USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně UNIVERSAL ACCOUNT SERVICES, s.r.o., se sídlem v Praze 8 - Karlíně, Sokolovská 5/49 (identifikační číslo 256 44 955), zastoupené JUDr. Petrem Hostašem, advokátem se sídlem v Praze 1, Růžová 1416/17, proti žalovanému J. K., zastoupenému Mgr. Petrou Šimkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Římská 103/12, o 1 250 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 29 C 69/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2024, č. j. 36 Co 384/2023-526, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 16 456 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Petry Šimkové, advokátky.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 9. 8. 2023, č. j. 29 C 69/2022-474, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 10. 2023, č. j. 29 C 69/2022-501, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 1 250 000 Kč s 8,5 % úroky z prodlení od 17. 12. 2021 do zaplacení a žalobkyni přiznal na náhradě nákladů řízení 268 382 Kč. Žalobkyně se domáhala peněžního plnění jako věřitelka půjček, které žalovanému poskytla její právní předchůdkyně - společnost PRAGUE ACCOUNTING SERVICES, s.r.o. (dále jen „PAS“). Žalovaný, Ing.
Valdemar Linek a Ing. Marek Votlučka jsou společníky žalobkyně každý se třetinovým podílem. Z bankovního účtu PAS byly na účet žalovaného zaslány tyto platby: dne 21. 1. 2020 částka 250 000 Kč, dne 20. 5. 2020 částka 250 000 Kč, dne 26. 2. 2019 částka 250 000 Kč, dne 15. 5. 2019 částka 200 000 Kč, dne 24. 5. 2019 částka 250 000 Kč, dne 29. 7. 2019 částka 20 000 Kč (výběr z bankomatu kartou vedenou na jméno žalovaného), dne 30. 7. 2019 částka 15 000 Kč (výběr z bankomatu kartou vedenou na jméno žalovaného), dne 28.
8. 2019 částka 250 000 Kč, dne 21. 11. 2019 částka 250 000 Kč, dne 21. 2. 2018 částka 250 000 Kč, dne 23. 5. 2018 částka 250 000 Kč, dne 24. 8. 2018 částka 250 000 Kč, dne 23. 11. 2018 částka 250 000 Kč, dne 23. 2. 2017 byla placena částka 5 209,88 Kč platební kartou vedenou na jméno „J. K.“, dne 25. 5. 2017 částka 250 000 Kč, dne 11. 8. 2017 částka 250 000 Kč, dne 3. 10. 2017 proběhl výběr z bankomatu v zahraničí kartou na jméno „J. K.“ ve výši 5 331,18 Kč, dne 21. 11. 2017 částka 250 000 Kč, dne 2.
3. 2016 částka 100 000 Kč, dne 10. 3. 2016 bylo placeno kartou na jméno „J. K.“ v částce 5 075,43 Kč, dne 26. 5. 2016 částka 250 000 Kč, dne 24. 8. 2016 částka 250 000 Kč, dne 24. 11. 2016 částka 250 000 Kč. Žalovaný podepsal následující příjmové doklady vystavené společností PAS s účelem platby „půjčka“: dne 29. 1. 2020 na částku 82 667 Kč, dne 3. 9. 2020 na částku 100 000 Kč (stejný příjmový doklad podepsali týž den na stejnou částku i Ing. Valdemar Linek a Ing. Marek Votlučka), dne 9. 1. 2019 na částku 96 650 Kč, dne 25.
6. 2019 na částku 50 000 Kč, dne 23. 8. 2019 na částku 107 400 Kč (stejné příjmové doklady podepsali týž den i Ing. Valdemar Linek a Ing. Marek Votlučka ), dne 26. 4. 2018 na částku 40 000 Kč (stejný doklad na stejnou částku podepsali i Ing. Valdemar Linek a Ing. Marek Votlučka), dne 15. 6. 2018 na částku 50 000 Kč, kdy totožné částky přijali týž den i Ing. Valdemar Linek a Ing. Marek Votlučka, dne 19. 7. 2018 na částku 85 333 Kč, kdy totožnou částku přijali týž den i Ing. Valdemar Linek a Ing. Marek Votlučka, dne 18.
10. 2018 na částku 66 650 Kč, v roce 2017 (datum nečitelné) na částku 2 667 Kč, dne 18. 4. 2017 na částku 5 000 Kč, dne 26. 6. 2017 na částku 280 000 Kč, dne 30. 6. 2017 na částku 274 667 Kč, dne 15. 9. 2017 na částku 43 334 Kč (Ing. Valdemar Linek a Ing. Marek Votlučka podepsali 16. 9. 2017 příjmové doklady na částky 43 333 Kč), dne 19. 12. 2017 na částku 285 667 Kč, dne 24. 6. 2016 na částku 226 666 Kč, dne 27. 6. 2015 na částku 226 667 Kč, dne 30. 6. 2016 na částku 50 000 Kč, v prosinci 2016 (datum nečitelné) na částku 295 000 Kč, dne 23.
12.
2016 na částku 290 000 Kč. Dne 13. 9. 2017 vybral žalovaný z účtu PAS částku 130 000 Kč, dne 25. 4. 2018 vybral částku 120 000 Kč, tato částka byla vložena týž den do pokladny PAS. Dne 15. 6. 2018 vybral žalovaný z bankovního účtu PAS částku 150 000 Kč, tato částka byla vložena týž den do pokladny PAS. Dne 19. 7. 2018 vybral žalovaný z bankovního účtu PAS částku 256 000 Kč, tato částka byla vložena týž den do pokladny PAS. Dne 19. 8. 2019 vybral žalovaný z bankovního účtu PAS částku 287 000 Kč, dne 23.
8. 2019 byla do pokladny PAS vložena částka 322 000 Kč. Dne 3. 9. 2020 vybral žalovaný z účtu PAS částku 300 000 Kč. Soud prvního stupně dále zjistil, že mezi PAS jako postupitelkou a žalobkyní jako postupnicí byla 30. 10. 2020 uzavřena smlouva o postoupení pohledávek, jejímž předmětem byly pohledávky z poskytnutých půjček za dlužníky Ing. Valdemarem Linkem, Ing. Markem Votlučkou a žalovaným. Pohledávka za žalovaným byla postoupena ve výši 16 445 376,63 Kč. Námitku neurčitosti smlouvy, kterou vznesl žalovaný, shledal nedůvodnou, neboť smlouvou došlo k postoupení všech pohledávek věřitelky PAS za Ing.
Valdemarem Linkem, Ing. Markem Votlučkou a žalovaným, čemuž nasvědčují účetní závěrky PAS pro roky 2019 a 2020. Pokud byly postoupeny všechny pohledávky PAS, je jejich vymezení souhrnnou částkou dostatečně určité a o obsahu smlouvy není pochyb; právní jednání (postupní smlouva) je tak nutno považovat za platné. Krátce po postoupení pohledávek uzavřeli žalobkyně a její společníci Ing. Valdemar Linek, Ing. Marek Votlučka a žalovaný dne 6. 11. 2020 dohodu o zápočtu pohledávek nabytých žalobkyní smlouvou o jejich postoupení za společníky oproti pohledávkám společníků na výplatu zisku za rok 2019, o jehož rozdělení rozhodla 17.
9. 2020 valná hromada žalobkyně. Po zápočtu zbývala žalobkyni za žalovaným pohledávka ve výši 10 695 376,63 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně dohodu o zápočtu podle jejího obsahu vyhodnotil jako privativní novaci, neboť jejím účelem bylo nahradit původní dílčí závazky závazkem novým, tento stav písemně zachytit a dohodnout splatnost. Nadto uzavřel, že svým obsahem dohoda představuje částečné plnění dluhu ve smyslu § 2054 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
z.“), což má důsledky i pro promlčení (§ 639 o. z.); námitku promlčení vznesenou žalovaným proto neměl za důvodnou. Tvrzení, že mu PAS neposkytovala peněžní prostředky z titulu půjčky, ale šlo o zastřená právní jednání, jejichž skutečnou podstatou bylo získání prostředků na výplatu mimořádných odměn zaměstnanců společnosti nebo skrytá výplata dividend společníkům, žalovaný neprokázal. Jako neopodstatněnou označil soud prvního stupně i kompenzační námitku vznesenou žalovaným, jíž oproti žalobnímu nároku započítal svoji pohledávku na podíl na zisku žalobkyně za období roku 2019 v celkové výši 8 075 000 Kč; tato pohledávka již zanikla započtením dohodou z 6.
11. 2020. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 1. 2024, č. j.
36 Co 384/2023-526, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a žalobkyni uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 276 428 Kč. Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, provedl však znovu důkaz smlouvou o postoupení pohledávek, z níž zjistil, že byla uzavřena 30. 10. 2020 mezi PAS (postupitelkou) a žalobkyní (postupnicí). V článku 1.1 smlouvy se stanoví, že PAS je vlastnicí pohledávek z úročených půjček uvedených v tabulce č. 1 za dlužníky, pohledávky jsou úročeny sazbou 0,8395 % p.
a. a jsou splatné na výzvu PAS se lhůtou splatnosti devadesát dnů od výzvy. Jako dlužníci jsou označeni Ing. Valdemar Linek a Ing. Marek Votlučka s jistinou dluhu 16 277 123 Kč a dlužnými úroky k 30. 10. 2020 ve výši 152 495,23 Kč, dále je dlužníkem žalovaný s jistinou dluhu 16 292 741,48 Kč a dlužnými úroky k 30. 10. 2020 ve výši 152 635,15 Kč. V článku 1.3 a 1.4 jsou definovány pohledávky žalobkyně za PAS. Předmět smlouvy je určen v článku 2, podle něhož postupitelka postupuje postupnici pohledávku odpovídající nesplacené jistině a nesplaceným úrokům poskytnuté úročené půjčky, a to za Ing.
Valdemarem Linkem ve výši 16 429 517,04 Kč, za Ing. Markem Votlučkou ve výši 16 429 618,23 Kč a za žalovaným ve výši 16 445 376,63 Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud uzavřel, že smlouva o postoupení pohledávek není dostatečně určitá, a tudíž jde podle § 553 odst. 1 o. z. o právní jednání zdánlivé, ke kterému nelze přihlížet. V obecné rovině souhlasil s právními závěry soudu prvního stupně s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 523/2005, podle nichž na dohodu, jíž je postupována jediná pohledávka věřitele za dlužníkem či naopak pohledávky veškeré, není třeba mít na jejich specifikaci příliš vysoké nároky.
V projednávané věci tento závěr aplikovat nelze, neboť byl postupován značně rozsáhlý soubor pohledávek za každým z dlužníků, na něž mělo být v průběhu času i částečně plněno, nadto není zřejmé, že se jednalo skutečně o všechny pohledávky; proto je nezbytné trvat na přesném vymezení všech pohledávek. Ostatně neurčitost smlouvy o postoupení pohledávek se počala projevovat již v průběhu tohoto řízení, kdy žalobkyně v obraně proti námitce žalovaného na zápočet jeho pohledávky na podíl na zisku žalobkyně za rok 2019 uvedla, že již provedla další zápočet, a tedy umořila část svého dluhu za žalovaným, který není předmětem tohoto řízení.
Zároveň pak mělo dojít i k dalšímu zápočtu oproti podílu žalovaného na zisku žalobkyně za rok 2020 (zápočet z 3. 3. 2022), jehož platnost žalovaný opět zpochybnil a započítávanou pohledávku pak uplatnil v odvolacím řízení jako kompenzační námitku a zároveň se domáhá jejího zaplacení v samostatném řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 67 Cm 12/2023. Již jen z těchto skutečností vyvstává nejistota ohledně toho, jakými konkrétními pohledávkami žalobkyně vůči žalovanému disponuje, v jaké výši takové pohledávky případně zanikly splněním.
Tento nedostatek smlouvy o postoupení pohledávek nelze podle odvolacího soudu překlenout ani následnými právními jednáními - smlouvou o započítávání pohledávek, kterou soud prvního stupně hodnotil jako částečné plnění a privativní novaci. Poněvadž žalobkyně nikdy nebyla věřitelkou pohledávek, nemohla s nimi ani nijak nakládat a přistoupit k nahrazení stávajících závazků závazky novými. I pokud by totiž bylo prokázáno, že žalovaný přijal všechny částky v souhrnné výši 16 292 741,48 Kč [odvolací soud poznamenal, že v tomto ohledu žalobkyně neunesla ani břemeno tvrzení, když po poučení ze strany soudu prvního stupně jednotlivě tvrdila (a posléze prokázala) jen částky v souhrnné výši cca 7 milionů Kč], nebylo by ze smlouvy možno shledat, zda právě tyto konkrétní pohledávky byly předmětem postoupení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu v otázce posouzení určitosti vymezení pohledávek ve smlouvě o postoupení pohledávek. Odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 29 ICdo 35/2016, podle něhož nemá-li postupitel vůči dlužníku v době postoupení jinou pohledávku nebo jiné pohledávky s předmětem plnění stejného druhu jako u postupované pohledávky (tedy jiné pohledávky zaměnitelné s postupovanou pohledávkou), pak platí, že postupovaná pohledávka je ve smlouvě o postoupení pohledávky dostatečně určitě identifikovaná i tehdy, vymezuje-li ji jen údaj o osobě dlužníka a předmětu plnění, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.
10. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3855/2018, podle něhož požadavek, aby ze smlouvy o postoupení pohledávky bylo jasné, jaká pohledávka je postupována, je vyžadován bez ohledu na formu, v níž je smlouva o postoupení pohledávky uzavřena. Tento požadavek směřuje k zajištění (zachování) jistoty v právních vztazích. Smyslem je, aby postupovaná pohledávka nebyla zaměnitelná s jinými pohledávkami téhož postupitele za týmž dlužníkem. Strany smlouvy o postoupení pohledávky musí být s to prokázat, jaká konkrétní pohledávka byla předmětem smlouvy o postoupení pohledávky.
Z tohoto důvodu je třeba klást přísnější požadavky na identifikaci pohledávky v případě postupní smlouvy, jíž se postupuje jedna z více pohledávek, které má postupitel vůči dlužníku v době postoupení. Má-li postupitel vůči dlužníku v době postoupení pouze jedinou pohledávku, resp. postupuje všechny své pohledávky vůči dlužníku, mohou být kritéria na její konkretizaci hodnocena mírněji. Přípustnost dovolání spatřuje žalobkyně také v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu při výkladu právního jednání podle úmyslu jednajícího.
V této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, podle něhož základním hlediskem pro výklad právního jednání je podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.
Teprve v případě, že ani za použiti uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017, žalobkyně zdůraznila, že základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanoveni § 556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností.
Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním). Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje, aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov).
Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanoveni § 556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Požadavky stanovené judikaturou dovolacího soudu pro určitost postupované pohledávky byly podle dovolatelky splněny. Postoupeny byly všechny pohledávky PAS za Ing. Valdemarem Linkem, Ing. Markem Votlučkou a žalovaným. Tuto skutečnost dokládá účetní závěrka PAS sestavená k 31.
12. 2020, konkrétně výkaz „Rozvaha“ a příloha této účetní závěrky. Žalovaný sice před prvoinstančním soudem i ve svém odvolání argumentoval neurčitostí smlouvy o postoupení, avšak vždy jen v obecné rovině, přičemž nikdy netvrdil, že měl vůči PAS ještě jiné závazky, které by byly zaměnitelné za pohledávky, které byly z PAS postoupeny na žalobkyni. Pokud by však dovolací soud dospěl k názoru, že obsah právního jednání zcela jasný není, a je třeba ho vyjasnit výkladem, lze podle žalobkyně za použití pravidel obsažených v ustanovení § 556 o.
z. zjistit společný úmysl smluvních stran, tj. postoupení pohledávek PAS za Ing. Valdemarem Linkem, Ing. Markem Votlučkou a žalovaným na žalobkyni vzniklých z půjček, které tito dlužníci od PAS přijali. Navrhla, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu, případně aby je zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K podáním ze dnů 23. 8. 2024, 15. 1. 2025, 19. 3. 2025 a 31. 3. 2025, jimiž žalobkyně dovolání po uplynutí lhůty k jeho podání doplnila, dovolací soud nepřihlížel (§ 242 odst. 4 občanského soudního řádu).
Lze odkázat na závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017, podle nichž doplnil-li dovolatel dovolání po uplynutí dovolací lhůty tak, že jiným způsobem vyložil (třebaže své dovolání „jen“ dovysvětlil), v čem spočívá nesprávnost napadeného právního posouzení, nelze k jeho podání vůbec přihlížet. Ostatně opačný závěr by vedl k tomu, že někteří účastníci by byli zvýhodněni delší lhůtou k „upřesňování“ dovolacích důvodů (přičemž hranice mezi upřesněním bez obsahové změny dovolání a doplněním je jen stěží poznatelná) díky nahodilé skutečnosti, jakou je délka doby od podání dovolání do rozhodnutí o dovolání.
Také Ústavní soud „nepovažuje za nezbytné, aby Nejvyšší soud měl za povinnost (v některých případech velmi složitě) u každé z námitek porovnávat, zda jde o ‚novou‘ námitku, či nikoliv, zvlášť jestliže občanský soudní řád vcelku jasně stanovuje pravidlo (v němž se prosazuje princip právní jistoty), že dovolání musí být podáno ‚kompletní‘ v zákonem stanovené lhůtě, jejíž délka je ostatně pro tento účel více než dostatečná“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 647/15, bod 20 odůvodnění).
Žalovaný se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnil a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.
s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). První žalobkyní vymezená právní otázka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud nezjistil, že PAS postupovala žalobkyni jedinou pohledávku vůči žalovanému či všechny pohledávky vůči žalovanému. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jež je vyjádřena v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 27.
3. 2018, sp. zn. 29 ICdo 35/2016, a ze dne 12. 10. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3855/2018. Námitky představují polemiku se zjištěným skutkovým stavem. Žalobkyně dospívá k vlastním skutkovým závěrům, podle nichž byly předmětem postupní smlouvy mezi PAS a žalobkyní všechny pohledávky vůči žalovanému. Nejvyšší soud však již vícekrát judikoval, že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení důkazů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.
8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2808/2017, nebo ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4607/2017); skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 /§ 211/ o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Hodnocení důkazů odvolacím soudem není v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV.
ÚS 391/05, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, či ze dne 28. 3.
2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Vzhledem ke skutkovému závěru odvolacího soudu, že nebylo zjištěno, že PAS postoupila žalobkyni jedinou pohledávku či všechny pohledávky vůči žalovanému, nemůže založit přípustnost dovolání ani druhá právní otázka, týkající se výkladu právního jednání podle úmyslu jednajícího. Pro závěr odvolacího soudu bylo totiž podstatné to, že nebylo prokázáno postoupení všech pohledávek vůči žalovanému, nikoliv výklad postupní smlouvy. Na této otázce tedy není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalované odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. 6. 2025
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu