33 Cdo 1868/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobce Mgr. R. T., zastoupeného Mgr. et Mgr. Michaelou Semelovou, LL.M.,
advokátkou se sídlem Zlín, Štefánikova 167, proti žalovanému J. Š.,
zastoupenému JUDr. Radovanem Zubkem, advokátem se sídlem Brno, Dykova 2, o
zaplacení 161.929,25 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod
sp. zn. 43 C 268/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 7. 11. 2012, č. j. 44 Co 355/2011-92, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2012, č. j. 44 Co
355/2011-92, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci dne 8. 7. 2005 uzavřeli příkazní smlouvu, v níž se žalobce zavázal poskytnout žalovanému
právní služby spočívající v mimosoudním i soudním uplatnění pohledávky ze
směnek na řad žalovaného vůči jeho dlužníkovi L. H. ve výši 2.600.000 Kč a v
následném výkonu rozhodnutí. Dohodli si, že za poskytnuté právní služby náleží
žalobci smluvní odměna ve výši 10 % skutečně vymožené pohledávky bez DPH a
soudních a exekučních poplatků, splatná do pěti dnů od převzetí vymožené částky
od dlužníka oproti vystavení daňového dokladu s tím, že žalobce je oprávněn
odečíst svou odměnu od vymožené pohledávky. Téhož dne žalovaný udělil žalobci
plnou moc k zastupování ve všech právních věcech, výkonu veškerých právních
úkonů, podání návrhů a žádostí, uzavírání smírů a narovnání s tím, že se jedná
i o speciální plnou moc ve věci uplatnění pohledávky 2.600.000 Kč vůči
dlužníkovi L. H. Žalobce v rámci poskytování právních služeb jednal se
žalovaným, jeho dlužníkem, s bankou Volksbank a. s. a podal tři směnečné
platební rozkazy (přičemž ve všech případech bylo řízení zastaveno pro
nezaplacení soudního poplatku). Poté, co banka realizovala prodej nemovitosti
dlužníka, zaplatil dlužník na základě výzvy žalobce dlužnou částku přímo
žalovanému. V souvislosti ukončením poskytování právních služeb dne 7. 7. 2008
žalobce vyúčtoval žalovanému odměnu ve výši 161.929,25 Kč včetně DPH podle
advokátního tarifu, žalovaný ji však neuhradil. Z takto zjištěného skutkového
stavu věci soud prvního stupně dovodil, že účastníci uzavřeli smlouvu příkazní
podle § 724 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“ (viz. § 3028 zákona č. 89/2012
Sb.). Protože žalobce za žalovaného v požadovaném směru (za účelem vymožení
pohledávky 2.600.000 Kč) jednal, soud prvního stupně dospěl k závěru, že
žalobci vzniklo právo na odměnu, avšak nikoli ve sjednaném rozsahu; došlo totiž
k odstoupení od smlouvy z důvodu, že žalovaný již netrval na soudním vymáhání
pohledávky. Jelikož byla odměna sjednána v příkazní smlouvě a žalobci vzhledem
k jeho povolání odměna za výkon náleží (§ 730 odst. 1 obč. zák.), soud prvního
stupně uzavřel, že žalobci přísluší mimosmluvní odměna určená podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v rozhodném znění (dále jen „advokátní
tarif“), a to ve výši odpovídající částce uplatněné žalobou. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 11. 2012, č. j. 44 Co
355/2011-92, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Převzal skutkový stav
zjištěný soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním závěrem, že
žalobci nepřísluší právo na smluvní odměnu, jelikož nebyly splněny podmínky pro
její vznik. Konstatoval, že v dané věci byla sjednána odměna za výsledek (10 %
z vymožené částky).
Právo na odměnu by žalobci vzniklo jen při naplnění účelu
příkazní smlouvy- vymožení pohledávky tím způsobem, že žalobce převezme dlužnou
částku od dlužníka a potvrdí dlužníkovi plnění dluhu. K tomu však nedošlo. Ačkoliv žalobce učinil některé úkony právní služby, nevedly k výsledku
smluvenému ve smlouvě. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k právnímu
závěru, že žalobci nenáleží právo na mimosmluvní odměnu, neboť ustanovení § 1
odst. 1 advokátního tarifu stanoví, že sjednání smluvní odměny vylučuje nárok
na odměnu mimosmluvní.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Nesouhlasí s právním
závěrem odvolacího soudu, že nebyly naplněny podmínky pro vznik práva na
smluvní odměnu. V řízení vyšlo najevo, že učinil několik úkonů právní služby, a
svědecká výpověď L. H. navíc potvrzuje skutečnost, že pohledávka skutečně
vymožena byla. Zpochybňuje správnost výkladu obsahu příkazní smlouvy odvolacím
soudem, podle kterého mu měl nárok na odměnu vzniknout pouze tehdy, dojde-li k
vymožení plnění tak, že je přijme od dlužníka a přijetí plnění dlužníku
potvrdí. Má za to, že ujednání si platebního místa nelze považovat za podmínku
vzniku nároku na odměnu. Je přesvědčen, že bylo prokázáno, že k uspokojení
pohledávky žalovaného došlo na základě jím provedených úkonů právní služby,
tedy že se o její vymožení přičinil. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ztotožňuje s výkladem obsahu smluvního ujednání v příkazní
smlouvě odvolacím soudem a navrhuje dovolání žalobce pro zjevnou bezdůvodnost
odmítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srovnej čl. II bod
1., 7. zákona č. 404/2012 Sb., čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále
opět jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným (§ 240 odst. 1 o.
s. ř.) za splnění podmínky jeho advokátního zastoupení (241 odst. 1 a 4 o. s.
ř.) a je přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž
bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm.
a/ o. s. ř.).
Žalobce podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) nenamítá žádnou z
vad uvedených v § 242 odst. 3 větě druhé o. s. ř. a jejich existence nevyplývá
ani z obsahu spisu. Dovolací soud se proto dále zabýval dovolací námitkou, jak
ji žalobce závazně po obsahové stránce vylíčil (§ 242 odst. 3 věta první o. s.
ř.).
Žalobce zpochybnil správnost závěru, že mu nevzniklo právo na odměnu z
příkazní smlouvy, námitkou proti skutkovému závěru odvolacího soudu, že vznik
nároku na odměnu byl spjat s vymožením pohledávky předáním dlužné částky
žalobci, který o tom vystaví dlužníkovi potvrzení.
Dovolací soud se zabýval námitkou směřující proti výkladu obsahu
smluvního ujednání o smluvní odměně za poskytnuté právní služby, která
vystihuje uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že zjišťuje-li soud z obsahu smlouvy,
a to i pomocí výkladu projevu vůle podle § 35 odst. 2 obč. zák., co bylo jejími
účastníky ujednáno (tj. k čemu směřovala jejich vůle), jde o skutkové zjištění.
O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde teprve
tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků
právního vztahu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999,
sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 73/2000, dále jeho rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99,
uveřejněný pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura,
rozhodnutí ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 25. 9. 2003, sp.
zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, ze dne 6. 1.
2005, sp. zn. 26 Cdo 728/2004, a ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3401/2012,
jež obstálo i v ústavní rovině; Ústavní soud proti němu podanou stížnost odmítl
usnesením ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 865/14).
Oproti odvolacímu soudu žalobce prosazuje, že úmyslem smluvních stran
bylo takové ujednání o odměně, podle něhož mu vznikne právo na odměnu v případě
vymožení pohledávky, přičemž její výše (10 %) se bude odvíjet od skutečně
vymožené částky.
Prostřednictvím § 241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v
provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem,
který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický
rozpor. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části
tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze
napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost
lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu,
jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení,
není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl
uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý,
že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení
důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše
uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Podle § 35 odst. 2 obč. zák., je třeba vykládat právní úkony vyjádřené
slovy nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. předpokládá, že o obsahu právního
úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje výkladová pravidla,
která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Jazykové
vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být vykládáno nejprve
prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých
pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či
systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu).
Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná
vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli
účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření
úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák.
nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných
výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného
slovy, který učinili účastníci v dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který
existoval v době jejich smluvního ujednání (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010). Jsou-li pojmy použité k
jazykovému vyjádření obsahu písemné smlouvy natolik jednoznačné, že z nich
nelze ani s přihlédnutím k tvrzené vůli účastníka smlouvy usuzovat na jiný
obsah tohoto právního úkonu, nelze obsah smluvního ujednání vyložit v rozporu s
jazykovým projevem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2001, sp.
zn. 25 Cdo 1569/99).
V daném případě si účastníci v listině nazvané „Objednávka právních
služeb“ sjednali, že předmětem právních služeb bude „uplatnění pohledávky ve
výši 2.600.000 Kč s příslušenstvím, z titulu směnek, na řad klienta, vůči
dlužníkovi L. H., IČ 68666608, místem podnikání Svitavská 35, Blansko, včetně
mimosoudního i soudního uplatnění a následného výkonu rozhodnutí“ (dále jen
„předmětná pohledávka“). Pod nadpisem „Odměna a její splatnost“ si ujednali, že
„za právní poradenství se sjednává smluvní odměna dle ustanovení § 3 vyhl. č.
177/1996 Sb., advokátního tarifu ve výši 10 % z výše skutečně vymožené shora
uvedené pohledávky bez DPH a soudních a exekučních poplatků, splatná do 5 dnů
od převzetí vymožené částky od dlužníka oproti vystavení daňového dokladu.
Klient výslovně uděluje advokátovi pokyn, aby svoji odměnu odečetl od vymožené
pohledávky“.
Uvedené ujednání nelze vykládat jinak než tak, že účastníci, kteří
uzavřeli příkazní smlouvu ve smyslu § 724 a násl. obč zák. (tento závěr nebyl
napaden), si sjednali za poskytnuté právní služby smluvní odměnu, která žalobci
náleží v případě, že vyvine činnost směřující k vymožení předmětné pohledávky a
dojde k jejímu vymožení, přičemž odměna bude činit 10 % z částky skutečně
vymožené. Současně si výslovně sjednali i to, že předmětem právních služeb bude
jak soudní tak i mimosoudní uplatnění předmětné pohledávky, z čehož plyne, že
pojem „vymožení“ nelze v dané věci spojovat výhradně s úspěchem v soudním
řízení či jeho případným ukončením až úspěchem v řízení vykonávacím. Jiné
podmínky pro vznik práva na odměnu než tyto dvě (činnost žalobce směřující k
vymožení pohledávky a její vymožení) výkladem ujednání dovodit nelze. Zbývající
část ujednání je třeba považovat pouze za dohodu o postupu, jakým dojde k
převedení vymoženého obnosu věřiteli v případě, že dlužník uhradí dlužnou
částku na účet žalobce; nejde tedy o podmínku vzniku práva na odměnu. Je třeba
uzavřít, že skutkový závěr odvolacího soudu, podle kterého byl vznik práva na
odměnu z příkazní smlouvy vázán na splnění dalších podmínek (že žalobce
převezme dlužnou částku od dlužníka a že dlužníku přijetí plnění potvrdí), nemá
oporu v provedeném dokazování a není tudíž správný. Neobstojí proto ani
skutkový závěr odvolacího soudu, že úkony právní služby provedené žalobcem
nevedly ke smluvenému výsledku podle příkazní smlouvy.
Jelikož se žalobci prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst.
3 o. s. ř. podařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu,
dovolací soud jej zrušil (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.) a věc mu
vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne
v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. srpna 2016
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu