Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Tomana, zastoupeného JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem, sídlem Sokolovská 351/25, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. července 2025 č. j. 28 Cdo 3276/2024-402, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2024 č. j. 15 Co 12/2024-375 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. října 2023 č. j. 48 C 102/2018-317, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a JUDr. Evy Kosové Štorkánové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem (v pořadí druhým) uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici 282 312 Kč s příslušenstvím (výrok I), ohledně částky 17 680 Kč s příslušenstvím žalobu vedlejší účastnice zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Obvodní soud vyšel ze zjištění, že účastníci spolu žili do srpna 2017 ve společné domácnosti. Dne 30. 4. 2015 zaslala vedlejší účastnice na bankovní účet stěžovatele 300 000 Kč, přičemž důvod poskytnutí této částky nebyl v řízení prokázán. Proto obvodní soud posoudil uplatněný nárok jako právo na vydání bezdůvodného obohacení. Ze tří kompenzačních námitek stěžovatele považoval za důvodnou pouze jednu v částce 17 680 Kč za opravu vedlejší účastnicí užívaného auta. Zbylé dvě započítávané pohledávky (v částce 200 000 Kč zaslané matkou stěžovatele na účet vedlejší účastnice a v částce 6 240 000 Kč jako investic stěžovatele do společné domácnosti) považoval obvodní soud za neexistující, případně nezpůsobilé započtení.
3. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II).
4. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání jako nepřípustné, a to v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí téhož senátu týkající se bezdůvodného obohacení, podle níž je třeba, aby se majetková sféra obohaceného prokazatelně rozrostla (odkazuje na rozsudky ze dne 5. 12. 2012 sp. zn. 28 Cdo 1036/2012 a ze dne 11. 1. 2018 sp. zn. 28 Cdo 5089/2017). Zároveň stěžovatel považuje za významné, že jeho dovolání bylo odmítnuto, nikoliv zamítnuto, což by podle něj mohlo značit zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti.
5. Dále stěžovatel poukazuje na to, že mezi účastníky řízení existovalo dlouholeté partnerské soužití se společnou domácností, v jejímž rámci vynakládal značné finanční prostředky ve prospěch vedlejší účastnice, čímž podle něj vznikla pohledávka, která převyšuje žalovaný nárok. Má za to, že soudy nižších stupňů tuto okolnost dostatečně nezohlednily a že odmítnutí jeho kompenzačních námitek je v rozporu s principy spravedlnosti a dobrých mravů. Považuje za protiústavní, aby byl zvýhodněn ten, kdo má v ruce doklad o převodu peněz, zatímco druhý účastník, který prokazatelně financoval společnou domácnost, je znevýhodněn jen proto, že si nevedl přesnou evidenci výdajů.
6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní stížnost nebyla podána oprávněnou osobou ve vztahu k výroku II rozsudku obvodního soudu, jímž byla částečně zamítnuta žaloba vedlejší účastnice, a ve vztahu k výroku I rozsudku městského soudu v části, jímž byl tento výrok potvrzen, neboť v tomto rozsahu nemohl být stěžovatel dotčen na svých ústavně zaručených právech. Ve zbývajícím rozsahu byla ústavní stížnost podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla napadená rozhodnutí vydána.
8. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
9. Stěžovatel především namítá, že Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání v rozporu se svou ustálenou judikaturou týkající se bezdůvodného obohacení. Ústavní soud však v postupu Nejvyššího soudu žádné protiústavní pochybení neshledal. Pro posouzení věci Ústavním soudem není rozhodné, zda Nejvyšší soud dovolání zamítl (tedy jako přípustné, avšak nedůvodné), nebo zda jej odmítl jako nepřípustné. Rozhodující je pouze to, zda jeho postup odpovídal ústavněprávním požadavkům. Posouzení samotné přípustnosti dovolání náleží výlučně Nejvyššímu soudu (§ 239 o. s. ř.), který v této oblasti plní funkci sjednotitele výkladu podústavního práva.
10. Podle Ústavního soudu se Nejvyšší soud stěžovatelovým dovoláním řádně zabýval a s odkazem na svou judikaturu týkající se bezdůvodného obohacení srozumitelně vyložil, proč je dovolání nepřípustné. Výslovně se zabýval i rozhodnutími, na něž poukazuje stěžovatel v ústavní stížnosti - konkrétně uvedl, že jedno z nich (sp. zn. 28 Cdo 1036/2012) na projednávanou věc nedopadá a druhé (sp. zn. 28 Cdo 5089/2017) je s právními závěry soudů nižších stupňů v souladu. Nejvyšší soud se vyjádřil i k dalším odkazovaným rozhodnutím a vypořádal se stěžovatelovými námitkami nad rámec nezbytného posouzení.
11. Ve zbytku ústavní stížnosti stěžovatel pouze polemizuje se skutkovými závěry a navazujícím právním posouzením obecných soudů, zejména ve vztahu k jeho kompenzační námitce spočívající v tvrzených investicích do společné domácnosti několikanásobně převyšující žalovanou částku. Avšak prostý nesouhlas v rovině podústavního práva opodstatněnost ústavní stížnosti nemůže založit.
12. Žádný rozpor - natož extrémní - mezi provedenými důkazy a z nich vyplývajícími skutkovými a právními závěry Ústavní soud neshledal. Obecné soudy ústavně souladným způsobem odůvodnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke svým závěrům o vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení a nedůvodnosti stěžovatelovy obrany. Nelze přitom považovat za protiústavní, že soudy na základě provedeného dokazování dospějí k závěru, který je pro jednoho z účastníků nepříznivý. Rozdílná důkazní situace účastníků jejich nerovnost v řízení nezakládá.
13. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 20. listopadu 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu