USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně E. K. Š., zastoupené JUDr. Annou Márovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 2, Myslíkova 1998/30, proti žalovanému J. T., zastoupenému JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 351/25, o 282.312 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 102/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2024, č. j. 15 Co 12/2024-375, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.809,60 Kč k rukám advokátky JUDr. Anny Márové, LL.M., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Obvodní soud vyšel ze zjištění, že účastníci spolu žili do srpna 2017 ve společné domácnosti. Dne 30. 4. 2015 zaslala žalobkyně na bankovní účet žalovaného 300.000 Kč, důvod poskytnutí řečené částky nebyl v řízení prokázán. Uplatněný nárok žalobkyně tak soud prvního stupně hodnotil jako právo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
z.“). K námitce žalovaného neshledal obvodní soud právo žalobkyně promlčeným. S odkazem na § 646 o. z. konstatoval, že mezi účastníky po dobu soužití ve společné domácnosti neběžela promlčecí lhůta, a žaloba tak byla 10. 5. 2018 podána před uplynutím tříleté subjektivní promlčecí lhůty ve smyslu § 629 odst. 1 o. z. Žalovaný v řízení uplatnil tři kompenzační námitky (1. pohledávku na 200.000 Kč zaslaných jeho matkou na účet žalobkyně, 2. sumou 240.000 Kč specifikovanou pohledávku za užívání motorového vozu spolu s částkou 17.680 Kč za jeho opravu, 3.
investice do společné domácnosti ve výši 6.240.000 Kč), z nichž obvodní soud pokládal za důvodnou toliko tu stran pohledávky postoupené žalovanému společností PODKONTROLOU.CZ, s. r. o. v částce 17.680 Kč za opravu žalobkyní užívaného auta zmíněné společnosti. Ve vztahu ke zbylé sumě uplatněné druhou kompenzační námitkou konstatoval, že pohledávka v této části nevznikla, neboť žalobkyně vůz užívala bezplatně na základě ústně uzavřené dohody (smlouvy o výpůjčce podle § 2193 a násl. o. z.) s žalovaným – jednatelem společnosti.
Co se týče třetí z uplatňovaných pohledávek mající původ v úhradě nákladů společné domácnosti žalovaným, označil ji soud prvního stupně za neexistující. Uzavřel totiž, že žalovanému nevznikl žádný právní nárok na kompenzaci vynaložených finančních prostředků, jimiž přispíval na fungování společné domácnosti, byť by se na něm podílel větší měrou než žalobkyně, a členové domácnosti se tak na jeho úkor bezdůvodně neobohatili. Obvodní soud dodal, že i kdyby tvrzená pohledávka existovala, byla by nejistá a neurčitá ve smyslu § 1987 odst. 2 o.
z. a rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 684/2020, pročež by její zápočet rovněž možný nebyl. Nepřisvědčil ani mínění žalovaného, že jde ve vztahu k nároku žalobkyně o pohledávku shodného charakteru, poněvadž jednorázově poskytnutá částka 300.000 Kč zjevně přesahuje obvyklé transakce související s běžným chodem domácnosti. S ohledem na vylíčené obvodní soud rozhodl, jak je uvedeno shora.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 6. 2024, č. j. 15 Co 12/2024-375, k odvolání žalobkyně a žalovaného rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Neshledal odvolání ani jednoho z účastníků důvodným, kvitoval skutková zjištění přijatá obvodním soudem jak stran žalobou uplatňovaného nároku, tak ohledně kompenzačních námitek vznesených žalovaným. Současně se ztotožnil i s právním posouzením celé kauzy, jež odpovídá právnímu názoru vyjádřenému odvolacím soudem v jeho dřívějším rozhodnutí, jímž zrušil předchozí rozsudek soudu prvního stupně ve věci. Jako nepřesvědčivou pak hodnotil argumentaci žalovaného uplatněnou v závěru řízení, podle níž žalovaná částka představovala finanční prostředky určené na vedení společné domácnosti. Z předeslaných důvodů tedy napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.
3. Proti rozsudku městského soudu brojí dovoláním žalovaný (s ohledem na obsah dovolání toliko ve vztahu k částce 282.312 Kč s příslušenstvím), považuje je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro rozpor napadeného rozhodnutí s ustálenou judikaturou, konkrétně v aplikaci zákonných ustanovení o bezdůvodném obohacení. Má za to, že soudy nesprávně vyhodnotily vedení společné domácnosti žalobkyně a žalovaného, její financování a náklady. Na pozadí skutkových okolností případu akcentuje, že se z inkriminované částky nikterak neobohatil, nebyl-li prokázán profit na jeho straně. Odkazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5089/2017 i 28 Cdo 1036/2012 a namítá, že nebylo prokázáno, že by žalovanou částku využil pro svou výlučnou potřebu. Naopak spravedlivý důvod, jehož absence je ve smyslu aktuálně účinné právní úpravy podmínkou vzniku bezdůvodného obohacení, k ponechání si inkriminovaných financí spatřuje právě v provozování a fungování společné domácnosti, jíž byl členem a jejíž výdaje hradil. Neobstála-li by uvedená argumentace vylučující vznik bezdůvodného obohacení mezi partnery žijícími ve společné domácnosti, zmiňuje jím v řízení učiněné zápočty. Nesouhlasí se závěry nalézacích soudů o výpůjčce, jež měly opodstatnit bezplatné užívání automobilu společnosti PODKONTROLOU.CZ, s. r. o. žalovanou, pročež má za to, že by vůči žalovanému nároku měla být započítána jím uplatňovaná pohledávka za užívání vozidla ve vyčíslené výši. Obdobně započitatelnou shledává i pohledávku z investic do společné domácnosti, jejíž výši lze jednoduše dokázat, ovšem soudy pochybily, pakliže ji označily za nejistou a neurčitou ve smyslu § 1987 o. z. a neprovedly dokazování v plném a žádoucím rozsahu. Rovněž rozporuje posouzení promlčení uplatněného práva, akcentuje okamžik plnění (30. 4. 2015) a datum podání žaloby (10. 5. 2018). Shrnuje, že byl prokázán toliko úbytek v majetkové sféře žalobkyně, nikoliv prospěch na straně žalovaného. Bezdůvodné obohacení má za vyloučené z důvodu fungování společné domácnosti partnerů a jejich dětí. V řečené souvislosti poukazuje na četnou judikaturu, s níž má být napadené rozhodnutí v rozporu, přičemž dodává, že takto specifický případ má za v dosavadní praxi doposud neřešený. Závěrem navrhuje zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
4. K dovolání se prostřednictvím své právní zástupkyně negativně vyjádřila žalobkyně, navrhujíc jeho odmítnutí, respektive zamítnutí.
5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho projednatelností a přípustností.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. V souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
9. Dovolání žalovaného však přípustným shledat nelze.
10. Ve smyslu § 2991 o. z. i navazující ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je bezdůvodným obohacením mimo jiné prospěch získaný plněním bez právního důvodu (k objektivní povaze závazku z bezdůvodného obohacení viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3865/2022, a v něm citované usnesení téhož soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 154/2020). Podle konstantní judikatury v otázce rozložení důkazního břemene účastníků ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení pak platí, že žalobce, jenž uplatňuje nárok na vrácení určité částky, uváděje, že ji žalovanému předal, tíží důkazní břemeno o uskutečnění předání. Na žalovaném naopak je, aby tvrdil a prokazoval existenci právního důvodu, na základě něhož si směl převzaté prostředky ponechat. Nepříznivé procesní následky stavu nejistoty ohledně důvodnosti prokázaného pohybu aktiv jsou tedy v obdobných situacích vyvozovány vůči příjemci plnění (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4268/2019, a ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1991/2020, jakož i v nich jmenovaná rozhodnutí).
11. Uzavřely-li tedy nalézací soudy v projednávané věci, že se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, za situace, v níž nebyla prokázána žalobkyní tvrzená smlouva o zápůjčce, avšak ani jakýkoliv důvod na straně žalovaného opravňující ho ponechat si předmětnou částku (viz bod 52 odůvodnění rozhodnutí obvodního soudu a body 32–34 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), jsou jejich úvahy s ustálenou rozhodovací praxí zcela v souladu. Konformní jeví se být naříkané rozhodnutí též se základními tezemi o vzniku bezdůvodného obohacení artikulovanými v některých dovolatelem citovaných rozhodnutích (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 1120/2003, ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1036/2012, a ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5089/2017, i usnesení téhož soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 896/2011, a ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 248/2012). Další z dovolatelem poukazovaných judikátů (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3658/2012, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 805/2014, a ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 729/2013) na projednávanou věc nedopadají vzhledem k zásadním skutkovým, potažmo i právním odlišnostem. Některá jím jmenovaná soudní rozhodnutí pak vůbec neexistují (viz ta označená dovolatelem spisovými značkami 32 Cdo 1120/2003 a 31 Cdo 805/2014). Nelze přitom přehlédnout, že se jedná o prostý výčet spisovými značkami specifikovaných rozhodnutí bez uvedení konkrétního právního posouzení, od něhož se měl odvolací soud odchýlit, respektive bez označení právních otázek vyřešených jím v rozporu s nimi.
12. Není ani možné přitakat dovolateli v názoru o neexistenci bezdůvodného obohacení pro přítomnost spravedlivého důvodu, považuje-li za něj fungování společné domácnosti. V řízení nebylo nikterak prokázáno, že by žalobkyní zaslané finanční prostředky byly určeny na úhradu rodinných výdajů, popřípadě jakýchkoliv nákladů pojících se s vedením společné domácnosti. Naopak soudy k jeho obraně v nastíněném směru konstatovaly, že se nejednalo o obvyklou částku související s běžným chodem domácnosti. Prosazuje-li dovolatel něco jiného, staví svou argumentaci na odlišném skutkovém základě, než ze kterého vyšly nalézací soudy, což ovšem není možné mít za uplatnění způsobilého dovolacího důvodu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., či ze dne 2. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1339/2021). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
13. K nosné právní kvalifikaci uplatňovaného práva žalobkyně jeví se v kontextu dovolatelovy argumentace vhodné dodat, že bezdůvodné obohacení může vznikat i mezi životními partnery žijícími ve společné domácnosti, respektive manželi, neexistuje-li mezi nimi dohoda o takovém plnění (srov. namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1625/2023, či jeho usnesení ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 28 Cdo 593/2023); popřípadě nejedná-li se o společenské úsluhy (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2271/2024), což ovšem vzhledem k prokázaným skutkovým okolnostem není tento případ.
14. K námitkám žalovaného vůči posouzení druhé i třetí kompenzační námitky a proti hodnocení promlčení práva žalobkyně sluší se pak upozornit, že v tomto směru dovolatel nikterak nespecifikuje žádné z hledisek přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř., a tedy jeho dovolání postrádá obligatorní náležitost ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., což brání jeho projednatelnosti v dotčené části (blíže k tomu viz kupř. shora citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, jakož i jeho usnesení ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3475/2022, nebo též závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Vymezuje-li se dále žalovaný proti hodnocení výpovědi žalobkyně nalézacími soudy z části jako věrohodné a z části nikoliv, míří svou argumentaci toliko proti hodnocení důkazů, z čehož ovšem na přípustnost dovolání usuzovat rovněž nelze (k tomu viz za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3055/2022). Výtky ve vztahu k (ne)provedeným důkazům pak poukazují toliko na potenciální vady řízení, k nimž ovšem dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné; srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.
15. Nad rámec výše uvedeného jeví se případným ještě dodat, že i dovolatelem naříkaná úvaha odvolacího soudu stran charakteru třetí z žalovaným započítávaných pohledávek odpovídá konstantní judikatuře reprezentované zejména rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněným pod č. 37/2021 Sb. rozh. obč., a na něj navazujícím usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1006/2023.
16. Ze shora vylíčeného je rovněž zjevné, že není možné přitakat (nutno poznamenat, že zcela obecné) poznámce dovolatele, že se jedná o situaci judkatuře doposud neznámou, přičemž odvolací soud posoudil řešenou kauzu v souladu s ustálenou judikaturou. Dovolání tedy nelze považovat za přípustné, a jako takové bylo Nejvyšším soudem podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
17. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a k nákladům žalobkyně patří odměna advokátky za jeden úkon právní služby, jejíž výši dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném do 31. 12. 2024 (advokátní tarif, dále jen „AT“). Dle § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) AT činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 9.460 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 AT a navýšením o DPH tak má žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 11.809,60 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 7. 2025
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu