28 Cdo 2649/2018-312
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce O. K., se
sídlem v Praze, proti žalovaným 1) P. S., v P., zastoupené JUDr. Josefem
Kešnerem, advokátem, se sídlem v Praze, Litoměřická 839/15, a 2) J. K., se
sídlem v Praze, o zaplacení 123 228,60 Kč a 31 130,40 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 24 C 88/2011, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2018, č. j. 16
Co 396/2017-250, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 15. února 2018,
č. j. 16 Co 396/2017-254, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobce napadl dovoláním v záhlaví označený rozsudek, kterým odvolací soud
potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. 6. 2017, č. j. 24 C
88/2011-214, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se domáhal, aby mu zaplatili
žalovaná 1) částku 123 228,60 Kč s příslušenstvím a žalovaný 2) částku 31
130,40 Kč s příslušenstvím, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok
I. rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok
II. rozsudku odvolacího soudu).
Dovolatel předestřel otázku, zda je aktivně věcně legitimován domáhat se vůči
žalovaným vydání bezdůvodného obohacení v situaci, kdy jakožto advokát na
úhradu domnělé škody, kterou měl způsobit své klientce nesplněním povinnosti
řádně a včas podat odpor proti platebnímu rozkazu (později se ukázalo, že lhůta
pro podání odporu byla dodržena), za ni zaplatil platebním rozkazem
nepravomocně přiznané částky 123 228,60 Kč žalované 1) a 31 130,40 Kč
žalovanému 2), aniž poskytnutá peněžitá plnění měla oporu v hmotném nebo
procesním právu. Mínil, že tato otázka doposud nebyla dovolacím soudem
vyřešena. Vytýkal rovněž, že postupem odvolacího soudu byla porušena zásada
právní jistoty a předvídatelnosti postupu orgánů veřejné moci.
Žalovaní navrhli, aby bylo dovolání odmítnuto nebo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II zákona č. 296/2017 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat
ustanovením § 237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak“.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že pro případ přímého
zastoupení, při kterém zástupce činí právní úkony jménem zastoupeného a na jeho
účet, práva a povinnosti vznikají přímo zastoupenému a nikoliv jeho zástupci
(srov. § 22 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31.
12. 2013, dále jen – „obč. zák.“, jenž je se zřetelem k okamžiku vzniku
posuzovaného závazkového vztahu /plnění, jehož vrácení se dovolatel domáhá,
bylo poskytnuto 5. 3. 2009/ namístě aplikovat na projednávaný případ; viz §
3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1.
2014). Mezi zástupcem a třetí osobou (např. příjemcem poskytnutého peněžitého
plnění) tedy žádná práva a povinnosti nevznikají. K přímému zastoupení je
přitom nutná plná moc, na jejímž základě jedná zástupce jménem jiného, přičemž
adresát uskutečněného právního jednání ví, resp. z okolností musí vědět, že
zástupce jedná za jiného. Jinými slovy řečeno, zastoupení je tehdy přímé, když
třetí osoba ví, resp. z okolností musí vědět, že s ní jednající subjekt jedná
za jiného, že smluvní stranou je osoba jiná a že jednání je vedeno se zástupcem
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo
1078/2005). Založení účinků přímého zastoupení předpokládá tedy vedle
objektivně daných znaků přímého zastoupení a plné moci dále to, aby zmocněnec s
třetí osobou jednal jménem zastoupeného způsobem zjevným a za jejího alespoň
konkludentního souhlasu, s tím, že celý kontext jednání zmocněnce a třetí osoby
je obrácen k zastoupenému (zmocniteli) jakožto ke smluvní straně. Není-li
splněna tato podmínka, pak se může jednat jen o zastoupení nepřímé (srov. např.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000 sp. zn. 25 Cdo 631/98, publikovaný
v časopise Soudní rozhledy ročník 2000, sešit č. 9, a ze dne 30. 4. 2008, sp.
zn. 33 Odo 806/2006, či rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1994 sp.
zn. 7 Cdo 23/92, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 1999, sešit
č. 5).
Jestliže tedy odvolací soud v situaci, kdy dovolatel poskytl žalovaným jakožto
třetím osobám peněžité plnění coby přímý zástupce své klientky (společnosti
Kadeřnický a kosmetický salón DONNA, s.r.o.), vystupující na základě plné moci
ze dne 3. 2. 2009, přičemž žalovaným z okolností, za nichž bylo plnění
poskytnuto (úhrada částek přiznaných jim soudním rozhodnutím vůči dovolatelově
klientce), muselo být zřejmé, že se tak stalo právě za tuto klientku, uzavřel,
že práva a povinnosti z daného právního jednání (včetně práva na vrácení
eventuálního bezdůvodného obohacení) vznikla přímo dovolatelově klientce, a
nikoliv dovolateli samotnému, jenž tak není k vrácení poskytnutého plnění
jakožto bezdůvodného obohacení aktivně věcně legitimován, nijak se tím od výše
citované judikatury, od níž není důvodu se odchýlit ani v projednávané věci,
neodklonil.
Namítá-li dovolatel dále, že v řešené věci vznikla toliko domněnka o tom, že
předmětné plnění uhradil ve prospěch své klientky, rozporuje tím skutkový stav
zjištěný soudy nižších stupňů, jímž je dovolací soud dle účinné procesní úpravy
vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25
Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též
usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze
dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II.
ÚS 2050/17, bod 17). Jakkoli přitom vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle
obsahu dovolání – zpochybňuje skutkový stav zjištěný odvolacím soudem, neboť
svými výtkami brojí toliko proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, k čemuž
však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod
(srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například
důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009,
uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn.
IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění
právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého
vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vytýká-li pak dovolatel, že rozhodnutím odvolacího soudu byla porušena zásada
právní jistoty a předvídatelnosti práva, dlužno předně uvést, že
prostřednictvím daných námitek vytýká vady řízení před soudy nižšího stupně.
Takovýmito výtkami se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li
dovolání shledáno přípustným (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž jejich
prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Výtky dovolatele
ostatně postrádají relevanci. Okolnost, že se odvolací soud odchýlí od svého
dříve vysloveného právního názoru (případně, že jej nadále nepovažuje za
rozhodný pro posouzení věci), totiž není porušením procesního předpisu (podle §
226 odst. 1 o. s. ř. je právním názorem odvolacího soudu vázán soud prvního
stupně, nikoli však sám odvolací soud), a tudíž ani vadou řízení (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3796/2009). O
překvapivé rozhodnutí pak v situaci, kdy odvolací soud seznámil účastníky
řízení se svým názorem na otázku věcné legitimace a vyzval je v uvedeném směru
k předestření skutkových tvrzení a označení důkazů, očividně nejde
(nepředvídatelným, resp. překvapivým, je jen takové rozhodnutí, které nebylo
možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a
dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat - srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012).
Z uvedeného je zřejmé, že v posuzovaném případě předpoklady přípustnosti
dovolání směřujícího proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž
bylo potvrzeno zamítnutí žaloby o zaplacení 123 228,60 Kč s příslušenstvím
žalovanou 1), naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.).
Napadl-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i v té části výroku I., jíž bylo
potvrzeno zamítnutí žaloby o zaplacení 31 130,40 Kč s příslušenstvím žalovaným
2), a ve výrocích o náhradě nákladů řízení, není dovolání se zřetelem k
ustanovením § 238 odst. 1 písm. c) a h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s.
ř.), dovolání v celém rozsahu odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci,
kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaným za dovolacího řízení žádné
účelně vynaložené náklady nevznikly (měly-li jim vzniknout podáním písemného
vyjádření k dovolání, dovolací soud podotýká, že pro jeho stručnost nejde o
náklady vynaložené účelně).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 9. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu