33 Cdo 5364/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce
J. L., zastoupeného JUDr. Martou Černou, advokátkou se sídlem Praha 1,
Senovážné náměstí 23, proti žalovanému J. Š., zastoupenému JUDr. Tomášem
Kaplanem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Havlíčkova 404/2, o 1.005.271,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C
109/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soud v Praze ze dne
10. 6. 2014, č. j. 15 Co 127/2014-177, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 15.294,40 Kč k rukám JUDr. Marty Černé, advokátky se sídlem Praha 1,
Senovážné náměstí 23, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
do zaplacení a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi těmito účastníky a
o náhradě nákladů řízení státu; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Ztotožnil se se soudem prvního stupně, jenž po zhodnocení provedených
důkazů dospěl k právnímu závěru, že účastníky uzavřená smlouva o úschově je
absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „obč.
zák.“ (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.), pro neurčitost podmínek výplaty
depozita (předmětu úschovy), kterou se nepodařilo odstranit ani za pomoci
výkladu podle § 35 odst. 2 obč. zák. Schovatelka JUDr. Z. V. - rovněž původně
žalovaná - proto není ve sporu pasivně věcně legitimovaná a povinnost
žalovaného - kupujícího (složitele) z kupní smlouvy zaplatit kupní cenu žalobci
- prodávajícímu (oprávněnému) nebyla částečně splněna složením peněz do úschovy
(§ 567 odst. 1 a § 588 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Podle 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V posuzované věci žalovaný k vymezení přípustnosti dovolání uvádí, že „napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a také
některé právní otázky je třeba, aby dovolací soud řešil, neb doposud nebyly
řešeny či byly řešeny jinak“. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 25. 9. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 4/2014, přijal a odůvodnil právní názor, že pokud má být
dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na
řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu
dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které
„ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem
odchyluje. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím
soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání
zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má
(podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. též rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSCR 36/2014, nebo ze dne 19. 2. 2015, sen. zn. 29 NSCR 2/2015). Údaj o tom, od které „ustálené rozhodovací
praxe“ řešící právní otázku neplatnosti právního úkonu (zde smlouvy o úschově)
pro neurčitost ve smyslu § 237 o. s. ř., jakož i právní otázku započitatelnosti
pohledávky žalovaného na pohledávku žalobce v souvislosti s institutem
společného jmění manželů, se odvolací soud odchýlil, nebo od kterých svých
rozhodnutí by se měl při řešení těchto otázek dovolací soud odchýlit, se však z
obsahu dovolání nepodává. Odkaz na rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn.
20 Cdo 1981/2002, ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 399/2003, a
ze dne 31. 10. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3077/2010, je nepřípadný, neboť zmiňovaná
rozhodnutí jsou skutkově odlišná a nejednalo se v nich o případ, kdy smlouva o
úschově byla pro neurčitost neplatná. Současně z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2
o. s. ř.) nelze vysledovat, kterou konkrétní právní otázku, na jejímž řešení
závisí rozhodnutí odvolacího soudu, považuje žalovaný za dosud dovolacím soudem
nevyřešenou. Lze uzavřít, že žalovaný nedostál své povinnosti v dovolání
vymezit, které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné. Mimo rámec uvedeného se sluší uvést, že žalovaný ani neuplatnil jediný v úvahu
přicházející dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. V dovolání sice
zpochybňuje správnost právních závěrů odvolacího soudu, že smlouva o úschově
uzavřená dne 12. 4. 2011 je pro neurčitost podmínek výplaty depozita absolutně
neplatným právním úkonem a že jeho závazek z kupní smlouvy zaplatit kupní cenu
nezanikl splněním, avšak činí tak procesně neregulérním způsobem. Dovolací soud
ustáleně judikuje, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, tj. činí-li z obsahu
smlouvy zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, a to i pomocí
výkladu projevu vůle ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., dospívá ke skutkovým
zjištěním. O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení)
jde až tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti
účastníků právního vztahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10.
1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 73/2000, dále jeho rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20
Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3/2002 pod č. 46, a
např. rozhodnutí ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 25. 9.
2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, ze
dne 6. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 728/2004, a ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 33 Cdo
3401/2012, jež obstálo i v ústavní rovině; Ústavní soud proti němu podanou
ústavní stížnost odmítl usnesením ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 865/14 ).
Výtky žalovaného primárně míří proti skutkovým zjištěním, na nichž odvolací
soud založil právní posouzení věci (ostatně srov. jeho argumentaci, že odvolací
soud na základě nesprávného a neúplně zjištěného skutkového stavu věci dospěl k
nesprávným právním závěrům). Odvolacímu soudu totiž vytýká, že nesprávným
výkladem obsahu ujednání v článcích III. a IV. smlouvy o úschově dospěl k
nesprávnému závěru, že jednotlivá ujednání o podmínkách výplaty depozita si
vzájemně odporují a jsou proto neurčitá, a že výkladem obsahu kupní smlouvy ze
dne 21. 4. 2011 nezjistil, že účastníci si v ní sjednali jako místo plnění
kupní ceny depozitní účet JUDr. Z. V. Vlastním výkladem oproti odvolacímu soudu
dovozuje, že ujednání obsažená v článcích smlouvy o úschově si vzájemně
neodporují, jsou jednoznačná a tudíž určitá, a že kupní smlouva obsahuje dohodu
účastníků, že místem plnění kupní ceny je depozitní účet advokátky. Předestírá-
li odlišné skutkové závěry týkající se obsahu konkrétních ustanovení smlouvy o
úschově a smlouvy kupní, jež následně právně hodnotí jinak než odvolací soud
(tj. vyvozuje z nich právní závěr, že smlouva o úschově je platným právním
úkonem podle § 37 odst. 1 obč. zák. a že jeho závazek z kupní smlouvy zaplatit
žalobci kupní cenu zanikl částečně složením peněz na účet advokátky ve smyslu §
567 odst. 1 obč. zák.), nezpochybňuje právní posouzení věci, ale skutková
zjištění, jež byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem významná. Pomíjí,
že uplatněním dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 1 o. s. ř. není
zpochybnění právního posouzení věci založeného na odlišném skutkovém zjištění,
než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Skutkový základ sporu
nelze úspěšně zpochybnit a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné
právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a
contrario).
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věta
první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá
o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné usnesení, může žalobce
podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 18. června 2015
JUDr.
Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu