USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce M. Š., zastoupeného Mgr. Antonínem Votavou, advokátem se sídlem v Kralupech nad Vltavou, třída Legií 370/8, proti žalované I. S., zastoupené JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Malátova 396/15, o zaplacení 854 302 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 12 C 396/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2024, č. j. 21 Co 9/2024-91, takto:
I Dovolání se odmítá. II Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14 568 Kč k rukám advokátky JUDr. Jany Kopáčkové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 4. 2024, č. j. 21 Co 9/2024-91, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 15. 8. 2023, č. j. 12 C 396/2022-59, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 854 302 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Předestřel otázku, zda rekonstrukční práce, jež v průběhu jejich družského a posléze manželského vztahu – v letech 2001 až 2015 (od 22. 8. 2008 byli účastníci řízení manžely) – realizoval na rodinném domě čp. XY, tvořícím součást stavební parcely č. XY v k. ú. XY, ve výlučném vlastnictví žalované, užívaje dům ke společnému bydlení, představují investice do cizí nemovitosti nebo je namístě považovat je toliko za společenskou úsluhu. Měl za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. II. ÚS 231/10, publikovaného pod č. 128/2011 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1374/2018, a ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3531/2019. Kladl dále otázky, zda při určení výše bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku investic do cizí nemovitosti lze zohlednit i vestavěný stavební materiál pořízený bez vynaložení peněžních prostředků a zda důkazní břemeno stran prokázání původu (vlastnictví) či financování použitého stavebního materiálu tíží žalobce (ochuzeného). Měl za to, že uvedené otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly doposud vyřešeny, případně odkazoval též na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1172/2022, publikovaný pod č. 64/2023 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Vytýkal rovněž, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy.
3. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
4. Podle § 237 o. s. ř., jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Dovolací soud již formuloval a odůvodnil závěr, dle něhož strany nemusí mít úmysl založit určité právo a určitý závazek, nemusí si ani uvědomovat, že svým chováním zakládají právní vztahy. Stačí, chovají-li se způsobem, který k založení konkrétního závazkového právního vztahu směřuje. V mnohých případech tak existuje chování, které se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu k založení závazkového právního vztahu a s ním spojených subjektivních práv a povinností nesměřuje. Typickým příkladem jsou případy, kdy jde o společenské úsluhy či o sousedskou, resp. přátelskou výpomoc.
Tyto společenské úsluhy charakter závazkových právních vztahu nemají. To znamená, že vzájemná práva a povinnosti z nich nevznikají, jejich porušení není právem sankciováno a jejich plnění nelze, pokud není uskutečněno dobrovolně, s úspěchem soudně vynucovat. Jinak řečeno, jednající strany nesledují úmysl založit závazkový právní vztah spojený se vznikem právem sankciovaných a právem vynutitelných subjektivních práv a povinností (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009).
Ústavní soud pak ve svém nálezu ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. II. ÚS 231/10, uveřejněném pod č. 128/2011 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, jímž ústavní stížnost směřující vůči usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009, zamítl, doplnil, že vznik nároku jednoho z manželů (partnerů) vůči druhému vyplývající z vykonané práce jednoho z nich na výlučném majetku druhého není apriori vyloučen. Za kritérium pro rozhodnutí soudů, zda mezi nimi nejde již o společenskou úsluhu, považoval hledisko, zda manžel (partner) práce, které na výlučném majetku druhého manžela (partnera) provedl, vykonává i za účelem výdělku a obživy, anebo by je v tomto režimu mohl provádět, a práce provedl v důvěře, že jejich výsledky bude také užívat (anebo se podílet na příjmech z užitku takového majetku); srov. k tomu též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 44/2012. Ustálená judikatura dovolacího soudu formulovala a odůvodnila dále závěr, podle kterého bezdůvodné obohacení nastává v případě oprávněného předpokladu, že dojde k převodu vlastnictví konkrétní majetkové hodnoty, jenž se však posléze neuskuteční. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že důvod plnění odpadl, je pak založen v situaci, kdy vlastník odmítne podle příslibu dále jednat nebo vytvoří-li takový stav, kdy je zřejmé, že příslib nebude uskutečněn (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18.
12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 944/97, uveřejněný pod číslem 66/1998 v časopise Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva, a ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4744/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1948/2018, ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3312/2007, a ze dne 29. 8. 2022, sp. zn. 22 Cdo 810/2022).
6. Odvolací soud se výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil. Vycházeje z individuálních skutkových okolností případu, kdy dovolatel v průběhu jejich družského a posléze manželského vztahu (v letech 2001 až 2015 – od 22. 8. 2008 byli účastníci řízení manžely) osobně, coby klempíř, ve svém volném čase („po práci“) realizoval (zčásti za užití stavebního materiálu, jenž získal bez peněžního protiplnění – kupř. coby naturální plnění související se svým zaměstnáním) rekonstrukční práce na rodinném domě ve výlučném vlastnictví žalované, jenž užívali ke společnému bydlení a vedení společné domácnosti, majíce mezi sebou rozděleny role tak, že se dovolatel bude podílet na rekonstrukci domu (včetně případných investic do materiálu – viz písemná dohoda ze dne 4.
6. 2003) a žalovaná mu v domě umožní společné bydlení a bude zajišťovat péči o domácnost, totiž odvolací soud v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že dovolatelem vykonané práce na domě žalované (realizované v dlouhodobém časovém horizontu ve volném čase, nikoliv místo výkonu zaměstnání, zčásti za užití stavebního materiálu získaného jinak než koupí, vykonávané oproti zajištění dlouhodobého společného bydlení v nemovitosti a péče o domácnost žalovanou, nadto na základě dohody o tom, že investice do stavebního materiálu ponese dovolatel, to vše při absenci příslibu pozdějšího částečného převodu nemovitosti na dovolatele) představují zjevně společenskou úsluhu, jež nezakládá nárok dovolatele na vypořádání bezdůvodného obohacení založeného případným zhodnocením nemovitosti.
Ke stejnému závěru (o charakteru prací vykonávaných dlouhodobě – v letech 1978 až 1995
– na nemovitosti ve výlučném vlastnictví manželky, coby společenské úsluhy) dospěl ostatně Ústavní soud i v dovolatelem odkazovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 231/10.
7. Rozporuje-li dovolatel současně závěry soudů nižších stupňů o tom, v jaké míře se on a žalovaná podíleli na vedení společné domácnosti, nesou se jeho argumenty v rovině kritiky skutkových zjištění přijatých soudem prvního stupně a následně převzatých soudem odvolacím, jež ovšem v dovolacím řízení zpochybnit nelze (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, nebo usnesení téhož soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2501/2016). Jelikož Nejvyššímu soudu jakožto instanci toliko přezkumné v otázkách právních, nikoliv nalézací, nepřísluší skutkové závěry soudů nižších stupňů jakkoliv revidovat (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1544/2017), nemohou uvedené námitky přípustnost mimořádného opravného prostředku založit. Dovolání lze podat výhradně z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.), jehož způsobilým uplatněním není zpochybňování právních závěrů, vychází-li z jiného skutkového stavu, než o jaký se při rozhodování opíral odvolací soud (srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Závěr odvolacího soudu o dělbě úloh mezi partnery (manžely) při zajišťování chodu domácnosti a realizaci stavebních prací na společně užívaném domě ostatně nejeví se být nikterak excesivním a odporujícím skutečnostem vzešlým v řízení najevo.
8. Posouzení otázky, zda investicí stavebního materiálu získaného dovolatelem bez peněžního protiplnění mohlo žalované na jeho úkor vzniknout bezdůvodné obohacení, nemůže pak mít vliv na rozhodnutí o věci samé, nebyl-li rozsah (množství) takto pořízeného stavebního materiálu dovolatelem tvrzen, natož prokazován. Její řešení bylo by tedy čistě akademické, pročež k němu dovolací soud nepřistoupil. V individuálních skutkových poměrech projednávané věci bylo by ostatně nejspíš namístě hodnotit i takto pořízený stavební materiál jako součást vzájemných společenských úsluh účastníků řízení.
9. Klade-li dovolatel dále otázku, zda jej tíží důkazní břemeno stran prokázání původu (vlastnictví) či financování použitého stavebního materiálu, dlužno nejprve obecně uvést, že právní úprava tzv. důkazní povinnosti ukládá účastníku, aby k doložení svých tvrzení (povinnost tvrzení dle § 79 odst. 1 a § 101 odst. 1 o. s. ř.) označil důkazy. Nesplnění této povinnosti stíhá účastníka nepříznivým následkem v podobě neúspěchu ve sporu. Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí účastník prokázat, přitom zásadně určuje hmotněprávní norma, to znamená právní předpis, který je na sporný vztah aplikován.
Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tedy kdo z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1167/99). Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností pak leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1615/2021, ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 246/2001, a ze dne 27. 2.
2001, sp. zn. 25 Cdo 1167/99, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 248/2012, ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1494/2013, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4102/2017, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikované v časopise Právní rozhledy pod č. 7/1998). V poměrech korespondujících posuzované věci bylo pak potřeba prokázat, že tvrzené zhodnocení nemovitosti nastalo v důsledku investic provedených ochuzeným dovolatelem (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
4. 2022, sp. zn. 28 Cdo 287/2022). Z tohoto hlediska byl tedy s výše citovanou judikaturou plně souladný závěr soudů nižších stupňů, že dovolatele tížilo důkazní břemeno stran prokázání okolnosti, že použitý stavební materiál pořídil za své peněžní prostředky.
10. Vytýká-li konečně dovolatel, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy, dlužno předně uvést, že tím upozorňuje na vady řízení. Uvedenou výtkou se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž jejím prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Zmíněná výtka ostatně postrádá relevanci. Podle § 120 odst. 1 druhé věty o.s.ř. totiž soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede a které nikoliv. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu přitom ze zásad řádného procesu automaticky nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl. Soud však musí nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl (§ 157 odst. 2 o. s. ř.; srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/1999, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009). Soudy nižšího stupně pak v projednávané věci řádně vysvětlily, že dovolatelem navržení svědci nebyli vyslechnuti, neboť měli svědčit o skutkových okolnostech vzešlých najevo již z ostatních důkazů (rozsah prací realizovaných na domě dovolatelem), případně o okolnostech, jež samy o sobě nemohly ovlivnit rozhodnutí o věci (o pořízení blíže nevymezené části použitých stavebních materiálů bez peněžního protiplnění).
11. Ze shora uvedeného je zřejmé, že podmínky přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) nejsou naplněny. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalované patří odměna advokáta ve výši 11 740 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1, a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 14 568 Kč.
13. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 10. 2024
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu