Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Kamila Kratochvíla, zastoupeného Mgr. Petrou Vráblíkovou, advokátkou se sídlem v Letech, Karlštejnská 518, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2014 č. j. 21 Cdo 1488/2014-163, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2013 č. j. 23 Co 276/2013-130, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů vydaná v jeho občanskoprávní věci, neboť je přesvědčen, že obecné soudy nedostály svým povinnostem dle čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky, což má za následek porušení jeho práv na soudní ochranu a rovné zacházení, garantovaných v čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jakož i v Úmluvě Mezinárodní organizace práce č. 111 a Protokolu č. 12 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 25. 10. 2012 č. j. 8 C 136/2011-95 zamítl žalobu stěžovatele proti žalované České aerolinie, a. s., na určení neplatnosti výpovědi, dané mu dne 25. 1. 2011. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správný, včetně akcesorického výroku o nákladech řízení, potvrdil. V odůvodnění uvedl, že soud prvního stupně provedl ve věci řádné a dostatečné dokazování, přičemž na jeho úplná a výstižná skutková zjištění, zejména ohledně přijatých organizačních změn, změn podnikatelských záměrů žalované, snižování počtu zaměstnanců včetně velitelů letounů různých typů od roku 2009, nepředpokládaného rozšíření flotily ČSA v roce 2011 či neexistence platné kolektivní smlouvy (pro období od 1. 1. 2011 do 13. 2. 2011), v plném rozsahu odkázal. Na tomto základě přisvědčil obvodnímu soudu, že výpověď daná žalobci splňovala formální náležitosti dle § 50 a § 52 písm. c) zákoníku práce (ve znění účinném k datu doručení výpovědi), byla podána ve lhůtě dle jeho ustanovení § 72, a bylo prokázáno i naplnění výpovědního důvodu uvedeného v ustanovení § 52 písm. c), jestliže byla shledána příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a organizační změnou přijatou v lednu 2011. Souhlas vyslovil odvolací soud i se závěrem, že (soud) "nemůže přezkoumávat výběr nadbytečných zaměstnanců", o němž (dle ustálené soudní praxe) rozhoduje pouze zaměstnavatel, a soud toliko "zkoumá, zda jsou splněny ostatní podmínky vymezující daný výpovědní důvod, byť z pohledu dotčeného zaměstnance lze pokládat postup bývalého zaměstnavatele za nespravedlivý a odporující dobrým mravům". K námitce stěžovatele o diskriminaci ze strany žalované, která u jiných zaměstnanců vycházela i v době existující kolektivní smlouvy z principu seniority, zatímco v jeho případě nikoliv, odvolací soud uvedl, že jde toliko "o obecná a neurčitá tvrzení, která není možné posoudit podle skutkové podstaty porušení práva na rovné zacházení dle antidiskriminačního zákona ani podle obecných ustanovení zákoníku práce (§ 13 a § 14) tak, aby došlo podle § 133a o s. ř. k přesunu důkazního břemene" na žalovanou. Ohledně tvrzení, že po uzavření kolektivní smlouvy (13. 2. 2011) měla žalovaná "svůj postup přehodnotit a netrvat na výpovědi", konstatoval, že soud správně posuzoval právní účinky výpovědi z pracovního poměru k okamžiku, kdy byla výpověď doručena stěžovateli; podrobně se vypořádal i s námitkou ohledně ne-snížení potřeby pilotů na různých typech letounů, s tím, že žalovaná postupovala "v rámci zákonné úpravy se zřetelem k ust. § 52 písm. c) zákoníku práce" a nelze jí vytýkat, že "nepřistoupila například o měsíc déle ... k propuštění pilotů teprve po podpisu další kolektivní smlouvy". K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud též ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl s odůvodněním, že není přípustné dle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu, že v posuzované věci byla nadbytečnost zaměstnance (stěžovatele) v příčinné souvislosti s přijatou organizační změnou, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97), a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto stěžejního ústavněprávního argumentu - porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Přestože odtud neplyne garance rozhodnutí "správného", jsou pod jeho ochranou - v obecné rovině - situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze o "přepjatém formalismu"). Výše předznačená hlediska ústavněprávního přezkumu se uplatní i v dané věci; byly-li by tyto podmínky splněny, pak napadeným usnesením Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání odmítnuto, aniž bylo věcně projednáno, nastaly v poměrech stěžovatele vskutku ústavně relevantní důsledky v podobě odepření přístupu k soudu (denegatio iustitie). V dané věci tak jde primárně o závěr o nepřípustnosti stěžovatelova dovolání založený na úsudku, že nebyly splněny podmínky stanovené v § 237 o. s. ř. Ústavní soud konstantně judikoval, že zásadně nepodrobuje přezkumu závěr dovolacího soudu, zda jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (srov. též i usnesení sp. zn. I. ÚS 4034/14 ); ingerence zde přichází v úvahu toliko v případě kvalifikovaných vad nesoucích rysy protiústavnosti (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1531/11 ze dne 5. 10. 2011, N 172/63 SbNU 19, usnesení sp. zn. III. ÚS 280/03 ze dne 17. 12. 2003, U 31/31 SbNU 383, usnesení sp. zn. II. ÚS 2541/11 ze dne 5. 10. 2011 a usnesení sp. zn. II. ÚS 2398/11 ze dne 8. 9. 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz), šlo-li by o odepření spravedlnosti coby projevu libovůle (srov. nález sp. zn. II. ÚS 289/06 ze dne 11. 6. 2009, N 138/53 SbNU 717, nález sp. zn. I. ÚS 1531/11 ze dne 5. 10. 2011, N 172/63 SbNU 19), kdy se otázkou zásadního významu napadeného rozhodnutí dovolací soud nezabýval vůbec (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 182/05 ze dne 18. 12. 2007, N 227/47 SbNU 973) či bez potřebného odůvodnění (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004, N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb., nález sp. zn. I. ÚS 1531/11 ze dne 5. 10. 2011, N 172/63 SbNU 19 a usnesení sp. zn. I. ÚS 3642/10 , dostupné na http://nalus.usoud.cz). Takové či s tím srovnatelné důvody pro ingerenci Ústavního soudu zde však zjistitelné nejsou; obdobné totiž musí platit i pro následné právní poměry, založené novelou občanského soudního řádu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., pakliže dovolací soud jednak konstatoval, že soud odvolací rozhodl v souladu s jeho judikaturou, a jednak, že nemá důvod tuto judikaturu měnit (srov. ustanovení § 237 o. s. ř.). Byť se vyjádřil "stručně", nelze dovolacímu soudu upřít efektivní výstižnost; vskutku za těchto okolností dovolání přípustné být nemůže. K otázce této "stručnosti", resp. použití ustanovení § 243f odst. 3 o. s. ř. se Ústavní soud vyjádřil ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 313/14 ze dne 15. 4. 2014 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) tak, že "odůvodnění požadavky kladené na předvídatelnost a srozumitelnost rozhodnutí nesplňuje pouze za situace, kdy Nejvyšší soud toliko konstatuje, že dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání". Takovým deficitem však napadené usnesení netrpí, neboť dovolací soud v něm na vlastní a ustálenou judikaturu konkrétně odkázal, což spolu s ohlášením nedostatku důvodů ji měnit je postačující. Co do posouzení věci odvolacím soudem, resp. soudem prvního stupně je pro ústavněprávní přezkum určující, že ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, tak především vymezením zásadních stížnostních námitek v rozhodném smyslu identifikuje s námitkami, obsaženými v ústavních stížnostech jiných stěžovatelů v obdobné právní věci, které Ústavní soud již dříve usneseními ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 2591/14 a ze dne 9. 6. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2418/14 odmítl s tím, že představují zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. I nyní, stejně jako ve výše označených věcech, je ústavní stížnost stěžovatele ve své podstatě polemikou (subsumovanou především pod námitku nerovného postavení účastníků při provádění důkazů a rozsahu dokazování ohledně okolností či motivace jednání žalované) se závěry obecných soudů, přičemž se nikterak nenaznačují důvody, pro které by se měl Ústavní soud v této věci od závěrů již dříve vyslovených ve skutkově shodných věcech odchýlit. Shodně jako ve věci sp. zn. I. ÚS 2591/14 proto Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy i zde vyšly při svém rozhodování z dostatečně zjištěného skutkového stavu, jež jim poskytl dostatečnou oporu pro skutkové a právní závěry na jeho základě přijaté, které též logickým přezkoumatelným způsobem odůvodnily, přičemž se dostatečně vypořádaly s otázkou naplnění příslušného výpovědního důvodu, jakož i tím, zda přístupem žalované při propouštění jiných zaměstnanců nedošlo k porušení zásady rovného zacházení a zda jednání žalované neobcházelo smysl a cíl právní normy takovým způsobem, pro který by bylo v rozporu s dobrými mravy (byť tak explicitně vyslovil jen soud prvního stupně). Neobstojí ani, dovolává-li se stěžovatele čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť zásada rovnosti tam zakotvená má reflexi výlučně procesní; přitom není důvod pochybovat, že rovného postavení vůči protistraně se stěžovateli dostalo, resp. dostalo se mu náležitého postavení účastníka řízení, proti prvoinstančnímu rozhodnutí mu byl k dispozici opravný prostředek, kterého využil, a odvolací soud se jím vznesenými námitkami věcně (a řádně) zabýval. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se stěžovateli nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci, vznášet důkazní návrhy či oponovat protistraně. Na podkladě výše řečeného je namístě uzavřít, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tudíž splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost - ve smyslu objasněném výše - jako zjevně neopodstatněnou, a podle vyloženého ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. července 2015 Jan Musil v. r. předseda senátu