Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele R. H., t. č. ve Věznici Opava, zastoupeného Mgr. Bc. Veronikou Polákovou, advokátkou, sídlem Horní náměstí 130/49, Opava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2024, č. j. 6 Tdo 669/2024-338, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2024, č. j. 8 To 70/2024-308, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. prosince 2023, č. j. 5 T 77/2023-233, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod. Dále stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud výsledné rozhodnutí anonymizoval. Zároveň stěžovatel trvá na ústním projednání věci před Ústavním soudem.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. j) trestního zákoníku. Toho se podle soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že při výkonu sexuologického ochranného léčení v psychiatrické nemocnici přechovával ve svém mobilním telefonu přes šest stovek fotografií zobrazujících nezletilé chlapce zjevně mladší 18 let v různých sexuálních polohách. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců, a k trestu propadnutí věci (mobilního telefonu). K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě svědeckých výpovědí a vyhodnocení obsahu zajištěného telefonu. Stěžovatelově obhajobě, že došlo k záměně telefonu (resp. obsahu telefonu), ať již omylem, nebo v důsledku cílené snahy stěžovatele poškodit, nenasvědčovala žádná zjištěná skutečnost. Stěžovatel je opakovaně odsouzený recidivista za sexuálně motivovanou trestnou činnost se zaměřením na děti.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podali stěžovatel i státní zástupce odvolání, z jejichž podnětu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zrušil uvedený rozsudek v celém rozsahu a sám napadeným rozsudkem stěžovatele uznal stěžovatele vinným ze spáchání totožného jednání, které však kvalifikoval jako přečin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 trestního zákoníku a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. k) trestního zákoníku. Za toto jednání stěžovatele odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let, a k trestu propadnutí věci (mobilního telefonu). Jde-li o závěry o vině, ztotožnil se městský soud zcela s argumentací obvodního soudu. Určité pochybení shledal v tom, že soudkyně obvodního soudu nevyzvala znalkyni, aby zopakovala klíčové části znaleckého posudku, avšak to nemůže být důvodem ke změně rozhodnutí, neboť stěžovatel i jeho obhájkyně byli podle protokolu z hlavního líčení s posudkem seznámeni a kladli znalkyni řadu dotazů, na které obsáhle reagovala. Znalecký posudek tak byl řádně provedeným důkazem.
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Ztotožnil se přitom se závěry městského soudu ohledně řádnosti provedení znaleckého posudku. Popsaný nedostatek neměl žádný vliv ani na správnost posudku, ani na práva obhajoby. Zároveň Nejvyšší soud uvedl, že k extrakci fotografií z mobilního telefonu není nutné přibírat znalce, neboť jde o banální činnost, kterou může provést i policista, pořídí-li o tom řádný protokol. Z námitek stěžovatele není zřejmé, jak by policista mohl fotografie "znehodnotit". Znalce není nutné přibírat ani k posouzení toho, zda na fotografiích jsou zachyceny děti či nikoliv. Takové posouzení přísluší soudu.
5. Stěžovatel namítá, že jeho vina nebyla dostatečně prokázána. Stěžovatel měl zapsané identifikační znaky svého mobilního telefonu (tzv. IMEI). Z vyhodnocení dat ze zajištěného mobilního telefonu však vyplývá, že policejní orgán hodnotil telefon s jinými identifikačními znaky. Soudy se tímto rozporem fakticky nezabývaly. Ostatně za procesně nepoužitelný považuje stěžovatel výsledek práce policejního orgánu s těmito daty, neboť příslušný policista není odborně způsobilý k takto složitým úkonům (údajně navíc s citlivým obsahem). K takovému postupu je příslušný pouze znalec. Dále se soudy nezabývaly tím, jak jsou mobilní telefony v psychiatrické nemocnici zabezpečeny. Stěžovatel měl ke svému telefonu přístup na jednu hodinu denně, po zbytek dne jej neměl ve své moci. Zdravotní sestra v podstatě nikterak nekontrolovala, kdo si bere jaký telefon. Soudy ani nevyslechly faktického oznamovatele trestného činu. Tím byl jiný pacient, který pravděpodobně znal tzv. PIN kód k telefonu stěžovatele a byl se stěžovatelovým telefonem ponechán o samotě (stěžovatel byl delší dobu na toaletě). Tímto způsobem mohlo dojít k záměně dvou telefonů. Soudy však tento aspekt skutkového stavu (potenciálně ve prospěch obžalovaného) odmítly objasnit. Za procesně nepoužitelný považuje stěžovatel rovněž znalecký posudek z oblasti psychiatrie, neboť ten nebyl u hlavního líčení přečten. Nutnost přečtení znaleckého posudku není důležitá jen pro naplnění práv obhajoby, nýbrž i pro seznámení se veřejnosti s takovým klíčovým důkazem.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario) avšak v části, ve které směřuje proti již zrušenému rozsudku obvodního soudu je návrhem, o kterém není Ústavní soud příslušný rozhodnout [srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1119/15 (N 116/77 SbNU 697)].
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti toliko opakuje svoji obhajobu z trestního řízení, aniž by reflektoval způsob, jakým se soudy s touto obhajobou obsáhle a logicky vypořádaly. Zvláště obvodní soud se velmi podrobně zabýval obsahově relevantními námitkami obhajoby (viz zejména body 36 až 41 napadeného rozsudku). V těchto úvahách neshledal Ústavní soud žádné ústavněprávní nedostatky. Uvedl-li obvodní soud, že je velmi nepravděpodobné, aby si stěžovatel zaznamenával tzv. IMEI svého telefonu, nešlo o závěr, kterým by stěžovatelovu obhajobu vyloučil, nýbrž spíše o poznámku hodnotící nevěrohodnost stěžovatelovy obhajoby. Obsahově došlo k jejímu vyvrácení souborem dalších důkazů (svědeckých výpovědí a listin), které potvrzovaly, že dětská pornografie byla nalezena ve stěžovatelově telefonu a šlo o tentýž telefon, který stěžovatel předal policii.
9. S námitkami ohledně procesní nepoužitelnosti vyhodnocení dat z telefonu na straně jedné a znaleckého posudku na straně druhé se bez vad vypořádal Nejvyšší soud (viz body 16 až 21 napadeného usnesení).
10. Přisvědčit nelze ani námitce, že by se soudy nezabývaly tím, jak jsou telefony v psychiatrické nemocnici zajištěny. Obvodní soud k tomu provedl rozsáhlé dokazování (řadou svědeckých výpovědí), přičemž přesvědčivě vyloučil jakoukoliv (z několika stěžovatelem průběžně namítaných) variantu skutkového děje, podle níž by mohl fotografie do telefonu nahrát kdokoliv jiný. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze pokračuje v prezentaci různých skutkových verzí, přičemž však přehlíží obsah klíčových důkazů, které tyto verze vylučují. Ústavní soud nepovažuje za nutné opakovat logické a srozumitelné úvahy obecných soudů, na které beze zbytku odkazuje.
11. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Nevyhověl přitom stěžovatelovu návrhu na konání ústního jednání, neboť od něj nebylo možné očekávat žádné nové rozhodné skutečnosti (stěžovatel je podle § 34 zákona o Ústavním soudu povinen všechny rozhodující skutečnosti vylíčit v ústavní stížnosti). V části směřující proti již zrušenému rozsudku obvodního soudu pak musel návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona, neboť o něm nebyl příslušný rozhodnout.
12. Žádal-li stěžovatel o anonymizaci rozhodnutí Ústavního soudu, je třeba konstatovat, že k ní v trestních věcech dochází automaticky v souladu s rozhodnutím předsedy Ústavního soudu podle § 66 odst. 6 Kancelářského a spisového řádu Ústavního soudu (Org. 36/18).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. března 2025
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu