Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Bulíře, zastoupeného JUDr. Kristiánem Lékem, advokátem, sídlem Seifertova 2919/12, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2025 č. j. 33 Cdo 900/2025-244 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 4. září 2024 č. j. 30 Co 197/2024-219, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Martina Baloga, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s právem na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Liberci (dále jen "okresní soud) rozsudkem ze dne 17. 4. 2024 č. j. 15 C 374/2020-197 ve znění usnesení ze dne 6. 5. 2024 č. j. 15 C 374/2020-207 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal z titulu vad díla na vedlejším účastníkovi zaplacení 692 644 Kč s příslušenstvím, a uložil stěžovateli nahradit náklady řízení vedlejšímu účastníkovi ve výši 119 850 Kč a České republice ve výši 450 Kč.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 22 800 Kč.
4. Uvedené soudy vyšly z toho, že stěžovatel jako objednatel v postavení spotřebitele a vedlejší účastník jako zhotovitel uzavřeli smlouvu o dílo, v níž se dohodli, že se jejich závazkový vztah řídí zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Vzhledem k tomu, že se tím zhoršuje postavení spotřebitele, jde-li o úpravu reklamace vad díla, a smluvní strany nevyloučily aplikaci § 562 odst. 2 obchodního zákoníku, je tato dohoda neplatná (§ 262 odst. 1 věta druhá obchodního zákoníku). Proto se daný závazkový vztah (ve svém celku) řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Záruční doba k uplatnění vad díla uplynula dne 25. 7. 2017, čímž došlo k prekluzi do té doby neuplatněných práv z odpovědnosti za vady (§ 583 a 649 občanského zákoníku).
5. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a stěžovateli uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 550 Kč. Shledal, že závěry krajského soudu korespondují se závěry dovozenými ve sjednocujícím stanovisku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia R 60/2017 civ (rozsudek ze dne 13. 4. 2016 sp. zn. 31 Cdo 3737/2012) a v navazujících rozhodnutích (např. v rozsudku ze dne 14. 8. 2019 sp. zn. 32 Cdo 3322/2017), a že ani nemá žádný důvod se od těchto svých závěrů odchýlit.
6. Stěžovatel vytýká krajskému soudu, že se bez relevantního důvodu, tj. aniž by došlo ke změně ve skutkovém základu, odchýlil od svého závazného právního názoru vyjádřeného ve dvou předchozích kasačních rozhodnutích. Odvolávaje se na nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1275/10 (N 253/59 SbNU 581) a ze dne 9. 10. 2012 sp. zn. II. ÚS 1688/10 (N 167/67 SbNU 49) tvrdí, že krajský soud nedostál principu vázanosti soudu vlastním rozhodnutím.
7. Podle stěžovatele jsou napadené rozsudky i věcně nesprávné, neboť okresní i krajský soud argumentovaly hlediskem výhodnosti té které zákonné úpravy pro stěžovatele, přičemž akcentovaly, že zvolený režim jednoho nebo druhého zákoníku má být pro spotřebitele výhodnější. Výsledek, k němuž dospěly, označuje za absurdní s tím, že je v rozporu s logickým uvažováním - obecné soudy shledaly, že je pro něj jako spotřebitele výhodnější úprava občanského zákoníku, přestože podle ní nemohl být s ohledem na uplynutí záruční doby úspěšný, oproti právní úpravě podle obchodního zákoníku, podle které by v řízení úspěšný být mohl. "Posvětil-li" tento názor Nejvyšší soud, je podle stěžovatele postup obecných soudů v rozporu se zásadou autonomie vůle plynoucí z čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy.
8. Stěžovatel dodává, že se fakticky smířil s tím, že jeho žaloba nebyla úspěšná, avšak téhož výsledku mohlo být dosaženo již v roce 2022. Stal se obětí "justičního ping-pongu", která nese zvýšené náklady řízení, aniž by na tom měl nějakou vinu. Za postačující případně považuje zadostiučinění v podobě tzv. akademického výroku, kterým by bylo konstatováno porušení jeho práva, neboť je zřejmé, že s ohledem na napadené usnesení Nejvyššího soudu by v dalším řízení neuspěl, ledaže by Ústavní soud shledal důvodnou i jeho meritorní argumentaci.
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Ústavní soud předesílá, že předmětem ústavněprávního přezkumu je soudní řízení a v něm vydaná soudní rozhodnutí jako jeden celek a vady takového řízení mohou být důvodem ke zrušení napadených rozhodnutí, mají-li za následek jejich neústavnost. Krajský soud, jak v napadeném rozsudku připustil, pochybil tím, že ve svém kasačním rozhodnutí (č. j. 30 Co 279/2020-194) danou problematiku neřešil v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, aniž by zde byly důvody pro odchýlení se od ní (viz bod 4 a 10). Neshledal-li Nejvyšší soud právní názor krajského soudu vadným (byť se tak stalo v rámci kvazimeritorního přezkumu, kterým zkoumání přípustnosti dovolání na základě kritérií stanovených v § 237 o. s. ř. nepochybně je), nelze mít za to, že by namítané pochybení mohlo mít nějaký dopad na výsledek daného řízení (na jeho ústavnost).
12. Ústavní soud tímto nezpochybňuje závěry o závaznosti (kasačního) usnesení odvolacího či dovolacího soudu, jak plynou z výše uvedených nálezů, nemůže však pominout ani princip (ústavněprávní příkaz) vázanosti soudu zákonem (čl. 95 odst. 1 Ústavy), s nímž by kolidovalo, kdyby soud vědomě vydal nezákonné rozhodnutí. Současně nelze přejít, že krajský soud v bodě 12 napadeného rozsudku (a předtím u jednání dne 4. 9. 2024) vysvětlil důvod, proč původně zastával jiný právní názor (tedy že by aplikace právního názoru plynoucího z předchozí judikatury vedla k upření výhody objednatele jako spotřebitele) a proč jej změnil (tedy že Nejvyšší soud vydal usnesení ze dne 28. 3. 2023 sp. zn. 23 Cdo 1382/2022, v němž řešil, zda není dán důvod pro odchýlení se od předchozí judikatury).
13. Ústavní soud dále považuje za potřebné zmínit, že zásada závaznosti (a potažmo "neměnnosti") právního názoru odvolacího soudu v občanském soudním řízení není ústavně chráněnou hodnotou per se, ale je třeba na ni nahlížet prostřednictvím zásady předvídatelnosti soudních rozhodnutí, jež plyne z principů právního státu a ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces (srov. bod 19 a násl. nálezu ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 3285/22
). Z tohoto důvodu Ústavní soud zkoumal, zda stěžovatel nebyl v důsledku změny právního názoru krajského soudu zkrácen na svém právu skutkově a právně argumentovat.
14. Stěžovatel v tomto ohledu žádné námitky nevznáší, a ani Ústavní soud žádný ústavně-právní deficit nezjistil. Na jednání konaném dne 4. 9. 2024 byl stěžovatel na změnu právního názoru krajským soudem upozorněn a mohl se k tomu vyjádřit. Měl také možnost jej napadnout v dovolacím řízení, což také učinil. Přestože postup soudů nelze vzhledem k původně nesprávnému závěru odvolacího soudu označit za ideální, na možnosti právní argumentace v daném řízení stěžovatel zkrácen nebyl. Protože spornou zde byla toliko otázka právní, nemohl být zkrácen ani na svém právu argumentovat skutkově; o tzv. překvapivém rozhodnutí krajského soudu či Nejvyššího soudu ve výše uvedeném smyslu tudíž hovořit nelze.
15. Ke stěžovatelově argumentaci judikaturou Ústavního soudu možno doplnit, že v případech řešených Ústavním soudem nálezem ve věcech sp. zn. III. ÚS 1275/10
a
sp. zn. II. ÚS 1688/10
byl soud v jiné procesní situaci. V obou případech bylo zřejmé, že zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem mohlo vést k jinému výsledku soudního řízení. Tomu tak ale v nyní v posuzované věci není, což připouští i sám stěžovatel.
16. Stěžovatel dále označuje právní názor obecných soudů za věcně nesprávný a argumentuje tím, že je v rozporu s pravidly logického myšlení, maje za to, že režim občanského zákoníku, ač ho má jako spotřebitele chránit, jej staví v tomto segmentu (v rámci souboru práv a povinností smluvních stran) do méně výhodné pozice, než kdyby byl aplikován obchodní zákoník. Soudy mu však podrobně vysvětlily, proč podle nich nelze posuzovat "výhodnost" použití konkrétního právního předpisu ad hoc, tedy až v okamžiku, kdy je třeba v úvahu připadající právní úpravu aplikovat, ale již k datu uzavření smlouvy. Tento závěr je pro posouzení věci stěžejní, je podložen dnes již ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a z ústavněprávního hlediska je udržitelný.
17. Do ústavní roviny věc neposouvá ani námitka porušení zásady autonomie vůle, neboť její hranice stanoví zákon, zejména § 262 odst. 1 a 4 obchodního zákoníku a § 55 odst. 2 občanského zákoníku.
18. K námitce stěžovatele o důsledcích tzv. soudního "pingpongu" Ústavní soud připouští, že stěžovatelem vynaložené náklady řízení se v důsledku postupu odvolacího soudu nesporně zvýšily. V projednávané věci však lze pouze hodnotit, zda soudy nerozhodly ve výroku o náhradě nákladů řízení ústavně nekonformně (tedy ve zjevném rozporu se zákonem), což se nestalo, neboť hodnotily úspěšnost a neúspěšnost stěžovatele v řízení.
19. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. ledna 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu