28 Cdo 1268/2019-346
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. B., nar. XY,
bytem XY, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Vlčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Na
Roudné 443/18, proti žalované J. K., nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem
Vodehnalem, advokátem se sídlem v Praze 5, Viktora Huga 377/4, o 2.500.000 Kč,
vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 31 C 30/2017, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. října 2018, č. j. 25
Co 169/2018-308, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 22.506 Kč k rukám advokáta JUDr. Zdeňka Vlčka do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 25. 9. 2017, č. j. 31 C 30/2017-210,
zamítl žalobu na zaplacení úroku z prodlení z částky 2.500.000 Kč ve výši 3 %
ročně od 1. 10. 2016 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalované uhradit žalobci
2.500.000 Kč (výrok II.), jakož i náklady řízení (výrok III.). Žalobce se po
žalované domáhal vydání předmětné sumy, kterou jí údajně poskytl na základě
smlouvy o zápůjčce. Žalovaná se bránila tvrzením, že z hlediska uplatněného
nároku není pasivně věcně legitimována, neboť žalobce neuzavřel zmíněnou
smlouvu s ní, ale se společností M E G A S – P spol. s r. o. Soud vzal za
prokázané, že žalobce poskytl v září 2014 na účet žalované postupně částku
2.500.000 Kč. Právním titulem pro toto plnění byla podle soudu nepojmenovaná
smlouva [§ 1746 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen
„o. z.“)] mezi žalobcem, žalovanou a manželem žalované M. K., v souladu s níž
měl žalobce poskytnout sporný obnos jako zálohu na kupní cenu obchodního podílu
M. K. ve společnosti M E G A S – P spol. s r. o. prostřednictvím účtu žalované.
K zamýšlenému převodu obchodního podílu však nikdy nedošlo. Pasivní věcná
legitimace žalované přitom vyplývá ze skutečnosti, že se jedná o závazek
náležející do společného jmění manželů, k jehož splnění jsou povinni oba
manželé společně a nerozdílně. I v případě, že by nebyla prokázána existence
inominátní smlouvy mezi účastníky, by žaloba musela být co do jistiny posouzena
jako důvodná, jelikož se účastníkům nepodařilo přesvědčivě doložit uzavření
tvrzené smlouvy o zápůjčce, a žalovaná by tak musela být zavázána k vydání
prospěchu přijatého bez právního důvodu ve smyslu § 2991 o. z.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 31. 10. 2018, č. j. 25 Co 169/2018-308,
rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. napadených odvoláním
žalované potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok
II.). Odvolací soud předně odmítl závěr soudu prvního stupně o uzavření
nepojmenované smlouvy mezi účastníky a M. K., neboť existence takového ujednání
nevyplývá z tvrzení účastníků ani z provedených důkazů. Jelikož se procesním
stranám nepodařilo prokázat ani sjednání smlouvy o půjčce, je namístě posoudit
žalobní nárok podle ustanovení o bezdůvodném obohacení (§ 2991 o. z.). Vzhledem
k tomu, že sporný obnos byl žalované vyplacen na její bankovní účet a že jej
dosud žalobci nevrátila, není v daném směru o její pasivní věcné legitimaci
pochyb. Navzdory výhradám vůči skutkovým i právním závěrům okresního soudu
tudíž odvolací soud shledal napadený rozsudek co do výsledného řešení případu
věcně správným.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o
námitku, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury soudu dovolacího. Rozhodnutí soudů nižších stupňů podle dovolatelky spočívají na rozporných
skutkových zjištěních, jsou nedostatečně odůvodněná a nepřezkoumatelná. Žalovaná v tomto směru odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo
4111/2009 a 30 Cdo 677/2010, z nichž vyplývá, že nelze-li z rozhodnutí soudu
zjistit skutková zjištění odpovídající hypotéze aplikované právní normy, je
třeba konstatovat nesprávnost právního posouzení věci tímto soudem. Rozsudek
odvolacího soudu je podle žalované v příkrém rozporu též s rozsudkem Nejvyššího
soudu sp. zn. 21 Cdo 762/2001, podle něhož lze závěr o neunesení důkazního
břemene účastníkem přijmout, jen jestliže zhodnocení provedených důkazů
neumožňuje soudu učinit závěr ani o pravdivosti, ani o nepravdivosti skutkových
tvrzení účastníka. V řešené věci žalovaná důkazní břemeno unesla, jelikož
pravdivost svých skutkových přednesů jednoznačně doložila (zejména návrhy smluv
zaslanými samotným žalobcem). Žalobní nárok proto ani nemohl být podřazen
pravidlům o bezdůvodném obohacení, jelikož tato právní kvalifikace přichází v
potaz až subsidiárně, přičemž v předmětné kauze bylo lze přednostně aplikovat
právní úpravu zápůjčky. Žalovaná obšírně argumentuje, proč jednotlivé v řízení
provedené důkazy dokládají uzavření smlouvy o zápůjčce mezi žalobcem a
společností M E G A S – P spol. s r. o., kritizuje soudy nižších stupňů za to,
že nesprávně zhodnotily jí předložené dokumenty, a zdůrazňuje, že nebyly dány
předpoklady aplikace normy obsažené v § 2991 o. z., poněvadž pro sporný
majetkový přesun existoval právní důvod (smlouva o zápůjčce), o čemž mezi
účastníky řízení ostatně ani nebylo sporu (jejich tvrzení se rozcházela pouze v
otázce, kdo byl stranou této smlouvy). Z těchto důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení. K dovolání žalované se vyjádřil žalobce, jenž navrhl jeho odmítnutí. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu §
241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalované ovšem přípustné není, jelikož se zakládá výhradně na kritice
skutkových zjištění odvolacího soudu. Otázka, zda procesní strana unesla důkazní břemeno, tedy zdali se jí podařilo
prokázat rozhodnou skutečnost v míře vylučující rozumnou pochybnost, má totiž
podle konstantní judikatury skutkový charakter, a její řešení tak nemůže být v
dovolacím řízení, zaměřeném výhradně na otázky právní (srovnej § 241a odst. 1
o. s. ř.), přezkoumáváno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1053/2010, ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1656/2010,
ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1858/2013, či ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4223/2018). Rovněž dovolatelčiny námitky týkající se hodnocení důkazů
soudy nižších stupňů jsou z hlediska dovolacího přezkumu irelevantní (srovnej
mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo
3416/2017, ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4199/2018, a ze dne 5. 3. 2019. sp. zn. 26 Cdo 4613/2018). Rozhodně přitom nelze tvrdit, že by odvolací soud zatížil odůvodnění svého
rozsudku nepřezkoumatelností nebo že by oslyšel argumentaci žalované, neboť se
na stranách 7 a 8 napadeného rozsudku podrobně vypořádává s jednotlivými
námitkami žalované a vysvětluje, proč neměl jí předestřenou skutkovou verzi za
prokázanou. Dovolací argumentace, jež dosahuje právní roviny, se pak odvíjí od jiného
skutkového stavu, než na jakém založil své právní úvahy odvolací soud (viz
zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, a dále
kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2018, sp. zn. 32 Cdo 811/2018, ze
dne 25. 10. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2041/2018, či ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 28
Cdo 2978/2018). Vzhledem k tomu, že závěr, dle něhož v řízení provedené důkazy
nedokládají sjednání smlouvy o zápůjčce mezi žalobcem a společností M E G A S –
P spol. s r. o., v zásadě nemohl být v dovolacím řízení pro svou skutkovou
povahu účinně zpochybněn, nejsou námitky, které vycházejí z opačné premisy (že
uzavření zmíněného právního jednání bylo přesvědčivě doloženo), s to založit
přípustnost projednávaného dovolání právě proto, že se rozchází se skutkovým
základem rozsudku odvolacího soudu, a představují tudíž zastřený pokus o
nepřípustnou revizi skutkového základu věci ve fázi řízení před dovolacím
soudem. K poukazům žalované na tři judikáty dovolacího soudu, od nichž se odvolací soud
údajně odchýlil, se patří uvést následující. Teze, vyslovená v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn.
21 Cdo 762/2001, v souladu s níž
lze závěr o neunesení důkazního břemene účastníkem řízení učinit jen tehdy,
jestliže důkazy, které byly za řízení provedeny, neumožňují soudu zhodnotit
rozhodná skutková tvrzení účastníka ani jako pravdivá, ani jako nepravdivá,
nepochybně platí; odvolací soud ji však plně respektoval. Na základě v řízení
provedených důkazů totiž dovodil, že tvrzení žalované o uzavření smlouvy o
zápůjčce mezi žalobcem a společností M E G A S – P spol. s r. o. nebylo mimo
rozumnou pochybnost prokázáno ani vyvráceno, pročež ohledně něj panuje stav non
liquet. Za této situace byla aplikace pravidel o důkazním břemeni a vyvození
nepříznivých procesních důsledků vůči žalované zcela přiléhavým postupem. Snaha
žalované zpochybnit výchozí úvahu odvolacího soudu o neprokázání skutkového
přednesu o sjednání zápůjčky mezi žalobcem a společností M E G A S – P spol. s
r. o. je pak pouhým pokusem přimět dovolací soud, aby přezkoumal hodnocení
důkazů soudem odvolacím, což právní úprava nepřipouští. Rovněž s dovolatelkou zmíněnými rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010,
sp. zn. 30 Cdo 677/2010, a ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, je
naříkané rozhodnutí konformní, protože v posuzované kauze odvolací soud před
aplikací normy zakotvené v § 2991 o. z. vyšetřil její skutkové předpoklady
(existenci plnění v podobě převodu sporné částky na účet žalované a absenci –
doloženého – právního důvodu pro tento přesun majetkových hodnot). Jeho
skutková zjištění jsou přitom srozumitelná a prostá kontradikcí. Sama
dovolatelka nepoukazuje na žádný konkrétní interní rozpor úvah odvolacího
soudu, nýbrž namítá, že důkazní situace v řízení opodstatňovala odlišný závěr o
skutkovém stavu věci, což však ani podle naposledy zmíněných judikátů
dovolacího soudu není námitkou nedostatku právního posouzení věci, nýbrž
poukazem na údajné vady skutkových zjištění, jenž je z hlediska procesní úpravy
účinné od 1. 1. 2013 nezávažný. Zmiňuje-li dovolatelka, že byla se žalobcem ve shodě ohledně uzavření smlouvy o
zápůjčce a rozcházeli se, pouze pokud jde o identifikaci stran tohoto
kontraktu, podotýká Nejvyšší soud, že rozhodné skutečnosti může soud učinit
předmětem dokazování, i když jsou ohledně nich tvrzení účastníků shodná (ve
smyslu § 120 odst. 3 o. s. ř.), přičemž po provedení dokazování není vyloučeno
ani konstatování neodstranitelného stavu nejistoty o pravdivosti skutkových
přednesů stran s důsledkem v podobě aplikace pravidel o dělení důkazního
břemene (srovnej mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 626/2010, a ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2924/2012, nebo jeho
usnesení ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1821/2016). Tvrdila-li navíc
žalovaná, že smlouva, na základě níž mělo dojít k plnění, byla uzavřena mezi
odlišnými osobami, než uvedl žalobce, jen sotva lze říci, že tvrzení procesních
stran byla v tomto směru shodná a soud je měl převzít za svá skutková zjištění
bez bližšího prověření. Nejvyššímu soudu proto nezbylo než dovolání žalované odmítnout podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, § 224
odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V
dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif). Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6 citované vyhlášky činí sazba
odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 18.300 Kč,
společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč
podle ustanovení § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH
podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobce právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení ve výši 22.506 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 12. 2019
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu