28 Cdo 1821/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobce M. P., B.,
zastoupeného JUDr. Pavlínou Urbancovou, advokátkou se sídlem v Brně, Křenová
52, proti žalovanému Ing. P. P., L., zastoupenému JUDr. Rudolfem Kupkou,
advokátem se sídlem v Ostopovicích, Polní 14, o zaplacení částky 250.760 Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 233 C 79/2010, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. září 2015,
č. j. 70 Co 148/2015-186, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 11.664,40 Kč k rukám advokátky JUDr. Pavlíny Urbancové do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 1. 2015, č. j. 233 C 79/2010-164,
žalovanému uložil zaplatit žalobci 250.760 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.),
co do částky 207.762 Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl
o nákladech účastníků řízení i státu (výroky III. až V.). Žalobce si na
předmětné plnění činil nárok s tvrzením, že se žalovaným uzavřel ústní smlouvu
o dílo, v souladu s níž zaplatil zhotoviteli za provedení stavebních prací na
domě s adresou B., celkovou úhradu 730.000 Kč, žalovaný však dílo nedokončil a
objednatel byl povinen zadat provedení zbývajících výkonů třetí osobě, přičemž
nyní se domáhá vrácení té části poskytnutého obnosu, jež přesahuje hodnotu
prací, které žalovaný skutečně realizoval. Soud však neshledal prokázaným, že
by mezi účastníky došlo k uzavření kontraktu upravujícího provádění sporného
díla (respektive více smluv, jejichž existenci tvrdil žalovaný), s výjimkou
dílčích výkonů spočívajících v opravě střechy zmíněné budovy, v jejichž případě
existenci a určitosti relevantních smluvních ujednání stran nasvědčovaly zápisy
ve stavebním deníku a příjmové doklady. Ve zbývajícím rozsahu se žalovanému
dostalo bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“),
jelikož v řízení nebyl bezpečně doložen titul, jenž by uvedený přesun
majetkových hodnot činil opodstatněným. Při výpočtu obohacení žalovaného vyšel
soud ze zhotovitelem přijaté sumy, již ponížil o řádně smluvenou cenu opravy
střechy a dále též o obvyklou hodnotu dalších žalovaným uskutečněných prací.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 9. 2015, č. j. 70 Co 148/2015-186,
rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalovaného potvrdil v upřesněném znění
výroku I. (výrok I.), respektive též ve výrocích III., IV. i V. (výrok II.) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud shodně
se soudem prvního stupně dovodil, že uzavření smlouvy o provedení většiny
sporných prací mezi účastníky prokázáno nebylo, současně ovšem konstatoval, že
žalobce nebyl vlastníkem objektu, na němž žalovaný bez právního důvodu provedl
stavební práce. Zatímco žalovaný se tedy na úkor žalobce obohatil, převzal-li
od něj určitý finanční obnos, žalobce od žalovaného realizací předmětných
výkonů majetkovou hodnotu nezískal, neboť touto investicí byla zhodnocena
nemovitost třetí osoby. Ve vyhovujícím výroku I., jenž byl na rozdíl od
zamítavého výroku II. zpochybněn odvoláním, je nicméně napadené rozhodnutí ve
výsledku správné, neboť i ve světle právního názoru zaujatého odvolacím soudem
byl žalovaný povinen žalobci přijatou částku 250.760 Kč vrátit. Proti tomuto rozsudku brojí žalovaný dovoláním, jež pokládá za přípustné dle §
237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), s
ohledem na existenci Nejvyšším soudem dosud neřešené procesněprávní otázky, zda
je soud vázán shodným tvrzením účastníků o existenci smlouvy o dílo, nebo zdali
je oprávněn vycházet jen z části souhlasných tvrzení, jak to učinil v
přezkoumávané kauze soud prvního stupně, který dovodil sjednání řádně uzavřené
smlouvy ve vztahu k opravě střechy, zatímco zbytek díla pokládal za bezdůvodně
poskytnuté plnění. Dovolatel upozorňuje, že žalobce se projednávanou žalobou
domáhal přeplatku ceny díla, soud však předmětný nárok posoudil dle ustanovení
o bezdůvodném obohacení, a to aniž by strany poučil, že věc bude posuzovat
odchylně od jejich právního názoru. Důsledkem tohoto postupu soudu byla i
skutečnost, že v řízení nebyly navrhovány žádné důkazy k existenci smlouvy či
smluv o dílo, jelikož účastníci zaměřovali své procesní návrhy toliko na
doložení rozsahu provedeného díla. Za podstatnou označuje žalovaný též
skutečnost, že podstata sporného díla spočívala zejména v demoličních pracích,
respektive přípravě pozemku pro stavbu novou, přičemž se táže, zda lze náklady
na podobné výkony pokládat za investice do nemovitosti. Své podání pak uzavírá
návrhem, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc Krajskému soudu v
Brně vrátil k dalšímu řízení. K dovolání podal žalobce vyjádření, v němž reagoval na shora shrnutou dovolací
argumentaci a Nejvyššímu soudu navrhl jeho odmítnutí. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalovaného však přípustné není. Na první dovolatelem nastolené otázce, jež se týká vázanosti soudu shodnými
tvrzeními procesních stran, napadené rozhodnutí nespočívá, jelikož účastníci
přezkoumávané pře identická tvrzení ohledně smluvního podkladu pro provedení
předmětných prací dle obsahu spisu nepřednesli. Namátkou lze poukázat na
vyjádření žalovaného ze dne 25. 7. 2011 na č. l. 51, v němž tento explicitně
popírá žalobní tvrzení o existenci smlouvy o dílo spočívající v přístavbě domu,
a naopak předestírá vlastní stanovisko, dle něhož bylo mezi účastníky sjednáno
několik smluv, jejichž předmětem byly pouze zemní a určité další práce. Není
přitom pravdou, že by navzdory předeslanému soudy nižších stupňů pokládaly
uzavření smlouvy o provedení opravy střechy shora označeného domu za zjištěné
toliko na základě souhlasného tvrzení účastníků, jelikož z rozhodnutí soudu
prvního stupně se podává, že existenci smluvní opory pro zmíněné střešní práce
dovodil s ohledem na výstupy provedeného dokazování, nikoli z toho důvodu, že
by o ní mezi účastníky nebylo sporu. Toliko pro úplnost lze dovolatele
upozornit na opakovaně zdůrazněný názor judikatury, dle něhož z § 120 odst. 4
o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 nevyplývalo, že by skutečnosti,
kterých se týkají shodná skutková tvrzení účastníků, nemohl učinit předmětem
dokazování (srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 240/2000, ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 29 Odo 312/2005, ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 626/2010, a ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2924/2012). Žalovaný dále naznačuje, že by snad přípustnost jeho dovolání měla zakládat
otázka, zda provedení bouracích prací a následná úprava pozemku mohou
představovat investici do cizí věci. Z tohoto problému však nevyvozuje žádné
jednoznačné konsekvence pro řešenou kauzu a nenabízí konkrétní argumentaci,
která by Nejvyššímu soudu, vázanému uplatněnými dovolacími důvody (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), umožňovala nazřít závěry odvolacího soudu v projednávané věci jako
nepřiléhavé.
Ve zcela obecné rovině, na níž dovolatel svými myšlenkami ulpívá,
lze nicméně podotknout, že kvalifikaci zmíněných výkonů jako zhodnocení cizí
věci nelze a priori označit za nepřiléhavou, neb kupříkladu odstranění
neuživatelné budovy mající v podstatě zápornou ekonomickou hodnotou a uvedení
pozemku do stavu způsobilého nové výstavby může představovat objektivní
zlepšení majetkového stavu vlastníka věci z hlediska jejího tržního ocenění,
nemluvě již o tom, že demoliční práce bývají nezřídka součástí komplexnějších
přestaveb a jiných stavebních zásahů, jež ve svém celku nemovitost rovněž
bezesporu zhodnocují. Označuje-li dovolatel rozhodnutí městského soudu za překvapivé a předestírá-li,
že v důsledku tohoto pochybení v řízení předcházejícím vydání prvoinstančního
rozsudku nezacílil svou důkazní aktivitu na doložení tvrzených smluv sjednaných
mezi ním a žalobcem, je v první řadě třeba podotknout, že tím vznáší pouhou
námitku procesní vady, jež se nemůže stát základem přípustnosti dovolání, není-
li provázána s právní otázkou ve smyslu § 237 o. s. ř. (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5076/2015, ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4969/2015, a ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo
5742/2015). Nadto se jedná o výtku zcela nepřípadnou, jelikož kupříkladu dle
protokolu o jednání konaném před městským soudem dne 20. 6. 2011 na č. l. 47
byl žalovaný vyzván, aby předložil důkazy o uzavírání jednotlivých jím
tvrzených smluv na konkrétní práce, a současně poučen o procesních následcích,
jež pro něj bude mít nesplnění tohoto pokynu. Je tedy zjevné, že závěr soudu
prvního stupně o neprokázání existence smluvního vztahu mezi účastníky a
aplikace ustanovení o bezdůvodném obohacení nemohly být pro dovolatele z
hlediska dosavadního vývoje řízení neočekávanými. Nad rámec uvedeného lze
konečně konstatovat, že i kdyby náhled nalézacího soudu žalovaný neanticipoval,
jen stěží by se jednalo o ústavněprávně neakceptovatelnou překvapivost
rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu vzhledem k tomu, že proti
prvoinstančnímu rozhodnutí mohl účinně brojit podáním odvolání, a nebyl tak
zkrácen na svém právu skutkově a právně argumentovat (viz např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 3222/11, či ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 360/15, bod 12). Ve světle shora uvedeného nezbylo Nejvyššímu soudu než dovolání žalovaného
odmítnout coby nepřípustné (§ 243c odst. 1, věta první, o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením
advokátkou náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010.
Dle § 8 odst. 1
a § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní
služby (sepsání vyjádření k dovolání) 9.340 Kč, společně s paušální náhradou
výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení § 137 odst. 3
o. s. ř. má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši
11.664,40 Kč. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.