28 Cdo 3865/2022-205
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela
Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobce M. P., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem
Benešem, advokátem se sídlem v Kolíně, Havlíčkova 532, proti žalované M. V.,
narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou se
sídlem v Praze 4, Urbánkova 3360/47, o zaplacení částky 500.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 19 C 12/2022, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. srpna 2022,
č. j. 24 Co 163/2022-170, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Kolíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
4. 3. 2022, č. j. 19 C 12/2022-130, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci
částku 500.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 500.000,-
Kč od 26. 7. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku
(výrok I.). Co do částky 200.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z
částky 200.000,- Kč, jdoucím od 26. 7. 2021 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok
II.). Rozhodl rovněž o povinnosti žalované nahradit žalobci k rukám jeho
zástupce náklady řízení ve výši 37.874,- Kč (výrok III.) a o povinnosti žalobce
doplatit státu na účet Okresního soudu v Kolíně soudní poplatek ve výši 7.000,-
Kč (výrok IV.).
2. Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované
(výslovně toliko proti výrokům I. a III.) rozsudkem ze dne 25. 8. 2022, č. j.
24 Co 163/2022-170, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že
lhůta k plnění uložené platební povinnosti žalované v uvedeném výroku činí tři
měsíce od právní moci tohoto rozsudku; jinak rozsudek soudu prvního stupně v
napadených výrocích I. a III. potvrdil (výroky I. a II.). Dále žalované uložil
povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve
výši 12.826,- Kč (výrok III.).
3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce poskytl žalované
v době, kdy společně žili v družském poměru, částku ve výši 500.000,- Kč, aniž
by mezi nimi byla uzavřena jím tvrzená smlouva o zápůjčce. Konstatovaly
zároveň, že žalované se nepodařilo prokázat její tvrzení o převzetí
nárokovaného peněžního obnosu na základě ústně uzavřené darovací smlouvy.
Dovodily, že při absenci zjištění o jakémkoli právním důvodu pro přijetí
dotčených finančních prostředků žalovanou je třeba právní poměr mezi žalobcem a
žalovanou posoudit podle ustanovení § 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“), neboť se
žalovaná bezdůvodně obohatila na úkor žalobce. Žalobnímu požadavku tak ohledně
částky 500.000,- vyhověly. Ve zbývajícím rozsahu žalobu pro neunesení důkazního
břemene ze strany žalobce zamítly.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, v platném znění (dále „o. s. ř.“), spatřuje v odklonu odvolacího
soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítla, že žalobou
vymezený nárok nelze podřadit pod režim bezdůvodného obohacení, jelikož tvrzení
žalované o uzavření darovací smlouvy mezi účastníky ohledně předmětného
finančního obnosu nebylo žádným důkazem vyvráceno, ba naopak žalovanou označené
důkazy toto tvrzení podporují. Hodnocení důkazů soudy nižších instancí označila
za nelogické. Podotkla, že některé žalovanou navrhované důkazy soudy nižších
stupňů neprovedly. Zdůraznila, že žalobce nedisponuje aktivní věcnou legitimací
k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení, neboť předmětná suma peněz
byla na účet žalované zaslána z účtu otce žalobce, přičemž v řízení nebylo
prokazováno, zda poskytnuté peněžní prostředky náležely do výlučného
vlastnictví žalobce. Navíc upozornila, že v přítomné věci se uplatní výluka z
možnosti žádat vrácení bezdůvodného obohacení upravená v ustanovení § 2997
odst. 1, větě druhé, o. z., jestliže žalobce předmětnou částku poskytl žalované
s vědomím, že k tomu není povinen. Rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního
stupně považuje za nepřezkoumatelné a překvapivé, protože soud prvního stupně
neseznámil účastníky řízení se záměrem posuzovat věc podle zásad o bezdůvodném
obohacení; navíc svým postupem nahradil procesní neaktivitu žalobce, jenž vznik
bezdůvodného obohacení v řízení netvrdil. Odvolacímu soudu dále vytýká
nesplnění poučovací povinnosti dle ustanovení § 118a o. s. ř., porušení práva
na spravedlivý proces a zásady rovnosti účastníků sporného civilního řízení.
Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu
prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Žalobce se k dovolání žalované nevyjádřil.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to
zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení)
v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i
podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.),
zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání není přípustné, neboť žalovanou nastolené právní otázky již
byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, odvolací soud se od
judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tyto otázky
dovolacím soudem znovu posoudit odchylně.
9. Podle ustanovení § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez
spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec
1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez
právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím
cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám
(odstavec 2).
10. V rozhodovací praxi dovolacího soudu není pochyb o tom, že
bezdůvodné obohacení (§ 2991 a násl. o. z.) představuje (mimosmluvní) závazek,
jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a
jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání
předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané
bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění,
nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní
řád neuznává. Aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného
obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno a v
jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot. Pasivně
legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení je ten, kdo se na úkor
jiného bezdůvodně obohatil. Je jím tedy ten, jehož majetek se na úkor jiného
neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo
po právu nastat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp.
zn. 28 Cdo 311/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28
Cdo 1530/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 28
Cdo 154/2020 – označená usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí
dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu
http://www.nsoud.cz).
11. Ve vztahu k posuzované věci tudíž z výše uvedeného vyplývá, že
bylo-li v řízení mezi účastníky nesporné poskytnutí předmětných finančních
prostředků žalované ze strany žalobce, pak lze závěr odvolacího soudu o aktivní
věcné legitimaci žalobce v nyní projednávané věci označit za konformní s
ustáleným výkladem podávaným v judikatuře Nejvyššího soudu. Dovozuje-li
žalovaná nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce z okolnosti, že předmětná
částka 500.000,- Kč byla poukázána na její účet z účtu otce žalobce, je třeba
předně zopakovat, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že zmíněnou sumu
fakticky poskytl žalované právě žalobce. Nadto nelze klást rovnítko mezi
majitele bankovního účtu, tj. mezi osobou, na niž je účet u peněžního ústavu
veden, a vlastnictvím peněžních prostředků na něm uložených. Judikatura
Nejvyššího soudu je pevně ukotvena v závěru, že prostředky na běžném účtu
vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy uzavřené dle § 708 zákona č.
513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, nejsou v
majetku majitele účtu ani jiné osoby, jejíž peníze byly případně na účet
vloženy či poukázány, nýbrž v majetku banky, zatímco majitel účtu je nadán
pohledávkou, jejímž obsahem je mimo jiné právo na výplatu složených finančních
prostředků (srovnej např. rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002, jenž byl uveřejněn pod
číslem 50/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 19. 4. 2005, sp. zn. 32 Odo 1064/2004, rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1622/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 10. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3832/2014; k použitelnosti judikatury
Nejvyššího soudu reflektující aplikaci citovaného ustanovení obchodního
zákoníku i na právní poměry založené úpravou účinnou po 1. 1. 2014 pro značnou
podobnost s ustanovením § 2662 o. z. srovnej např. rozsudek Nevyššího soudu ze
dne 22. 9. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1036/2020). Na základě smlouvy o běžném účtu je
peněžní ústav povinen přijmout na účet vklady učiněné majitelem účtu nebo
platby uskutečněné v jeho prospěch bez zřetele k tomu, kdo je majitelem
peněžních prostředků, které se tímto způsobem na účet ukládají. Při provádění
výplat z účtu se peněžní ústav řídí pokyny majitele účtu, přičemž otázka, komu
finanční prostředky uložené na účtu původně náležely, z tohoto hlediska opět
postrádá právního významu (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10.
2007, sp. zn. 21 Cdo 1219/2006). Námitka žalované, že v řízení nebylo ve vztahu
k posouzení aktivní věcné legitimace žalobce prokazováno, zda dotčené finanční
prostředky pochází z majetkové sféry žalobce s využitím argumentace, že
poskytnutá částka jí byla poskytnuta z účtu vedeného na otce žalobce, je
vzhledem k soudy zjištěným individuálním okolnostem případu lichá.
12. Sluší se dále doplnit, že ani odvolací soud a ani soud prvního
stupně nijak nevybočily ze zásady ovládající dokazování ve sporném řízení, že
určitou pro věc právně významnou skutečnost prokazuje ten, kdo s její existencí
(a důkazem o ní) spojuje pro sebe příznivé právní důsledky. Podle konstantní
judikatury dovolacího soudu týkající se rozložení důkazního břemene účastníků
ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení platí, že žalobce, jenž uplatňuje
nárok na vrácení určité částky, uváděje, že ji žalovanému předal, tíží důkazní
břemeno o uskutečnění předání. Na žalovaném naopak je, aby tvrdil a prokazoval
existenci právního důvodu, na základě něhož si směl převzaté prostředky
ponechat. Nepříznivé procesní následky stavu nejistoty ohledně důvodnosti
prokázaného pohybu aktiv jsou tedy v obdobných situacích vyvozovány vůči
příjemci plnění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002,
sp. zn. 25 Cdo 246/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2018, sp.
zn. 32 Cdo 5215/2017, ze dne 26. 8. 2019 sp. zn. 28 Cdo 2080/2019, ze dne 25.
2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4268/2019, a ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo
1991/2020). Otázka, zda procesní strana unesla důkazní břemeno, tedy zdali se
jí podařilo prokázat rozhodnou skutečnost v míře vylučující rozumnou
pochybnost, má podle konstantní judikatury skutkový charakter, a její řešení
tak nemůže být v dovolacím řízení, zaměřeném výhradně na otázky právní (srovnej
§ 241a odst. 1 o. s. ř.), přezkoumáváno (srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1053/2010, ze dne 28. 4. 2011, sp. zn.
23 Cdo 1656/2010, ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1858/2013, ze dne 10. 12.
2018, sp. zn. 22 Cdo 4223/2018, a ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo
1268/2019).
13. Za dané důkazní situace, kdy nebylo sporu o přesunu peněžních
prostředků žalobce ve výši 500.000,- Kč do majetkové sféry žalované, zatímco
její tvrzení o uzavření darovací smlouvy se žalobcem se prokázat nepodařilo,
tedy odvolací soud rozhodl v souladu s výše citovanou judikaturou, dovodil-li
po provedeném dokazování, že se žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně obohatila o
500.000,- Kč a uvedenou částku (s příslušenstvím) je žalobci povinna vydat (§
2991 o. z.). Znovu opakované tvrzení žalované, že darovací smlouva byla mezi
účastníky uzavřena, je pouhým pokusem přimět dovolací soud, aby přezkoumal
uvedenou rozhodnou skutečnost a hodnocení důkazů soudy, což právní úprava
nepřipouští (obdobně srovnej opětovně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12.
2019, sp. zn. 28 Cdo 1268/2019). Dovolatelka přehlíží, že od 1. 1. 2013 nelze v
režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v
nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže
je přezkoumávat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014,
sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z
důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Přitom nelze vycházet z jiného skutkového
stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3503/2017). Ani
samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně
napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem
108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu
na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný
pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a přístupný, stejně
jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, na internetových stránkách
Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž
lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen
polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím
dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá.
14. K výtce dovolatelky, že její tvrzení o existenci darovací smlouvy
uzavřené mezi účastníky řízení nebyla vyvrácena, jeví se vhodným připomenout
též rozsudek ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, v němž Nejvyšší soud
dovodil, že výsledky hodnocení důkazů umožňují soudu přijmout závěr o
pravdivosti skutečnosti, která je předmětem dokazování, jestliže na jejich
základě lze nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu
stala, aniž by o tom mohly být rozumné pochybnosti. Vytvářejí-li výsledky
hodnocení důkazů podmínky pouze pro úsudek, že je možné (více či méně
pravděpodobné), že se dokazovaná skutečnost stala, a připouštějí-li tedy i
možnost (větší či menší pravděpodobnost) toho, že se dokazovaná skutečnost
naopak nestala, nelze učinit závěr o pravdivosti této skutečnosti. V takovém
případě soud rozhodne – jak vyplývá z výše uvedeného – v neprospěch toho
účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost.
15. Odvolací soud se judikatuře dovolacího soudu nezpronevěřil ani při
řešení dovolatelkou nastíněné otázky, zda lze žalobci přiznat požadované plnění
i z jiného titulu, než o který je sám opírá. Nejvyšší soud ve svých
rozhodnutích opakovaně zaujal názor, že rozhoduje-li soud o nároku na plnění na
základě skutkových zjištění umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní
stránce pod jinou hmotněprávní normu, než jak ji uvádí žalobce, je povinností
soudu posoudit důvodnost podle všech do úvahy přicházejících hmotněprávních
ustanovení. Soudy zjištěný skutkový stav podřazují adekvátním hmotněprávním
normám i bez procesní aktivity účastníků řízení (srovnej např. rozsudek velkého
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 10.
2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněný pod číslem 27/2012 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn.
25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo
210/2008, ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4778/2010, a ze dne 30. 11. 2015,
sp. zn. 29 Cdo 2716/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017,
sp. zn. 29 Cdo 5114/2016).
16. Na konto dovolací námitky, podle níž byl nárok žalobce na vydání
bezdůvodného obohacení vyloučen podle ustanovení § 2997 odst. 1, věty druhé, o.
z., nezbývá než poukázat na závěr ustálené judikatury (viz zejména rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5089/2017, nebo dále též
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1215/2020), že
podstatou liberačního důvodu upraveného v ustanovení § 2997 odst. 1, větě
druhé, o. z. je vědomé plnění bez právního důvodu, a podmínky jeho aplikace se
tak logicky vylučují s přítomností omylu, tj. nesprávného přesvědčení
ochuzeného, že plněním vyrovnává svůj dluh vůči obohacenému. Předpokladem
vyloučení nároku na vrácení toho, co obohacený nabyl, je, aby si plnitel v
okamžiku, kdy poskytuje plnění, byl vědom, že nemá povinnost plnit. Musí se
jednat o vědomost prokázanou, nikoliv jen presumovanou. Nepostačuje, že
ochuzený měl a mohl vědět, že plní nedluh, a stejně tak je irelevantní, že si
omyl o existenci dluhu sám zavinil. Pro uplatnění daného liberačního důvodu je
třeba postavit najisto, že plnitel neměl žádných pochybností, že jej k
poskytnutí sporných hodnot nic nezavazuje, respektive je nutno bezpečně
vyvrátit, že bylo plněno v mylném domnění o existenci smlouvy mezi stranami.
Není-li ten, kdo se liberačního důvodů dovolává, s to podat důkaz naznačené
skutečnosti, není uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení znemožněno.
17. V přítomné věci je aplikace ustanovení § 2997 odst. 1, věty druhé,
o. z. vyloučena již jen proto, že žalovaná v průběhu celého řízení tvrdila a
namítala, že žalobce jí předmětnou částku poskytl na základě ústní darovací
smlouvy, což však neprokázala, a nikoli, že by žalobce uvedenou platbou plnil
tzv. nedluh. Ostatně sám žalobce v řízení před soudy nižších stupňů uvedl, že
se předmětného peněžního obnosu domáhá z titulu smlouvy o zápůjčce. Za dané
situace je závěr, že se žalovaná normy obsažené v ustanovení § 2997 odst. 1,
větě druhé, o. z. proti žalobou uplatněnému nároku úspěšně dovolávat nemůže, ve
zjevném souladu se shora nastíněným výkladem plynoucím z judikatury Nejvyššího
soudu, na němž není důvodu cokoli měnit. K námitce dovolatelky sluší se
doplnit, že byť je jednou z podstatných náležitostí darovací smlouvy její
bezúplatnost, neznamená to, že je tím vyloučena povinnost dárce splnit závazek,
jejž smlouva zakládá, a kvalifikovat tak plnění podle ní jako plnění nedluhu ve
smyslu ustanovení § 2997 odst. 1 o. z. Bezdůvodné obohacení je naproti tomu
objektivně nastalý stav, při němž dochází bez právem uznaného důvodu k přesunu
majetkových hodnot od jednoho subjektu k druhému (srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 354/2020).
18. Kritizuje-li dovolatelka neprovedení některých označených důkazů,
dlužno uvést, že prostřednictvím této námitky upozorňuje na vady řízení před
soudy nižšího stupně. Takovými výtkami se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen
tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž
jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Výtky
dovolatelky ostatně postrádají relevanci – soudy totiž nejsou vázány důkazními
návrhy účastníků potud, že by byly povinny provést všechny nabízené důkazy;
jsou oprávněny posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z nabízených
důkazů provedou, a které nikoliv; musí se přitom vypořádat s tím, proč některé
navržené důkazy neprovedly (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3326/2018, ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo
1056/2019, nebo ze dne 26. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2107/2020). Soudy nižšího
stupně přitom v projednávané věci své povinnosti dostály, když v odůvodnění
svých rozhodnutí řádně vysvětlily, z jakého důvodu některým důkazním návrhům
nevyhověly. V posuzované věci soudům nižších stupňů rovněž nelze přesvědčivě
vytýkat nepřiměřenost či snad extrémnost jejich úvah v poměru k provedeným
důkazům a z nich se podávajícím zjištěním. Skutečnost, že nakonec dospěly ke
skutkovému závěru, jenž žalované nekonvenuje, žádné zkrácení jejích procesních
práv pochopitelně nepředstavuje.
19. Rovněž námitky dovolatelky o nesplnění poučovací povinnosti podle
ustanovení § 118a o. s. ř. či o překvapivosti a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
odvolacího soudu vyjadřují toliko potencionální vady řízení před soudy nižšího
stupně, k nimž dovolací soud přihlédne – jak již bylo výše řečeno – toliko
tehdy, považuje-li dovolání za přípustné. Vytýkanými vadami řízení však netrpí.
20. Z ustálené rozhodovací praxe vyplývá, že poučení podle ustanovení §
118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili v potřebném
rozsahu skutečnosti rozhodné pro posouzení uplatněného nároku a aby označili
důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat. Účelem této poučovací povinnosti je
zabránit tomu, aby se účastník dozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého,
tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní
břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další
důkazy. Postup podle ustanovení § 118a o. s. ř. tedy přichází v úvahu tehdy,
jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené důkazy nepostačují k tomu, aby
byl objasněn skutkový stav věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu z 27.
6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003).
21. Z obsahu spisu se podává, že na jednání konaném u soudu prvního
stupně dne 22. 2. 2022 byla žalovaná vyzvána, nechť doplní tvrzení a důkazy k
prokázání sporné skutečnosti, zda žalobce částku 500.000,- Kč žalované
bezplatně přenechal (daroval), přičemž nesplněním procesních povinností podle
výzvy se žalovaná vystavuje nebezpečí neúspěchu ve věci. Z uvedeného je zřejmé,
že žalovaná byla v řízení náležitě poučena o povinnosti tvrzení a o důkazním
břemeni a současně byla poučena i o procesních následcích za jejich nesplnění.
Odvolací soud, respektive soud prvního stupně, tudíž závěr o neunesení
důkazního břemene žalovanou učinil až poté, co žalovaná dostala příležitost
doplnit důkazní návrhy k dané skutkové otázce, pročež rozhodnutí soudů nižších
stupňů nelze označit za překvapivé. Nepředvídatelným, resp. překvapivým, je
totiž takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového
stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků
řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu
prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy
netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního
stupně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32
Cdo 1019/2009). Jinými slovy vyjádřeno, za překvapivé (nepředvídatelné) lze
považovat pouze takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení
originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník
řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srovnej dále např.
usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, či ze
dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4.
9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo
4706/2010, či ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012). Soudy nižších
instancí provedené právní posouzení nelze v poměru k žalované hodnotit jako
nepředvídatelné taktéž proto, že sama žalovaná si byla vědoma možnosti žalobou
uplatněný nárok subsumovat pod právní úpravu bezdůvodného obohacení, jestliže
již při jednání konaném před soudem prvního stupně dne 25. 2. 2022 vyjádřila
názor, že „i kdyby ovšem nevyšlo najevo uzavření darovací smlouvy, nebylo by
možné uvažovat ani o bezdůvodném obohacení, protože účel poskytnutí peněžních
prostředků ve výši 500.000,- Kč byl naplněn. Mimo to žalobce neuplatnil
skutková tvrzení o bezdůvodném obohacení“. Nelze přitom konstatovat, že by
účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci dříve, než je
vysloven v jeho rozhodnutí.
22. V souvislosti s uplatněnou námitkou dovolatelky o
nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu nelze pustit ze zřetele ty závěry
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle nichž nelze rozhodnutí soudu
označit za nepřezkoumatelné, je-li z odůvodnění zřejmé, proč bylo takto
rozhodnuto a kdy ani případné nedostatky odůvodnění rozhodnutí (z hlediska
požadavků obsažených v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.) nebyly na újmu
uplatnění práv žalované, jíž nikterak nebránily v tom, aby proti rozhodnutí
formulovala dovolání, jehož nepřípustnost ovšem nepadá na vrub kvalitě
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí
srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo
3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo
1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo
3102/2014). V posuzovaném případě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu
představuje dostatečnou oporu k tomu, aby žalovaná měla možnost v dovolání
proti němu uplatnit své námitky, přičemž z odůvodnění napadeného rozsudku jsou
zřejmé důvody, pro které soud rozhodl tak, jak se uvádí ve výrokové části.
Skutečnost, že těmito námitkami se jí nepodařilo řádně vymezit některý z důvodů
přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) a uplatnit dovolací důvod ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., s obsahovou a argumentační kvalitou
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nesouvisí. Rozsudek odvolacího soudu nelze
tudíž pokládat za nepřezkoumatelný. S ohledem zejména na body 18. a 19.
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se nelze ztotožnit ani s argumentací
dovolatelky, že z odůvodnění napadeného rozsudku není seznatelné, z jakého
důvodu je vyloučena aplikace ustanovení § 2997 o. z. a o jakou skutkovou
podstatu bezdůvodného obohacení se v projednávané kauze jedná.
23. V daném kontextu nemá opodstatnění ani námitka dovolatelky ohledně
porušení jejího práva na spravedlivý proces, včetně aspektu zásady rovnosti
účastníků v řízení před soudem, odůvodněná argumentací o vadách dokazování před
soudy obou stupňů. Skutečnost, že odvolací soud založil své řádně, důvodně a
přezkoumatelně odůvodněné rozhodnutí na závěru, s nímž dovolatelka nesouhlasí,
nezakládá porušení jejích ústavně zaručených práv. Žalobcem uplatněný nárok byl
projednán před nezávislým a nestranným soudem, respektive soudy více stupňů,
veřejně a v přiměřené lhůtě, přičemž účastníkům nebylo odepřeno právo být
přítomen projednání věci a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Právo
na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na
příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího. Nad rámec uvedeného se jeví vhodným
uvést, že výtka dovolatelky týkající se porušení jejího ústavně zaručeného
práva ze strany odvolacího soudu a soudu prvního stupně nemůže založit
přípustnost dovolání také proto, že dovolatelka ohledně ní nevymezila, v čem
spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237
o. s. ř. (blíže k problematice přípustnosti dovolání založené na námitce
porušení ústavně zaručených práv v řízení před obecnými soudy srovnej bod 39.
stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16,
jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.).
24. Protože dovolatelka brojí proti rozsudku odvolacího soudu v celém
rozsahu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části
výroku II., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o
nákladech prvostupňového řízení, a ve vztahu k výroku III. o nákladech
odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze
zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
25. Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání
podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
26. V souladu s ustanovením § 243f odst. 3, větou druhou, o. s. ř.
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 2. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu