Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové (soudkyně zpravodajky) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. K., t. č. ve Vazební věznici Praha 4 - Pankrác, zastoupeného Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem, sídlem Varšavská 714/38, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. září 2025, č. j. 8 Azs 118/2025-52, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího správního soudu s tím, že jím došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 6, čl. 7 odst. 2, čl. 8, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2, čl. 3, čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Zároveň navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen "ministerstvo"), rozhodnutím ze dne 21. 2. 2025, č. j. OAM-1467/ZA-ZA15-LE05-EX-2024, rozhodlo, že stěžovateli se podle § 12, § 13 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o azylu"), neuděluje azyl a podle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu mu nelze udělit ani doplňkovou ochranu. Stěžovatel je občanem Ukrajiny, která požádala Českou republiku o jeho vydání k trestnímu stíhání. Stěžovatel byl vzat do vydávací vazby a české soudy rozhodly o přípustnosti jeho vydání, které následně povolil ministr spravedlnosti. Podstata stíhaného jednání spočívá v tom, že stěžovatel v roce 2015 měl z důvodu osobní nevraživosti napadnout poškozeného a způsobit mu středně těžká zranění s více než třítýdenními následky. Stěžovatel požádal v České republice o udělení mezinárodní ochrany, neboť se obává zejména ohrožení života v důsledku probíhajícího válečného konfliktu. Zároveň považuje trestní stíhání za vykonstruované. Ministerstvo v dané věci nezjistilo, že by stěžovatel byl na Ukrajině pronásledován za uplatňování svých politických práv, z rasových, náboženských, národnostních a podobných důvodů (§ 12 zákona o azylu). Zároveň nebyl azyl udělen ani žádnému jeho rodinnému příslušníkovi (§ 13 zákona o azylu). Po seznámení se s rodinnou, sociální a ekonomickou situací stěžovatele dospělo ministerstvo k závěru, že nejsou splněny ani podmínky pro udělení humanitárního azylu (§ 14 zákona o azylu). Podle ministerstva je vyloučené, aby byla stěžovateli udělena doplňková ochrana, neboť existuje důvodné podezření, že se na Ukrajině dopustil vážného zločinu. Ze shromážděných materiálů vyplývá, že podezření vůči stěžovateli je podložené. Stěžovatel sám sice svou vinu popřel, nicméně i z jeho vyjádření je zřejmé, že ke skutku došlo. Sám stěžovatel uvedl, že nebýt války, vrátil by se na Ukrajinu a trestní řízení podstoupil, z čehož ministerstvo dovodilo, že nemá reálnou obavu o jeho nespravedlnost. K závěru o podloženosti podezření dospěly i trestní soudy rozhodující o přípustnosti stěžovatelova vydání, které zároveň jako dostatečné vyhodnotily záruky poskytnuté ukrajinskou stranou. Obsáhlé konkrétní námitky ohledně důkazní síly jednotlivých důkazů mají řešit soudy v trestním řízení. Ministerstvo naopak zohlednilo významné rozpory v jednotlivých stěžovatelových výpovědích před různými českými orgány veřejné moci.
3. Proti rozhodnutí ministerstva podal stěžovatel žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl rozsudkem ze dne 14. 5. 2025, č. j. 20 Az 6/2025-66. Ministerstvo se podle městského soudu řádně zabývalo všemi zákonnými podmínkami pro vyloučení udělení doplňkové ochrany. Městský soud považoval za správné úvahy o klasifikaci stíhaného jednání jako vážného zločinu podle zákona o azylu. Důvodnost podezření ze spáchání tohoto jednání vyplývá jak z extradičních rozhodnutí, tak z materiálů poskytnutých ukrajinskými orgány a konečně i z výpovědi samotného stěžovatele, který přinejmenším přiznal, že byl u napadení poškozeného (a nejde tedy o zcela uměle vytvořenou konstrukci). Ani pochybení v postupu ukrajinských orgánů nikterak nevylučují důvodnost podezření ze spáchání trestného činu. Na stěžovatelův návrh městský soud provedl některé další důkazy, které však nikterak nezpochybnily výše uvedené závěry. Určité nesrovnalosti mezi svědeckými výpověďmi nezpochybňují podezření jako celek.
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud odmítl napadeným usnesením. Podle něj postup městského soudu odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího správního soudu (obdobný případ řešil Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 27. 8. 2025, č. j. 1 Azs 140/2025-27). Azylové řízení má odlišný předmět od řízení extradičního. Správní soudy nerozhodují o vině. V dané věci správní orgán i městský soud provedly vlastní posouzení dané věci a neodkázaly jen na extradiční spis. Existující pochybnosti o skutkovém ději nezakládají povinnost státu udělit doplňkovou ochranu. Městský soud řádně kvalifikoval předmět trestního řízení jako "vážný zločin".
5. Stěžovatel namítá, že soudy protiprávně vyloučily možnost udělení mezinárodní ochrany osobám, které jsou důvodně podezřelé ze spáchání trestného činu. Zcela tak z azylového řízení vyloučily námitky týkající se důvodnosti trestního řízení. Ve svém důsledku má tak žadatel o mezinárodní ochranu velmi omezenou možnost se proti trestnímu řízení bránit. Za velmi sporný považuje stěžovatel názor, že v azylovém řízení se nerozhoduje o vině, neboť automaticky vede k určité povrchnosti a nekvalitnosti soudního rozhodování. Hranice mezi důvodným podezřením a usvědčením je podle stěžovatele velmi neostrá (nejde totiž o dvě odlišné kategorie). Podle stěžovatele je nutné v azylovém řízení (při aplikaci tzv. vylučujících klauzulí) hodnotit totožnou množinu důkazů jako v trestním řízení a je nutné tyto důkazy hodnotit týmž způsobem. Žádné námitky obhajoby nelze vyloučit. Ačkoliv stěžovatel nepolemizuje se závěrem soudů o "nižším důkazním standardu" azylového řízení, nelze jej zaměňovat za úplnou rezignaci na hodnocení důkazů a vypořádání námitek obhajoby. Soudy v azylovém řízení hrubě porušily svou povinnost reagovat na předložené důkazy.
6. Dále stěžovatel namítá, že soudy ignorovaly smysl institutu mezinárodní ochrany, který stojí na určité nedůvěře v domovský stát žadatele. To azylové řízení odlišuje od řízení extradičního, které je naopak založeno na důvěře ve smluvního partnera České republiky. Česká republika by měla hledět na skutečnosti předložené domovským státem jako na pouhá tvrzení, aniž by jim přiznávala presumpci správnosti. Obsah extradičního spisu sám o sobě nemůže založit důvodnost podezření ze spáchání trestného činu, nepřidají-li se k němu další na domovském státě nezávislé skutečnosti. Opačným přístupem by Česká republika docílila stavu, že domovský stát může svou aktivitou zabránit udělení mezinárodní ochrany, což je v jasném rozporu se smyslem tohoto institutu. Absurdnost takového stavu je zřejmá tím spíše, že žadatel může jen velmi obtížně vyvrátit tvrzení domovského státu. Nedůvodné trestní stíhání je přitom typickým příkladem pronásledování, kvůli němuž existuje institut mezinárodní ochrany. Otázka jejího udělení se tak omezí na otázku stylistických schopností domovského státu. Z judikatury samotného Nejvyššího správního soudu vyplývá, že samotná extradiční žádost nezakládá důvodné podezření. Ve stěžovatelově případě se toto podezření opírá pouze o obsah extradičního spisu, obsahujícího navíc významné rozpory.
7. Návrh na odklad vykonatelnosti odůvodňuje stěžovatel tím, že po jeho vydání na Ukrajinu bude bezodkladně odveden do armády a poslán na frontu, přestože trestní řízení proti němu je nedůvodné a očekává rychlé zproštění obžaloby. V současné válečné situaci se tak nebude moci do České republiky vrátit ani tehdy, ukáže-li se jeho obvinění zcela nepravdivé.
8. V doplnění ústavní stížnosti, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 15. 10. 2025, stěžovatel uvádí, že z novějších práv o situaci na Ukrajině vyplývá závažnější hrozba, že po vydání bude v ukrajinské věznici mučen nebo vystaven nelidskému a ponižujícímu zacházení podle čl. 3 Úmluvy. K tomu stěžovatel odkazuje na zprávy Vysokého komisaře OSN pro lidská práva, zprávu Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických, závěry Výboru OSN proti mučení, zprávy Výboru proti mučení Rady Evropy, publikaci Dánské imigrační služby a rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Tato nebezpečí jsou pak v případě stěžovatele individualizována tím, že se stal obětí nepravdivého obvinění, což naznačuje zájem ukrajinských orgánů na stěžovatelově osobě. Dále je s odpírači vojenské služby zacházeno hůře. Stěžovatelova rodina se navíc pokusila jeho případ v České republice medializovat (včetně malé veřejné demonstrace), což může rovněž vyústit v odvetné akce ukrajinských orgánů. Tyto skutečnosti stěžovatel uplatňuje až v řízení před Ústavním soudem, neboť jde o důkazy relativně nové a správní soudy se jimi nemohly zabývat.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. V první řadě musel Ústavní soud odmítnout skupinu námitek, které stěžovatel uplatnil až v řízení o ústavní stížnosti (jde o námitky uplatněné v doplnění ústavní stížnosti). Tyto námitky jsou totiž z hlediska přezkumu Ústavním soudem nepřípustné (srov. usnesení ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. III. ÚS 1982/24 ). V řízení o mezinárodní ochraně obecně platí, že všechny relevantní skutečnosti je žadatel povinen uvést primárně ve správním řízení, protože ani čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2013/32/EU, o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany, neslouží k zohledňování skutečností, které mohly být uplatněny již v řízení před správními orgány (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2015, č. j. 10 Azs 194/2015-32 nebo usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2024, č. j. 9 Azs 176/2024-48).
12. Námitky uvedené v doplnění ústavní stížnosti se obsahově zcela míjejí s důvody, které stěžovatel uplatnil ve správním a soudním řízení. Například v části Ad C) jeho žaloby k městskému soudu stěžovatel doslova uvádí "já jsem však ve své azylové žádosti netvrdil, že bych byl pronásledován ukrajinským státem, nýbrž že se obávám pronásledování ruským státem. Ukrajinský stát tak není v mém případě (potenciální) původce pronásledování". Podobné vyjádření stěžovatel učinil i v řízení, které ministerstvo vedlo o jeho žádosti, kde za výhradní zdroj strachu z porušování lidských práv uvedl válečný konflikt. Změna argumentace, podle které mu hrozí nebezpečí ze strany ukrajinského státu, je v této fázi řízení nepřípustná. Pokud by skutečně šlo o nové skutečnosti, jak stěžovatel v doplnění ústavní stížnosti naznačuje, nic mu nebrání uplatnit je v tzv. opakované žádosti u příslušného správního orgánu (srov. např. usnesení ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. I. ÚS 2407/24 ).
13. Jde-li o námitky směřující proti obsahu napadeného rozhodnutí, považuje Ústavní soud za nutné připomenout, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Interpretace a aplikace zákonných a podzákonných právních norem, které nešetří základní práva v co nejvyšší míře, při současném dodržení účelu aplikovaných právních norem, pak znamenají porušení základního práva či svobody. K tomu ovšem v posuzovaném případě nedošlo.
14. Těžiště stěžovatelovy argumentace tvoří z většiny obecné či hypotetické námitky, které však nemají žádný reálný podklad ve stěžovatelově konkrétní věci. Prostřednictvím těchto obecných tvrzení se stěžovatel pokouší přesvědčit Ústavní soud k aplikaci principů azylového řízení takovým způsobem, který by fakticky znemožňoval neposkytnutí ochrany jakémukoliv podezřelému. To však zjevně neodpovídá ani textu, ani smyslu zákona o azylu. Stěžovatel se obecnými a vesměs důkazně nepodloženými námitkami pokouší stavět správní soudy (a nyní i Ústavní soud) do role orgánu, jehož povinností je vyvrátit každou skutkovou pochybnost ohledně jednání, pro něž má být vydán k trestnímu řízení.
Kromě její nereálnosti (pro absenci možnosti uplatnění suverénní pravomoci v daném trestním řízení) neodpovídá taková role ani právním předpisům, ani ustálené praxi České republiky. Lze naopak konstatovat, že městský soud i Nejvyšší správní soud rozhodly v souladu s ustálenou praxí, pokud se zabývaly naplněním kategorie "důvodného podezření". Možnost jeho "vykonstruovanosti", která je teoreticky přítomna vždy, dokud nejsou v daném trestním řízení provedeny všechny dostupné důkazy, nemění nic na normativním rámci, podle kterého nemá být důvodně podezřelé osobě udělena ochrana.
Systém mezinárodní spolupráce je založen na vzájemné důvěře (posílený navíc principem důvěry správních soudů ve správnost rozhodnutí českých trestních soudů), která však není slepá, nýbrž opírá se především o ustálenou a fungující praxi. Neexistují-li v určitých typech případů poznatky o zneužívání institutu vydání k trestnímu stíhání ukrajinskými orgány, není důvodu možnost takového zneužití předpokládat jen proto, že jí vydávaná osoba namítne.
15. Namítá-li stěžovatel, že uvedená praxe vede k "povrchnímu" rozhodování o důvodnosti trestního stíhání, nepovažuje Ústavní soud takový stav za neústavní. Jde o logický důsledek toho, že Česká republika není v dané věci vykonavatel trestní spravedlnosti, nýbrž pouze zkoumá, zda jiný stát je k takovému výkonu způsobilý. Jakkoliv lze stěžovateli přisvědčit, že žádné námitky obhajoby nelze v azylovém řízení vyloučit, jejich "středobod" však musí být v duchu výše uvedeného zcela odlišný oproti trestnímu řízení, mají-li vést nejen k rozhodnutí o stěžovatelově nevydání, nýbrž dokonce k rozhodnutí o poskytnutí mezinárodní ochrany. Stěžovatel v tomto směru zřejmě zaměňuje kategorie "nedůvodného trestního stíhání", kterému jsou osoby nezřídka vystaveny v každé zemi, s neschopností určitého státu vést spravedlivé trestní řízení.
16. Jde-li o konkrétní námitky, lze stěžovatele odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí a předchozího rozsudku městského soudu. V nich jsou především přesvědčivě vyloženy podmínky, za nichž doplňkovou ochranu udělit nelze (viz body 19 a 20 napadeného usnesení). Dále se v nich řádně uvádí, že soudy nevycházely jen z obsahu extradičního spisu (viz bod 21 usnesení). Soudům lze proto přisvědčit, že důvodnost podezření proti stěžovateli rozhodně nevyplývá jen ze "stylizačních schopností" ukrajinských orgánů. Rozpory mezi jednotlivými důkazy, které soudy vzaly v potaz a které nejsou pro trestní řízení nikterak netypické, musí vyřešit příslušné orgány činné v trestním řízení a nikoliv správní soudy v České republice.
17. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Ústavní soud zvlášť nerozhodoval, neboť o opodstatněnosti ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně poté, co obdržel spis městského soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. října 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu