20 Cdo 2052/2020-947
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly
v exekuční věci oprávněného J. V., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr.
Janou Klimentovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 791/39, proti
povinnému 1/ E. K., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Ing. Daliborem
Rakoušem, advokátem se sídlem v Praze 2, Wenzigova 1004/14, a 2/ DEBRA FABRIK,
s. r. o., se sídlem v Praze 5, Kmochova 517/2, identifikační číslo osoby
27564215, od 15. 8. 2018 v konkursu, pro 19 950 000 Kč s příslušenstvím, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 14 EXE 3459/2014, o dovolání
povinného 2/ proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2018, č. j.
72 Co 440/2017-839, t a k t o :
Dovolání se odmítá.
1. V projednávané věci se oprávněný exekucí domáhá po povinných
zaplacení pohledávky sestávající z jistiny 19 950 000 Kč, smluvního úroku
(kapitalizovaného za období od 6. 2. 2009 do 31. 8. 2013) ve výši 6 381 814 Kč
a zákonného úroku z prodlení z částky 26 331 814 Kč od 1. 9. 2013 do zaplacení,
a to na základě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, sepsaného dne
21. 9. 2012 JUDr. Lucií Vaňkovou, notářkou se sídlem v Táboře, NZ 234/2012,N
256/2012.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 15. 3. 2016, č. j. 14 EXE
3459/2014-631, zamítl návrhy povinných na zastavení exekuce, vedené u soudního
exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Exekutorský úřad Praha 5, pod sp. zn. 067
EX 20971/14. Soud neshledal předpoklady pro (částečné) zastavení exekuce podle
§ 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť neuvěřil povinným, že půjčka byla
oprávněnému ještě před zahájením exekuce, resp. před sepisem notářského zápisu
se svolením k vykonatelnosti, který je ve věci exekučním titulem, vrácena, a to
v částce 722 100 EUR, zčásti prostřednictvím třetích osob. Neshledal důvodnou
námitku neplatnosti původní smlouvy o půjčce ze dne 6. 2. 2009 (pro absenci
souhlasu manželky povinného 1/) jako primárního závazku ani námitku neplatnosti
dohod obsažených v notářském zápisu (pro nedostatek svobody vůle v důsledku
tvrzeného jednání pod nátlakem a vydíráním) či námitku započtení.
3. Obvodní soud měl za prokázané, že exekuční titul v projednávané věci
splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro sepisování notářských
zápisů. O předání finančních prostředků nebylo sporu, v průběhu řízení povinní
pouze měnili tvrzení o podstatě dluhu. V řízení bylo prokázáno, že strany
uzavřely písemnou smlouvu o půjčce ze dne 6. 2. 2009, jíž se povinný 1/ zavázal
k vrácení částky 700 000 EUR (odpovídající dle tehdy platného devizového kurzu
částce 19 950 000 Kč) včetně smluvního úroku 7 % ročně, a to do 10. 2. 2010, ve
znění dodatku č. 1 pak se splatností do 10. 2. 2011. Soud uzavřel, že povinným
se nepodařilo prokázat tvrzení, že právě nyní vymáhaná půjčka byla (ještě před
sepisem exekučního titulu) vrácena bezhotovostními převody ve výši celkem 722
100 EUR (natož pak dle dispozic oprávněného), konkrétně převodem částky
odpovídající splátce kupní ceny za byt, poukázané z účtu dcery povinného 1/ ve
výši 531 500 EUR dne 3. 7. 2009, jehož vlastníkem se stala manželka
oprávněného, a dalšími platbami z účtu dcery povinného 1/, manželky povinného
1/, společnosti DEBRA ASSETS s. r. o. a DEBRA FABRIK s. r. o. v průběhu května
a června 2010 (celkem 190 600 EUR) na cyrrus účet oprávněného. Tomuto závěru
odpovídá i následně sepsaný notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, v němž
se účastníci dohodli o změně smlouvy o půjčce, kde povinný 1/ výslovně uznal
svůj dluh co do důvodu a výše a další zajišťovací instrumenty (přistoupení k
dluhu společností DEBRA FABRIK s. r. o., směnka, zástavní smlouva). Uznání
dluhu zakládá vyvratitelnou domněnku, že závazek v době uznání trval, důkazní
břemeno ohledně neexistence nebo zániku závazku tudíž nese dlužník. Své závěry
obvodní soud opřel i o doloženou následnou komunikaci mezi stranami případně
jejich rodinnými příslušníky, řešící úhradu dluhu v nezměněné výši.
4. Povinní při jednání soudu prvního stupně dne 11. 1. 2016 předali
zástupkyni oprávněného výzvu k plnění a zápočet, jímž na úhradu vymáhaného
závazku započetli svou pohledávku ve výši 18 651 755 Kč z titulu bezdůvodného
obohacení, které na jejich úkor získal oprávněný zřejmě tím, že přijal bez
právního důvodu platby na cyrrus účet, o nichž ovšem soud uzavřel, že byly
plněny na jinou pohledávku oprávněného, a že za manželku oprávněného uhradili
část kupní ceny za byt, ohledně čehož soud uzavřel, že nešlo o peněžní
prostředky povinného 1/, pročež nejde o vzájemnou pohledávku jako základní
předpoklad započtení. Nadto soud připomněl, že započtení dosud nesplatné
pohledávky - pokud by existovala - nemůže mít žádné právní účinky.
5. Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 3. 2016, č. j. 72 Co
263/2016-670, zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 a vrátil mu věc k
dalšímu řízení. Shodně uzavřel, že vymáhaná pohledávka následkem tvrzených
plateb (splněním) ani zčásti nezanikla. Kdyby tomu tak skutečně bylo, povinný
1/ by poté nepochybně svůj dluh neuznával, neprohlašoval, že jej ani zčásti
neuhradil, nesjednával prolongaci termínu splatnosti a nepodepsal notářský
zápis se svolením k vykonatelnosti, jímž navíc k předmětnému závazku jako další
dlužník přistoupil povinný 2/, tj. osoba ovládaná povinným 1/. Pokud jde o
posouzení námitky započtení soudem prvního stupně, považoval odvolací soud
rozhodnutí soudu prvního stupně za nepřezkoumatelné. Zdůraznil, že soud o
námitce započtení nerozhodoval při jednání 11. 1. 2016, kdy povinní učinili
kompenzační projev, ale až při jednání dne 15. 3. 2016, kdy bylo možno
započítávanou pohledávku již považovat za splatnou. Proto nemohl zamítnout
návrh s odůvodněním, že kompenzační projev učiněný v rámci jednání dne 11. 1.
2016 nemohl mít předpokládané účinky. Obvodní soud neměl jistotu, že má k
dispozici všechna relevantní zjištění pro posouzení započtení, popřípadě nemohl
jejich případnou absenci překlenout závěrem o neunesení břemene tvrzení,
nehledě k tomu, že bylo-li by třeba poskytnout povinným poučení podle § 118a
odst. 1 (případně i odst. 3) o. s. ř. a nestalo-li se tak, bylo řízení
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Proto odvolací soud s odkazem na § 219a odst. 1 písm. a), b), § 254 odst. 7 o.
s. ř. usnesení obvodního soudu zrušil. V závislosti na zjištěném se soud
prvního stupně bude muset zabývat i vlastní existencí pohledávky z bezdůvodného
obohacení v rozhodném období.
6. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 20. 6. 2017, č. j. 14 EXE
3459/2014-769, opětovně zamítl návrhy povinných na zastavení exekuce z důvodu
uplatněné námitky splnění dluhu prostřednictvím třetích osob ještě před sepisem
notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti a taktéž i z důvodu uplatněné
námitky započtení. Připomněl, že zánik závazku v důsledku kompenzačního projevu
nastane okamžikem, kdy se pohledávky setkají, tj. okamžikem splatnosti později
splatné pohledávky. Na postoupení pohledávky, započtení dluhu i promlčení
aplikoval právní úpravu účinnou v době vzniku závazku, tj. zákon č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“.
Setkají-li se pohledávky po vydání exekučního titulu, je dán důvod pro
zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g/ o. s. ř., setkají-li se před
vydáním exekučního titulu, je dán důvod podle § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
7. Soud prvního stupně shrnul, že splatnost tvrzených pohledávek z
titulu bezdůvodného obohacení nastává dnem následujícím po doručení výzev k
plnění, tzn. u výzvy ze dne 8. 1. 2016 (doručené při soudním jednání dne 11. 1.
2016) dne 12. 1. 2016 a u výzvy ze dne 12. 5. 2017 (doručené dne 15. 5. 2017)
dne 16. 5. 2017; v okamžiku, kdy byly učiněny projevy započtení (odeslané dne
18. 5. 2017), by tedy byly splatné. Soud však současně uzavřel, že k platnému
započtení nemohlo dojít, protože neexistovaly vzájemné pohledávky povinného,
což dovodil z nepřímých důkazů, přičemž podrobně rozvedl, proč uvěřil
oprávněnému (proč měl jeho tvrzení za věrohodná a svá zjištění za dostatečná),
že platbami na cyrrus účet bylo plněno na jinou půjčku ve výši 300 000 EUR
poskytnutou v březnu 2010, která měla být vrácena během 2 – 3 měsíců. Soud po
vyhodnocení důkazů dospěl k závěru, že k poskytnutí půjčky povinnému 1/ ve výši
300 000 EUR opravdu došlo.
8. Ani v případě platby 531 500 EUR podle názoru obvodního soudu povinní
neprokázali úhradu na pohledávku z exekučního titulu, neboť šlo o částku
určenou na koupi bytu manželkou oprávněného. I kdyby povinný 1/ prokázal
poskytnutí této částky ze svých zdrojů (ač zpočátku tvrdil, že nešlo o jeho
prostředky, ale o plnění třetích osob na jeho exekučně vymáhaný dluh), šlo by o
závazek ve společném jmění oprávněného a jeho manželky, a nemůže být vymáhán
jen po oprávněném.
9. Soud uzavřel, že plnění na cyrrus účet oprávněného bylo plněním
třetích osob za povinného 1/ na dluh povinného 1/ z půjčky 300 000 EUR a s jeho
vědomím. Tím mohlo dojít k bezdůvodnému obohacení plněním za jiného. Přijetí
plnění oprávněným, vedoucí k zániku (jiného než nyní vymáhaného) dluhu
povinného 1/, by totiž představovalo obohacení povinného 1/, avšak na úkor
toho, kdo za něj oprávněnému plnění poskytl. Ten, kdo plnil za povinného 1/, má
právo požadovat vydání bezdůvodného obohacení od toho, za koho plnil, nikoliv
od toho, komu plnil (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn.
31 Cdo 3617/2012). Postoupením pohledávek z bezdůvodného obohacení na povinného
1/ by došlo k jejich zániku splynutím práva s povinností v jedné osobě (§ 584
obč. zák.). Povinný 1/ by tedy neměl žádnou vzájemnou pohledávku a nebylo by
třeba se zabývat postupními smlouvami.
10. Soud nad rámec uvedeného závěrem dodal, že pokud by se ukázala
pravdivou verze, že povinnému 1/ svědčí započítávané pohledávky a že
představují plnění bez právního důvodu, byly by tyto pohledávky promlčené
(nezpůsobilé započtení). Okamžikem faktického přijetí plnění na účet
oprávněného v roce 2010 a v případě částky na koupi bytu v roce 2009 začala
běžet tříletá objektivní promlčecí doba bezdůvodného obohacení plněním bez
právního důvodu (§ 107 odst. 2 obč. zák.), která uplynula v roce 2013 a 2012. K
zániku pohledávek započtením by tedy nedošlo, protože v době střetu pohledávek
(12. 1. 2016 a 16. 5. 2017) by byly promlčené (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 23. 7. 2009 sp. zn. 20 Cdo 1852/2007, ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. 20 Cdo
1902/2016).
11. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozhodnutím usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 6. 2017, č. j. 14 EXE 3459/2014-769,
potvrdil. Připomněl, že dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil z
důvodu nepřezkoumatelnosti a vad řízení ve vztahu k tvrzenému zániku vymáhané
pohledávky započtením, přičemž skutkové i právní závěry z dřívějšího rozhodnutí
obvodního soudu o nedůvodnosti zániku vymáhané pohledávky solucí považoval za
správné a přesvědčivé. Nato opět konstatoval, že vymáhaná pohledávka splněním
ani z části nezanikla, a odkázal na příslušnou argumentaci ve svém předchozím
kasačním usnesení ze dne 20. 12. 2016.
12. K tvrzení, že vymáhaná pohledávka eventuálně (částečně) zanikla
započtením, odvolací soud konstatoval, že běh promlčecích lhůt je třeba
posoudit podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, avšak (na rozdíl od
soudu prvního stupně) úkon započtení je třeba posoudit již podle zákona č.
89/2012 Sb., občanský zákoník, dále též jen „o. z.“ (srov. § 3036 o. z.).
13. Ustanovení § 1989 odst. 1 o. z. připouští aktivní započtení
promlčené pohledávky za podmínky, že k započtení bylo možno přistoupit již před
promlčením (srov. duplicitní úpravu v § 617 odst. 2 o. z.). Pokud tedy v době,
kdy byla pohledávka vymahatelná, stála proti ní byť jen krátce vzájemná
pohledávka způsobilá k započtení, je aktivní započtení možné i v budoucnosti.
Naproti tomu promlčená pohledávka, aniž proti ní kdy stála v době její
vykonatelnosti nějaká započtení způsobilá pohledávka, není a nebude k
jednostrannému aktivnímu započtení použitelná, což se nezmění ani následným
postoupením po uplynutí promlčecí doby. Předpoklad vzájemnosti musí být dán
před promlčením, na tom nic nemění fakt, že účinky započtení nastanou zpětně.
Časová působnost účinků a způsobilost k započtení jsou na sobě zásadně
nezávislé otázky a posuzují se zvlášť.
14. Z provedeného dokazování před soudem prvního stupně vyplynulo, že k
promlčení všech pohledávek, jichž povinný 1/ použil k započtení na vymáhaný
dluh, došlo nejpozději během roku 2013 (tedy byly promlčené dne 12. 1. 2016 a
16. 5. 2017, tj. v době, kdy se setkaly), proto je podle odvolacího soudu závěr
o nedostatku aktivní kompenzability pohledávek správný, a to bez ohledu na to,
že soud prvního stupně aplikoval § 581 odst. 2 obč. zák., neboť i použití
stávající právní úpravy vede k témuž řešení. Tvrzené pohledávky z bezdůvodného
obohacení byly postoupeny povinnému 1/ až jako promlčené v roce 2014 a vymáhaný
dluh započtením nezanikl. Nejsou dány ani předpoklady pro aplikaci § 617 odst.
1 o. z.
15. Nepodstatným se stalo zodpovězení povinnými akcentované otázky
existence právního důvodu přijetí plateb, které v období od 3. 7. 2009 do 10.
6. 2010 byly oprávněnému případně ve prospěch jeho manželky hrazeny dcerou
povinného, manželkou povinného a povinnou 2/, neboť i kdyby tyto platby měly
skutečně charakter bezdůvodného obohacení, pak by stejně nemohly povinným
přivodit příznivější rozhodnutí (částečné zastavení exekuce).
16. Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný 2/ dovolání (dovolací
řízení ve vztahu k povinnému 1/ bylo pravomocně zastaveno), v němž namítá, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyly vyřešeny:
- Od jakého okamžiku běží promlčecí lhůta u nároku z bezdůvodného
obohacení, když oprávněný ve svém vyjádření k návrhu povinného na zastavení
exekuce prohlásí, že plnění, které do své majetkové sféry přijal, není plněním
na dluh;
- Zda lze jako úmyslné bezdůvodné obohacení dle § 107 odst. 2 zákona č.
40/1964 Sb. posuzovat jednání oprávněného, spočívající v přijímání peněz, aniž
po celou dobu dá najevo, že tato plnění odmítá nebo že nejsou plněním na jeho
pohledávku, přičemž následně začne tvrdit, že nešlo o plnění na jeho
pohledávku, čímž mohou být přijatá plnění posuzována toliko jako promlčené
nároky z bezdůvodného obohacení;
- Zda je exekuční soud z úřední povinnosti oprávněn resp. povinen
podrobit cenzu promlčení pohledávky povinného, které jako obranu proti
důvodnosti exekuce povinný započte proti vymáhané pohledávce oprávněného;
- Jaké jsou účinky postoupení pohledávky na běh promlčecí lhůty u
pohledávky z bezdůvodného obohacení, když se postupník o skutečnosti, že jde o
pohledávku z bezdůvodného obohacení, dozví až po postoupení;
- Zda a do jaké míry je povinen oprávněný, který tvrdí, že peněžitá
plnění poukázaná na dluh povinného nejsou plněním na vymáhanou pohledávku, ale
na jiný závazek, tento závazek skutkově vylíčit a označit k uvedeným skutkovým
tvrzením důkazy.
17. Dovolatel opakovaně zdůrazňuje, že oprávněný od přijetí částek na
cyrrus účet nedal nijak najevo, že platby nepovažuje za úhrady na vymáhanou
pohledávku. Oprávněný za povinnými jinou pohledávku ani neměl. Teprve po podání
návrhu na zastavení této exekuce uvedl, že nešlo o plnění na vymáhaný dluh.
Jeho tvrzení je účelové s cílem dosáhnout posouzení přijatých plnění jako
bezdůvodné obohacení, které je promlčeno. Osoby, které částky poukazovaly,
neměly vůči oprávněnému žádné vlastní závazky a plnily na dluh povinného 1/.
Ten se však až z podání oprávněného v tomto řízení (29. 12. 2014) dověděl, že
na něj byly postoupeny pohledávky z bezdůvodného obohacení, neboť oprávněný
odmítl „zohlednit poukázané platby na vymáhanou pohledávku“.
18. Dovolatel se neztotožňuje s názorem, že je třeba učinit pohledávky
splatnými výzvou a teprve poté je lze započíst. Vytváří konstrukci, že
poukázané částky se jako pohledávky z bezdůvodného obohacení staly splatnými
okamžikem, kdy se dostaly bez právního důvodu do dispozice oprávněného (v
intervalu od 3. 7. 2009 do 10. 6. 2010), tedy střetly se ještě nepromlčené, a
že prolongace splatnosti vymáhané pohledávky notářským zápisem ke dni 31. 8.
2013 na samotný střet, k němuž již v minulosti došlo, nemá vliv. Vytýká též
soudu, že posuzoval otázku promlčení pohledávek bez toho, že by oprávněný
vznesl námitku promlčení.
19. Dovolatel rovněž namítá, že ohledně prokázaných bezhotovostních
plateb chybí ze strany oprávněného elementární skutková tvrzení a důkazy, a že
soud procesně pochybil, nevyzval-li ho k doplnění. Je přesvědčen, že oprávněný
musí splnit tyto povinnosti ve stejném rozsahu, který by byl požadován, pokud
by se zaplacení této pohledávky domáhal v nalézacím řízení před soudem (tj.
dostát alespoň podmínkám v § 42 odst. 1 a § 79 odst. 1 o. s. ř.). Závěrem
navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k
dalšímu řízení.
20. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část
první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dospěl přitom
k závěru, že dovolání není přípustné.
21. Dovolací soud předesílá, že zpochybnění právního posouzení věci,
budovaného na odlišném skutkovém stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci
odvolací soud, není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a
odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud je skutkovým zjištěním, ke kterému soudy dospěly
na základě provedeného dokazování, vázán.
22. Dovolací soud současně neshledal žádný logický rozpor v hodnocení
důkazů, z nichž soudy vyvodily nezbytné skutkové okolnosti, a jež je s ohledem
na proměnlivost tvrzení na straně povinných velmi rozsáhlé, přitom však
nepostrádá na srozumitelnosti ani přesvědčivosti.
23. Otázky vznesené v dovolání jsou zavádějící a napadené rozhodnutí
odvolacího soudu na jejich řešení nikterak nespočívá.
24. Podmínkami započtení podle § 1982 a násl. o. z. se Nejvyšší soud
zabýval v rozsudku ze dne 13. 9. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4967/2017. Konstatoval
zde, že zánik pohledávek nastává se zpětnou účinností k okamžiku, kdy jsou
všechny předpoklady kompenzability splněny u pohledávky, u které nastaly
později. Účinky započtení je třeba vyvolat právním jednáním, tj. prohlášením o
započtení vůči druhé straně. Okamžiku, kdy věřitel aktivně započítávané
pohledávky učiní prohlášení o započtení (kompenzační úkon), musí předcházet
rozhodný okamžik způsobilosti pohledávek k započtení (aktivně započítávaná
pohledávka musí být splatná před kompenzačním úkonem). Závěry odvolacího soudu
v projednávané věci s uvedeným korespondují.
25. Z ustálené judikatury rovněž plyne, že splatný může být pouze
existující závazek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn.
33 Odo 780/2001, rozsudek ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 336/2005, rozsudek
ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2272/2009, a mnohé další); splatnost
pohledávky z bezdůvodného obohacení není zákonem stanovena a není-li určena ani
dohodou účastníků, považuje se za den splatnosti den následující po dni, kdy
byl dlužník věřitelem vyzván k plnění ve smyslu § 563 obč. zák. (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005). Výzva může
vyvolat splatnost jen u takové pohledávky, která již existuje. Jedině v
souvislosti s existující (již vzniklou) pohledávkou může mít žádost o splnění
právní význam (srov. rozsudek ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 423/2005).
Výzvy učiněné před vznikem pohledávky jsou bez právního významu.
26. Dovolatel prosazuje, že přijetím započítávaných plateb se oprávněný
dopustil úmyslného bezdůvodného obohacení. Obdobnou problematikou se Nejvyšší
soud již zabýval v rozsudku ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 33 Odo 938/2002, z
jehož odůvodnění se podává, že má-li být aplikována desetiletá objektivní
promlčecí doba pro případ získání úmyslného bezdůvodného obohacení, je nutno
prokázat, že ten, kdo se neoprávněně obohatil, musel při přijetí peněz skutečně
vědět nebo být minimálně srozuměn s tím, že přijetím finanční částky na svůj
účet se bezdůvodně obohacuje (jinak řečeno prokázat jeho předchozí vědomost, že
svým jednáním získává nebo získat může hodnoty vyjádřitelné v penězích, které
mu nenáležejí). Takovému závěru zjištěné skutkové okolnosti v projednávané věci
však nenasvědčují.
27. Dovolatel dále vytkl soudu, že zkoumal započítávané pohledávky z
hlediska promlčení, a rozvádí úvahy, zda vůbec soud byl k takovému postupu
oprávněn. Zcela přitom pomíjí, že námitku promlčení oprávněný uplatnil
prostřednictvím své právní zástupkyně ve vyjádření ze dne 1. 6. 2017 (čl. 741
spisu).
28. Protože dovolatel též zpochybnil správnost posouzení otázky počátku
běhu promlčecí doby u nároku z bezdůvodného obohacení, je na místě připomenout
dlouhodobě ustálenou a rozsáhlou judikatorní praxi (srovnej např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 33 Odo 1136/2006, ze dne 29. 3.
2007, sp. zn. 33 Odo 528/2006, a ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo
1050/2005). U práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je speciálně
stanovena dvojí kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní, která je
dvouletá, a objektivní tříletá, resp. desetiletá. Jejich počátek je stanoven
odlišně a jejich vzájemný vztah je takový, že jsou na sobě nezávislé co do
svého běhu, jeho počátku i konce. Skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí
bez ohledu na druhou promlčecí dobu, to znamená, že právo na vydání plnění z
bezdůvodného obohacení se promlčí uplynutím té promlčecí doby, jejíž běh skončí
dříve. Počátek subjektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 1 obč. zák. se váže
k okamžiku, kdy oprávněný nabyl vědomost o tom, že na jeho úkor došlo k získání
bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Touto vědomostí se míní znalost
takových skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení
dovodit. Pro stanovení počátku běhu objektivní promlčecí doby ve smyslu § 107
odst. 2 obč. zák. je rozhodující okamžik, kdy bezdůvodné obohacení skutečně
(fakticky) vzniklo, tj. den, kdy skutečně (fakticky) došlo k získání
bezdůvodného obohacení, a to bez zřetele na to, zda oprávněný subjekt o svém
právu na vydání plnění z bezdůvodného obohacení věděl či nikoli (viz rovněž
Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1
až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 554).
29. Rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci je s uvedenými
závěry zjevně v souladu. Ze skutkových zjištění vyplývá, že k faktickému
přijetí částek použitých k započtení (které dle povinných měly představovat
bezdůvodné obohacení oprávněného, protože oprávněný dle tvrzení povinných jinou
pohledávku za povinnými neměl) došlo v letech 2009 a 2010. V té době tedy
(jednalo-li by se skutečně o bezdůvodné obohacení) počala běžet objektivní
tříletá promlčecí doba, která skončila v roce 2012 a 2013, jak shodně uvedly
soudy obou stupňů. Na tento závěr nemůže mít žádný vliv jakékoli vyjádření či
prohlášení oprávněného v tomto řízení, že nešlo o plnění vymáhaného dluhu (k
čemuž ostatně dospěly opakovaně i oba soudy) ani následné postoupení pohledávek
později předloženými postupními smlouvami datovanými dnem 12. 11. 2014.
30. Nejvyšší soud nesdílí ani názor dovolatele, že oprávněný nesplnil
břemeno tvrzení i důkazní břemeno ve vztahu k obraně, že poukázaná peněžitá
plnění nejsou plněními na vymáhaný dluh, ale na jiný závazek. Obvodní soud pro
Prahu 5 v usnesení ze dne 20. 6. 2017, č. j. 14 EXE 3459/2014-769, (jež bylo
odvolacím soudem aprobováno) na straně 21-22 podrobně líčí řetěz nepřímých
důkazů, na základě nichž dospěl k závěru, že platbami na cyrrus účet
oprávněného bylo plněno na jinou půjčku oprávněného ve výši 300 000 EUR,
poskytnutou v březnu 2010, která měla být vrácena do 2-3 měsíců. Soud
vysvětlil, proč uvěřil oprávněnému, proč neuvěřil rozporuplným tvrzením
povinného 1/ a jeho rodinných příslušníků a proč neměl pochybnosti o tom, že
provedené nepřímé důkazy jsou způsobilé prokázat tuto právně významnou
skutečnost. K poukázané částce 531 500 EUR pak vyšlo najevo, že byla odeslána
dcerou povinného 1/, která poskytovala právní služby oprávněnému a jeho
manželce v souvislosti s fakticky realizovanou koupí bytu (viz strana 12
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 6. 2017, č. j. 14 EXE
3459/2014-769). Bližší okolnosti finančních transakcí soud v projednávané věci
již řešit nepotřeboval, resp. z důvodu hospodárnosti neřešil (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016, 23 Cdo 663/2015).
31. Případné výhrady proti hodnocení důkazů nejsou způsobilým dovolacím
důvodem ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., neboť samotné hodnocení důkazů
opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.
nelze žádným dovolacím důvodem napadnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 17. 12. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4250/2015, usnesení ze dne 4. 5. 2016, sp. zn.
21 Cdo 664/2016, usnesení ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4293/2013, usnesení
ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2948/2017). V projednávané věci se rovněž
nejedná o situaci, kdy by postup exekučního soudu při provádění dokazování
zasáhl do práva dovolatele na spravedlivý proces.
32. Dovolací soud připomíná, že k porušení poučovací povinnosti podle §
118a odst. 1 a 3 o. s. ř. by mohlo dojít toliko za předpokladu, že by soud v
rámci zjišťování skutkového stavu dospěl k závěru, že určitá rozhodná
skutečnost nebyla do řízení vnesena nebo že určité tvrzení se nepodařilo
prokázat ani vyvrátit (nastal stav non liquet), pročež soud rozhodl podle
pravidel pro dělení důkazního břemene (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo
2237/2016, uveřejněné pod č. C 15 707 v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck); taková situace však v projednávané
věci nenastala.
33. Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo
procesního práva, jež by založila přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s.
ř., a dovoláním napadené usnesení je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). O
nákladech dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl.
zákona č. 120/2001 Sb.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 11. 2020
JUDr.
Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu