USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové
a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobce V. B.,
zastoupeného JUDr. Kristiánem Lékem, advokátem se sídlem v Praze 3, Seifertova
2919/12, proti žalovanému M. B., zastoupenému Mgr. Nikolou Čutta Vavruškovou,
advokátkou se sídlem v Liberci, Moskevská 640/55, o zaplacení 692 644 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 15 C 374/2020, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v
Liberci ze dne 4. 9. 2024, č. j. 30 Co 197/2024-219, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení 11 550 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Nikoly Čutta
Vavruškové, advokátky.
Žalobce se domáhal zaplacení 692 644 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného
obohacení, které žalovaný na jeho úkor získal plněním ze smlouvy o dílo
uzavřené dne 18. 6. 2012 (dále jen „smlouva o dílo“), od které žalobce
odstoupil. V posuzované věci Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 1. 6. 2021, č. j. 15
C 374/2020-74, zamítl žalobu o zaplacení 692 644 Kč s příslušenstvím a rozhodl
o nákladech řízení. Tento rozsudek Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v
Liberci usnesením ze dne 31. 1. 2022, č. j. 30 Co 156/2021-98, zrušil a věc
vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud v Liberci poté rozsudkem ze dne 14. 11. 2022, č. j. 15 C 374/2020-133, žalobu znovu zamítl. Krajský soud v Ústí nad
Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 21. 11. 2023, č. j. 30 Co
32/2023-174, i tento rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně. Rozsudkem ze dne 4. 9. 2024, č. j. 30 Co 197/2024-219, Krajský soud v Ústí nad
Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek ze dne
17. 4. 2024, č. j. 15 C 374/2020-197, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 5. 2024, č. j. 15 C 374/2020-207, kterým Okresní soud v Liberci (dále jen „soud
prvního stupně“) žalobu znovu zamítl, a uložil žalobci povinnost nahradit na
nákladech řízení žalovanému 119 850 Kč a České republice 450 Kč; současně
odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 18. 6. 2012 smlouvu,
v níž se žalovaný zavázal provést pro žalobce rekonstrukci střechy domu na
adrese XY, za sjednanou cenu 471 024 Kč včetně DPH (dále jen „smlouva o dílo“);
žalobce při uzavírání smlouvy o dílo jednal výlučně pro svoji osobní potřebu. Účastníci se dohodli, že se jejich vztah řídí příslušnými ustanoveními
obchodního zákoníku a sjednali záruční dobu v délce 60 měsíců od převzetí díla. Žalovaný rekonstrukci střechy provedl a zhotovené dílo žalobci dne 25. 7. 2012
předal. Na počátku roku 2020 žalobce zjistil výskyt plísně v jedné z obytných
místností domu, nechal si zpracovat dva znalecké posudky ke stanovení rozsahu
biotického poškození stavby a k posouzení technického stavu střechy. Znaleckým
posudkem, který byl žalobci předán 8. 5. 2020, byly zjištěny vady střechy v
podobě 1) nevhodně použité krytiny šikmé střechy, 2) vadně zajištěné
průvzdušnosti střešní konstrukce při absenci předepsaných odváděcích otvorů a
3) nepředání dokumentace vlastníkovi. V řízení bylo postaveno najisto, že až po
uplynutí smluvené záruční lhůty přistoupil žalobce k vytknutí vad a k uplatnění
svého nároku objednatele z odpovědnosti za vady díla v podobě odstoupení od
smlouvy (dne 29. 7. 2020 žalobce z důvodu vad uvedených ve znaleckém posudku
žalovanému oznámil, že odstupuje od smlouvy o dílo, a vyzval ho k vydání
bezdůvodného obohacení ve výši ceny díla). Na podkladě těchto skutkových zjištění odvolací soud v první řadě dovodil, že
došlo-li k uzavření smlouvy o dílo 18. 6. 2012, tedy dříve, než nabyl účinnosti
zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„o. z.“), je namístě vztah účastníků s ohledem na § 3028 odst. 3 o. z. poměřovat zákonem č.
40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“), popř. zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním
zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“). Odvolací soud s vědomím právních závěrů vyslovených Nejvyšším soudem v
rozhodnutí ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1349/2006, přehodnotil svůj právní
názor na existenci důvodů pro odchýlení se od názoru Nejvyššího soudu na otázku
právního režimu smlouvy uzavřené bez dohody o vyloučení aplikace § 562 odst. 2
obch. zák. Připomněl, že Nejvyšší soud své rozhodnutí ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1069/2014, podle něhož volba obchodního zákoníku pro regulaci
reklamace vad díla směřuje ke zhoršení postavení objednatele, který není
podnikatelem (je v postavení spotřebitele), jestliže strany dohodou nevyloučily
aplikaci § 562 odst. 2 obch. zák. a tato volba je tedy z toho důvodu neplatná,
založil na porovnání právní úpravy občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 a obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013, pokud jde o
postup objednatele při vytýkání vad díla. Obchodním zákoníkem uložená povinnost
objednatele dílo po předání prohlédnout či zařídit jeho prohlídku s vynaložením
odborné péče, je tím, co – v porovnání s úpravou občanského zákoníku – zatěžuje
objednatele navíc; takový požadavek lze klást na profesionály coby subjekty
obchodního práva, nelze to však spravedlivě očekávat od spotřebitelů. Výhoda
objednatelů v právních vztazích podřízených občanskému zákoníku spočívá v
možnosti reklamovat vady díla v průběhu celé záruční doby, jejíž minimální
délku navíc občanský zákoník stanoví. Odvolací soud připustil, že jeho právní
názor vyjádřený v předchozím rozhodnutí v projednávané věci nepřiložil
dostatečnou relevanci skutečnosti, že právní úprava odpovědnosti za vady v
obchodním zákoníku v sobě zahrnovala právě zmíněnou konstrukci povinnosti
objednatele podle § 562 odst. 1 obch. zák. Nyní při znalosti závěrů vyslovených
v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1382/2022,
shledal odvolací soud tuto skutečnost stěžejní. Uzavřel, že vzhledem k tomu, že
žalobce (objednatel) uzavřel smlouvu o dílo jako osoba, která není
podnikatelem, a jelikož si strany smlouvy pro regulaci reklamace vad díla
zvolily použití obchodního zákoníku (§ 262 odst. 1 obch? zák.), aniž ve smlouvě
nevyloučily aplikaci § 562 odst. 2 obch. zák., je ujednání o volbě obchodního
zákoníku jako práva rozhodného neplatné; zhoršilo se totiž postavení žalobce
jako spotřebitele (§ 52 odst. 3 obč. zák.). Pokud jde o posouzení, zda volbou
obchodního zákoníku dochází ke zhoršení postavení smluvní strany, která není
podnikatelem, v porovnání s úpravou občanského zákoníku, vyšel z toho, že
dojde-li ke zhoršení, byť jen v jednom jediném právu účastníka smlouvy o dílo,
pak už se o takový stav jedná. Předmětem úsudku o této otázce je stav panující
v okamžiku, kdy je smlouva uzavřena, nikoliv stav existující v okamžiku, kdy u
spotřebitele nastanou konkrétní skutkové okolnosti, pro něž by se aplikace
obchodního zákoníku jevila pro něj výhodnější.
To znamená, že již v době
uzavření smlouvy o dílo musí být zřejmé, kterou právní úpravou se bude řídit. Je nepřípustné, aby teprve následně vzniklé okolnosti (zde vědomost žalovaného
o skutečnostech způsobujících vadnost plnění) byly rozhodné pro aplikaci
obchodního zákoníku. Je-li dohoda stran smlouvy o dílo z uvedených důvodů
neplatná, znamená to, že právní vztah stran ze smlouvy o dílo se jako celek
řídí občanským zákoníkem. Odvolací soud akcentoval, že Nejvyšší soud neshledal
důvod odchýlit se od závěrů formulovaných v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo1069/2014
nebo v rozhodnutí velkého senátu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 31 Cdo 3737/2012,
uveřejněném pod číslem 60/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále
jen „R 60/2017“), v němž řešil vztah mezi § 262 odst. 1 a § 262 odst. 4 obch. zák., a dovodil, že § 262 odst. 4 obch. zák. poskytuje osobě, která není
podnikatelem (spotřebiteli) v rámci obchodního závazkového vztahu ochranu tak,
aby užitím obchodního zákoníku neutrpěl na svých právech újmu tam, kde je pro
něj prospěšnější úprava obsažená (na ochranu spotřebitele) v občanském
zákoníku. Je-li tato ochrana potřebná jen proto, že strany smlouvy o dílo se
písemně dohodly, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v
§ 261 obch. zák., se řídí obchodním zákoníkem (aniž současně vyloučily aplikaci
§ 562 odst. 2 obch. zák., pak odtud logicky plyne, že taková dohoda o volbě
obchodního zákoníku směřuje ke zhoršení postavení účastníka smlouvy, který není
podnikatelem. Ustanovení § 262 odst. 1 obch. zák. pak výslovně prohlašuje
dohodu o volbě obchodního zákoníku, která směřuje ke zhoršení postavení
účastníka smlouvy, který není podnikatelem, za neplatnou. Řečené platí tím
spíše, že § 262 odst. 1 obch. zák. prohlašuje dohodu o volbě obchodního
zákoníku za neplatnou již tehdy, jestliže ke zhoršení postavení účastníka
smlouvy, který není podnikatelem, teprve směřuje. Na R 60/2017 odkazují
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3322/2017, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2341/2021. Obchodní zákoník zakotvuje objednateli povinnost provést odbornou prohlídku
díla, a to ihned po jeho předání anebo v nejbližší možné době, což právní
úprava občanského zákoníku objednateli neukládá. Zcela irelevantním je to, zda
v důsledku konkrétních (zde navíc až po uzavření smlouvy o dílo nastolených)
skutkových okolností se následně bude objednateli jevit jeho pozice vůči
zhotoviteli výhodnější, např. v podobě časového úseku pro notifikaci vady a
volbu konkrétního práva vůči zhotoviteli. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, v němž požaduje, aby
dovolací soud otázku „možnosti aplikace úpravy obchodního zákoníku týkající se
tzv. vědomých vad díla a možnost uplatnění vad i po uplynutí záruční doby“, na
které je napadené rozhodnutí založeno, posoudil jinak, než byla řešena v
rozsudku ze dne 13. 4. 2016, sp. zn.
31 Cdo 3737/2012, uveřejněném pod číslem
60/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále opět jen „R 60/2017“), v
němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že písemná dohoda stran smlouvy o dílo, že
jejich závazkový vztah (který nespadá pod vztahy uvedené v § 261 obch. zák.) se
řídí obchodním zákoníkem, směřuje ke zhoršení právního postavení objednatele,
který není podnikatelem, jestliže se strany současně nedohodly, že k včasnému
oznámení vad díla postačí, oznámí-li je objednatel zhotoviteli v záruční době
(§ 562 odst. 2 obch. zák., § 649 obč. zák.); taková dohoda je neplatná, což
znamená, že právní vztah stran ze smlouvy o dílo se jako celek řídí občanským
zákoníkem (ve znění účinném do 31. 12. 2013). Dovolatel připomíná, že smyslem
této judikaturní úpravy (vycházející původně z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1069/2014) je ochrana smluvní strany smlouvy o dílo, která není
podnikatelem, v případě podmínek pro notifikaci vad díla. Občanskoprávní úprava
postupu objednatele při vytýkání vad (včetně stanovení lhůty, po jejímž marném
uplynutí právo reklamovat zaniká) je zásadně vůči spotřebiteli příznivější než
úprava v obchodním zákoníku; obchodněprávní úprava totiž klade na objednatele
vyšší nároky, neboť má povinnost po předání předmětu díla tento prohlédnout
nebo zařídit jeho odbornou prověrku profesionálem. Takovou míru odpovědnosti za
kvalitu provedeného díla a s tím spojené sankce v podobě prekluze práva z
odpovědnosti za vady občanskoprávní úprava na spotřebitele neklade, ponechává
jim možnost reklamovat vady v průběhu celé záruční doby, jejíž minimální délku
navíc stanoví. Protože se účastníci nedohodli na tom, že k včasnému oznámení
vad díla postačí, oznámí-li objednatel vady díla zhotoviteli v záruční době,
měla by přednost zásadně úprava občanského zákoníku. Záruční doba v dané věci
však uplynula 25. 7. 2017 a při aplikaci občanského zákoníku by došlo k
prekluzi do té doby neuplatněných práv žalobce z odpovědnosti za vady. Žalobce
v tomto směru souzní s názorem senátu, který věc předkládal velkému senátu k
rozhodnutí, podle něhož samotná volba obchodního zákoníku není ujednáním, které
by zhoršovalo právní postavení spotřebitele, neboť obsahuje „pojistku“ v podobě
§ 262 odst. 4 obch. zák., jež má vést k tomu, že se v konkrétní věci použije
příslušná úprava občanského zákoníku, aniž by však dohoda o volbě obchodního
zákoníku byla považována za neplatnou. Velký senát sice tuto argumentaci
neakceptoval, avšak jím vyslovené závěry považuje dovolatel za nepřijatelné ve
své situaci, kdy mu soudy upřely (pro něj zjevně výhodnější) aplikaci
obchodního zákoníku ohledně tzv. vědomých vad díla z důvodu, že musel provést
odbornou prověrku díla. Žalobce je přesvědčen, že volba obchodního zákoníku by
v nyní posuzovaném případě nemohla vést ke zhoršení jeho postavení, neboť
prodlužuje možnost notifikovat vady díla u žalovaného i poté, co uplynula
prekluzivní doba stanovená v režimu občanského zákoníku (§ 649 obč. zák.). Nezbývá mu tudíž než předložit Nejvyššímu soudu argumentaci, kterou použil
odvolací soud ve svém v pořadí prvním rozhodnutí č. j.
30 Co 156/2021-98, na
kterou odkazuje. Dále odvolacímu soudu vytýká, že zatížil řízení vadou,
jestliže změnil svůj původní právní názor, aniž by v mezidobí došlo k jakékoliv
skutkové změně nebo změně judikatury, která by to odůvodňovala. Navrhl, aby
Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Žalovaný se vyjádřil k dovolacím námitkám, které označil za nedůvodné, a
navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání
je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 261 obch. zák. si strany mohou dohodnout, že jejich závazkový vztah,
který nespadá pod vztahy uvedené v § 261 obch. zák., se řídí tímto zákonem. Jestliže taková dohoda směřuje ke zhoršení právního postavení účastníka
smlouvy, který není podnikatelem, je neplatná. Podle § 562 obch. zák. je objednatel povinen předmět díla prohlédnout nebo
zařídit jeho prohlídku podle možnosti co nejdříve po předání předmětu díla
(odst. 1). Podle odst. 2 tohoto ustanovení soud nepřizná objednateli právo z
vad díla, jestliže objednatel neoznámí vady díla bez zbytečného odkladu poté,
kdy je zjistí nebo bez zbytečného odkladu poté, kdy je měl zjistit při
vynaložení odborné péče při prohlídce uskutečněné podle odstavce 1, nebo bez
zbytečného odkladu poté, kdy mohly být zjištěny později při vynaložení odborné
péče, nejpozději však do dvou let a u staveb do pěti let od předání předmětu
díla. U vad, na něž se vztahuje záruka, platí místo této lhůty záruční doba. Podle odst. 3 se ustanovení § 428 odst. 2 a 3 obch. zák. použijí obdobně na
účinky uvedené v odstavci 2. Odvolací soud s odkazem na R 60/2017 dospěl k závěru, že za situace, kdy se
strany smlouvy o dílo písemně dohodly – aniž současně vyloučily aplikaci § 562
odst. 2 obch. zák. – že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy
uvedené v § 261 obch. zák., se řídí obchodním zákoníkem, směřuje taková dohoda
o volbě práva ke zhoršení postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem. Za situace, kdy je dohoda uzavřená podle § 262 odst. 1 obch. zák. z uvedených
důvodů neplatná, znamená to, že právní vztah stran smlouvy o dílo se jako celek
řídí občanským zákoníkem.
Akcentoval přitom, že musí existovat rozhodný
okamžik, ke kterému se má potenciální směřování ke zhoršení postavení
spotřebitele posuzovat, jímž je okamžik uzavření smlouvy. Rozhodný okamžik
nelze posuzovat ad hoc vždy v situaci, kdy na straně spotřebitele nastanou
okolnosti, pro něž by se pro něj aplikace obchodního zákoníku jevila
výhodnější. Ustanovení § 262 odst. 1 obch. zák. prohlašuje dohodu o volbě obch. zák. za neplatnou již tehdy, jestliže ke zhoršení postavení účastníka smlouvy,
který není podnikatelem, teprve směřuje [tj. nevyžaduje, aby se s vlastním
uzavřením dohody o volbě obch. zák. v návaznosti na obsah závazkového právního
vztahu, pro který byla tato volba vykonána, pojil následek spočívající v tom,
že postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, se (již) zhoršilo]. Byť hmotněprávní úprava poskytuje spotřebiteli v mnohých ohledech výhodnější
postavení, právo je obecně nástrojem, který má sloužit všem jeho subjektům,
nejen spotřebitelům. Je nutné, aby byla všem subjektům bez rozdílu zajištěna
určitá míra právní jistoty a předvídatelnosti. Pokud by nebyl určen konkrétní
okamžik, ke kterému se má potenciální zhoršení postavení spotřebitele
posuzovat, a k takovému posuzování by mělo docházet ad hoc vždy, kdy by u
spotřebitele nastaly okolnosti, pro něž by se pro něj aplikace obchodního
zákoníku jevila výhodnější, nebyla by právní jistota a předvídatelnost právní
úpravy zajištěna ani pro jednu ze stran. Ze stejného důvodu je třeba souhlasit
s názorem, že je potřeba na smluvní vztah jako celek vždy aplikovat jediný
právní předpis, zde občanský zákoník. Těžištěm dovolání je nesouhlas dovolatele s uvedenými právními závěry, které
korespondují se závěry dovozenými v sjednocujícím rozhodnutí velkého senátu a v
navazujících rozhodnutích dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 14. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3322/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
21. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2341/2021), od nichž dovolací soud neshledává důvod
se na základě argumentace obsažené v dovolání odchýlit. Přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit ani výtky dovolatele, že odvolací
soud zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, jestliže v průběhu řízení změnil svůj právní názor, aniž tuto změnu
dostatečně přesvědčivě vyargumentoval. K vadám řízení (jsou-li skutečně dány)
dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014); o
takový případ se nejedná. Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního
práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší
soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. 6. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu