Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele D. K. a stěžovatelky M. K., obou zastoupených Mgr. Dušanem Havlenou, advokátem, sídlem Boženy Němcové 1602, Blatná, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2024, č. j. 3 Tdo 201/2024-609, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. září 2023, č. j. 4 To 250/2023-578, a rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 23. února 2023, č. j. 3 T 103/2021-474, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu ve Strakonicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresního státního zastupitelství ve Strakonicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jejich ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích (dále jen "okresní soud") byli stěžovatelé uznáni vinnými ze spáchání pokračujícího přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020. Toho se podle soudu dopustili, stručně řečeno, tak, že jako osoby ovládající společnost X, jejím jménem na internetu inzerovali možnost spolupráce s touto společností (výkon práce z domova), přičemž při registraci požadovali poplatek mezi 290 Kč a 500 Kč, ačkoliv věděli, že k žádné reálné spolupráci nedojde. Tímto způsobem poškodili přes 1300 osob a způsobili jim celkovou škodu ve výši 476 700 Kč. Za to byl každý z nich odsouzen k peněžitému trestu ve výši 200 000 Kč a stěžovatelka k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu 5 let. K závěru o vině stěžovatelů dospěl soud zejména na základě výpovědí poškozených a listinných důkazů, které orgánům činným v trestním řízení poskytli (emaily, dopisy, atd.). Návrhy stěžovatele na doplnění dokazování (ve směru poctivosti podnikání stěžovatelů a spokojenosti jiných klientů) soud zamítl pro nadbytečnost, neboť nikterak nemohou změnit prokazatelné poškození 1337 poškozených. Ostatně stěžovatelům nic nebránilo předložit tyto důkazy dříve.
3. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatelé odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se zcela ztotožnil se všemi právními i skutkovými závěry okresního soudu. Jde-li o uložený trest, ani ten neshledal nepřiměřeně přísný (ba právě naopak), neboť v podstatě pouze pokrývá způsobenou škodu, k jejíž úhradě nebyli stěžovatelé zavázáni. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé byli původně ke stejnému trestu odsouzeni trestním příkazem, měli 4 roky na zajištění si finančních prostředků pro případ eventuálního odsouzení rozsudkem.
4. Proti usnesení krajského soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Mezi závěry soudů nižších stupňů a obsahem provedených důkazů neshledal Nejvyšší soud žádný relevantní rozpor. Namítali-li stěžovatelé, že peněžitý trest je nedobytný, a tudíž byl uložen v rozporu se zákonem, pak podle Nejvyššího soudu taková skutečnost z provedeného dokazování nevyplynula. Zprávy o zdravotním stavu stěžovatele jsou deset let staré a krajský soud prokázal, že stěžovatel vlastní byt.
5. Stěžovatelé namítají, že žádný ze soudů nedokázal vyvrátit jejich obhajobu, že jimi vybrané prostředky sloužily na pokrytí nákladů spolupráce s jejich klienty. Ti, kteří se společností spolupracovali, obdrželi slíbené protiplnění. Většina poškozených potvrdila, že od stěžovatelů (resp. jimi ovládané společnosti) obdržela nabídku práce, avšak nereagovali na ni a vrácení registračního poplatku se nedomáhali. Poškození navíc z informačních materiálů předem věděli, o jaké práce se jedná. Stěžovatelé trvají na tom, že jejich jednání lze možná považovat za naivní, avšak nebylo nikdy vedeno v úmyslu neoprávněného obohacení se.
6. Obhájce stěžovatelů vypověděl zastoupení několik dnů před posledním hlavním líčením, které je klíčové (byl v něm vydán napadený rozsudek), avšak soud odmítl k žádosti stěžovatelů hlavní líčení odročit. Stěžovatelé se nebyli schopni sami adekvátně hájit a soud všechny jejich důkazní návrhy zamítl (texty inzerátů a texty registračních listů potvrzujících obhajobu stěžovatelů). Odročení hlavního líčení nic nebránilo. Stěžovatelé byli připraveni soudu předložit zhruba 50 uzavřených dohod o provedení práce, aby vyvrátili obžalobu, podle které byla uzavřena jen jedna. K tomu je třeba zohlednit, že stěžovatel je těžce psychicky nemocný člověk, který nedokáže reagovat rychle a pružně jako zdraví lidé. U soudu byl neustále napomínán, aby se vyjadřoval rychle. Zároveň lze mít pochybnosti, zda stěžovatel v současné době chápe smysl trestního řízení.
7. Při ukládání peněžitého trestu soudy nezohlednily jeho faktickou nedobytnost. Stěžovatelé nemají fakticky žádné peněžní prostředky. I přes maximální snahu stěžovatelky (stěžovatel vyžaduje neustálou zdravotní péči) tak hrozí, že peněžitý trest bude přeměněn na trest odnětí svobody. Těchto poměrů si byly soudy vědomy, a přesto trest uložily.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností, což mimo jiné uznává i stěžovatel ve své stížnosti. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem. Také hodnocení provedených důkazů v trestním řízení je činností zásadně prováděnou obecnými soudy, do kterých však Ústavní soud zasáhne, pokud obecný soud přehlédne ústavněprávní procesní význam zákazu libovůle či osobní svobody.
10. Stěžovatelé v ústavní stížnosti pouze opakují svoji obhajobu z trestního řízení, aniž by však reflektovali skutečnost, že soudy se v napadených rozhodnutích s jejich argumenty obsáhle a přesvědčivě vypořádaly a obhajobu jako celek vyvrátily. Stěžovatelé se tak pokouší stavět Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, která si sama posoudí provedené důkazy a dospěje k autonomnímu závěru o (ne)vině stěžovatelů. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší už s ohledem na procesní zásady, podle nichž je řízení před Ústavním soudem vedeno. V napadených rozhodnutích Ústavní soud žádné kvalifikované vady neshledal.
11. Soudy (a zejména okresní soud) činnost stěžovatelů jasně popsal a uvedl důvody, pro které v ní spatřoval trestnou činnosti. Důkazně jsou pak jeho závěry podloženy výpověďmi mnoha stovek svědků, přičemž s výjimkou výpovědí samotných stěžovatelů závěr o vině žádný důkaz nezpochybnil. Jejich obhajoba tak zůstává (na rozdíl od závěrů obecných soudů) v rovině důkazně nepodložených tvrzení, nevyvolávajících žádné důvodné pochybnosti. Nebylo tedy namístě aplikovat pravidlo in dubio pro reo.
12. Přisvědčit nelze ani námitkám o porušení ústavních procesních práv. Jde-li o právo účinně se hájit, hodnotí Ústavní soud vždy ústavní konformitu řízení jako celku a nikoliv každé jeho dílčí části, neboť důsledky určitého vadného postupu mohou v dalších fázích řízení vymizet. I kdyby tak v dané věci okresní soud pochybil, jestliže nedal stěžovatelům delší dobu na nalezení nového obhájce pro poslední hlavní líčení (což Ústavní soud tímto nepředjímá), nemůže být takový postup důvodem zrušení všech napadených rozhodnutí, neboť přinejmenším v odvolacím a dovolacím řízení byli stěžovatelé po celou dobu zastoupeni obhájcem. Stěžovatelé podle obsahu napadených rozhodnutí ani v jednom opravném prostředku tuto námitku neuplatnili, a nedali tak trestním soudům příležitost zvážit její opodstatněnost. Z napadených rozhodnutí rovněž nevyplývá, že by se stěžovatelé nedokázali účinně hájit sami. Naopak je z nich patrná jejich výrazná procesní aktivita (viz např. bod 40 rozsudku okresního soudu).
13. Zároveň soudy přesvědčivě odůvodnily zamítnutí dalších důkazních návrhů, jejichž nadbytečnost je vzhledem k provedenému dokazování (v podstatných skutečnostech nerozporné výpovědi mnoha stovek svědků) zcela zřejmá. Žádné relevantní důkazy stěžovatelé nepředložili ani v rámci odvolacího řízení.
14. Je nutné odmítnout i námitky týkající se protiústavnosti uloženého peněžitého trestu. Soudy se podmínkami pro jeho uložení výslovně zabývaly (viz bod 50 usnesení Nejvyššího soudu a bod 30 usnesení krajského soudu), přičemž jejich závěrům nelze nic vytknout. V řízení bylo zjištěno, že kromě obohacení trestnou činností vlastní stěžovatelé rovněž byt.
15. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. března 2025
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu