Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 271/06
Ústavní soud rozhodl dne 12. dubna 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky ve věci navrhovatele Dr. Ing. A. B., zastoupeného JUDr. Miroslavem Demčákem, advokátem se sídlem Baranova 17, 130 00 Praha 3, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 15. července 2004 č. j. 47 Co 21/2003-81, t a k t o : Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, jímž byl jednak (I.) ve výroku stran merita věci potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 17. října 2002 č. j. 7 C 192/2000-65, dále (II.) změněn tentýž rozsudek ve výroku o náhradě nákladů řízení a posléze (III.) rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud ve shodě se soudem nalézacím dospěl k závěru, že nelze vyhovět návrhu stěžovatele (takto v řízení před nimi žalobce) na určení, že je vlastníkem přesně označené stavby; opírajícímu se o argumentaci, dle níž mu byla vydána jako součást celku, tj. spolu s pozemky jemu vydanými na základě zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Příslušným rozhodnutím pozemkového úřadu (Okresního úřadu v Kroměříži ze dne 11. června 1997 č. j. PÚ 3676/92-LC/3) totiž nebylo určeno, že by byl i vlastníkem předmětné stavby. Pokud tedy stěžovatel nepodložil své žalobní žádání jiným tvrzeným právním titulem a tento nedovodily ani obecné soudy, vycházející z toho, že stavba není součástí pozemku (§ 120 odst. 2), nebylo lze dle jejich přesvědčení žalobě stěžovatele vyhovět, a to ani s přihlédnutím k argumentaci poukazující na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 78/98 , resp. rozhodovací důvody v něm obsažené.
Následně podané dovolání stěžovatele Nejvyšší soud pro nepřípustnost usnesením ze dne 6. ledna 2006 č. j. 22 Cdo 2686/2004-98 odmítl [§ 237 odst. 1 písm. c), § 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c) o. s. ř.]. Dovolací soud totiž neshledal, že by právní otázky, na jejichž posouzení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, měly charakter zásadního právního významu (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Konstatoval, že ze zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nevyplývá, že stavby zřízené osobou odlišnou od oprávněné osoby jsou ve vlastnictví osoby, jíž byly pozemky vydány (arg. § 22 odst. 7 cit. zák., rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 1176/96). Jako irelelevantní posoudil rovněž námitku kolaudace předmětné stavby (až) v průběhu restitučního řízení, když právní význam má v daném ohledu vznik stavby jako předmětu vlastnického práva, přičemž je nerozhodné, že dosud nebylo vydáno kolaudační rozhodnutí (R 44/1993).
Takto nastíněný výklad ve věci relevantního jednoduchého práva stěžovatel rozporuje tvrzením, dle něhož bez souhlasu vlastníka pozemku nikdo nemůže získat majetek tím způsobem, že něco postaví na cizím pozemku ( sp. zn. II. ÚS 78/98 ), když v době konání restitučního řízení se na vydávaný pozemek jako na cizí pohlíží. V této souvislosti rovněž namítá, jak již učinil i v řízení před obecnými soudy, že nebyl demolován betonový podstavec, jenž byl součástí pozemku a na němž se předmětná stavba nachází. Právní význam přisuzuje i skutečnosti, že teprve v roce 1996 byla realizována její kolaudace a následně převedena na třetí osobu, čímž došlo k poškození restituovaných nemovitostí jako celku. Stěžovatel takto spatřuje v meritorním výsledku sporu dotčení ve svém ústavně zaručeném základním právu zakotveném v čl. 11 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod a domáhá se, aby Ústavní soud citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, nálezem zrušil.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
Porušení práv v rovině práva jednoduchého, nalézající odraz v relevantním zásahu do ústavních práv stěžovatele, Ústavní soud po přezkoumání obsahu napadených rozhodnutí neshledal. Ta jsou v dostatečném rozsahu, logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, přičemž závěry, ke kterým obecné soudy dospěly a na něž postačí pro jejich srozumitelnost (včetně těch v usnesení Nejvyššího soudu vyslovených, jemuž sluší primárně a především výklad jednoduchého práva, § 14 a násl. zák. č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů) odkázat, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR. Vyjádřeno poněkud jiným způsobem, o aplikaci jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech jako svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat, se v daném případě evidentně nejedná (např. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 126/04 ,
III. ÚS 303/04 ,
II. ÚS 539/02 ,
IV. ÚS 221/04 a další).
Poukaz na z kontextu vytrženou tezi vyslovenou v nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 78/98 , který dopadal stran vymezení předmětu řízení, resp. sporné otázky na zcela zjevně odlišnou (a v rámci jí samotné extrémně specifickou) skutkovou a právní situaci, se potom jeví jako nepřiléhavý.
Z povahy postavení Ústavního soudu, jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti, stížnostních bodů návrhu ve spojení s dostatečným odůvodněním rozhodnutí obecných soudů, jakož i judikatury příkladmo uvedené podává se zjevná neopodstatněnost návrhu stěžovatele; proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. dubna 2006