33 Cdo 2341/2021-230
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce P. J., sídlem XY, zastoupeného Mgr. Ester Šamajovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Křížkovského 617/10, proti žalované R. C., bytem XY, o 142.501 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 20 C 395/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2020, č. j. 15 Co 62/2020-173, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou po žalované domáhal doplatku ceny díla podle smluv - potvrzených objednávek č. 610/2013, 612/2012 a 621/2013 ve výši 177.066 Kč s příslušenstvím (úroky z prodlení). Okresní soud ve Frýdku - Místku rozsudkem ze dne 3. 7. 2019, č. j. 20 C 395/2017-94, řízení co do 16.053 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 21. 1. 2014 do zaplacení zastavil, žalované uložil zaplatit žalobci 142.501 Kč s 8,05% úroky z prodlení ze 46.701 Kč od 28. 1. 2014 do zaplacení, z 111.853 Kč od 21. 1. 2014 do 25.
7. 2016 a z 95.800 Kč od 26. 7. 2016 do zaplacení, v rozsahu 18.512 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 28. 1. 2014 do zaplacení žalobu zamítl, žalované uložil zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 24.542 Kč a státu 7.083 Kč (soudní poplatek z žaloby). Rozsudkem ze dne 29. 9. 2020, č. j. 15 Co 62/2020-173, Krajský soud v Ostravě v odvoláním napadeném rozsahu změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobu o 142.501 Kč s 8,05% úroky z prodlení ze 46.701 Kč od 28. 1. 2014 do zaplacení, z 111.853 Kč od 21.
1. 2014 do 25. 7. 2016 a z 95.800 Kč od 26. 7. 2016 do zaplacení, zamítl, žalované přiznal na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 11.254 Kč a povinnost zaplatit soudní poplatek z žaloby jí neuložil. Odvolací soud po právní stránce uzavřel, že uznání dluhu žalovanou z 18. 4. 2014 nemohlo mít za následek přetržení promlčecí doby, ani nemohlo založit běh nové desetileté promlčecí doby (§ 110 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“), protože je (absolutně) neplatným právním úkonem pro neurčitost (§ 37 odst. 1 obč. zák.).
Za neplatnou označil i dohodu účastníků o tom, že se jejich právní vztahy řídí zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“). Obchodní podmínky žalobce (podnikající fyzické osoby) ani žalovanou akceptované objednávky neobsahují ujednání, že ke včasnému oznámení vad díla postačí, oznámí-li objednatelka zhotoviteli vady v záruční době (§ 262 odst. 1 obch. zák.). Právo na doplatek ceny ze smluv o dílo se podle odvolacího soudu promlčelo, čehož se žalovaná – v systému neúplné apelace přípustným způsobem – dovolala (§ 100 odst. 1 obč. zák.).
Účinky rozhodčí žaloby podané 14. 8. 2014 rozhodci Mgr. Radimu Struminskému mohly být zachovány jen, pokud by žalobce podal u soudu žalobu do třiceti dnů od 23. 6. 2016, tj. do pondělí 25. 7. 2016 (§ 16 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 1. 12. 2016, dále jen „zákon č. 216/1994 Sb.“). Bylo-li řízení u soudu zahájeno až 22. 12. 2017, nemá podání rozhodčí žaloby na běh promlčecí doby žádný vliv a
tato skončí po uplynutí zákonné délky od okamžiku, kdy začala běžet poprvé. Účinky stavení promlčecí doby vyvolané rozhodčí žalobou odpadly (§ 112 obč. zák.) a tříletá promlčecí doba podle § 101 obč. zák., která začala běžet 28. 1. 2014, resp. 21. 1. 2014 (kdy mohla být práva vykonána poprvé), uběhla 27. 1. 2017, resp. 20. 1. 2017.
V dovolání žalobce oproti odvolacímu soudu prosazuje, že dohoda o tom, že se právní vztahy účastníků ze smluv o dílo řídí obchodním zákoníkem, není neplatná, protože se zřetelem k předmětu sporu – doplatek ceny – nezhoršuje právní postavení žalované (spotřebitelky). Okolnost, že obchodní podmínky neobsahují ujednání, že ke včasnému oznámení vad postačí, oznámí-li objednatelka zhotoviteli vady v záruční době, je bezvýznamná, neboť nejde o nároky z vad díla či o nároky v souvislosti s vadami díla.
K námitce promlčení neměl podle dovolatele odvolací soud přihlížet, „nelze-li bez dalších skutečností a důkazů posoudit její důvodnost.“ V řízení před soudem prvního stupně žalovaná tvrdila, že uznala dluh jen ve výši 500.000 Kč; uplynutí promlčecí doby neprokazovala. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně nevyplývá závěr o marném uplynutí promlčecí lhůty a námitku promlčení – opřenou o nové skutečnosti – vznesla žalovaná až v odvolacím řízení. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.
s. ř.). Podle § 241a odst. 1, věty první, o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu,
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Odvolací soud vyšel z toho, že žalobce se smlouvou z 26. 8. 2013 zavázal k dodání a montáži vnitřních stěn, elektroinstalace a zařízení o rozsahu a obsahu prvků dle cenové nabídky - přílohy č.
1. S žalovanou (objednatelkou) se dále dohodl, že k rozšíření díla nad rámec přílohy přistoupí písemnými dodatky nebo (podepsanými) zápisy ve stavebním deníku. Součástí smlouvy byly obchodní podmínky zhotovitele, které neobsahovaly ujednání, že ke včasnému oznámení vad díla stačí, oznámí-li objednatelka zhotoviteli vady v záruční době. Rozhodčí smlouvou (doložkou) z 26. 8. 2013 se strany dohodly, že veškeré majetkové spory ze smlouvy o dílo nebo v souvislosti s ní bude v rozhodčím řízení rozhodovat Mgr. Radim Struminský. Po smlouvě z 26. 8. 2013 následovaly tři samostatné smlouvy o dílo uzavřené formou objednávek, tj. tak, že žalovaná akceptovala cenovou nabídku žalobce. Objednávka č. 610/2013 ze 7. 10. 2013 zahrnovala dodání a montáž vinylových podlah v domě za cenu ve výši 98.518 Kč s DPH.
Žalovaná uhradila zálohu 50.000
Kč, doplatek žalobce snížil o hodnotu nedodaného materiálu (1.817 Kč) a zbytek ve výši 46.701 Kč se žalovaná zavázala zaplatit do čtrnácti dnů od předání díla, tj. ode dne 13. 1. 2014. Objednávka č. 612/2013 z 21. 10. 2013 se týkala dodání a montáže obkladů a dlažby v domě za cenu ve výši 88.895 Kč s DPH. Žalovaná zaplatila zálohu 60.000 Kč a doplatek 28.895 Kč se zavázala zaplatit do sedmi dnů od předání díla, tj. ode dne 13. 1. 2014. Objednávkou č. 621/2013 z 3. 12. 2013 se žalobce zavázal dodat a instalovat výrobky specifikované v nabídce označené „vícenáklady“, a to za cenu ve výši 107.194 Kč s DPH.
Žalobce cenu snížil o 24.236 Kč („méněnáklady“). Doplatek 82.958 Kč, resp. 66.905 Kč – po započtení částky náhrady nákladů rozhodčího řízení 16.053 Kč žalobcem – se žalovaná zavázala zaplatit do sedmi dnů od předání díla, tj. ode dne 13. 1. 2014. Žalobce závazky z objednávek 610/2013, 612/2012 a 621/2013 splnil, díla řádně provedl, dokončil a žalované předal. Jistina jeho pohledávky z titulu doplatku cen činila celkem 142.501 Kč (46.701 Kč - 610/2013, 28.895 Kč - 612/2013 a 66.905 Kč - 621/2013).
Žalovaná v uznávacím prohlášení z 18. 4. 2014 uznala dluh ve výši 855.971 Kč s příslušenstvím „za neuhrazenou cenu díla, účtovanou fakturami …“ Navrhla, že částku 500.000 Kč žalobci zaplatí do 12. 5. 2014, a uvedla: „O zůstatku dluhu budeme dál jednat.“ Na závěr listiny poznamenala: „K výše uvedené částce dodám konkrétní připomínky do 23. 4. 2014 písemně (elektronicky).“ Z obsahu právního úkonu odvolací soud zjistil, že žalovaná – mimo jiné – uznala nároky žalobce z faktur 087/2013 a 020/2014 (25.829 Kč + 87.871 Kč), z faktury 003/2014 (29.470 Kč) a z faktury 005/2014 (67.030 Kč).
Projevila ochotu uhradit 500.000 Kč, aniž současně specifikovala, o jaké konkrétní dlužné částky se jedná, což je významné proto, že vyúčtování se týkalo závazků z různých postupně uzavíraných smluv o dílo. Neurčitost nemohlo odstranit ani to, že žalovaná neformulovala připomínky proti rozdílu mezi částkami 855.971 Kč a 500.000 Kč. Rozhodčím nálezem ze 7. 8. 2015, sp. zn. S 271/14, Mgr. Radim Struminský rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci 634.674,85 Kč s příslušenstvím
(výrok III). Rozhodčí řízení bylo zahájeno 14. 8. 2014 (§ 14 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb.). JUDr. František Kubín, rozhodce druhého stupně, v nálezu z 13. 6. 2016, sp. zn. S 01/16-1, vyslovil nedostatek pravomoci k rozhodnutí v části týkající se nároků žalobce – mimo jiné – z objednávek č. 610/2013, č. 612/2012 a č. 621/2013, protože dospěl k závěru, že potvrzené objednávky jsou samostatnými smlouvami, na které se rozhodčí doložka z 26. 8. 2013 nevztahuje; výrok III rozhodčího nálezu ze 7. 8. 2015 proto zrušil. Právní zástupkyni žalobce byl nález doručen 23. 6. 2016. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že zjišťuje-li soud z obsahu právního úkonu, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., co bylo ujednáno, tj. jakou vůli podle jazykového vyjádření účastníci projevili, dospívá ke skutkovým zjištěním (srov. rozsudky ze dne 21. 10. 1999, sp. zn.
2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/2008, ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 26 Odo 1155/2005, ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1102/2008, ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1868/2015, a usnesení ze dne 19. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3050/2008, a ze dne 18.
6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 5364/2014). Výkladová pravidla se uplatní i při posuzování obsahu slovy vyjádřeného jednostranného právního úkonu (zde uznání dluhu). Oproti odvolacímu soudu, který vyhodnotil uznávací prohlášení žalované jako neurčité nejen z důvodu nejasné celkové výše, jehož se uznání týká, ale i pro chybějící vazby na konkrétní závazkové vztahy (smlouvy o díla), žalobce vlastní interpretací dovozuje opak, tj. že z jazykového vyjádření vyplývá explicitní uznání „týkající se určitého závazku v určité výši, přičemž ručně dopisované údaje na tom ničeho nemění.“ Taková námitka je typickým případem neregulérního uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1, věty první, o.
s. ř. Nesprávná, popř. neúplná skutková zjištění nejsou způsobilým dovolacím důvodem (skutkový stav věci je v dovolacím řízení nezpochybnitelný) a ani hodnocení důkazů opírající se o zásadu zakotvenou v § 132 (§ 211) o. s. ř. nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. K dohodě účastníků o tom, že jejich závazkové vztahy ze smluv o dílo podléhají úpravě obchodního zákoníku. Závazkové vztahy – mimo těch, které jsou uvedeny v § 261 obch. zák. – lze podřídit obchodnímu zákoníku písemnou dohodou stran.
Je-li dohoda neplatná, protože zhoršuje postavení strany, která není podnikatelem, je závazkový právní vztah, jehož se neplatná dohoda týká, platný a bude se řídit občanským zákoníkem, jako kdyby dohody nebylo (§ 267 odst. 3 obch. zák.). Nejvyšší soud se výkladem ustanovení § 262 odst. 1 a 4 obch. zák. detailně zabýval. - V rozsudku ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2589/2010, přijal a odůvodnil závěr, že volba obchodního zákoníku podle jeho ustanovení § 262 odst. 1 pro regulaci zprostředkovatelské smlouvy uzavřené s fyzickou osobou, která není podnikatelem a je v postavení spotřebitele, směřuje ke zhoršení jejího postavení, jestliže strany dohodou nevyloučily aplikaci § 651 obch. zák. - V rozsudku ze dne 16.
12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1069/2014, odvolacímu soudu vytknul, že v souladu se smyslem právní úpravy na ochranu spotřebitele za pomoci ustanovení § 262 odst. 1 obch. zák. nedovodil, že volba obchodního zákoníku pro regulaci reklamace vad díla směřuje ke zhoršení postavení žalovaných (nepodnikatelů v postavení spotřebitelů), jestliže strany dohodou nevyloučily aplikaci § 562 odst. 2 obch. zák. - Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia v rozsudku ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 31 Cdo 3737/2012, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 60/2017, neshledal důvod pro odchýlení se od závěrů formulovaných v rozsudku ze dne 16.
12. 2014, sp. zn.
33 Cdo 1069/2014:
„Ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák. poskytuje osobě, která není podnikatelem (spotřebiteli) v rámci obchodního závazkového vztahu ochranu tak, aby užitím obchodního zákoníku neutrpěl na svých právech újmu tam, kde je pro něj prospěšnější úprava obsažená (na ochranu spotřebitele) v občanském zákoníku. Je-li tato ochrana potřebná jen proto, že strany smlouvy o dílo se písemně dohodly, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261 obch. zák., se řídí obchodním zákoníkem, aniž současně vyloučily aplikaci § 562 odst. 2 obch. zák., pak odtud logicky plyne, že taková dohoda o volbě obchodního zákoníku směřuje (směřovala) ke zhoršení postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem.“ Dále připomněl, že „ustanovení § 262 odst. 1 obch. zák. prohlašuje dohodu o volbě obchodního zákoníku za neplatnou již tehdy, jestliže ke zhoršení postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, teprve směřuje (nevyžaduje, aby se s vlastním uzavřením dohody o volbě obchodního zákoníku v návaznosti na obsah závazkového právního vztahu, pro který byla tato volba vykonána, pojil následek spočívající v tom, že postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, se (již) zhoršilo).“ Pokud dohoda stran smlouvy, že se jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261 obch. zák., řídí obchodním zákoníkem, směřuje ke zhoršení právního postavení objednatele (nepodnikatele), je taková dohoda neplatná a právní vztah jako celek (včetně promlčení) podléhá občanskému zákoníku.
- V rozsudku ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3322/2017, odvolacímu soudu vytknul, že v intencích shora uvedených rozhodnutí neaplikoval ustanovení § 262 odst. 1 obch. zák., tj. neposuzoval otázku platnosti dohody o volbě práva, ale dovodil různý právní režim pro smluvní strany, jimiž na straně objednatelů vystupovali žalovaní jako spotřebitelé a na straně zhotovitelky žalobkyně jako podnikatelka. Závazkové právní vztahy představují strukturovaný konglomerát různých práv a povinností často vzájemně podmíněných, propojených a navazujících.
Bez ohledu na to, o jaká práva a povinnosti v konkrétním případě jde (předmět sporu), je závěr odvolacího soudu o neplatnosti dohody podřizující právní vztahy účastníků ze smluv o dílo (úpravě věci) obchodnímu zákoníku v plné shodě s judikaturou dovolacího soudu. K dovolání se promlčení práva uplatněného žalobou v odvolacím řízení (§ 205a písm. f/ o. s. ř.). V rozsudku ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 33 Cdo 5003/2009, Nejvyšší soud – s odkazem na rozsudky ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 162/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 13/2005, ze dne 29.
10. 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45/2004, a ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
101/2008 – konstatoval, že „k
promlčení práva na základě námitky vznesené až v průběhu odvolacího řízení podléhajícího režimu neúplné apelace lze přihlédnout jen tehdy, vyplývá-li závěr o promlčení práva ze skutečností, jež vyšly najevo nebo byly zjištěny před soudem prvního stupně, anebo ze zjištění učiněného na základě důkazů navržených před soudem prvního stupně.“ V projednávané věci žalovaná sice namítla promlčení v průběhu odvolacího řízení, ale skutkové okolnosti, na kterých byla námitka založena (obsah smluvních ujednání, splatnost doplatků, uznávací prohlášení, průběh rozhodčího řízení o totožných nárocích žalobce) byly zjištěny v řízení před soudem prvního stupně. Jestliže odvolací soud promlčené právo žalobci nepřiznal, rozhodl v souladu judikaturou dovolacího soudu. Neuvedl-li dovolatel žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 4. 2022
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu