomu i z obsahu účetní závěrky PAS za roky 2019 a 2020. Vedlejšímu účastníkovi tak uložil povinnost stěžovatelce jako nabyvatelce pohledávky zaplatit žalovaných 1 250 000 Kč s příslušenstvím.
7. Městský soud v Praze k odvolání vedlejšího účastníka rozsudek obvodního soudu změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl a vedlejšímu účastníkovi přiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Zopakoval důkaz postupní smlouvou, a na rozdíl od obvodního soudu ji posoudil jako neurčitou, a tak jako zdánlivé právní jednání, ke kterému nelze přihlížet (§ 553 odst. 1 občanského zákoníku). Podle městského soudu nebylo možno na postupní smlouvu vztáhnout judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž není třeba mít vysoké nároky na specifikaci postupovaných pohledávek, je-li převáděna jediná pohledávka věřitele za dlužníkem, či naopak všechny pohledávky. V posuzované věci byl postupován značně rozsáhlý soubor pohledávek za každým z dlužníků, na něž mělo být v průběhu času částečně plněno, bylo proto namístě trvat na přesném vymezení všech pohledávek. Nedostatek postupní smlouvy mezi stěžovatelkou a PAS nemohla zhojit ani následná dohoda o započítávání pohledávek mezi stěžovatelkou a jejími společníky, kterou obvodní soud hodnotil jako privativní novaci. Poněvadž stěžovatelka nikdy nebyla věřitelkou pohledávek, nemohla s nimi ani nijak nakládat a přistoupit k nahrazení stávajících závazků závazky novými.
8. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost spatřovala v tom, že se městský soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu v otázce posouzení určitosti vymezení pohledávek ve smlouvě o postoupení pohledávek a v otázce výkladu právního jednání podle úmyslu jednajícího. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání jako nepřípustné. Uvedl, že stěžovatelkou vymezená právní otázka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť městský soud nezjistil, že PAS postupovala stěžovatelce jedinou pohledávku či všechny pohledávky vůči vedlejšímu účastníkovi. Rozhodnutí městského soudu tedy není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a tyto námitky představují polemiku stěžovatelky se zjištěným skutkovým stavem. Vzhledem ke skutkovému závěru městského soudu, že nebylo zjištěno, že PAS postoupila stěžovatelce jedinou pohledávku či všechny pohledávky vůči vedlejšímu účastníkovi, nemůže založit přípustnost dovolání ani druhá dovolací otázka, týkající se výkladu právního jednání podle úmyslu jednajícího, neboť na ní není rozhodnutí městského soudu založeno.
9. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, jak obecné soudy, jejichž rozhodnutí napadá, posoudily otázku, zda smlouvou došlo k postoupení všech pohledávek za vedlejším účastníkem na stěžovatelku. Městský soud překvapivě rozhodl v neprospěch stěžovatelky, aniž by jí dal příležitost dokazování doplnit o další existující důkazy prokazující tvrzení o postoupení všech pohledávek a reagovat na odlišný právní názor soudu. Obecné soudy také pochybily při výkladu smlouvy, když nezohlednily individuální okolnosti věci, zejména pak nepoctivé jednání samotného vedlejšího účastníka, který se postoupení pohledávek aktivně jako jednatel stěžovatelky účastnil. Stěžovatelka trvá na tom, že postoupení všech toho času existujících pohledávek dokládají zejména účetní závěrka PAS, přehledy postoupených pohledávek a výpovědi společníků stěžovatelky. Stěžovatelce není zřejmé, proč městský soud odmítl, že by závěr o postoupení všech pohledávek mohl být založen jen na účetních dokladech PAS. Připustil-li městský soud, že účastníkům smlouvy bylo při jejím uzavírání zřejmé, jaký soubor pohledávek je postupován, neboť tito jednali ve shodě se svými společnými zájmy, nemůže pak konstatovat neurčitost smlouvy z důvodu, že soud není schopen z obsahu smlouvy dovodit, jakými konkrétními pohledávkami stěžovatelka disponuje a jakým způsobem případně některé z nich zanikly. Nejvyšší soud tedy neměl vycházet z toho, že nebyly postoupeny všechny pohledávky, neboť již tento závěr městského soudu nebyl správný a neodpovídal skutečné vůli účastníků smlouvy (tedy i vedlejšího účastníka).
10. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní stížnost je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.
11. Ústavní soud si vyžádal od obvodního soudu spis a od účastníků a vedlejšího účastníka vyjádření, která následně zaslal stěžovatelce na vědomí a poskytl jí možnost repliky.
12. Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.
13. Městský soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, zejména na jeho body 10 až 15. Mimo jiné zdůraznil, že smlouvou o postoupení pohledávek došlo k postoupení značně rozsáhlého souboru pohledávek za každým z dlužníků, jež byly označeny za použití neurčitého pojmu "veškeré" pohledávky. Také uvedl, že [b]yť stěžovatelka akcentuje, že stranám bylo známo, o jaké konkrétní pohledávky mělo jít, právě z následného jednání stran naléhavě vyvstala nejistota ohledně toho, jakými konkrétními pohledávkami žalobkyně vůči žalovanému vlastně disponuje, v jaké výši pak takové pohledávky případně zanikly splněním, případně započtením či nikoliv. Proto bylo namístě trvat na přesném vymezení všech postupovaných pohledávek, jejich konkretizaci, individualizaci. Navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný, případně zamítnuta pro nedůvodnost.
14. Vedlejší účastník uvedl, že tvrzené (zá)půjčky byly pouze fiktivními pohledávkami. Jednatelé PAS kalkulovali s možným zrušením zdanění dividend. Proto se nikdy k (zá)půjčkám nechovali jako ke skutečným (zá)půjčkám, a v dokumentech, které byly za tímto účelem vytvořeny, se kalkuluje jen s celkovým objemem tvrzených (zá)půjček, a není specifikováno, na základě jakých smluv měly vzniknout, kdy byly čerpány, jaká je jejich splatnost. Souhlasí s názorem městského soudu, že postupní smlouvou nebyly převáděny všechny pohledávky, což má za následek, že postupní smlouva je neurčitá a proto zdánlivá. Napadená rozhodnutí podle vedlejšího účastníka netrpí vadami, jež jim vytýká stěžovatelka. Vedlejší účastník navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný, případně zamítnuta pro nedůvodnost.
15. Stěžovatelka v replice setrvala na závěru o důvodnosti ústavní stížnosti. Upozornila, že postupní smlouva neobsahovala sousloví "veškeré pohledávky", jak tvrdil městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti. Stěžovatelka zdůraznila, že stranám bylo zřejmé, které pohledávky jsou postupovány, což uznal i městský soud. Pro platnost právního jednání přitom podle stěžovatelky postačuje, je-li stranám jasné, co je jejím předmětem. Spor o existenci konkrétní pohledávky a o to, zda a v jakém rozsahu zanikla započtením, je odlišným od posuzování, zda byla postupní smlouva platně uzavřena.
16. Tvrzení obsažené ve vyjádření vedlejšího účastníka, že jím přijaté platby byly zastřenou výplatou podílu na zisku, nebyla v řízení prokázána. Vedlejší účastník navíc nikdy nebyl společníkem PAS a nemohl tak od ní dostávat podíl na zisku. Stěžovatelka odmítla tvrzení vedlejšího účastníka, že by s tvrzením, že byly postoupeny všechny pohledávky PAS za jejími jednateli, přišla účelově až po námitce neurčitosti postupní smlouvy vedlejšími účastníky. Údaj, že byly postoupeny všechny pohledávky, je uveden již v příloze účetní závěrky PAS za rok 2020. Stěžovatelka polemizovala rovněž s dalšími vyjádřeními vedlejšího účastníka.
17. Po prostudování ústavní stížnosti, vyjádření účastníků a spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
18. Podle judikatury Nejvyššího soudu není třeba mít příliš vysoké nároky na specifikaci postupovaných pohledávek, jde-li o jedinou pohledávku věřitele za dlužníkem či naopak o pohledávky veškeré (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3855/2018 z 12. října 2020). Z ústavního hlediska této judikatuře nelze nic vytknout. Pro rozhodnutí v posuzované věci bylo rozhodné, zda jsou splněny podmínky, aby se v konkrétních skutkových okolnostech uplatnily závěry této judikatury.
19. Rozsudek městského soudu vychází z toho, že tuto judikaturu nebylo možno použít, a proto byla postupní smlouva neurčitá a šlo tak jen o zdánlivé právní jednání, ke kterému se nepřihlíží. Z dále vyložených důvodů však tento závěr z ústavního hlediska neobstojí.
VI. a)
Posouzení usnesení Nejvyššího soudu
20. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné, neboť nebyly splněny podmínky § 237 občanského soudního řádu. Ústavní soud může hodnotit posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda Nejvyšší soud neodepřel účastníkovi řízení právo na přístup k soudu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami [nález
sp. zn. II. ÚS 2312/15
ze dne 9. února 2016 (N 30/80 SbNU 391), bod 20].
21. Je-li podáno dovolání řádně, měl by o něm Nejvyšší soud rozhodnout meritorně, nebo vysvětlit, proč nejsou splněny podmínky přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu. Zásadně půjde o vysvětlení, že odvolací soud rozhodl v souladu s konkrétně vymezenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Odlišné varianty jako závěr, že dovolatelova námitka je ve skutečnosti námitkou jiné vady řízení nebo že rozhodnutí odvolacího soudu ve skutečnosti nezávisí na posouzení právní otázky předestřené v dovolání, je třeba vnímat jako výjimky a pravidla pro jejich uplatnění vykládat restriktivně, neboť, jsou-li pochybnosti o tom, zda lze věc ukončit procesním rozhodnutím, je třeba upřednostnit rozhodnutí meritorní (nález
sp. zn. I. ÚS 785/23
ze dne 9. srpna 2023). Jiný postup by vedl k porušení práva na přístup k soudu.
22. V posuzované věci stěžovatelka předložila v dovolání dvě právní otázky. První se týkala posuzování určitosti vymezení postupovaných pohledávek v postupní smlouvě. Druhá otázka se týkala výkladu právního jednání.
23. Nejvyšší soud se vyhnul posouzení přípustnosti dovolání pro řešení obou právních otázek. Odůvodnil to tím, že dovolání nemůže být pro řešení těchto otázek přípustné, neboť rozsudek městského soudu vychází ze skutkového zjištění, že postupní smlouvou nebyly postoupeny všechny pohledávky PAS za vedlejším účastníkem. U druhé otázky navíc uvedl, že pro závěr městského soudu bylo podstatné, že nebylo prokázáno postoupení všech pohledávek, nikoliv výklad postupní smlouvy.
24. Rozsudek městského soudu vychází z názoru, že judikaturu Nejvyššího soudu ohledně postoupení všech pohledávek nelze v posuzované věci použít, neboť předmětem postoupení byl značně rozsáhlý soubor pohledávek a nebylo zřejmé, co vše tento soubor tvoří, jakými pohledávkami stěžovatelka za vedlejším účastníkem disponuje a v jaké výši případně tyto pohledávky zanikly započtením. Tuto argumentaci městský soud zopakoval i ve vyjádření k ústavní stížnosti. Napadený rozsudek navíc obsahuje formulaci "nadto není zřejmé, že se jednalo skutečně o všechny pohledávky".
25. S ohledem na citovanou formulaci z bodu 11 rozsudku městského soudu obstojí odůvodnění Nejvyššího soudu, že dovolání nemohlo být přípustné pro řešení první otázky vymezené v dovolání, neboť právní hodnocení stěžovatelky vychází z odlišného skutkového stavu, než jaký zjistil městský soud.
26. Nejvyšší soud dále uvedl, že hodnocení důkazů městským soudem není v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry. S tím se však již Ústavní soud ztotožnit nemůže.
27. Odůvodnění, proč Nejvyšší soud neposoudil přípustnost dovolání pro právní otázku výkladu právního jednání podle úmyslu jednajícího, je nesrozumitelné. Podle Nejvyššího soudu nešlo v řízení před městským soudem o výklad postupní smlouvy, nýbrž o zjištění, že nebylo prokázáno postoupení všech pohledávek PAS za vedlejším účastníkem. Z jednovětého odůvodnění se nepodává, jak jinak mohl městský soud zjistit, zda došlo k postoupení všech pohledávek, než výkladem postupní smlouvy, zejména v situaci, kdy jiné dokazování než postupní smlouvou městský soud neprováděl. Nejvyšší soud tak nedostál povinnosti posoudit přípustnost dovolání pro řešení druhé právní otázky obsažené v dovolání, neboť jeho odůvodnění, proč tak neučinil, z ústavního hlediska neobstojí.
VI. b)
Posouzení rozsudku městského soudu
28. K základním právním zásadám a současně k určujícím rysům právního postavení osoby, zejména v soukromoprávních vztazích, patří svoboda (autonomie) vůle. Tato zásada dává osobám právo volby právně významného chování, přičemž její konkrétní projevy lze soustředit do čtyř variant chování: autonomie volby, zda učinit právní jednání, či nikoliv, autonomie výběru adresáta právního jednání, autonomie volby obsahu právního jednání a autonomie volby formy právního jednání (nález
sp. zn. IV. ÚS 778/25
ze dne 3. září 2025, bod 17).
29. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjadřoval k nutnosti maximálního respektu k principu autonomie vůle, a to zvláště při posuzování smluv obecnými soudy. Autonomie vůle představuje elementární podmínku fungování právního státu [srov. nález
sp. zn. IV. ÚS 128/06
ze dne 11. listopadu 2009 (N 235/55 SbNU 267)]. V nálezu
sp. zn. IV. ÚS 3168/16
ze dne 11. července 2017 (N 121/86 SbNU 85) pak Ústavní soud uvedl (bod 31), že "ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy zaručují základní právo jednotlivce na to, aby veřejná moc respektovala autonomní projevy jeho osobnosti, včetně projevů volních, které mají odraz v jeho konkrétním jednání, pokud takové jednání není zákonem výslovně zakázáno. Porušení tohoto práva se orgán státní moci dopustí i tehdy, pokud formalistickým výkladem norem podústavního práva odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat."
30. Skutečnost, že autonomie vůle je bezprostředně aplikovatelná (a vůči státní moci vynutitelná), se projevuje také při interpretaci smlouvy prováděné v soudním řízení, přičemž soud k ní musí přistupovat nikoliv tak, jak má být podle něj bezvadná, ale tak, že v ní (prostřednictvím ní) jednotlivec vyjádřil, co chce (respektive to, co chtěl) dosáhnout. Jednotlivec tedy činí (činil), co mu zákon nezakazuje, a soud jej výkladem jeho právního jednání (například interpretací jím uzavřené smlouvy) nesmí nutit k tomu, co mu zákon výslovně neukládá. Například v nálezu
sp. zn. I. ÚS 625/03
ze dne 14. dubna 2005 (N 84/37 SbNU 157) Ústavní soud uvedl, že prioritu musí mít takový výklad smlouvy, který nezakládá její neplatnost, před výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, čímž respektoval klasickou zásadu "potius valeat actus quam pereat", v současné době výslovně zakotvenou v § 574 občanského zákoníku. Autonomii vůle smluvních stran je také třeba respektovat při hledání rovnováhy v horizontálních právních vztazích a při řešení sporů z nich vyvěrajících identifikovat ekonomický účel právního jednání (smlouvy) a tuto hospodářskou funkci se snažit - což je podstatné v právě posuzované věci - zachovat (neodporuje-li takový hospodářský účel smlouvy zákonu, dobrým mravům, poctivému obchodnímu styku atp.).
31. V posuzované věci rozsudek obvodního soudu vyšel z toho, že PAS postoupila stěžovatelce všechny své pohledávky za vedlejším účastníkem i dalšími dvěma jednateli. Tomu odpovídá i údaj v účetní závěrce PAS za rok 2020. V příloze účetní závěrky je výslovně uvedeno, že PAS již neeviduje žádné pohledávky za jednateli (část I. bod 7 přílohy účetní závěrky).
32. Z rozsudku městského soudu není zcela zřejmé, zda městský soud dospěl k odlišnému hodnocení provedených důkazů a učinil skutkový závěr, že předmětem postupní smlouvy nebyly všechny pohledávky PAS za vedlejším účastníkem, jak by napovídala formulace "nadto není zřejmé, že se jednalo skutečně o všechny pohledávky" (bod 11 rozsudku městského soudu), nebo sice připustil, že postupní smlouvou byly převáděny všechny pohledávky PAS za vedlejším účastníkem, avšak zvláštní okolnosti posuzované věci vedly k tomu, že neměla být použita judikatura Nejvyššího soudu umožňující méně podrobné vymezení postupovaných pohledávek, jsou-li postupovány všechny pohledávky věřitele za dlužníkem. Ve vyjádření k ústavní stížnosti pak městský soud to, že by nemělo být zřejmé, že se jednalo skutečně o všechny pohledávky, sám vyvrací a argumentuje směrem, že sice byly převedeny pohledávky všechny, jen není jasné jaké.
33. V každém případě ani jedna z popsaných možností z ústavního hlediska neobstojí. Skutkový závěr je v extrémním rozporu s tím, co dosud vyšlo v řízení najevo. Požadavek vyšší míry podrobnosti specifikace postupovaných pohledávek nad rámec požadavků plynoucích z judikatury Nejvyššího soudu odnímá právnímu jednání účinky, které jednající zamýšleli, aniž k tomu byl dán důvod. Tím porušuje autonomii vůle stěžovatelky plynoucí z ústavní zásady, že každý může činit to, co není zákonem zakázáno.
34. Městský soud dostatečně nerozlišuje nejistotu o tom, jakými pohledávkami stěžovatelka za vedlejším účastníkem disponuje a v jaké výši případně tyto pohledávky zanikly započtením, a neurčitost postupní smlouvy. To, že není jasné, jaké pohledávky tvoří množinu všech (postoupených) pohledávek, nečiní postupní smlouvu neurčitou. Nejasnost o tom, zda určitá pohledávka existuje či existovala, a byla tak postoupena, je aspekt, který má mít význam (je komplikací) při vymáhání takové pohledávky, případně při jejím využití k započtení. Je ale na novém věřiteli, bude-li dlužník pohledávku popírat, aby její existenci prokázal (a předtím dostatečně určitě tvrdil). Zcela stejně by to však platilo při sporu původního věřitele či pro jeho univerzálního sukcesora. Nejistota ohledně obsahu určitě vymezené množiny "všechny pohledávky", není totéž jako nejistota o tom, zda byly převedeny všechny pohledávky, nebo jen některé.
35. Nejvyšší soud odepřel stěžovatelce právo na přístup k soudu tím, že odmítl její dovolání, aniž posoudil, zda je přípustné pro řešení jedné z otázek předložené v dovolání. Ze zásady minimalizace zásahů do činnosti soudů, k níž se Ústavní soud při svém rozhodování hlásí, plyne, že by měla být ústavní stížnost proti rozsudku městského soudu odmítnuta jako předčasná.
36. Ústavní soud však v posuzované věci upřednostnil zájem na účinné ochraně základních práv stěžovatelky a zrušil i rozsudek městského soudu, neboť je zřejmé, že ani toto rozhodnutí z ústavního hlediska neobstojí [podobně srov. nález
sp. zn. III. ÚS 2603/17
ze dne 5. prosince 2017 (N 226/87 SbNU 587), body 26 až 31].
37. Ústavní soud shledal, že došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky, proto ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Takto rozhodl bez ústního jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
38. Ústavní soud nepředjímá, zda má být stěžovatelčině žalobě vyhověno. To, co v řízení dosud vyšlo najevo, však nebylo možno hodnotit tak, že postupní smlouva byla neurčitá, a proto zdánlivá, jak to učinil městský soud.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně 12. listopadu 2025
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu