Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky L. P., zastoupené JUDr. Danielem Bartoněm. LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Ječná 505/2, Praha 2, proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. července 2023, č. j. 8 T 44/2023-584, za účasti Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tím, že jím došlo k zásahu do jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 7 a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že napadeným usnesením Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") postoupil Magistrátu města České Budějovice trestní věc obžalovaného M. P. (dále jen "obžalovaný") vedenou pro skutek spočívající v opakovaném vulgárním napadání a jednom fyzickém napadení stěžovatelky (manželky obžalovaného), neboť podle soudu skutek není trestným činem, avšak mohl by být posouzen jako přestupek.
3. Ke svému závěru dospěl okresní soud zejména na základě výpovědí stěžovatelky a obžalovaného, jakož i dalších svědků, listinných důkazů a znaleckých posudků. Okresní soud vyhodnotil, že nedošlo k účelové manipulaci s majetkem, protože stěžovatelka se pro zahrnutí značné části svého majetku do režimu společného jmění manželů rozhodla sama. Žádná ze svědkyň ani elektronická komunikace nepotvrdily, že by stěžovatelce bylo vyhrožováno odebráním dětí. Nedošlo k izolaci od známých, přátel či rodiny, což vyplývá především z výpovědi samotné stěžovatelky. Okresní soud nepovažoval za prokázané ani nucení stěžovatelky k neustálé práci, neboť z elektronické komunikace naopak vyplývá, že obžalovaný ji nabádal k tomu, aby si nabírala pouze takový objem práce, který je schopna sama zvládnout.
4. Okresní soud po vyhodnocení důkazů považoval za bezpečně prokázané časté užívání vulgarismů na adresu stěžovatelky a jedno fyzické napadení. Přestože okresní soud shledal jednání obžalovaného z morálního hlediska neakceptovatelné, podle názoru okresního soudu prokázané jednání nenaplňovalo znaky týrání, jak je chápe trestní právo, protože nemělo povahu nepřetržitého verbálního napadání a ani v kombinaci s fyzickým napadením se nevyznačovalo (z hlediska trestního práva) potřebnou mírou neúcty, bezohlednosti a hrubosti. Vzhledem ke skutečnostem vyplývajícím z dokazování soud dospěl k závěru, že by jednání obžalovaného mohlo být posouzeno jako přestupkové jednání.
5. Okresní státní zastupitelství v Českých Budějovicích nepodalo proti tomuto usnesení stížnost.
6. Argumentace stěžovatelky je založena na tvrzení, že okresní soud nedostál požadavkům účinného vyšetřování domácího násilí. Stěžovatelka se konkrétně dovolává závěrů nálezu ze dne 26. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 1886/21 , a nálezu ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14 .
7. Stěžovatelka především poukazuje na skutečnost, že okresní soud posuzoval jednotlivé incidenty odděleně, čímž znemožnil adekvátní posouzení komplexní trestné činnosti. Podle názoru stěžovatelky je z odůvodnění rozhodnutí zřejmé, že okresní soud by považoval za naplnění znaku týrání pouze úplnou izolaci oběti. Pro jeho naplnění ovšem postačuje pouze částečná izolace, která byla dostatečně prokázána. Při posuzování existence manipulace okresní soud nesprávně hodnotil jednání stěžovatelky, kdy si neuvědomil, že manipulace spočívá v tom, že manipulovaná osoba se v rozporu se skutečností domnívá, že činí svobodná rozhodnutí. Dále z provedených důkazů podle stěžovatelky vyplynulo, že obžalovaný učinil stěžovatelku na sobě majetkově závislou. Soud rovněž přehlíží, že v situaci domácího násilí se cyklicky střídají fáze teroru a fáze "líbánek".
8. Dále stěžovatelka poukazuje na fakt, že okresní soud usnesením postoupil k přestupkovému řízení pouze část skutku, která byla předmětem obžaloby, a to fyzické napadení a verbální útoky. O dalších částech skutku spočívajících v účelové manipulaci k rozprodávání majetku, ve výhružkách odebrání dětí, v izolaci od okolí, přátel a rodiny, ve vyžadování neustálé práce a v soustavném psychickém nátlaku okresní soud nerozhodl a vypořádal se s nimi pouze v odůvodnění, nikoliv ve výroku. Další důkazy měl soud dostupné (např. stěžovatelkou navrhovaný výslech sousedů).
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka je seznámena s obsáhlou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, která se týká práva na účinné vyšetřování, případně jiných práv, kterých se stěžovatelka fakticky dovolává (např. právo na ústavně konformní výklad zákona). Ústavní soud proto nepovažuje za nutné obsáhlé závěry této judikatury opakovat. Lze tedy uvést pouze tolik, že z ústavního pořádku vyplývá obecný závazek státu kriminalizovat závažnější formy tzv. domácího násilí a přiměřeně postihovat jeho individuální projevy.
12. Jde-li o samotné zjišťování skutkového stavu (tedy provedení účinného vyšetřování), pak jedinou v tomto směru uplatněnou konkrétní námitkou bylo tvrzení o neprovedení výslechu sousedů, který stěžovatelka navrhovala. V tomto směru je však podstatné, že tento návrh nebyl uveden v závěru hlavního líčení. Je přitom otázka, co by mohlo svědectví sousedů, kterého se dovolával jak obžalovaný tak stěžovatelka, prokázat mimo skutečnosti, které vzal soud za prokázané (jedno fyzické napadení a opakované užívání nadávek). Ústavní soud tedy neshledal, že okresní soud nebo jiné orgány činné v trestním řízení nedostatečně zjistily skutkový stav.
13. K hodnocení provedených důkazů Ústavní soud připomíná, že do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasahovat jen v situaci tzv. extrémního rozporu, tedy nelze-li skutkové závěry z důkazů dovodit při žádné jejich logické interpretaci (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz/). Hodnocení "běžných" rozporů mezi důkazy Ústavnímu soudu nepřísluší. Nadto musí Ústavní soud ctít zásadu in dubio pro reo, hodnotí-li skutkové závěry trestního rozsudku (resp. jiného meritorního rozhodnutí). Ústavní soud tedy ve vztahu ke zjištění skutkového stavu zásadně respektuje závěr obecného soudu, který důkazy provedl v souladu se zásadou ústnosti a přímosti. Zásah Ústavního soudu by přicházel v úvahu toliko tehdy, byly-li by závěry soudu zatíženy nějakými nepřípustnými předsudky (srov. např. rozsudek ze dne 27. 5 2021, J. L. proti Itálii, č. 5671/16). K tomu však v dané věci nedošlo.
14. Stěžovatelčiny námitky ani nejsou formulovány tak, že by soudu vyčítala extrémní rozpor jeho závěrů s obsahem provedených důkazů. Stěžovatelka se pouze dovolává odlišného hodnocení důkazů, přičemž zcela pomíjí jejich celkový kontext a zásadu in dubio pro reo. Na rozdíl od okresního soudu stěžovatelka své hodnotící úvahy opírá o obecné viktimologické jevy, aniž by však jejich existence v dané věci byla prokázána. Obecné vědecké poznatky mohou soudu pomoci interpretovat a pochopit určitou neobvyklou sociální situaci.
Nemohou však nahradit nutnost prokázat naplnění všech znaků dané skutkové podstaty. A k takovému prokázání v dané věci nedošlo v těch částech, kde to stěžovatelka namítá (sociální izolace, majetková kontrola, atd.). Okresní soud například netvrdí (a nelze to ani nepřímo z jeho názorů dovodit), že týraná osoba musí být zcela izolovaná. V dané věci však nebylo prokázáno, že by stěžovatelka byla jakkoliv izolovaná jakýmkoliv jednáním, které by bylo možné označit alespoň za součást komplexního týrání.
Přestože dílčí chování obžalovaného mohla stěžovatelka pociťovat jako obtěžující (např. obsáhlá elektronická komunikace), nebyla prokázána žádná skutečnost (např. strach z jakékoliv konkrétní vážné újmy), pro kterou by je bylo možné považovat za součást týrání či jako izolaci. Jak popsal okresní soud, šlo spíše o zneužití stěžovatelčiných osobnostních rysů (snahy zavděčit a podřídit se).
15. Okresnímu soudu nelze vytknout, pokud odsouzení obžalovaného odmítl opřít výhradně o výpověď stěžovatelky, která se svým obsahem sama částečně odchylovala od podané obžaloby a na řadě míst obsahovala spíše stěžovatelčiny interpretace skutkového děje, a nikoliv zevrubný popis jeho průběhu. Její vystoupení před soudem tak lze z podstatné části hodnotit spíše jako vyjádření účastníka řízení (na což má jako poškozená právo) než jako důkaz silné výpovědní hodnoty. Na závěry okresního soudu může tedy Ústavní soud pro úplnost odkázat. Není podstatné, zda okresní soud danou situaci popsal správně, nýbrž zda provedené důkazy postačovaly k prokázání naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí.
16. Nebyla-li podstatná část v obžalobě uvedených skutečností prokázána, nelze přisvědčit ani námitce o nepochopení domácího násilí jako souhrnu dílčích vzájemně provázaných jednání. Ani v tomto směru okresní soud své ústavní povinnosti neporušil. Podrobně zjišťoval a následně obsáhle popsal fungování vztahu stěžovatelky a obžalovaného a přisvědčil tvrzení, že obžalovaný se ke stěžovatelce choval nepřijatelným způsobem. Zároveň však v souladu se zákonem a ústavní zásadou subsidiarity trestní represe dovodil, že jednání obžalovaného vůči stěžovatelce nedosáhlo takové intenzity, aby je bylo možné považovat za týrání.
Pro takové hodnocení je zásadní pochopení dynamiky daného vztahu. Z trestněprávního hlediska ovšem není určující, jak situaci vnímá (a ex post interpretuje) oběť, nýbrž jednání (a vnímání) potenciálního pachatele, aby došlo k naplnění tzv. subjektivní stránky trestného činu. Jinak řečeno, ne každé zavrženíhodné jednání mezi partnery a ne každé (jakkoliv motivované) podřízení se partnerovi je možné hodnotit jako týrání.
17. Ostatně okresní soud jednání obžalovaného vyhodnotil jako možný přestupek, přičemž přestupkové řízení je v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva běžně chápáno jako trestní obvinění podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 6. 1976 ve věci Engel a ostatní proti Nizozemsku, stížnost č. 5100/71). Rozhodl-li se v dané situaci okresní soud aplikovat § 12 odst. 2 trestního zákoníku, nelze to považovat za exces, který by měl odůvodňovat zásah Ústavního soudu. Zvláštní kontext stěžovatelkou zdůrazňovaných skutečností (např. provázanost ztráty stěžovatelčina majetku s významným podnikatelským rizikem) takový postup spíše podporují.
18. Za pochybení je naopak možné považovat, že okresní soud neuvedl, z jakého důvodu neuvedl v tzv. skutkové větě celé žalované jednání. Ústavní soud si je vědom, že popis skutku v rozhodnutí soudu se nemusí shodovat se zněním obžaloby (srov. např. bod 18 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1184/2021). Soud tudíž může kupříkladu vypustit nebo změnit části, které jsou podle jeho názoru irelevantní nebo popsané nesprávně. Tento svůj postup by však měl odůvodnit. Ať už jde v dané věci o úmyslnou změnu popisu, či nikoliv, nepředstavuje tento postup podle Ústavního soudu materiální zásah do základních práv a svobod stěžovatelky. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé a podrobně odůvodněné, jak bylo o obžalobě rozhodnuto. Zrušení napadeného rozhodnutí pouze z tohoto důvodu by bylo nejen ryze formalistickým postupem, ale především významným zásahem do právní jistoty všech zúčastněných osob.
19. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu