28 Cdo 1006/2023-363
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a
soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce D.
R., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Novým, Ph.D., LL.M.,
advokátem se sídlem v Brně, Arménská 508/15, proti žalovanému J. H., narozenému
XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem se sídlem v
Jihlavě, Telečská 1720/7, o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 115 C 22/2019, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 6.
2022, č. j. 47 Co 69/2022-317, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 2. 2023,
č. j. 47 Co 69/2022-359, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 11 374 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Milana Zápotočného, advokáta se sídlem v Jihlavě, Telečská 1720/7.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále také
jen „odvolací soud“) byl rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 12.
10. 2021, č. j. 115 C 22/2019-266, ve znění později vydaného opravného
usnesení, změněn ve výroku I. [jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci
částku 175 397 Kč s příslušenstvím], tak, že se žaloba v tam uvedeném rozsahu
zamítá (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), potvrzen ve výroku II., jímž byla
zamítnuta žaloba v části o zaplacení dalších 24 603 Kč s příslušenstvím (výrok
II.), a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně a o
nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu v jeho celém rozsahu podal žalobce
(dále také jen „dovolatel“) dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako
nepřípustné podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť nesměřuje proti
žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §
237 o. s. ř.
3. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
4. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první,
o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v
dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné,
že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové
právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
5. K dovolatelem kladeným otázkám vztahujícím se k odvolacím soudem
přijatému závěru o kompenzabilitě (aktivních) pohledávek žalovaného se zřetelem
k ustanovení § 1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále
jen „o. z.“), lze odkázat na komplexní výklad podaný Nejvyšším soudem v
rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 9.
2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, jenž byl uveřejněn pod číslem 37/2021 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (k jehož závěrům se Nejvyšší soud hlásí i ve
svých dalších rozhodnutích – srov. např. i usnesení ze dne 27. 10. 2020, sp.
zn. 23 Cdo 900/2020, usnesení ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3908/2020,
rozsudek ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 564/2020, rozsudek ze dne 7. 4.
2021, sp. zn. 32 Cdo 384/2021, či rozsudek ze dne 26. 4. 2021, sp. zn. 23 Cdo
3407/2020). Dle tam podaného výkladu pohledávkou „nejistou nebo neurčitou“ ve
smyslu interpretovaného ustanovení je (zásadně) pohledávka ilikvidní, tj.
pohledávka, která je co do základu anebo výše sporná (nejistá), a jejíž
uplatnění vůči dlužníku (věřiteli pasivní pohledávky) formou námitky započtení
vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného
zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši
aktivní pohledávky, tj. místo uspokojení pasivní pohledávky bude mezi stranami
veden spor o existenci a výši aktivní pohledávky. Aktivně započítávaná
pohledávka tedy nebude jistá a určitá ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. zpravidla
tehdy, jeví-li se aktivní pohledávka jako objektivně sporná, tj. má-li žalobce
proti této pohledávce relevantní věcné argumenty a vyžaduje-li zjištění
(prokázání) této pohledávky co do důvodu nebo výše rozsáhlejší či složitější
dokazování, jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení o žalobou uplatněné
(pasivní) pohledávce. Za nejistou či neurčitou lze aktivní pohledávku považovat
zpravidla toliko tehdy, je-li míra nejistoty ohledně ní vyšší, než je tomu v
případě pasivní pohledávky. Současně Nejvyšší soud poukázal na to, že výklad §
1987 odst. 2 o. z. nesmí bránit poctivému a spravedlivému uspořádání vztahů
mezi dotčenými stranami. Vznikne-li z téhož vztahu více vzájemných pohledávek,
odpovídá zpravidla rozumnému (spravedlivému) uspořádání poměrů mezi stranami,
aby tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné. Pro posouzení, zda
jednostranné započtení odporuje § 1987 odst. 2 o. z., jsou přitom rozhodné
toliko okolnosti, které tu byly v okamžiku, kdy je započtení (projev vůle
dlužníka pasivní pohledávky) účinné (zpravidla k okamžiku, kdy projev vůle
dlužníka pasivní pohledávky dojde věřiteli).
6. Zhodnocení, zda je určitá pohledávka ve smyslu výkladu § 1987 odst. 2
o. z. nejistá a neurčitá, či nikoliv, vyžaduje komplexní úvahu soudu
zohledňující individuální okolnosti případu. Jedná se přitom z pohledu
judikatorního výkladu o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní)
hypotézou, tj. právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním
předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu (odvolacího) soudu o
tom, zda je určitá pohledávka ve smyslu výkladu § 1987 odst. 2 o. z. nejistá a
neurčitá, či nikoliv, přezkoumat v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov.
např. již shora odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp.
zn. 23 Cdo 900/2020, nebo i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp.
zn. 23 Cdo 3379/2021).
7. Od výše nastíněných závěrů ustálené rozhodovací praxe (kdy dovolací
soud neshledává důvod pro jiné posouzení těchto v rozhodovací praxi již
vyřešených otázek) se odvolací soud nikterak neodchýlil, měl-li žalovaným
započítávané pohledávky za kompenzabilní [v tomto směru k argumentaci
dovolatele lze připomenout i tolik, že za nejistou či neurčitou nelze
pohledávku považovat pouze proto, že ji dlužník neuznává (odmítá uhradit) nebo
že je sporná (nejednoznačná) její právní kvalifikace; viz již shora citovaný
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, či ze dne
1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017], kdy je nepokládal za nejisté nebo
neurčité ve smyslu ustanovení § 1987 odst. 2 o. z. na základě nikterak
nepřiměřené úvahy zohledňující všechny relevantní okolnosti případu. Z nich
sluší se připomenout, že ani sám žalobce vznik aktivních pohledávek v zásadě
nepopíral, jestliže proti nim věcně argumentoval (krom namítaného promlčení –
viz dále) zejména skutečnostmi o jiném (dřívějším) způsobu jejich zániku, totiž
splněním z nich plynoucího dluhu (které však – dle odvolacím soudem učiněného
skutkového závěru po zhodnocení provedených důkazů – neprokázal). Za dané
situace (kdy na žalovaným uplatněné pohledávky nebylo lze nahlížet jako na
objektivně sporné ve smyslu odkazované judikatury, případně míra spornosti
vzájemných pohledávek týchž subjektů byla v zásadě srovnatelná a odvolací soud
učinil kladný závěr o započitatelnosti pohledávky) není až natolik významné,
plynou-li pohledávky (aktivní a pasivní) z téhož právního vztahu či nikoliv,
stejně tak jako další dovolatelem namítané okolnosti o utvrzení pasivního
závazku smluvní pokutou (o níž ani nebylo po částečném zpětvzetí žaloby
meritorně rozhodováno), případně o odlišném postavení smluvních stran v tom
kterém právním vztahu (jde-li o totožné subjekty – strany, jež si dluží
vzájemně plnění stejného druhu; k podmínkám zániku závazku započtením podle §
1981 a násl. o. z. dále srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9.
2018, sp. zn. 33 Cdo 4967/2017).
8. Stejně tak i k otázkám vztahujícím se k závěrům odvolacího soudu
stran možnosti započtení (aktivních) pohledávek se zřetelem na namítané
promlčení, jež nastalo po době, kdy se aktivní pohledávky staly způsobilými k
započtení (§ 1989 odst. 1 o. z.), lze pak odkázat na výklad podaný ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 6. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2959/2018, přiměřeně i usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 20. 4. 2020, sp. zn. 20 Cdo 3966/2019, nebo usnesení ze dne 4. 11. 2020,
sp. zn. 20 Cdo 2052/2020; k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013 srovnej dále
např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1902/2016,
usnesení ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1630/2016, nebo usnesení ze dne 15.
12. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1558/2022), od níž není důvodu se odchýlit a s níž je
právní posouzení odvolacího soudu bezezbytku konformní (se zřetelem na soudy
zjištěný okamžik, kdy se pohledávky setkaly, a naplnění podmínky jejich
vzájemnosti prokazatelně v době před promlčením aktivních pohledávek, jež
žalovaný později uplatnil k započtení).
9. K argumentaci odlišným skutkovým stavem a zpochybňující soudem
učiněná skutková zjištění nelze než připomenout, že uplatněním způsobilého
dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. není zpochybnění
právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého
vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím
soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení
§ 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního
řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem
(k tomu znovu srovnej i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Oprávněním k přezkumu skutkových zjištění soudů
nižších stupňů dle účinné procesní úpravy dovolací soud nadán není a tyto
závěry mu v dovolacím řízení nepřísluší revidovat (srov. kupř. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6.
2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12.
2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9.
8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10., ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS
1766/16, bod 6., a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17.).
10. Brojí-li dovolatel svými námitkami i proti postupu soudů, jež dle
jeho názoru mylně hodnotily dopis žalovaného ze dne 10. 8. 2020 jako právní
jednání směřující k započtení, nelze než konstatovat, že dovolatel neformuluje
žádnou otázku hmotného či procesního práva, na niž by rozhodnutí odvolacího
soudu záviselo a na jejímž základě by bylo lze usuzovat na přípustnost dovolání
(§ 237 o. s. ř.). Nad rámec uvedeného lze však vzpomenout i ty závěry
rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle nichž kompenzační projev může nositel
vzájemné pohledávky (žalovaný) učinit před zahájením řízení nebo až po podání
žaloby, tedy v době, kdy probíhá občanské soudní řízení. V průběhu řízení lze
právní úkon směřující k započtení provést přímo vůči žalobci nebo podáním,
ústně při jednání či jiném soudním roku vůči soudu s tím, že jeho účinnost
nastane, jakmile se žalobce o něm v řízení dozví (§ 41 odst. 3 o. s. ř.).
Ustanovení § 98 o. s. ř. představuje procesní provedení hmotněprávní úpravy
zániku vzájemných pohledávek jejich započtením, a to za podmínek blíže
specifikovaných hmotným právem (viz kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24.
9. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3787/2011, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo
1992/2014, a ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4182/2016, či jeho usnesení ze
dne 21. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3450/2016).
11. Dovolatelem uplatněná námitka překvapivosti rozhodnutí vystihuje pak
vadu řízení bez vytčení kvalifikované otázky procesního práva, na jejímž řešení
by záviselo napadené rozhodnutí (ve vztahu k ní dovolatel ostatně ani
nevymezuje předpoklad přípustnosti dovolání). Námitky vad řízení nezahrnující
otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem nesplňují kritéria stanovená v
§ 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ostatně ani
způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i
kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne
28. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3745/2018, a ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo
3387/2020). Proto také § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. stanoví, že k vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud
přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. V intencích této dovolací
argumentace Nejvyšší soud rovněž připomíná, že názor, že jakákoliv námitka,
jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a
svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení,
je bez dalšího uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (prezentovaný např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS
3324/15), byl recentní rozhodovací praxí Ústavního soudu překonán (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, body 22. a 23., či
stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16,
bod 39.). Pro úplnost sluší se snad k těmto naposled uvedeným námitkám
dovolatele uvést i tolik, že nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové
rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci,
postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení
předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního
stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či
nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné
dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011, ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2649/2018). Jinými slovy vyjádřeno, za překvapivé
(nepředvídatelné) lze považovat pouze takové rozhodnutí, jež z pohledu
předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož
přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat
(srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS
729/2000, či ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009,
cit. výše, či ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010).
12. V situaci, kdy relevantní právní otázky odvolací soud napadeným
rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a
nejsou dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených
otázek (a není tak naplněno žádné z hledisek přípustnosti dovolání dle § 237 o.
s. ř.), dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné není.
13. Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení
(napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu výslovně v jeho celém rozsahu,
tedy včetně výroků nákladových) je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §
238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
14. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení
§ 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání
žalobce bylo odmítnuto, zatímco k nákladům žalovaného (k náhradě oprávněného),
jež se prostřednictvím svého zástupce z řad advokátů vyjádřil k dovolání, patří
odměna advokáta ve výši 9 100 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 11 odst. 1
písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů],
spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 300 Kč na
jeden vykonaný úkon právní služby (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou
za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 1 974 Kč.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 5. 2023
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu