III.ÚS 2765/25 ze dne 26. 3. 2026
Aktivní legitimace městské části k podání ústavní stížnosti Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, o ústavní stížnosti stěžovatelky městské části Brno-Kníničky, se sídlem Nová 92/11, Brno, zastoupené Mgr. Lenkou Kotulkovou, advokátkou se sídlem Kopečná 241/20, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. července 2025, č. j. 9 As 33/2025-180, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. ledna 2025, č. j. 66 A 6/2024-687, spojené s návrhem na zrušení § 20 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), a čl.
78 odst. 1 obecně závazné vyhlášky statutárního města Brna č. 20/2001, kterou se vydává Statut města Brna, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a statutárního města Brna, se sídlem Dominikánské náměstí 196/1, Brno, zastoupeného Mgr. Pavlem Riškem, advokátem, se sídlem Jakubská 2, Brno, a Občané za ochranu kvality bydlení v Brně-Kníničkách, Rozdrojovicích a Jinačovicích, z. s., se sídlem U Luhu 246/18, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. c) a d) Ústavy České republiky ("Ústava"), domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a rozsudku Krajského soudu v Brně ("krajský soud"). Tvrdí, že jimi soudy porušily čl. 8 Ústavy, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). Spolu s ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení § 20 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích ("obecní zřízení"), a čl. 78 odst. 1 obecně závazné vyhlášky statutárního města Brna č. 20/2001, kterou se vydává Statut města Brna ("Statut města Brna").
2. Spolek Občané za ochranu kvality bydlení v Brně-Kníničkách, Rozdrojovicích a Jinačovicích, z. s. ("spolek") napadl u krajského soudu opatření obecné povahy, kterým statutární město Brno změnilo svůj územní plán. Ve svém návrhu označil stěžovatelku za osobu přicházející v úvahu jako osoba zúčastněná na řízení.
3. Krajský soud stěžovatelku nejprve vyzval, aby oznámila, zda bude ve věci uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení, na což stěžovatelka reagovala kladně. Následně však přípisem stěžovatelce oznámil, že nemůže být osobou zúčastněnou na řízení, neboť jí nenáleží právo na samosprávu, a nemůže tak být přímo dotčena na tomto právu vydáním napadeného opatření obecné povahy. Dodal, že v dalším průběhu řízení už s ní jednat nebude.
4. Krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem rozhodl ve věci samé tak, že návrh spolku na zrušení opatření obecné povahy zamítl. Rozsudek krajského soudu stěžovatelka napadla kasační stížností. Tu Nejvyšší správní soud zamítl s tím, že stěžovatelka nebyla opomenutou osobou zúčastněnou na řízení. 5.
Nejvyšší správní soud vyšel z toho, že městským částem územně členěných statutárních měst a hlavního města Prahy z ústavního pořádku právo na samosprávu nevyplývá. Současně však připomněl závěr Ústavního soudu, podle kterého respektování zákonem svěřené samosprávy městských částí hlavního města Prahy lze označit za jev právem aprobovaný a hodný právní ochrany (nález ze dne 23. 4. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 24/24 , Hazardová vyhláška hlavního města Prahy, bod 56). S odkazem na usnesení ze dne 11. 6. 2013, č. j. 3 Ao 9/2011-219, Praha-Křeslice, konstatoval, že pražské městské části jsou nositelky samosprávy a mají právo na samostatnou působnost. Ta přitom může kolidovat se samostatnou působností hlavního města Prahy v oblasti územního plánování.
6. Podle Nejvyššího správního soudu však rozšířený senát závěry usnesení Praha-Křeslice formuloval na půdorysu specifické právní úpravy zavedené zákonem č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze ("zákon o HMP"). Podle něj pražské městské části vystupují v rozsahu stanoveném zákonem a Statutem v právních vztazích svým jménem a nesou odpovědnost z těchto vztahů vyplývající (§ 3 odst. 2). Nejvyšší správní soud však postavení pražských městských částí důsledně odlišil od městských částí a obvodů územně členěných statutárních měst. Ty jsou pouhými organizačními jednotkami statutárních měst, které nedisponují právní subjektivitou, a tedy ani aktivní věcnou legitimací v soudním řízení. Tyto závěry Nejvyšší správní soud opřel o nález Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 475/13 , bod 15; usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 2032/22 , bod 8, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3105/2017).
7. Napadeným rozsudkem proto Nejvyšší správní soud nepřisvědčil argumentaci stěžovatelky, podle níž mají být závěry usnesení Praha-Křeslice analogicky aplikovány i na městské části a obvody územně členěných statutárních měst. Za správný naopak označil přístup krajského soudu. Nejvyšší správní soud připustil, že v minulosti minimálně dvakrát implicitně přiznal městské části (resp. obvodu) statutárního města procesní legitimaci. Nepřistoupil nicméně k postoupení věci rozšířenému senátu, a to s odkazem na to, že řešenou právní otázku již autoritativně vyřešila zmíněná nálezová judikatura Ústavního soudu.
II. Argumentace stěžovatelky
8. Úvodem stěžovatelka vyložila, proč se domnívá, že je aktivně legitimována k podání ústavní stížnosti podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ("zákon o Ústavním soudu"). Na městskou část disponující vlastními orgány, rozpočtem a pravomocemi je pro účely podání ústavní stížnosti nezbytné nahlížet jako na právnickou osobu sui generis, která hájí svou působnost, své právo na samosprávu a přístup k soudu, případně také práva svých občanů. Opačný výklad, který by jí odepřel přístup k Ústavnímu soudu, by stěžovatelka považovala za přepjatě formalistický.
9. Stěžovatelka připouští, že při doslovném výkladu není samostatným územním samosprávným celkem podle čl. 99 a následujících Ústavy. Část ústavně garantovaného práva na samosprávu však fakticky vykonává.
Stěžovatelčino zastupitelstvo je voleno jejími občany - ty zastupuje, a také rozhoduje v místních záležitostech. Není tak pouhou organizační jednotkou statutárního města, ale orgánem se svěřenou samosprávnou působností.
10. Napadenými rozsudky soudy stěžovatelce odepřely účast na řízení o soudním přezkumu opatření obecné povahy, které reguluje její území. Tím byl přímo dotčen výkon její samosprávy a práva jejích občanů účastnit se prostřednictvím stěžovatelky správy veřejných záležitostí.
11. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud případně posoudil její návrh jako tzv. komunální ústavní stížnost podle § 72 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu ("komunální ústavní stížnost"). Při užití ústavně konformního a teleologického výkladu by se podle ní mělo toto ustanovení vztahovat i na městské části územně členěných statutárních měst, je-li zasaženo do jejich svěřené samosprávné působnosti.
12. V přístupu obecných soudů k otázce účastenství městských částí na řízení spatřovala stěžovatelka nerovné zacházení ve srovnatelných situacích bez racionálního důvodu. Zatímco obecné soudy s odkazem na jejich částečnou právní subjektivitu připouští, aby městské části hlavního města Prahy byly osobami zúčastněnými na řízení, pro městské části územně členěných statutárních měst totéž neplatí. Odlišnost zákonné úpravy městských částí hlavního města Prahy přitom neodůvodňuje odepření soudní ochrany městským částem územně členěných statutárních měst, pokud jde o zásah do jim svěřené samostatné působnosti.
13. Statutární město Brno delegovalo na stěžovatelku část své samosprávy. Pokud je stěžovatelka vyloučena z přístupu k soudu ve věci územního plánování, které zasahuje do správy jejího území, dochází k vyprázdnění ústavní garance samosprávy.
14. Městské části územně členěných statutárních měst jsou podle stěžovatelky územními společenstvími občanů a místními samosprávami, jak je chápe Ústava, ač se o nich nezmiňuje explicitně. Jsou-li zřízena zastupitelstva městských částí, musí požívat stejných základních samosprávných práv jako zastupitelstva územně nečleněných obcí. Namítla, že na vztah zastupitelstva statutárního města vůči zastupitelstvu jeho městské části je třeba nahlížet obdobně jako na vztah zastupitelstva obce vůči zastupitelstvu kraje podle čl. 104 odst. 2 Ústavy.
15. Právo na přístup k soudní moci pro stěžovatelku jako orgán reprezentující obyvatele regulovaného území plyne také z Aarhuské úmluvy. Také podle čl. 11 Evropské charty místní samosprávy ("Charta") má coby místní společenství mít právo obracet se na soudy za účelem zajištění svobodného výkonu svých pravomocí a dodržování zásad místní samosprávy zakotvených v ústavě nebo vnitrostátním zákonodárství.
16. Dále stěžovatelka odkázala na zákon č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů ("volební zákon"), který byl přijat po účinnosti obecního zřízení a zákona o HMP. Poukázala na to, že volební zákon odkazuje v poznámkách pod čarou na oba zmíněné předpisy, aniž by kdekoli samostatně odkazoval pouze na zákon o HMP. Poslední novelou došlo k doplnění § 1 odst.
3, který výslovně uvádí, že se pravidla stanovená volebním zákonem pro obec a její orgány, použijí obdobně také na městský obvod nebo městskou část územně členěného statutárního města a jejich orgány, hlavní město Prahu a městskou část hlavního města Prahy a jejich orgány. Zákonodárce tímto podle stěžovatelky explicitně označil městské části za územní samosprávné celky.
17. Povaha městských částí územně členěných samostatných měst jakožto územně samosprávných celků odpovídá i koncepci Charty, která v čl. 5 zakazuje změnu hranic místních správních jednotek bez předchozí konzultace s jejich obyvatelstvem. Tento požadavek je promítnut do § 20 odst. 1 obecního zřízení právě ve vztahu k městským částem.
18. Nejvyšší správní soud v odůvodnění pominul část kasační argumentace ohledně právní závaznosti Charty. Současně věc neposoudil z hlediska aplikační přednosti Charty. Podle stěžovatelky tak zatížil napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností.
19. Stěžovatelka zpochybnila závěr Nejvyššího správního soudu, že je organizační jednotkou statutárního města Brna. Zákonné vymezení v § 20 odst. 2 obecního zřízení je systematicky zařazeno v díle 3, který neupravuje práva volených samospráv. Toto ustanovení proto není relevantní pro vymezení rozsahu samostatné působnosti ani aktivní legitimace městských částí. Ani z důvodové zprávy není zřejmé, co zákonodárce zakotvením tohoto ustanovení sledoval. Chybí přitom jednoznačná vazba na ústavní garanci samosprávy, která svědčí městským částem jako územně samosprávným celkům.
20. K odkazu Nejvyššího správního soudu na nález sp. zn. II. ÚS 475/13 ze dne 24. 6. 2014 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2032/22 ze dne 23. 8. 2022 stěžovatelka uvedla, že v těchto rozhodnutích Ústavní soud neshledal § 20 odst. 2 obecního zřízení ústavně konformním, ani neposuzoval jeho souladnost s mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
21. Dále stěžovatelka připomněla, že se Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku dostal do rozporu se svými závěry, které vyslovil v usnesení Praha-Křeslice. Podle stěžovatelky neplatí, že by rozhodovací důvody usnesení Praha-Křeslice stavěly na specifičnosti zákonné úpravy postavení hlavního města Prahy. Nejvyšší správní soud se dostatečně nevypořádal s argumentací stěžovatelky, která důkladně srovnala postavení městských částí hlavního města Prahy s městskými částmi statutárního města Brna.
22. Nepřiléhavé jsou podle stěžovatelky odkazy Nejvyššího správního soudu na statut města Brna. Ten byl vytvořen vedlejším účastníkem, který pomíjí, že městské části mají svá práva. V návaznosti na přijetí obecního zřízení bylo v čl. 78 odst. 1 Statutu města Brna zakotveno, že městské části jsou organizačními jednotkami města Brna. Současně bylo oproti dřívější úpravě městským částem odebráno oprávnění schvalovat regulační plány. Tato pravomoc nyní náleží zastupitelstvu města Brna. Statut města Brna mu sice ukládá územní plán města a regulační plány schvalovat po projednání v zastupitelstvech městských částí, v případě jejich nesouhlasu v dohodovacím řízení. Podle stěžovatelky jde však o prázdnou deklaraci, neboť dohodovací řízení Statut města Brna nijak blíže neupravuje. 23.
Stěžovatelka namítala, že pokud jí chtěl odepřít postavení osoby zúčastněné na řízení, měl Nejvyšší správní soud věc předložit rozšířenému senátu.
24. Závěrem stěžovatelka spojila se svou ústavní stížností návrh podle § 74 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud by měl podle ní přistoupit ke zrušení § 20 odst. 2 obecního zřízení, a také z něj vycházejícího čl. 78 bodu 1 Statutu města Brna. O tato ustanovení se totiž opírají klíčové závěry obou soudů, které podle stěžovatelky vyústily v porušení jejích práv.
III. Vyjádření účastníků řízení
25. Ústavní soud si vyžádal soudní spis a vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
26. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření zopakoval klíčové teze svého napadeného rozsudku. K otázce aktivní legitimace stěžovatelky k podání ústavní stížnosti se nevyjádřil s odkazem, že mu to nepřísluší.
27. Krajský soud poukázal na to, že o návrhu spolku na zrušení opatření obecné povahy, který chtěla stěžovatelka z pozice osoby zúčastněné na řízení podpořit, již nebude možné věcně rozhodovat. Napadené opatření obecné povahy totiž od 31. 1. 2026 nahradil nový územní plán, čímž odpadl předmět řízení. Ústavní stížnost je tudíž bezpředmětná.
28. Podle krajského soudu je stěžovatelka osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti. Není nositelkou práva na samosprávu a nemůže podat komunální ústavní stížnost. Krajský soud tento závěr opřel o stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 62/25 ze dne 17. 12. 2025. Dodal, že i kdyby Ústavní soud uznal, že stěžovatelce svědčí právo na samosprávu, nesplňovala by ústavní stížnost další požadavek vymezený stanoviskem sp. zn. Pl. ÚS-st. 62/25, neboť stěžovatelka v zákonné lhůtě nedoložila projev vůle zastupitelstva komunální ústavní stížnost podat.
29. I v případě, že by Ústavní soud přistoupil na to, že je možné ústavní stížnost přezkoumat věcně, krajský soud trvá na tom, že jeho závěry z ústavněprávního hlediska obstojí. Ve zbytku vyjádření proto vyvracel argumentaci stěžovatelky ohledně porušení Charty a nesprávnosti jeho procesního postupu.
30. Statutární město Brno ve svém vyjádření zpochybnilo, že by stěžovatelka byla nositelkou práva na samosprávu. To totiž ústavní pořádek svěřuje pouze obcím a krajům. Statutární město Brno s odkazem na obecní zřízení, Statut města Brna a judikaturu Nejvyššího soudu uvedlo, že městské části jsou organizačními jednotkami statutárních měst bez vlastní právní subjektivity. V záležitostech svěřených jim zákonem a statutem jednají za statutární města. Jejich zřízení je plně v dispozici právě statutárních měst. Výklad předkládaný stěžovatelkou by vedl k rozštěpení a faktickému rozvratu výkonu samosprávy.
31. Dále statutární město Brno uvedlo, že stěžovatelce nesvědčí aktivní legitimace k podání obecné ústavní stížnosti. Jako jeho organizační jednotka bez právní subjektivity není samostatným nositelem základních práv ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
32. Podle statutárního města Brna není stěžovatelka aktivně legitimována ani k podání komunální ústavní stížnosti, která slouží k ochraně autonomie územních samosprávných celků vůči zásahům státní moci.
Základem nyní řešené věci je však spor mezi městskou částí a jejím zřizovatelem. Ze své povahy jde o interní záležitost územního samosprávného celku. Připuštění výkladu předkládaného stěžovatelkou by umožnilo, aby před obecnými soudy veřejnoprávní korporace brojila proti sobě samotné. Současně statutární město Brno, obdobně jako krajský soud, upozornilo na výklad přípustnosti ústavní stížnosti plynoucí ze stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 62/25.
33. Ve stěžovatelčině případě by se podle statutárního města Brna neměly uplatnit závěry usnesení Praha-Křeslice. Pražské městské části mají totiž ze zákona odlišné procesní postavení. Statutární město Brno poukázalo rovněž na odlišné stanovisko k usnesení Praha-Křeslice. Tři disentující soudci v něm mj. uvedli, že vůbec nepřipadá v úvahu, aby městské části územně členěných statutárních měst byly způsobilé být účastníky soudního řízení správního. Podle statutárního města Brna nelze městské části podřadit ani pod pojem "veřejnost" ve smyslu čl. 2 odst. 4 Aarhuské úmluvy. Nesvědčí jim proto ani právo na přístup k soudu podle čl. 9 této úmluvy. Zbytek vyjádření pak statutární město Brno věnovalo reakci na jednotlivé argumenty uvedené v ústavní stížnosti.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
34. Dříve, než se Ústavní soud začal zabývat podstatou ústavní stížnosti, zkoumal, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ("zákon o Ústavním soudu").
35. Stěžovatelka výslovně uvedla, že podává ústavní stížnost podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu ("obecná ústavní stížnost"). Současně ale ponechala na úvaze Ústavního soudu, zda její podání nevyhodnotí jako komunální ústavní stížnost podle § 72 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. IV.a K tvrzenému porušení základních práv
36. Ústavní soud se nejprve zabýval aktivní legitimací stěžovatelky k podání obecné ústavní stížnosti. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou oprávněny podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
37. Stěžovatelka právnickou osobou není, tou je statutární město Brno, jakožto jeden z územně samosprávných celků. Právě ty jsou v ústavním pořádku a zákonech vymezeny jako veřejnoprávní korporace (srov. čl. 101 odst. 3 Ústavy a § 2 odst. 1 obecního zřízení nebo § 1 odst. 2 zákona o HMP). To stěžovatelka ostatně nezpochybňuje. Namítá však, že by na ni mělo být nahlíženo jako na právnickou osobu sui generis, nikoli jako na pouhou organizační jednotku vedlejšího účastníka, jak naznačuje § 20 odst. 2 obecního zřízení. Má za to, že z materiálního hlediska jako právnická osoba vystupuje.
38. Ustanovení § 20 odst. 2 obecního zřízení zcela koresponduje s koncepcí čl. 99 a 101 odst. 3 Ústavy. Ústavní pořádek nepředvídá dělení obcí na městské části a obvody, natož aby upravoval jejich právní povahu.
V nevrchnostenských vztazích městské části jednají za územně členěná statutární města, která jsou územně samosprávnými celky, tj. veřejnoprávními korporacemi nadanými právní osobností (§ 134 odst. 1 obecního zřízení). Na tomto výkladu panuje široká shoda v odborné literatuře (KOPECKÝ, M. Právní postavení obcí a krajů - základy komunálního práva, 2. aktualizované vyd.. Wolters Kluwer. Dostupné z: www.aspi.cz. Kapitola IV, § 2. EXNER, J. Obce, města, městské části: o místní veřejné správě a její dekoncentraci statutárními vyhláškami v územně členěných městech. Praha: Libri, 2004, s. 180-181. POTĚŠIL, L., FUREK, A., HEJČ, D., CHMELÍK, V., RIGEL, F., ŠKOP, J. Zákon o obcích. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s.
133. KOPECKÝ, M., PRŮCHA, P., HAVLAN, P., JANEČEK, J. Zákon o obcích: Komentář. Wolters Kluwer. Dostupné z: www.aspi.cz. K § 20 a k § 134.). Proti ústavní konformitě zákonného vymezení městských částí jako organizačních jednotek územně členěných statutárních měst se ostatně nevymezil ani Ústavní soud (nález sp. zn. II. ÚS 475/13 , bod 15, případně usnesení sp. zn. I. ÚS 2032/22 ze dne 23. 8. 2022, bod 8).
39. Obecně vzato ústavní stížnost mohou veřejnoprávní korporace podat též prostřednictvím svých organizačních jednotek, avšak pouze tehdy, jestliže mohly být v konkrétním případě nositelkami ústavně zaručených základních práv a svobod (ŠIMÍČEK, V. Ústavní stížnost. Vydání páté, Praha: Leges, 2025, s. 210-213). Ostatně, definičním znakem pojmu obecné ústavní stížnosti je zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 ze dne 9. 11. 1999).
40. V nyní posuzované věci se však nemůže jednat o případ, v němž by stěžovatelka, resp. veřejnoprávní korporace jejím prostřednictvím, dovozovala svou aktivní legitimaci od tvrzeného zásahu do základního práva či svobody. Účastenství na řízení před správními soudy se totiž nedomáhala například z titulu dotčení vlastnického práva k majetku, který jí byl svěřen do správy [Nejvyšší správní soud tuto možnost ostatně vyloučil dokonce i ve vztahu k městským částem hlavního města Prahy (usnesení Praha-Křeslice, bod 17), kterým zákonodárce přiznal částečnou subjektivitu, srov. opak v případě vlastnického práva obce např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.
1. 2020, č. j. 2 As 187/2017, body 39 a 43]. Stěžovatelka naopak dovozovala svou způsobilost být osobou zúčastněnou na řízení výlučně od skutečnosti, že územním plánem (vydaným statutárním městem) bylo zasaženo do jejího práva na samosprávu. Nešlo tak o situaci, kdy by veřejnoprávní korporace (prostřednictvím organizační složky) vystupovala v soukromoprávním vztahu, ve kterém by ji bylo možné přičítat základní práva jako kterékoli jiné právnické osobě (srov. např. čl. 11 odst. 1 Listiny).
41. Vedle porušení práva na samosprávu namítala stěžovatelka protiústavní odepření přístupu k soudu a porušení rovnosti účastníků v řízení. Ta jsou však výlučně procesní povahy. Je u nich proto pro posouzení zásahu rozhodující to, zda stěžovatel vůbec je nositelem subjektivního práva s hmotněprávním základem. Není-li jím, nemůže pak namítat ani případný zásah do práva procesního (srov. usnesení sp. zn.
II. ÚS 2264/10 ze dne 9. 9. 2010). IV.b K tvrzenému porušení práva na samosprávu
42. Těžištěm stížností argumentace bylo především již zmiňované porušení práva na samosprávu. V nedávném stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 62/25 nicméně plénum Ústavního soudu zdůraznilo, že výkon tohoto práva není výkonem základního práva ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Stanovisko rovněž postavilo najisto, že aktivní legitimaci k podání komunální ústavní stížnosti má pouze zastupitelstvo obce či kraje, přičemž podmínkou pro posouzení takového návrhu je doložení, že zastupitelstvo v zákonem stanovené lhůtě projevilo vůli komunální stížnost podat. Ústavní soud tím překonal svou dosavadní judikaturu, z níž bylo možné dovodit, že lze projednat i ústavní stížnost obce, přestože návrh nepodalo její zastupitelstvo, respektive podání komunální ústavní stížnosti nebylo doloženo projevem vůle zastupitelstva (nálezy sp. zn. II. ÚS 2200/15 ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 709/19 ze dne 12. 5. 2020 ze dne 18. 8. 2023 sp. zn. IV. ÚS 938/22 ze dne 18. 8. 2023).
43. Ústavní soud se již v usnesení sp. zn. II. ÚS 3313/25 ze dne 4. 2. 2026 zabýval věcí, v níž podal územně samosprávný celek obecnou ústavní stížnost v rozporu s požadavky předestřenými ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 62/25. Rozhodl se přitom stanovisko z hlediska časových účinků v této věci neaplikovat. Přiklonil se naopak k tzv. prospektivnímu působení nového právního názoru. Uplatnění incidentní retrospektivity Ústavní soud v této věci považoval za nepřiměřeně tvrdé, projednal ji proto jako kombinovanou komunální a obecnou ústavní stížnost, jak připouštěla judikatura před přijetím stanoviska (usnesení sp. zn. II. ÚS 3313/25 , body 7-10).
44. V nynější věci stěžovatelka nedoložila, že zastupitelstvo projevilo vůli podat komunální ústavní stížnost. Při uplatnění stanoviska by tedy nebylo možné nynější ústavní stížnost projednat, a to ani jako obecnou ústavní stížnost, protože územní samosprávný celek vystupující skrze své orgány ve vrchnostenském postavení podle stanoviska není způsobilý být nositelem základních práv a svobod. Dříve než však Ústavní soud uvážil, zda není namístě uplatnit prospektivní působení nového právního názoru, zabýval se tím, jestli aktivní legitimace stěžovatelky k podání ústavní stížnosti nebyla vyloučena již podle judikatury předcházející vydání stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 62/25.
45. Ústavní soud se nejprve musel vypořádat s otázkou, zda vůbec připadá v úvahu, aby se před ním stěžovatelka domáhala ochrany práva na samosprávu. V minulosti Ústavní soud připustil aktivní legitimaci městských částí územně členěného statutárního města k podání komunální ústavní stížnosti pro zásah do práva na samosprávu v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/2000 ze dne 5. 4. 2000. Opřel se v něm o nález sp. zn. Pl. ÚS 40/95 ze dne 17. 4. 1996, ve kterém dovodil, že je ústavně přípustné, aby statutární města postoupila pravomoc vydávat obecně závazné vyhlášky svým městským částem.
46. Nyní účinná podústavní úprava již podobnou delegaci vydávání obecně závazných vyhlášek zakazuje (§ 134 odst. 2 obecního zřízení).
V literatuře se proto lze setkat s úvahou, že závěr Ústavního soudu ohledně aktivní legitimace městských částí k podání komunální ústavní stížnosti je již překonán (LANGÁŠEK, T. Čl. 87 Kompetence Ústavního soudu. In: RYCHETSKÝ, P., LANGÁŠEK, T., HERC, T., MLSNA, P. a kol. Ústava České republiky: Komentář. Wolters Kluwer. Dostupné z: www.aspi.cz, bod 31). Podle Ústavního soudu však tento postoj nelze bez dalšího podpořit. Předmětem přezkumu v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/2000 totiž nebyl zásah státní moci do pravomoci městské části vydávat obecně závazné vyhlášky.
Šlo naopak o posuzování ústavní konformity zrušení usnesení zastupitelstva městské části, tedy zcela jiné právní formy výkonu samosprávy. Ústavní soud sice odkázal na tezi z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 40/95 , podle níž "statutární města jsou oprávněna postoupit městským částem, resp. jejich zastupitelstvům, část své pravomoci, včetně pravomoci vydávat obecně závazné vyhlášky v mezích jejich působnosti." Tuto pravomoc však uvedl pouze jako příklad, načež se dále opřel o formulaci § 72 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a tehdejší zákonné zakotvení oprávnění statutárních měst zavést územní členění a vymezení předmětu úpravy jejich statutů.
Vydávání obecně závazných vyhlášek je pouze jednou z mnoha forem výkonu ústavně garantované samosprávy. Nelze tedy dospět k tomu, že by obecný závěr Ústavního soudu ohledně aktivní legitimace městských částí byl překonán.
47. S ohledem na dřívější právní názor vyslovený v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/2000 tak v tomto ohledu nelze a priori aktivní legitimaci městských částí územně členěných statutárních měst vyloučit. S tímto závěrem se lze ostatně setkat i v doktrinálních pracích a komentářích (KOPECKÝ, M. Právní postavení obcí a krajů - základy komunálního práva, s. 127, případně PRŮCHA, P. Komentář k § 131. In: KOUDELKA, Zdeněk; PRŮCHA, Petr; ZWYRTEK HAMPLOVÁ; J. Zákon o obcích (obecní zřízení). Komentář. Praha: Leges, 2019, s. 443).
48. Nelze nicméně přehlížet, že situace stěžovatelky v nyní řešené věci se v klíčových aspektech liší od té, kterou Ústavní soud posuzoval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/2000
. Ve věci sp. zn. Pl. ÚS 1/2000 společně napadaly zásah státního orgánu zastupitelstvo statutárního města se zastupitelstvem jedné z jeho městských částí, jehož usnesení bylo zrušeno. V nyní posuzované věci jde o ústavní stížnost stěžovatelky-městské části proti postupu správních soudů, spočívajícím ve znemožnění uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení během soudního přezkumu územního plánu statutárního města.
49. Statutární město vykonává vydáváním územního plánu své ústavně zaručené právo na samosprávu (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 655/17 ze dne 9. 11. 2017, bod 58, a sp. zn. III. ÚS 1669/11 ze dne 7. 5. 2013, část VI). To se však podle stěžovatelky dostává do konfliktu se svébytným právem na samosprávu, které jí svědčí jako městské části, jejíhož území se územní plán týká. S tímto závěrem se Ústavní soud z dále uvedených důvodů neztotožňuje.
50. Ústava v čl. 8 zaručuje samosprávu územních samosprávních celků. V čl. 99 uvádí, že územními samosprávnými celky jsou obce a kraje (srov. také nález Hazardová vyhláška hlavního města Prahy, bod 56).
Článek 100 odst. 1 stanoví, že územní samosprávné celky jsou veřejnoprávními korporacemi, které vlastní majetek a hospodaří podle vlastního rozpočtu. Prosté užití jazykového a systematického výkladu naznačuje, že územními samosprávnými celky v pojetí ústavy jsou pouze obce a kraje, nikoli městské části územně členěných statutárních měst. Městské části nelze podřadit ani pod vymezení uvedené v čl. 100 odst. 1 Ústavy, nejsou veřejnoprávními korporacemi a nemohou vlastnit majetek (viz body 37-38 výše).
51. Originárními nositeli práva na samosprávu jsou obce a kraje (srov. LANGÁŠEK, T. Čl. 87 Kompetence Ústavního soudu. In: RYCHETSKÝ, P., LANGÁŠEK, T., HERC, T., MLSNA, P. a kol. Ústava České republiky: Komentář. Wolters Kluwer. Dostupné z: www.aspi.cz, bod 31). U statutárních měst, tj. jednoho z typů obcí, zákonodárce umožňuje další členění na městské části, resp. obvody, jež se mohou podílet na výkonu samostatné působnosti.
52. Oprávnění postoupit městským částem, resp. jejich orgánům, část své pravomoci v oblasti samostatné působnosti (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 1/2000 ), je otázkou diskrece jednotlivých statutárních měst, stejně jako samotné územní členění (§ 4 odst. 2 obecního zřízení). Postoupením části své pravomoci však statutární města nevytvářejí nové autonomní subjekty práva na samosprávu. Delegace pravomocí statutárního města na jeho městskou část totiž není projevem další decentralizace veřejné moci. Jedná se o vertikální dekoncentraci, tj. "územní redistribuci souhrnu pravomocí, působností a vztahů stanovených zákonem, kterou město provede vlastním rozhodnutím de facto organizačního charakteru, což městské obvody/městské části staví do zřetelně podřízeného postavení vůči městu jako jejich ‚zřizovateli' (EXNER, J.
Obce, města, městské části: o místní veřejné správě a její dekoncentraci statutárními vyhláškami v územně členěných městech. Praha: Libri, 2004, s. 180)." Nehledě na toto rozdělení působností a pravomocí se však nadále jedná o totéž společenství občanů spojené s týmž územním základem (tamtéž, s. 35). Nejedná se o nový stupeň samosprávy, jak se domnívá stěžovatelka. Ústavní soud pro úplnost konstatuje, že na tomto závěru nemůže nic změnit ani Evropská charta místní samosprávy, ani skutečnost, že městská část má své volené orgány.
Podstatné je, že se jedná o dekoncentraci pravomoci statutárního města ve výše uvedeném smyslu.
53. V oblasti územního plánování nelze hovořit o samostatném právu na samosprávu, náležejícím městské části, které by stálo v kontrapozici k právu na samosprávu statutárního města (což je důležitým znakem nyní projednávané věci, odlišným od případů, kdy městská část a statutární město v soudním řízení hájily společný zájem). Stěžovatelka tak nemohla být s odkazem na porušení práva na samosprávu aktivně legitimována k podání ústavní stížnosti (komunální ani obecné, ve světle části dosavadní judikatury překonané stanoviskem sp. zn. Pl. ÚS-st. 62/25).
54. Ústavní soud nepřehlíží, že tomuto závěru neodpovídá přístup zvolený v několika jeho starších rozhodnutích.
V minulosti se zabýval například obecnou ústavní stížností městské části hlavního města Prahy proti usnesení Nejvyššího správního soudu, které uznalo v obecnosti způsobilost městské části hlavního města Prahy podat návrh na zrušení územního plánu hlavního města Prahy (usnesení sp. zn. I. ÚS 819/14 ze dne 7. 3. 2016). V této věci byl v řízení před správními soudy přezkoumáván právě územní plán hlavního města Prahy. Ačkoli městská část tvrdila výlučně porušení svého práva na samosprávu, Ústavní soud její ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, aniž by se výslovně vypořádal s otázkou aktivní legitimace městské části.
Obdobný přístup Ústavní soud zvolil v usnesení sp. zn. I. ÚS 334/19 ze dne 31. 8. 2020. Skutkové okolnosti se přitom od nyní posuzované věci v relevantních aspektech nelišily. Městské části nepodávaly ústavní stížnost v návaznosti na své působení v horizontálních vztazích. V podstatných otázkách se nelišil ani právní rámec. Úprava postavení hlavního města Prahy je rozdílná pouze v tom ohledu, že oproti statutárním městům je Praze zákonem uložena povinnost územně se rozčlenit na městské části a postoupit jim určité vyjmenované pravomoci v oblasti samostatné působnosti (§ 3 odst. 1, § 18 zákona o HMP).
To však neznamená, že by uzákonění existence a okruhu pravomocí městských částí bylo projevem decentralizace samosprávy hlavního města Prahy v oblasti územního plánování. Systematický výklad čl. 99 Ústavy a § 1 odst. 1 zákona o HMP naznačuje, že postavení územního samosprávného celku právní úprava explicitně přisuzuje hlavnímu městu Praze, nikoli jejím městským částem. I s ohledem na to je třeba na postavení městských částí v oblasti územního plánování nahlížet výlučně jako na zákonné zakotvení dekoncentrace, nikoli decentralizace samosprávy (EXNER, J., s.
233). Ani městské části hlavního města Prahy tak v kontextu územního plánování nedisponují svébytným právem na samosprávu, které by mohlo kolidovat s právem na samosprávu hlavního města Prahy - jeho originární nositelky.
55. Posouzení aktivní legitimace se tudíž odchyluje od přístupu, který zvolil Ústavní soud v usneseních sp. zn. I. ÚS 819/14 a
I. ÚS 334/19
. Nicméně, s ohledem na to, že obě rozhodnutí mají formu usnesení odmítajících ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost, závěry a nosné důvody v nich uvedené nejsou formálně závazné. Nebrání tak Ústavnímu soudu v nyní řešené věci vyslovit závěry předestřené výše. Toto pojetí (ne)závaznosti usnesení pro zjevnou neopodstatněnost má pevnou oporu v právní úpravě, rozhodnutích Ústavního soudu i odborné literatuře (čl. 89 odst. 2 Ústavy, § 23 a 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a např. nálezy sp. zn. II. ÚS 588/25 , bod 41; IV. ÚS 164/24, bod 38; IV. ÚS 2939/23, bod 25; III. ÚS 950/17, bod 24; IV. ÚS 301/05, bod 89; BOBEK, M., KÜHN, Z. a kol. Judikatura a právní argumentace. 3. vydání, přepracované a aktualizované. Praha: Auditorium, 2024, s. 449 až 450; ŠIMÍČEK, V. Ústavní stížnost, s. 308 až 312; FILIP, J. Čl.
89. In: ŠIMÍČEK, V., SUCHÁNEK, R., MOLEK, P., VYHNÁNEK, L., FILIP, J., BAHÝĽOVÁ, L., PODHRÁZKÝ, M. Ústava České republiky. Komentář. Nakladatelství Linde, 2010, bod 26; LANGÁŠEK, T. Čl.
87 Kompetence Ústavního soudu. In: RYCHETSKÝ, P., LANGÁŠEK, T., HERC, T., MLSNA, P. a kol. Ústava České republiky: Komentář., bod 17).
56. S ohledem na nedostatek aktivní legitimace Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána neoprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
57. V návaznosti na odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud přistoupil také k odmítnutí návrhu na zrušení § 20 odst. 2 obecního zřízení a čl. 78 odst. 1 Statutu města Brna (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 407/99 ). Návrhy na zrušení právních předpisů či jejich jednotlivých ustanovení podané dle § 74 zákona o Ústavním soudu spolu s ústavní stížností mají akcesorický charakter, a sdílí tedy osud ústavní stížnosti (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1316/15 ze dne 20. 9. 2016, bod 53). Odmítnutím ústavní stížnosti pro neoprávněnost stěžovatelky odpadla i základní podmínka projednání návrhu na zrušení příslušných ustanovení.
V. Závěr
58. Ústavní soud tudíž z uvedených důvodů ústavní stížnost a návrh s ní spojený odmítl [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. března 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu