28 Cdo 2959/2018-96
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky
– Ministerstva pro místní rozvoj, IČ 660 02 222, se sídlem v Praze 1,
Staroměstské nám. 932/6, proti žalovaným 1. Z. M., nar. XY, a 2. A. M., nar.
XY, oběma bytem XY, zastoupeným JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem
ve Zbečně 123, o 950.750 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 113/2016, o dovolání žalovaných proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 8. srpna 2017, č. j. 35 Co 289/2017-73, t a k t
o :
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. srpna 2017, č. j. 35 Co 289/2017-73,
se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 19. 4. 2017, č. j. 42 C 113/2016-55,
přerušil řízení dle § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), do skončení řízení vedeného u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 275/2016. Tento svůj postup zdůvodnil
poukazem na skutečnost, že žalovaní proti žalobkyní uplatněnému nároku (na
vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním na základě rozhodnutí Městského
soudu v Praze ze dne 20. 6. 2013 zrušeného rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3994/2013) namítli k započtení vlastní pohledávku,
jejíž úhrady se současně domáhají žalobou, o níž je vedeno řízení u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod výše zmíněnou spisovou značkou. Jeví se proto účelným
přerušit nynější spor do skončení řízení, v němž bude posouzena existence
protipohledávky žalovaných za žalobkyní.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 8. 2017, č. j. 35 Co 289/2017-73,
usnesení soudu prvního stupně k odvolání žalobkyně změnil tak, že se řízení
nepřerušuje. Odvolací soud vyzdvihl, že odvolatelka namítla promlčení
žalovanými započítávané pohledávky, a ta tudíž ve shodě s § 1987 odst. 1 zákona
č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), není způsobilou k
započtení. Současně podotkl, že „již v souvislosti se vznesením námitky
promlčení žalobcem je třeba dluh pro účely posuzování aktivní kompenzability
posuzovat za nevymahatelný“ [tuto úvahu podpořil městský soud odkazem na
publikaci Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§
1721–2054). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014. s. 1143–1144].
Proti usnesení odvolacího soudu podali dovolání žalovaní, kteří předně
zdůraznili, že pohledávka, již namítli k započtení, je právem na náhradu
nemajetkové újmy vzniklé nemožností užívat stavbu venkovního bazénu od roku
2000 v důsledku nesprávného úředního postupu stavebního úřadu. Dovolatelé
upozorňují, že tento nárok není jednorázové povahy, nýbrž vznikal v průběhu
let, přičemž jeho převážná část má základ v době do 31. 12. 2013. Jimi namítané
započtení tudíž nebylo možné jako celek posoudit dle právní úpravy obsažené v
zákoně č. 89/2012 Sb. Za nesprávný pak považují také závěr odvolacího soudu,
dle něhož mohla být procesní obrana započtením protipohledávky vyloučena
samotným vznesením námitky promlčení žalobkyní. Na nekompenzabilitu pohledávky
lze usuzovat, až pokud bude zjištěno, že započítávaná pohledávka je promlčena.
Při zvolení odlišného (odvolacím soudem preferovaného) výkladu by bylo možné
potlačit jakékoli započtení namítnutím promlčení, třebaže zcela účelovým. Ze
shora uvedených důvodů žalovaní navrhují, aby dovolací soud napadené rozhodnutí
zrušil a věc Městskému soudu v Praze vrátil k dalšímu řízení.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve
znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona
č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bodu 2 zákona č.
296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro
dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné (§ 237 o. s. ř.) i důvodné (§ 241a odst. 1 o. s. ř.),
jelikož se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu a věc nesprávně právně posoudil. Pochybení lze spatřovat již v tom, že
odvolací soud na sporný úkon započtení bez dalšího aplikoval právní úpravu
způsobilosti pohledávek k započtení obsaženou v zákoně č. 89/2012 Sb., aniž by
přezkoumatelným způsobem zodpověděl otázku, zda žalovanými uplatněná
protipohledávka vznikla v celém rozsahu až po 1. 1. 2014. Dle § 3028 odst. 3 o.
z. se totiž právní poměry, jež se netýkají práv osobních, rodinných a věcných,
vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z
nich vzešlé, řídí dosavadními právními předpisy. Z toho vyplývá, že také pro
posuzování otázky způsobilosti pohledávek k započtení je rozhodná právní
úprava, kterou se řídí závazkový poměr, z něhož pohledávka vznikla (srovnej
zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5234/2016;
skutečnost, že se v tomto judikátu řeší kompenzabilita pohledávek ze smluvních
závazků, na přenositelnosti tam vyslovených závěrů do přezkoumávané kauzy, v
níž je k započtení namítána pohledávka z deliktu, ničeho nemění, neboť i
nositel práva na náhradu nemajetkové újmy je nadán oprávněnou důvěrou ve
stabilitu právního řádu, která požívá ochrany).
Odvolací soud rovněž pochybil, pakliže úkon žalovaných směřující k započtení
jimi tvrzené pohledávky (přinejmenším zdánlivě) pokládal za irelevantní na
základě prostého faktu, že žalobkyně vznesla námitku promlčení daného
oprávnění, a nepředestřel žádné úvahy týkající se stanovení počátku, délky či
průběhu promlčecí doby, respektive lhůty. Citací odvolacím soudem zmíněného
komentáře nelze naznačený postup ospravedlnit, protože hovoří-li autor
příslušné pasáže [Šilhán, J. In: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V.
Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014.
s. 1143–1144] o tom, že „již vznikem námitky nevymahatelnosti (např. námitky
promlčení nebo námitky pozdního uplatnění práv z vadného plnění) je třeba dluh
pro účely posuzování jeho aktivní kompenzability posuzovat za nevymahatelný“,
má tím na mysli, že pohledávka přestává být způsobilou k započtení, lze-li
důvodně namítat její promlčení, aniž by tato námitka skutečně musela být
vznesena. Správnost tohoto doktrinálního úsudku Nejvyšší soud v řešené věci
nikterak nehodnotí, pokládá však za zcela nepochybné, že autor citovaného textu
nemínil dovodit, že již samotným uplatněním námitky promlčení ztrácí pohledávka
způsobilost k započtení, aniž by bylo třeba zkoumat, zda je skutečně promlčena
a zdali bylo promlčení namítnuto po právu. Takový závěr by šel nejen proti
smyslu argumentace rozvinuté na daném místě komentáře (dle níž se pohledávka
stává nekompenzabilní již promlčením, nikoli jeho namítnutím), ale byl by
rovněž vskutku absurdní, neboť o každé pohledávce může dlužník tvrdit, že je
promlčena; pro účely § 1987 odst. 1 o. z. však pochopitelně musí být
rozhodující to, zda vskutku promlčena je.
Z naříkaného rozhodnutí konečně není možné seznat, zda odvolací soud vzal na
vědomí fakt, že promlčení pohledávky jejímu započtení nebrání, nastalo-li až
poté, co se setkala s pohledávkou, na niž se zápočet provádí [k právní úpravě
účinné do 31. 12. 2013 srovnej § 581 odst. 2 obč. zák. a dále např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1902/2016, nebo Škárová, M.
In: Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník
II. § 460–880. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 1701–1702, co se
týče právního stavu účinného od 1. 1. 2014, srovnej § 1989 odst. 1 o. z.,
Šilhán, J. In: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná
část (§ 1721–2054). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014. s. 1151–1152, a Handlar,
J. In: Pražák, Z., Fiala, J., Handlar, J. a kolektiv. Závazky z právních
jednání podle občanského zákoníku. Komentář k § 1721–2893 OZ. Praha: Leges,
2017. s. 610]. Úvaze, zda započítávaná pohledávka byla z hlediska námitky
promlčení kompenzabilní, musí tudíž předcházet závěr o tom, kdy se započítávané
pohledávky setkaly, tedy kdy dospěla pohledávka později splatná (viz např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1713/2011, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1156/2016).
Obecně platí, že dovolací soud může úvahu soudu o (ne)přerušení řízení dle §
109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. revidovat pouze v případě její zjevné
nepřiměřenosti (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2016, sp. zn.
26 Cdo 5475/2015, ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1658/2016, a ze dne 28. 3.
2018, sp. zn. 23 Cdo 5930/2017). V posuzované kauze ovšem důvody, pro něž se
odvolací soud rozhodl změnit rozhodnutí soudu první instance a řízení
nepřerušit, ani při aplikaci tohoto sníženého standardu přezkumu nemohou
obstát. Zásah Nejvyššího soudu, spočívající ve zrušení usnesení Městského soudu
v Praze a vrácení věci uvedenému soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst.
2, věta první, o. s. ř.)., je tak opodstatněn.
Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o.
s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v
konečném rozhodnutí o věci (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 2. 2019
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu