USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 6. 2024 o dovolání, které podali obviněný Daniel KOREJS, a obviněná Miroslava KOREJSOVÁ, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 9. 2023, sp. zn. 4 To 250/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 103/2021, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných Daniela Korejse a Miroslavy Korejsové odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 3 T 103/2021, byli obvinění Daniel Korejs a Miroslava Korejsová uznáni vinnými přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020 ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že nejméně v době od 2. 1. 2012 do 4. 3. 2015, z původního sídla společnosti na adrese Stavbařů 468, 386 01 Strakonice, společnost D.M.K. COMPANY spol. s r.o., IČ: 260 348 24, se sídlem náměstí Přátelství 1518, 102 00 Praha (dříve RUSIANA, s. r. o., IČ: 260 34 824, se sídlem Stavbařů 468, 386 01 Strakonice), prostřednictvím Daniela Korejse, a Miroslavy Korejsové, kteří měli a mají rozhodující vliv na řízení společnosti D.M.K. COMPANY spol. s r.o., IČ: 260 34 824, z pozice společníka společnosti a jednatelky společnosti, v zájmu společnosti a v rámci její činnosti, v úmyslu získat neoprávněný prospěch inzerovali na internetových stránkách na-doma-prace.webnode.cz, rusiana.webnode.cz a www.prace-na-doma.wbs.cz, nabídku spolupráce se společností D.M.K. COMPANY spol. s r.o., IČ: 260 34 824, požadujíce za registraci od žadatelů částku od 290 Kč do 500 Kč, když tyto částky byly poškozenými zasílány na účty společnosti D.M.K. COMPANY spol. s r.o., IČ: 260 34 824, buď bankovním převodem, nebo poštovní poukázkou, přestože věděli, že ze strany společnosti D.M.K. COMPANY spol. s r.o., IČ: 260 34 824, se nejedná o nabídku reálné spolupráce, neboť ani v případech, kdy zájemce o spolupráci projevil skutečný zájem o nabízené pracovní možnosti, již na tento jeho zájem nereagovali a stali se pro něj nekontaktními, čímž poškozené uvedli Daniel Korejs a Miroslava Korejsová v omyl a způsobili jim škodu na majetku zjevně dosahující částky ve výši 476.700 Kč, kdy konkrétní výčet poškozených včetně výše zaplacených poplatků a data zaplacení je obsažen v tabulce ve výroku rozsudku pod č. 1. – 1350. s výjimkou poškozených označených pod poř. č. 1117., 1121., 1123., 1151., 1152., 1168, 1185., 1232., 1244., 1248., 1252., 1265. a 1326., u kterých soud oba obviněné podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby.
2. Za to byli spoluobvinění Daniel Korejs a Miroslava Korejsová odsouzeni podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 67 odst. 1, 3 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku každý k peněžitému trestu ve výši 200denních sazeb po 1.000 Kč, tedy v celkové výši 200.000 Kč (dvě stě tisíc korun českých).
3. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněné Miroslavě Korejsové uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu 5 (pěti) let.
4. Proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 3 T 103/2021, podali obvinění společné odvolání směřující do výroku o vině i trestu.
5. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 5. 9. 2023, sp. zn. 4 To 250/2023, a to tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněných jako nedůvodné zamítl.
II.
6. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 9. 2023, sp. zn. 4 To 250/2023, podali obvinění prostřednictvím svého obhájce společné dovolání (č. l. 591, 596–598 spisu), v rámci něhož uplatnili dovolací důvod „dle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, neboť rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.“
7. Obvinění namítají, že z provedeného dokazování nelze dovodit jednoznačný závěr, že prostřednictvím společnosti D.M.K. COMPANY v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch inzerovali na různých internetových stránkách nabídku spolupráce s požadavkem na zaplacení registračního příspěvku, přestože věděli, že se nejedná o nabídku reálné spolupráce, neboť i v případech, kdy zájemce projevil skutečný zájem o spolupráci, již na tento zájem nereagovali a stali se pro něj nekontaktními. Účelem registračního poplatku bylo získat peněžní prostředky k pokrytí administrativních nákladů spojených se zprostředkováním pracovních nabídek. Příslušné smluvní dokumenty byly zasílány poštou a bylo pouze na zájemcích, aby si tyto dokumenty převzali a reagovali na ně. Společnost D.M.K. COMPANY ze svých prostředků nakoupila zboží, které měla v úmyslu prodávat zájemcům o spolupráci. Nadto byl v případě spolupráce se společností registrační poplatek vratný, což zpochybňuje závěr o tvrzeném obohacení obviněných z tohoto poplatku. Většina poškozených potvrdila, že od společnosti nabídku práce skutečně obdržela. Některé nabízené práce pro ně ale nebyly vhodné, a proto na nabídku nereagovali a ani nepožadovali navrácení registračního poplatku. Lze předpokládat, že si byli vědomi toho, že pro výkon nabízených pozic nemají odpovídající znalosti a schopnosti. Tato skutečnost však sama o sobě nemůže postačovat k závěru, že se jedná o poškozené. Část poškozených uvedla, že jim byly nabízeny nevhodné druhy prací, které jejich společnost nikdy nenabízela a jednalo se toliko o nabídky jiných společností. Obvinění brojí proti závěru, že ve všech 1387 případech >1< se jednalo o nesmyslné nabídky práce, které nebylo možné provádět z domova, a pokud by o nich předem zájemci věděli, nikdy by nezaplatili registrační poplatek. Zcela přitom pomíjí, že jim byl zaslán informační materiál ohledně pracovních nabídek. Před registrací a uhrazením registračního poplatku byl zájemcům zaslán registrační list, ve kterém bylo uvedeno, že poplatek je registrační a že zájemci bude nabídnuta spolupráce se společností, která je v daném okamžiku aktuální a že uhrazením poplatku souhlasí s podmínkami registrace.
8. Obvinění zdůraznili, že měli zájem o rozvíjení své podnikatelské činnosti, o čem svědčí právě nabídky různých druhů prací. Vymezují se proti konstatování obecných soudů, že se jednalo o práce, které nelze provádět z domova, s tím, že vždy záleží na ochotě zájemce, zda chce nabízenou činnost aktivně rozvíjet a v případě, že nikoliv, na nabídku rezignovat. V řadě případů, kdy zájemci nepřistoupili k realizaci nabízené práce a ani se o to nepokusili, však bylo možné dané nabídky realizovat, avšak zájemcům chyběla iniciativa k provádění nabízených prací. Soud zamítl doplnění dokazování z podnětu obviněného Daniela Korejse s tím, že se jedná o nadbytečné návrhy a že obvinění nikdy nedoložili nic o pracovních aktivitách jiných osob, které zmiňovali v hlavním líčení se společností D.M.K. COMPANY. Dále obvinění uvedli, že registrace trvala na dobu neurčitou a neakceptováním zaslané nabídky nezanikla.
9. Obvinění trvají na tom, že jejich jednání nemůže být považováno za trestné a lze je hodnotit pouze jako neúspěšný podnikatelský záměr. Měli v úmyslu podnikat způsobem, který sice lze považovat za naivní, ale jejich aktivitu rozhodně nelze označit jako vykonávanou za účelem získání neoprávněného majetkového prospěchu. Jejich činnost vykonávaná v dobré víře nesplňuje podmínky pro naplnění jejich trestní odpovědnosti.
10. Obvinění dále namítli, že odsuzující rozsudek ve věci společnosti D.M.K. COMPANY, který předcházel jejich odsouzení, předurčil i rozhodnutí v jejich trestní věci, kdy nastala situace, kdy o jejich vině doposud rozhodnuto nebylo. Podmínkou vyvození trestní odpovědnosti právnické osoby je, že protiprávně jednal její statutární orgán nebo člen statutárního orgánu. V případě, že by jednání obviněných fyzických osob nebylo správně právně kvalifikováno jako trestný čin, tak by byla vyloučena i odpovědnost právnické osoby. Rozhodnutí o vině právnické osoby proto v podstatě vyloučilo jakoukoliv možnost jejich obhajoby.
11. Jak nalézací, tak odvolací soud ve svých rozhodnutích v podstatě pouze převzaly podstatné části rozsudku ve věci společnosti D.M.K. COMPANY, když po jejím odsouzení bylo zřejmé, že obdobně bude rozhodováno i v projednávané věci obviněných. Pro obviněné jsou navíc jim uložené peněžité tresty nesplnitelné, nepřiměřené a nevhodné, neboť neodpovídají jejich ekonomické situaci v době vydání rozsudku soudu prvního stupně, a to 5 let po začátku trestního stíhání. V souvislosti s tímto trestním stíháním byli nuceni ukončit svou podnikatelskou činnost, ačkoliv je neustále kontaktovali další zájemci o registraci. Nemají proto prostředky k úhradě peněžitého trestu. Jejich současné příjmy jsou velmi nízké, zdravotní stav obviněného Daniela Korejse velmi komplikovaný a vyžadující péči třetí osoby – jeho manželky. Ta díky starosti o něj může pracovat pouze na zkrácený úvazek. Soud se však majetkovými poměry obviněných nezabýval, nepostupoval podle § 68 tr. zákoníku a nezvážil, zda je uložený trest pro obviněné splnitelný.
12. Z výše uvedených důvodů obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího i nalézacího soudu zrušil a věc vrátil k novému projednání.
13. Zároveň s tím obvinění navrhli odklad vykonatelnosti jim uloženého peněžitého trestu, neboť nemají dostatek finančních prostředků peněžitý trest uhradit, a to ani prostřednictvím splátek. Uložený peněžitý trest je pro ně zcela likvidační. Soudy je v podstatě předurčily k tomu, že nebudou schopni hradit své základní potřeby. Zároveň podle obviněných „jsou zde dovolací důvody a jsou splněny podmínky pro odklad vykonatelnosti tohoto trestu.“
14. K dovolání obviněných se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručenému Nejvyššímu soudu dne 24. 1. 2024, sp. zn. 1 NZO 38/2024.
15. Státní zástupce v podaném vyjádření nejdříve poukázal na skutečnost, že obvinění uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., aniž by reflektovali změny, ke kterým došlo novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., ani neuplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., přestože odvolací soud odmítl jejich odvolání jako nedůvodné. Zároveň dodal, že dovolání lze po věcné stránce přezkoumat, nelze ho však považovat za důvodné. Poukázal na to, že obvinění se v podaném dovolání snažili reinterpretovat vlastní podmínky výkonu podnikatelské činnosti v oblasti inzertní nabídky práce pro zájemce. Jejich argumentace však nepřekročila meze běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem hodnocení provedených důkazů. Státní zástupce neshledal žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, natožpak rozpor extrémní, který by naplňoval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V posuzované věci bylo vyslechnuto množství poškozených, kteří potvrdili, že získali toliko zcela formální nabídky práce v rozporu s původními nabídkami obviněných. Tyto nabídky nebyly realizovatelné, ani je nebylo možno vykonávat z domova. Pokud někteří z poškozených vytrvali a učinili kroky směrem k získání nabízených prací, tak se pro ně společnost obviněných D.M.K. COMPANY stala nekontaktní. Státní zástupce ve vztahu ke skutkovým námitkám uzavřel, že za situace, kdy z 1337 poškozených nikdo nabízenou práci, kterou by bylo možné bez dalšího vykonávat z domova, nezískal, lze důvodně dospět k závěru, že aktivita obviněných spočívala ve snaze získat finanční prostředky za administrativní poplatky a nikoli v zajištění avizované práce z domova pro zájemce o práci.
16. K námitce obviněných, že závěr o jejich vině byl předznamenán již v předcházejícím rozsudku týkajícího se obviněné společnosti D.M.K. COMPANY, státní zástupce uvedl, že souzené jednání naplňovalo znaky skutkové podstaty podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Samotné jednání fyzických osob, přičitatelné obviněné právnické osobě ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a), c), odst. 2 písm. a) zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen „z. o. p. o.“), je přitom dostatečným způsobem popsané ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně.
17. K námitce obviněných směřující proti uloženému peněžitému trestu státní zástupce nejprve zdůraznil, že dovolání není určeno ke korekci uložených trestů z hlediska jejich přiměřenosti, ale k nápravě nejzávažnějších pochybení. Poukázal rovněž na to, že námitky vůči druhu a výměře uložených trestů lze uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který však obviněnými nebyl uplatněn. Ve vztahu k výši uloženého peněžitého trestu pak státní zástupce uvedl, že se nejeví být nepřiměřený s ohledem na skutečnost, že souběžně nebyl obviněným ukládán podmíněně odložený trest odnětí svobody se stanovením zkušební doby, který by se jinak nabízel a ve výsledku zostřoval trestní postih. I přes úsporné vysvětlení individualizace uložených peněžitých trestů ze strany nalézacího soudu, tak podle státního zástupce existují takové majetkové poměry obviněných, na nichž je možné učinit závěr o dobytnosti uloženého peněžitého trestu. Rovněž upozornil na skutečnost, že výše peněžitých trestů uložená obviněným manželům Korejsovým i obviněné právnické osobě D.M.K. COMPANY nepřekračovala částku, kterou získali projednávanou trestné činnosti. Z procesních důvodů nebylo ani rozhodnuto v adhezním řízení o nárocích na náhradu škody. Tvrzení o nepříznivém zdravotním stavu obviněného se pak opíralo o deset let starou dokumentaci, která neobsahovala aktuální poznatky o vyloučení výdělečných schopností obviněných.
18. S ohledem na shora uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné v neveřejném zasedání k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnými osobami, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.
20. Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno obviněnými jako osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). S ohledem na obsah dovolání a procesní vývoj před nalézacím a odvolacím soudem se rovněž zabýval tím, zda je dovolání obviněných přípustné podle § 265a odst. 1 tr. ř., přičemž dospěl k závěru, že přípustné je.
21. S ohledem na formulaci námitek obviněných a jimi zvolenou formulaci znění dovolacího důvodu lze dospět k závěru, že obvinění odkázali na § 265b odst. 1 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, přestože dovolání bylo podáno v blanketní formě až dne 27. 11. 2023 a doplněno dne 2. 1. 2024. Novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022, byl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bez obsahových změn nově podřazen pod písm. h). Pod dovolací důvod podle písm. g) pak byly podřazeny zásadní vady při provádění dokazování a jeho vyhodnocení, a to případy, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Jelikož Nejvyšší soud uplatňuje normy trestního práva procesního účinného v době jeho rozhodování, bude užito označení v souladu s novelizovaným zněním.
22. Podanému dovolání je dále nutno vytknout, že ačkoliv v něm obvinění uplatnili toliko dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tř. ř., je tento nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jejich odvolání, ale také proti rozhodnutí soudu nalézacího, který je uznal vinnými žalovaným skutkem a uložil jim trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
23. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
24. Obvinění v podaném dovolání namítali, že neuvedli nikoho v omyl, a že z provedeného dokazování a jeho výsledků nelze dospět k závěru, že se dopustili trestného činu podvodu. Jejich jednání může být toliko chápáno jako podnikatelský neúspěch a nikoliv trestný čin. Uvedenou námitku lze s určitou mírou benevolence podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
25. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též
jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
26. Nejvyšší soud přitom vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
27. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Obvinění v podaném dovolání přinášejí vlastní hodnocení provedených důkazů a vyvozují z nich jiné skutkové závěry než ty, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů. Námitky směřující proti provedenému dokazování by mohly být zdánlivě podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který postihuje situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu, přičemž rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Obvinění zjevně neuplatnili variantu nedůvodného neprovedení jimi navrhovaných důkazů, či variantu užití důkazů nepřípustných. Zpochybnění stabilizovaných skutkových zjištění však není pokryto ani v rámci varianty první tohoto dovolacího důvodu, která je dána tehdy, když skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy, který by v rámci kritiky hodnocení provedených důkazů teoreticky připadal v úvahu, totiž nelze shledávat v tom, že obvinění nejsou spokojeni s důkazní situací a s jejím vyhodnocením upřednostňujíc vlastní interpretaci skutkového děje, když mezi provedenými důkazy na straně jedné a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněných a jednak poškozených, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenými, resp. obžalobou.
28. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že obvinění byli uznáni vinnými přečinem podvodu § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatil tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím větší majetku škodu.
29. Podle ustanovení § 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku se větší škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 100.000 Kč.
30. Objektem trestného činu je tu cizí majetek. Objektivní stránka trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne škoda na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby.
31. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci.
32. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda.
33. Mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný (může ji provést kdokoli, např. dítě), a na základě ní vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost. Přitom postačí, že omyl byl jen jedním z důvodů takové majetkové dispozice, nemusí být tedy důvodem jen jediným. Jde vlastně o kauzální nexus (příčinný vztah), který spojuje omyl či neznalost podstatných skutečností na straně podvedené osoby a způsobení škody poškozenému na jedné straně a obohacení pachatele či jiné osoby na druhé straně (srov. R 5/2002-I.).
34. Pro naplnění základní skutkové podstaty je vyžadováno úmyslné zavinění ve smyslu § 15 tr. zákoníku (srovnej P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 2. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 2058).
35. Obecně lze uvést, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 2. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 220). Zavinění musí být dáno v době činu. Závěr, zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§ 15 tr. zákoníku) a nedbalost (§ 16 tr.
zákoníku). Závěr o zavinění musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, kdy okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.
5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
36. Nalézací soud ve věci provedl rozsáhlé dokazování (obžaloba byla podána pro 1350 poškozených), jehož výsledky přehledně shrnul v bodech 12. – 34. odůvodnění svého rozsudku. V jednotlivých bodech pečlivě rozepsal, jaké skutečnosti byly zjištěny z konkrétních důkazních pramenů (především, ale nikoliv výlučně, z výpovědí poškozených), a jaké závěry ve vztahu k projednávané trestné činnosti lze z těchto důkazů učinit. Výpovědi poškozených shledal důvěryhodnými, korespondujícími se sebou navzájem i listinnými důkazy.
Vysvětlil i dílčí nepřesnosti v některých výpovědích (srov. body 43. – 45.). Nalézací soud v rámci svého rozhodnutí postupoval striktně v souladu se zásadou in dubio pro reo, a ve 13 případech obviněné obžaloby zprostil (srov. body 14. – 16., 36. a 42.) a uznal je vinnými ve zbylých 1337 případech, kde neměl pochyby o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu kladeného jim za vinu (srov. zejména body 35. – 38., 43. – 48.). Na podkladě těchto důkazů byl zjištěn modus operandi obviněných, kteří skrze svou společnosti RUSIANA, s.
r. o. (později společnost změnila firmu na D.M.K. COMPANY) inzerovali možnost získání pracovních příležitostí na práci z domova, a to po zaslání registračního poplatku ve výši od 290 do 500 Kč. Zájemcům o práci pak buď nezaslali nic, nebo jim zaslali ryze formální nabídky, které se však neslučovaly s těmi inzerovanými, tedy, že by se jednalo o práci z domova a bez dalších nákladů. Mnoho z poškozených konstatovalo, že „se nedalo vůbec nic vybrat a pokud to někteří z nich přesto zkusili, upustili od tohoto snažení velmi brzy, neboť pro další účelovou administrativu s firmou a zjištění, že vynakládají zbytečnou snahu pro něco, co jim nikdy nemůže přinést žádný reálný výsledek“ (srov. bod 35.), případně obvinění přestali zcela reagovat a stali se pro zájemce nedosažitelnými.
Jejich veškerá aktivita byla směrována k získání prostředků v podobě registračních poplatků, nikoliv k zajištění práce z domova bez dalších nákladů pro zájemce. V bodě 38. nalézací soud podotkl, že s ohledem na tyto skutečnosti „šlo zjevně pouze o získání finanční částky za vstupní poplatek, a to v takové výši, aby nevzbudil podezření u poškozených, a přitom pokryl jak výdaje s případným ryze formálním zasláním „nabídek prací“ v obálce, tak aby generoval i dostatečný zisk, což bylo od počátku jediným cílem veškeré této aktivity obou obžalovaných.“ Tento závěr plně koresponduje jak s výpověďmi poškozených, tak zjištěnými listinnými důkazy (části komunikace s poškozenými, potvrzení o zaplacení registračních poplatků, samotné materiály zasílané poškozeným a další).
37. Pro přehlednost Nejvyšší soud shrnuje, že obvinění činili majetkovou dispozici (zaplacení registračního poplatku v poměrně nízké výši) v očekávání získání možnosti pracovat z domova bez nutnosti vynaložení dalších nákladů, jak inzerovala společnost obviněných na různých internetových stránkách. Jak se však ukázalo bezprostředně poté, jednalo se o omyl vyvolaný obviněnými, jejichž cílem nikdy nebylo opatřit zájemcům zaměstnání, ale pouze inkasovat peněžité prostředky za registrační poplatky. Žádná z nabízených pozic nemohla být vykonávána z domova.
O tom, že se jednalo skutečně o nezákonný obchodní model, a nikoliv o nevydařené podnikání, jak tvrdí obvinění, svědčí mimo jiné i to, že žádný z 1337 poškozených práci, kterou by bylo možné bez dalších nákladů vykonávat z domova, nezískal, a to ani při vynaložení rozumné snahy (srov. bod 45.). Obvinění tak svým jednáním způsobili poškozeným celkovou škodu ve výši 476.700 Kč, tedy větší škodu ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. >2< Jednání obviněných proto bylo kvalifikováno jako pokračující přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr.
zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (srov bod 48.).
38. Se závěry nalézacího soudu se po stránce skutkové i právní naprosto ztotožnil i odvolací soud, který se ve svém rozhodnutí vypořádal s totožnou argumentací, jakou obvinění přinášejí v podaném dovolání, kdy jí nepřiznal žádnou relevanci, jak vyplývá především z bodů 12. – 26. odůvodnění jeho usnesení. V bodě 25. pak odvolací soud poukázal pro lepší ilustraci na skutečnost, že nabízené práce opravdu nebyly inzerovanými „pracemi z domu, které bylo možné vykonávat bez dalších nákladů“, když popsal jednu ze zaslaných nabídek, kterou bylo malování hrnečků. „Poškození by si museli v prvém případě nejprve koupit tyto hrnečky ze svých prostředků, pak je zkompletovat a zajistit si i odbyt, a to vše na svoje náklady. Zřejmě pak z prodeje, pokud by byli poškození úspěšní a sehnali si dostatečný odbyt s dostatečnou cenou, by asi měl být generován jejich zisk, tedy odměna za provedenou práci doma, která byla inzerována stran obžalované právnické osoby a obžalovaných. V tomto kontextu je nutné zdůraznit, že se nejedná o žádnou práci z domova, ale poškození by museli velmi aktivně si zajistit zboží, resp. prostředky na to, aby mohli tuto práci, tak jak byla nabízena, vykonávat a v podstatě pak už jim nebránilo nic, aby si nechali vystavit živnostenské oprávnění a podnikali jako OSVČ.“ V navazujícím bodě 26. odvolací soud shrnul své hodnocení správnosti postupu nalézacího soudu při stabilizaci skutkových zjištění a jejich následném právním posouzení konstatováním, že „v tomto směru pak nelze okresnímu soudu nic vytknout v tom smyslu, že okresní soud dospěl k závěru, že obžalovaní Daniel Korejs a Miroslava Korejsová společně s dnes již odsouzenou právnickou osobou, a to společností D.M.K. COMPANY spol. s r.o., IČ 260 34 824, se sídlem náměstí Přátelství 1518, 102 00 Praha, se dopustili jednání, které jim bylo kladeno za vinu a po objektivní i subjektivní stránce pak naplnili zákonné znaky skutkové podstaty pokračujícího přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, a to ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.“
39. S uvedenými závěry soudů nižších stupňů se nelze než ztotožnit. Nejvyšší soud k tomu dodává, že o vědomé nezákonné aktivitě obviněných, resp. o vědomosti toho, že jejich aktivita není v souladu se zákonem, svědčí velké množství důkazů a zjištěné skutkové okolnosti nepřipouštějí jinou interpretaci než úmyslné páchání trestné činnosti uváděním velkého množství osob v omyl s cílem získat finanční prospěch. Obviněným muselo být zřejmé, že nabízené pozice jsou zcela v rozporu s těmi inzerovanými, na jejichž podkladě jim klienti zaplatili registrační poplatek, neboť nikdo ze zájemců z celkového počtu 1337 osob zaměstnání nezískal, a to po dobu více než 3 let (od 2. 1. 2012 do 4. 3. 2015). Ostatně tato skutečnost jim musela být zřejmá i z reakcí samotných poškozených. Argumentaci obviněných, že se jednalo toliko o neúspěšné podnikání bez záměru komukoliv uškodit nebo někoho podvést, proto nelze přisvědčit.
40. Jako zcela lichou musí Nejvyšší soud vyhodnotit námitku obviněných, jejíž podstatou bylo, že dřívějším rozhodnutím o vině právnické osoby D.M.K. COMPANY, jíž bylo přičítáno jednání obviněných, byl předurčen i výrok o jejich vině. Argumentace obviněných, pokud by byla dovedena do důsledku, by znamenala, že o vině právnické osoby nemůže být rozhodnuto v jiném řízení, nežli ve stejném řízení jako je vedeno proti osobám, jejichž jednání je ve smyslu § 8 t. o. p. o. přičitatelné obviněné právnické osobě. Ani ze strany obviněných přitom není sporu o tom, že měli oba na řízení společnosti rozhodující vliv [§ 8 odst. 1 písm. c) t. o. p. o.], ani o tom, že obviněná Miroslava Korejsová byla statutárním orgánem zmíněné společnosti oprávněným za ni jednat [§ 8 odst. 1 písm. a) t. o. p. o.].
41. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim preferuje společné řízení, pokud spolu trestná činnost souvisí, jak stanovuje ustanovení § 31 odst. 1 t. o. p. o., podle něhož „proti obviněné právnické osobě a obviněné fyzické osobě se koná společné řízení, jestliže jejich trestné činy spolu souvisejí, pokud tomu nebrání důležité důvody. Společné řízení koná krajský soud, je-li příslušný konat řízení alespoň o jednom z trestných činů. Jsou-li pachateli nejtěžšího trestného činu nebo nejtěžších trestných činů obviněná právnická osoba i fyzická osoba, koná společné řízení soud, který je příslušný konat řízení proti obviněné fyzické osobě.“ Citované ustanovení však výslovně připouští možnost vést trestní řízení odděleně v případě důležitých důvodů.
Důležitým důvodem, který brání konat společné řízení proti obviněné fyzické a obviněné právnické osobě, může být i to, že pro nedosažitelnost obviněné fyzické osoby by se trestní řízení neúměrně protahovalo, což by bylo v rozporu se zásadou rychlosti a právem obviněné právnické osoby na projednání věci v přiměřené lhůtě [srov. GŘIVNA, Tomáš. § 31 (Společné řízení). In: ŠÁMAL, Pavel, DĚDIČ, Jan, GŘIVNA, Tomáš, PÚRY, František, ŘÍHA, Jiří. Trestní odpovědnost právnických osob. 2. vydání. Praha: C.
H. Beck, 2018, s. 578.]. Takovým důležitým důvodem je bezesporu i skutečnost, že se v hlavním líčení nemohlo pokračovat z důvodu zdravotní indispozice obviněných. Na tuto skutečnost poukázal odvolací soud v bodě 12. odůvodnění svého usnesení, když připomněl, že původně byla věc obviněné právnické osoby vedena ve stejném řízení jako věc obviněných (ostatně tak bylo vedeno celé vyšetřování zakončené podáním obžaloby na obviněné manžele Korejsovi a spoluobviněnou právnickou osobu), avšak „s ohledem na zdravotní stav obžalovaného Daniela Korejse a obžalované Miroslavy Korejsové nebylo možné ukončit dokazování a rozhodnout ohledně společnosti a obžalovaných současně, a proto došlo 25.
11. 2021 k vyloučení trestní věci obžalovaného Daniela Korejse a obžalované Miroslavy Korejsové k samostatnému projednání pod sp. zn. 3 T 103/2021.“ O tom, že se jednalo o důležitý důvod a současně situaci, kdy by řízení vůči obviněné právnické osobě bezdůvodně nemohlo pokračovat, svědčí i skutečnost, že o vině spoluobviněné právnické osoby bylo rozhodováno Okresním soudem ve Strakonicích dne 25. 11. 2021 pod sp. zn. 3 T 98/2018 a právní moc v této věci nabyla dne 22. 11. 2022. Obžalovaná právnická osoba D.M.K.
COMPANY spol. s r.o. byla mimo jiné odsouzena za pokračující přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku k peněžitému trestu v celkové výši 100.000 Kč. O vině dovolatelů rozhodl Okresní soud ve Strakonicích jako soud nalézací až dne 23. 2. 2023, rozsudkem pod č. j. 3 T 103/2021-474. Odvolací soud poté rozhodoval dne 5. 9. 2023, tedy více než rok po právní moci odsuzujícího rozsudku.
42. V kontextu námitky obviněných je významné zejména ustanovení § 31 odst. 2 t. o. p. o., které stanovuje, že ve společném řízení vedeném proti právnické a fyzické osobě se trestní odpovědnost právnické a fyzické osoby posuzuje samostatně. Přirozeně se skutková zjištění ohledně přičitatelného jednání obviněných fyzických osob bezprostředně dotýká obviněné právnické osoby. Jejich trestní odpovědnost, a tedy posouzení toho, zda dané jednání u jednotlivých obviněných naplňuje skutkovou podstatu toho, kterého trestného činu, je však činěno samostatně a na sobě nezávisle. Jak předvídá ustanovení § 8 odst. 3 t. o. p. o. může dokonce dojít k situaci, kdy bude právnická osoba shledána vinnou, aniž by byly identifikovány fyzické osoby, jejichž jednání je právnické osobě přičitatelné. Není sporu o tom, že obě trestní věci, jak trestní věc dovolatelů jako fyzických osob, tak věc spoluobviněné právnické osoby spolu bezprostředně souvisejí. Dokazování je vedeno v zásadě ohledně stejných skutečností za pomoci stejných důkazních prostředků. Z provedeného dokazování pak logicky vyplynou stejné skutečnosti, které jsou soudy právně hodnoceny. Ačkoliv lze vzhledem k tomu do určité míry anticipovat výsledek věci za situace, když de facto veškeré důkazy byly po materiální stránce provedeny, tak se rozhodně nejedná o automatické rozhodnutí, kdy by vina právnické osoby implikovala vinu fyzických osob a vice versa. Kupříkladu proto, že by u fyzických osob nemusely být naplněny veškeré znaky trestného činu kladeného jim za vinu, anebo pokud by některé důkazy ve vztahu k nim byly shledány nepřípustnými apod. Námitce obviněných proto rozhodně nelze přisvědčit.
43. Obvinění ve svém dovolání brojili i proti uloženým peněžitým trestům, které označili za nevhodné a nepřiměřené, nereflektující jejich majetkové poměry a výdělkové možnosti, a to zejména s ohledem na zdravotní stav obviněného Daniela Korejse.
44. Teoreticky (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu. Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem. Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dospět k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř., dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39, § 41 či § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze jako dovolací námitku relevantně uplatnit (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Předmětný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. nebyl obviněnými uplatněn, a s ohledem na jimi přednesenou argumentaci je zjevné, že by k naplnění tohoto dovolacího důvodu nedošlo.
45. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu obviněnými uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz výše citované rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Takovýto druh námitek však obvinění nevznáší.
46. Z uvedeného vyplývá, že dovolání ve vztahu k uloženému trestu nelze podat pouze z důvodu, že se uložený trest jeví jako nepřiměřeně mírný nebo přísný. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to, pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.)
47. S určitou mírou benevolence by bylo možné pod jimi neuplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. podřadit námitky týkající se špatné ekonomické a zdravotní situace obviněného Daniela Korejse a jejího nedostatečného zohlednění soudy nižších stupňů ve spojení s poukazem na § 68 tr. zákoníku. I kdyby však byl tento dovolací důvod uplatněn, jednalo by se o námitku zjevně neopodstatněnou.
48. Podle § 68 odst. 6 tr. zákoníku soud peněžitý trest neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný. Dobytnost peněžitého trestu takovou podmínkou, s níž zákon uložení peněžitého trestu přímo spojuje, resp. jen v případě jejího splnění může dojít k uložení peněžitého trestu, protože nedobytnost peněžitého trestu vytváří překážku jeho uložení.
49. Závěr o dobytnosti peněžitého trestu se musí opírat o zjištění zejména majetkových poměrů, jež slouží k určení výše jedné denní sazby peněžitého trestu. Je předpokladem pro určení dobytnosti či nedobytnosti peněžitého trestu a nutnou podmínkou i pro řešení otázky, zda jsou vůbec důvody pro jeho uložení. Nedobytný bude peněžitý trest tehdy, jestliže je s ohledem na poměry pachatele zjevné, že pachatel nemůže vykonat peněžitý trest, a to ani zaplacením ve splátkách podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku. Pro neuložení tohoto trestu pro jeho nedobytnost nestačí jen určitá pravděpodobnost o tom, že by tento trest obviněný nemohl zaplatit ani neochota obviněného tak učinit, ale musí objektivně z provedeného dokazování tato nedobytnost vyplynout (srov. např. rozhodnutí č. 22/1977-II. Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1338/2012).
50. Nedobytnost peněžitého trestu však z provedeného dokazování nevyplynula. Nalézacímu soudu je možno vytknout určitou stručnost a nedůslednost při odůvodňování uloženého peněžitého trestu a jeho výše, neboť se vyjma obecného konstatování polehčujících a přitěžujících okolností omezil na to, že byl každému z dovolatelů uložen peněžitý trest ve výši 200.000 Kč (srov. body 54. – 57. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Tuto nedůslednost nalézacího soudu však napravil soud odvolací v bodech 27. – 30. odůvodnění svého usnesení. Uložený trest jako celek považoval spíše za mírný, neboť podle jeho názoru mělo být na obviněné rovněž působeno trestem odnětí svobody s podmíněným odkladem. V bodech 3. – 5. odvolací soud rekapituloval obviněnými doložené příjmy, výdaje a doklady o zdravotním stavu obviněného. K samotné přiměřenosti (a de facto tak i dobytnosti) uloženého peněžitého trestu pak uvedl, že k tvrzenému špatnému zdravotnímu stavu obviněný Daniel Korejs doložil pouze zdravotnickou dokumentaci z roku 2014, ze které nelze uspokojivě vycházet při ukládání trestu v roce 2023. Naopak bylo možné vycházet z listin osvědčujících vlastnictví bytu obviněným a odůvodňujícím tak jeho možnost hradit peněžitý trest. Zároveň podotkl, že obvinění participovali na ekonomické trestné činnosti, kdy jimi způsobená škoda byla v podstatě pouze rozložena do peněžitých trestů ukládaných jim (dovolatelům) a spoluobviněné právnické osobě D.M.K. COMPANY. V závěru bodu 27. poté konstatoval, že „jak dále bylo zjištěno, tak jsou obžalovaní schopni tento peněžitý trest zaplatit, případně, pokud ne ihned, tak mohou požádat o splátky, s ohledem na jejich majetkové poměry.“ Na uvedené poté v bodě 28. navázal konstatováním, že „nelze považovat uložený peněžitý trest za nepřiměřeně přísný, ale tento trest je spíše trestem mírným. Jak již shora uvedeno, krajský soud má za to, že vedle peněžitého trestu měl být ukládán ještě minimálně trest podmíněný, a to u obou obžalovaných, nicméně toto se k odvolání pouze a jenom obžalovaných nedá změnit.“ S uvedenými závěry odvolacího soudu se Nejvyšší soud ztotožňuje a uzavírá, že obviněným nebyl uložen ani trest nedobytný ve smyslu ustanovení § 68 odst. 6 tr. zákoníku ani trest zcela zjevně nepřiměřený.
51. Je třeba rovněž upozornit i na to, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatelé uplatnili již v odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, jak činí dovolatelé v projednávané věci. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
52. Pokud obvinění v dovolání navrhli, aby byl dovolání přiznán odkladný účinek, resp. aby byl odložen výkon uložených peněžitých trestů, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat podle § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněných k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
IV.
53. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněných Daniela Korejse a Miroslavy Korejsové odmítl.
54. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 6. 2024
JUDr. Petr Šabata předseda senátu _______________________________________________________ Poznámky pod čarou jsou v textu odkazovány následovně: >číslo<
1) Zjevně se jedná o překlep, neboť obžaloba byla podána pro 1350 případů a obvinění byli uznáni vinnými v 1337 případech. 2) V bodě 49. tuto škodu nalézací soud označil jako značnou. S ohledem na užitou právní kvalifikaci a právní větu ve výroku je však zřejmé, že se jedná o písařskou chybu.