4
Pokračování 3 22 Cdo 4223/2018
22 Cdo 4223/2018-137
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce L. P., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Vladimírem
Řičicou, advokátem se sídlem v Praze 4, Voráčovská 937/14, proti žalované České
republice – Úřadu vlády České republiky, se sídlem v Praze 1, nábřeží Edvarda
Beneše 128/4, IČO: 00006599, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech
majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o vydání, eventuálně
zaplacení finančních prostředků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.
zn. 26 C 35/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 21. června 2018, č. j. 53 Co 162/2018-118, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017
Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto
nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede,
proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování
v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29.
1. 2018, č. j. 26 C 35/2016-86, zamítl návrh žalobce, aby žalované byla uložena
povinnost vydat žalobci finanční prostředky ve výši 158 000 Kč a 4 355 USD,
zajištěné Policií ČR při provedení prohlídky jiných prostor a pozemků dne 13.
6. 2013, nebo aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 158
000 Kč a 4 355 USD s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od 31. 3. 2016 do
zaplacení (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze
dne 21. 6. 2018, č. j. 53 Co 162/2018-118, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které spatřuje
přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť má za to, že „vyřešená právní otázka
vlastnictví by měla být dovolacím soudem vyřešena jinak“. Odkazuje na § 1040
odst. 1 a § 1041 odst. 2 občanského zákoníku a na judikaturu, v níž je
opakovaně vyjádřeno, že čestné prohlášení je listinným důkazem. Žalobce má za
to, že z jeho čestného prohlášení a dalších důkazů vyplývá závěr o jeho
vlastnictví finančních prostředků. Soudy nižších stupňů při posuzování otázky
vlastnictví zásadně pochybily a vyslovily názor, který podání vindikační žaloby
téměř vylučuje a znemožňuje. Okruh důkazů bude v takových věcech vždy omezen, v
dané věci však byly provedeny relevantní důkazy (státní zástupce dospěl k
závěru o vrácení finančních prostředků, žalobce měl jako jediný přístup k
trezorům ve své kanceláři), které jsou dostačující pro závěr o vlastnictví
žalobce. Odvolací soud navíc konstatoval, že žalobce ani žalovaná nemají v
daném sporu věcnou legitimaci; za těchto okolností žalobci není zřejmé, jaký
prostředek k ochraně svých práv může použít. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil
rozhodnutí nižších soudů a věc vrátil zpět odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření uvedla, že otázka vlastnictví a jeho právní ochrany je
konstantně vykládána a nejsou žádné důvody ke změně judikatury. Bylo na
žalobci, aby prokázal své vlastnické právo. Podle názoru žalované samotné
čestné prohlášení žalobce a jeho výslech nejsou dostačující pro prokázání jeho
vlastnického práva. Se závěry odvolacího soudu plně souhlasí. Vzhledem k tomu,
že dovolání není přípustné ani důvodné, navrhuje žalovaná odmítnutí dovolání,
případně zamítnutí.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka
má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve
smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého
řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele)
dovolací soud odchýlit [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozh. obč.)].
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na
www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých
dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti
dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn.
I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá
být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015
(obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn
vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá
dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád
vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních
náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem
stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I.
ÚS 1092/15, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS
3515/18 (obojí dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.
ÚS st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), týkající se problematiky
přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu
se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
Dovolání není přípustné již z toho důvodu, že žalobce v dovolání řádně
nevymezuje otázku přípustnosti dovolání, jíž by se měl dovolací soud zabývat.
Není zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se
má (podle mínění žalobce) dovolací soud odchýlit. Jestliže pak dovolatel v
samotném závěru dovolání jednou větou poukazuje na to, že k „možnostem a
způsobům prokazování vlastnictví se dovolací soud dosud nerozhodoval“, pak již
tím diskvalifikuje dovolání z jeho přezkumu, neboť současně nemůže jít o otázku
vyřešenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od které by se měl sám dovolací
soud odchýlit, a současně o otázku dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu
neřešenou. Pokud má být obsahem dovolací námitky, že „právní otázka vlastnictví
by měla být dovolacím soudem posouzena jinak“, vystižena okolnost, že dovolací
soud má tuto otázku posoudit jinak oproti rozhodnutí odvolacího soudu, pak tato
námitka nevystihuje z hlediska přípustnosti dovolání žádný ze zákonných způsobů
uvedených v § 237 o. s. ř.
Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že na právním řešení otázky možností a
způsobů prokazování vlastnictví není rozhodnutí odvolacího soudu vůbec
založeno, protože odvolací soud neřešil v právní rovině obecnou otázku, jakými
důkazy je možno prokazovat skutečnosti, na které právo váže nabytí vlastnického
práva, ale v konkrétní věci posuzoval, zda důkazy předložené žalobcem tyto
skutečnosti prokazují a po jejich provedení dospěl k závěru, že žalobce neunesl
důkazní břemeno.
Dovolání by tedy nemohlo být přípustné ani proto, že žalobce rozporuje
hodnocení důkazů a skutkové závěry nalézacích soudů, přičemž jediným dovolacím
důvodem je nesprávné právní posouzení (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Žalobce
v dovolání nevytýká nesprávnou aplikaci či interpretaci právního předpisu,
nýbrž napadá hodnocení důkazů soudem, případně vyjadřuje přesvědčení, že –
byly-li by provedené důkazy hodnoceny „správně“, tj. způsobem odpovídajícím
jeho názoru – vedlo by dokazování ke skutkovým zjištěním odlišným, než ke
kterým dospěly soudy obou stupňů; hodnocení důkazů však dovoláním úspěšně
napadnout nelze [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2018, sp.
zn. 33 Cdo 1056/2018, nebo ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1688/2017 (obě
dostupná na www.nsoud.cz)]. Ostatně i závěr o neunesení důkazního břemene je
závěrem skutkovým a nikoliv právním [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 23. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4165/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.
10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1858/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.
1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5378/2016 (dostupné na www.nsoud.cz)], který dovolacímu
přezkumu nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle § 243c odst.
1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 10. 12. 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu