Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 19. února 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti Ľ. B., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Štefánikova 48, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. května 2014 sp. zn. 5 Tdo 383/2014 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2013 sp. zn. 44 To 552/2013, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, t a k t o: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Proti stěžovateli bylo vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 trestního zákoníku. Přečinu pod bodem 1 rozsudku se měl stěžovatel dopustit (zkráceně řečeno) tím, že v době od 15. 9. 2009 do 19. 7. 2011 řádně nepřispíval na výživu své dcery alespoň částkou 1.000,- Kč, ačkoliv tak byl ze zákona povinen činit a v uvedeném období byl schopen vykonávat pracovní činnost na poloviční úvazek, přičemž za uvedené období dluží částku 11.500,- Kč. Přečinu pod bodem 2 rozsudku se měl stěžovatel dopustit tím, že od srpna 2011 do 22. 2. 2013 řádně nepřispíval na výživu své dcery alespoň částkou 1.000,- Kč, ačkoliv tak byl ze zákona povinen činit a v uvedeném období byl schopen vykonávat pracovní činnost v rámci omezení daného částečnou invaliditou 1. stupně, přičemž za uvedené období dluží částku ve výši nejméně 19.000,- Kč.
Za uvedené přečiny byl stěžovatel v pořadí druhým rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 9. 2013 sp. zn. 4 T 109/2011 odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Byla mu rovněž uložena povinnost zaplatit podle svých sil a možností dlužné výživné a řádně platit běžné výživné ve zkušební době podmíněného odsouzení.
Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a sám znovu ve věci rozhodl v pořadí druhým rozsudkem ze dne 28. 11. 2013 sp. zn. 44 To 552/2013. S námitkami stěžovatele se však odvolací soud neztotožnil a jeho odvolání využil pouze k tomu, aby napravil pochybení soudu prvního stupně, spočívající v nesprávně citaci rozsudků, které se týkaly stanovení výše výživného v občanskoprávním řízení. Odvolací soud tak svým rozsudkem potvrdil závěry soudu nalézacího v otázce viny stěžovatele a ztotožnil se s ním i co do druhu a výše trestu. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl usnesením ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. 5 Tdo 383/2014, jako podání zjevně neopodstatněné dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
Nutno doplnit, že Nejvyšší soud již jednou ve věci stěžovatele rozhodoval, a to usnesením ze dne 19. 9. 2012 sp. zn. 5 Tdo 1049/2012, kterým podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil v pořadí prvý rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2012 sp. zn. 44 To 150/2012 a prvý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 1. 2012 sp. zn. 4 T 109/2011, přičemž Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Ústavní soud má za to, že napadená rozhodnutí obecných soudů naplňují podmínky, které jsou z ústavněprávního hlediska na dokazování v trestním řízení kladeny. Obecné soudy svá rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily a podrobně popsaly úvahy, jimiž se řídily při provádění a hodnocení důkazů. Odůvodnění napadených rozhodnutí v tomto smyslu nenesou prvky libovůle a rozhodnutí sama nejsou zatížena extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
Ke konkrétním námitkám stěžovatele Ústavní soud uvádí, že obecné soudy se v rámci posuzování předběžné otázky dle § 9 trestního řádu náležitě vypořádaly s tím, zda byl stěžovatel s ohledem na svoje zdravotní problémy schopen v předmětném období vykonávat práci ve svém oboru či jakoukoliv jinou práci. Za tímto účelem byl proveden znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví posudkového lékařství, a později na návrh stěžovatele také znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Z posudků vyplynulo, že v obou inkriminovaných obdobích byl stěžovatel schopen vykonávat pracovní činnost, byť s jistými omezeními.
Ústavní soud má za to, že obecné soudy postupovaly správně, když se při posuzování viny zabývaly rovněž otázkou dostupnosti možného zaměstnání pro stěžovatele. Přestože z vyjádření dotčeného úřadu práce vyplynulo, že stěžovateli nebyla nabídnuta žádná konkrétní pracovní pozice, soudy vzaly v potaz výpověď stěžovatele, v níž uvedl, že na některé pracovní nabídky, které objevil na internetu, úmyslně nereagoval, neboť se necítil na to, že by je mohl vykonávat. Obecné soudy konstatovaly, že se stěžovatel měl snažit zajistit si jakékoliv pracovní místo, které by mu umožnilo řádně platit výživné, bez ohledu na to, zda šlo o více či méně atraktivní pracovní nabídky. Ústavní soud se v této souvislosti ztotožnil s názorem obecných soudů, že pro posouzení viny není podstatné, zda byl obviněný reálně schopen platit výživné ve stanovené výši, pokud tuto neschopnost vyvolal sám svým jednáním, tedy tím, že se bez náležitého důvodu vzdal výdělečné činnosti.
Kromě posouzení schopnosti stěžovatele vyvíjet pracovní činnost a dostupnosti možného zaměstnání vzaly obecné soudy náležitým způsobem do úvahy také majetkové poměry stěžovatele a jeho reálnou možnost platit v posuzované době výživné. V tomto smyslu přihlédly zejména k výši částečného invalidního důchodu, který stěžovatel v inkriminované době pobíral. Také tento postup považuje Ústavní soud za správný.
Co do námitek stěžovatele, ohledně provedených znaleckých posudků, má Ústavní soud za to, že obecné soudy dostatečně zevrubně odůvodnily, proč je považují za věrohodné a zcela dostačující pro vyvození skutkových závěrů v projednávané věci.
Ústavní soud dodává, že otázka, zda obecné soudy provedly důkazy o tom, že stěžovatel odmítl konkrétní pracovní nabídku, nespadá do rámce problematiky tzv. opomenutých důkazů, neboť stěžovatel v tomto smyslu nenavrhl provedení konkrétního důkazu, který by obecné soudy opomněly, nýbrž fakticky brojí proti skutkovým závěrům obecných soudů. Proto ani zde nespatřuje Ústavní soud prostor pro svůj kasační zásah.
Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen aplikovat ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítnout jako stížnost zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. února 2015
Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu