Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Dvořáka, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2023 č. j. 30 Cdo 2956/2023-136, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2023 č. j. 62 Co 66/2023-108 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. října 2022 č. j. 7 C 42/2022-58, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv ve smyslu čl. 1, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se žalobou domáhal zadostiučinění ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 142/2018. Napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") řízení zastavil ohledně částky 35 063 Kč, kterou stěžovateli přiznal vedlejší účastník, a ve vztahu k částce 164 937 Kč žalobu zamítl.
3. Stěžovatel podal odvolání. Namítal, že řízení se významně protáhlo kvůli chybějící nahrávce výslechu svědkyně, že základní částka odškodnění nezohledňuje inflaci a že v řízení docházelo k průtahům. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu potvrdil. Konstatoval, že technická závada v nahrávacím zařízení nepředstavuje závažné pochybení orgánu veřejné moci, která by měla vést k navýšení přiznaného odškodnění. Časové prodlení od 20. 2. 2020 do 17. 9. 2020 a od 17. 9. 2020 do 2. 3. 2021 je třeba přičíst protiepidemickým opatřením. Řízení navíc bylo složitější po stránce skutkové i po stránce právní. Znehodnocení měny v důsledku inflace nemá vliv na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění.
4. Stěžovatel podal dovolání, které Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost. Za průtahy v řízení lze označit období v délce přes 7,5 měsíce. To lze s ohledem na celkovou dobu řízení ještě považovat (s ohledem na soudy nižších stupňů popsané a zčásti státem nezaviněné důvody jejich vzniku, okolnost, že celková doba řízení byla v poměrech projednávané věci posuzována jako "hraniční" a že se v přítomném sporu jedná, slovy soudu ochrany ústavnosti, o "odškodnění na druhou") za tolerovatelný průtah, který se neprojeví v hodnocení kritéria postupu orgánu veřejné moci. Ne každý průtah musí nutně vést k navýšení přiznaného odškodnění. Důvod pro navýšení zakládají pouze taková procesní pochybení orgánu veřejné moci, která lze hodnotit jako závažná, neboť ostatní nedostatky v postupu tohoto orgánu se už projevily v závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě.
5. Pokud průtahy nebyly závažné, bylo nadbytečné zabývat se otázkami ohledně toho, kdo odpovídá za správnost a úplnost záznamu o průběhu jednání před soudem a zda lze průtahy vzniklé během pandemie posuzovat jako nečinnost rozhodujícího orgánu. K posouzení složitosti řízení městským soudem Nejvyšší soud uvedl, že městský soud netvrdil, že v posuzovaném řízení byl nařízen znalecký posudek, nýbrž že byl proveden důkaz znaleckým posudkem. Závěr o složitosti věci městský soud spojoval s větším množstvím vyslechnutých svědků, se zapojením tří instancí do rozhodování (včetně posouzení předběžného uplatnění nároku Ministerstvem spravedlnosti) a s vývojem judikatury k řešené otázce.
Odvolací soud nepochybil, pokud přihlédl k tomu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, je ospravedlnitelná. Přípustnost dovolání nezaložila ani otázka valorizace základních částek, vyčíslených ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2012, neboť Nejvyšší soud neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit.
6. Stěžovatel namítá, že kdyby soud prvního stupně nejednal zmatečně ohledně výslechu svědkyně, tak by byl rozsudek vyhlášen ještě před dopady pandemie Covid-19. První výslech dne 20. 2. 2020 nebyl zaznamenán a druhý výslech proběhl až 17. 9. 2020. Pokud by nebylo nutné znovu vyslýchat svědkyni, pak by řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé, neboť rozsudek by byl vyhlášen již 5. 3. 2020, tedy před dopady pandemie Covid-19. Technickou nezdatnost soudce (nezapnutí nahrávacího zařízení) je třeba objektivně přičíst státu. Justice je navíc součástí kritické infrastruktury a pandemií Covid-19 nebyla omezena. Rozhodující senát 16 C v jiných řízeních nařizoval ústní jednání i po začátku pandemie, což stěžovatel dokládá záznamy z Infosoud. Závěr Nejvyššího soudu, že důvod odročení spočíval v omezení činností soudů, tak nemá základ v jakýchkoli skutkových zjištěních a je v rozporu s důkazy, které mu stěžovatel předložil.
7. Obecné soudy nedůvodně a v rozporu se zákonem průtahy subsumují pod § 31a odst. 3 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. (celková délka řízení), místo § 31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb. (postup orgánů veřejné moci během řízení). Podle judikatury Nejvyššího soudu průtahy automaticky nevedou k závěru o nepřiměřené délce řízení a naopak. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že kompenzační řízení by nemělo trvat déle než dva roky na dvou stupních soudní soustavy a od státu se vyžaduje zvláštní péče při vyřizování věci. Doba jeden a půl roku z celkové délky řízení připadla na "přípravy" jednání, nejde tak o nezanedbatelnou délku v celkové délce řízení v rozsahu tři roky a devět měsíců. Stěžovatel dále namítá, že řízení nebylo složité. Ke složitosti řízení nemohlo navíc přispět dokazování znaleckým posudkem. Žádný znalecký posudek v řízení zpracován nebyl. Rovněž rozporuje, že v řízení byla zohledněna dvojinstančnost řízení.
8. Současná aplikace rozpětí odškodnění ve výši 15 000 Kč až 20 000 Kč za každý rok je formalistická a nereflektuje podstatnou změnu okolností, která je dána plynutím času (od stanovení této částky uplynulo již třináct let) a extrémní inflací. Životní úroveň se zvýšila a základní částka odškodnění by měla podléhat valorizaci. K tomu poukazuje na vývoj průměrného platu soudců Nejvyššího soudu a namítá, že tím, že stát valorizuje platy svých zaměstnanců, ale ne základní částku odškodnění pro poškozené, dochází k nepřípustné diskriminaci. Odmítnutím kandidatury JUDr. Pavla Simona na ústavního soudce se Senát Parlamentu České republiky politicky vymezil vůči výši náhrad, k čemuž by Ústavní soud měl přihlédnout.
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
10. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v soustavě soudů, která by byla oprávněna vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Přezkoumává výlučně ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
11. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Okolnosti, které je třeba při rozhodování o výši zadostiučinění vyhodnotit, jsou uvedeny v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. (celková délka řízení, složitost případu, chování poškozeného, postup příslušných orgánů, význam předmětu řízení pro poškozeného). Při posouzení nároku na přiměřené zadostiučinění se tedy primárně aplikuje podústavní právo, k čemuž je v první řadě povolán příslušný správní úřad (jednající za stát), u něhož je nutno takový nárok uplatnit, a posléze obecné soudy při rozhodování o případné žalobě proti státu (při nespokojenosti s rozhodnutím o uplatněném nároku příslušným správním úřadem). Posouzení existence vzniklé újmy bude vždy výsledkem hodnocení konkrétních skutkových okolností.
12. Podle ustálené judikatury přísluší Ústavnímu soudu posoudit, zda obecný soud při stanovení formy a potažmo výše přiměřeného zadostiučinění vycházel z pravidel plynoucích z § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnil. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně extrémní, vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy (např. nález ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2699/23 , bod 19). Pouhý nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc do ústavní roviny posunout zásadně nemůže [např. nálezy ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10
(N 247/59 SbNU 515) či ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. II. ÚS 3388/11
(N 104/65 SbNU 431)].
13. Ústavní soud v prvé řadě poukazuje na to, že vedlejší účastník stěžovateli vyplatil náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení ve výši 35 063 Kč. Polemika stěžovatele s napadenými rozhodnutími tak směřuje toliko k tomu, že mu měla být přiznána vyšší částka. Stěžovatel do značné míry opakuje dovolací argumentaci a staví Ústavní soud do role další soudní instance, které mu nepřísluší. Z napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že se zabývaly jednotlivými kritérii podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a výši zadostiučinění dostatečně odůvodnily. Skutečnost, že stěžovatel s jejich závěry nesouhlasí, neústavnost napadených rozhodnutí nezakládá.
14. Předmětem posouzení byly zejména kritéria složitost řízení [§ 31a odst. 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb.] a postup orgánů veřejné moci během řízení [§ 31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb.]. Co se týče složitosti řízení, již městský soud konstatoval, že řízení bylo složitější po stránce skutkové i po stránce právní. Bylo třeba provést rozsáhlejší dokazování, došlo k výslechu několika svědků a byl proveden důkaz znaleckým posudkem. Právní složitost věci městský soud odůvodnil tím, že problematika výše nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání v dané době ještě nebyla dostatečně řešena judikaturou, proti čemuž stěžovatel v ústavní stížnosti nic nenamítá.
Nejvyšší soud dodal, že městský soud netvrdil, že v posuzovaném řízení byl nařízen znalecký posudek, nýbrž že byl proveden důkaz znaleckým posudkem. Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně zohlednění "víceinstančnosti" řízení, z odůvodnění obecných soudů nevyplývá, že by na této skutečnosti významně založily svůj závěr o složitosti řízení. Důvodů bylo několik.
15. Pokud jde o kritérium postupu orgánů veřejné moci během řízení, námitky stěžovatele se většinově míjí s odůvodněním Nejvyššího soudu. K námitkám stěžovatele ohledně nahrávky výslechu svědkyně a dopadů pandemie Covid-19 Nejvyšší soud uvedl, že i kdyby tyto skutečnosti městský soud posoudil jako průtahy přičitatelné státu, nijak by to neovlivnilo výslednou úvahu, že takto vzniklé průtahy byly ve svém souhrnu méně významné a s ohledem na celkovou délku řízení tolerovatelné. Nejvyšší soud konstatoval, že chybějící nahrávka z jednání 20.
2. 2020 si sama o sobě vynutila prodloužení řízení v období od 5. 3. 2020 do 14. 4. 2020, tedy zhruba jen o 40 dnů. Konala-li se v posuzované věci další dvě jednání (17. 9. 2020 a 2. 3. 2021), pak i bez dopadů pandemie by k jejich "bezprůtahovému" nařízení byla obvyklá doba 2 x 2 měsíce. Vedle prvotního 40denního průtahu způsobeného nezaznamenaným výslechem svědkyně, vznikl v období od 14. 4. 2020 do 2. 3. 2021 v důsledku pandemie ještě průtah v délce 6,5 měsíce (10,5-4). Za průtahy v řízení tedy lze považovat dobu trvající přes 7,5 měsíce, což Nejvyšší soud ještě považoval za ospravedlnitelný průtah, který se neprojevil v hodnocení kritéria postupu orgánu veřejné moci.
16. Proti tomuto závěru stěžovatel v ústavní stížnosti nepředkládá přiléhavou argumentaci. Zaměřuje se hlavně na pochybení ohledně nahrávky výslechu svědkyně a dopady pandemie Covid-19, aniž by podrobněji argumentoval k samotným průtahům. Stěžovatel nadto operuje se zcela jinou délkou průtahů (1,5 roku) než Nejvyšší soud (7,5 měsíce) bez jakéhokoli bližšího vysvětlení. Nejvyšší soud své posouzení založil na tom, že průtah 7,5 měsíce nepředstavoval závažné procesní pochybení, které by se promítlo do kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení, což dostatečně vysvětlil (viz výše). Ke stěžovatelem předloženým záznamům o nařízených jednáních Ústavní soud dodává, že skutečnost, že v některých řízeních byla nařízena jednání, sama o sobě nevypovídá o celkovém dopadu pandemie na činnost rozhodujícího senátu 16 C.
17. K námitce, že výše základní částky odškodnění nezohledňuje hospodářský a společenský vývoj za poslední roky, Ústavní soud odkazuje na nález ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 1303/21 , dle něhož obecné soudy mají možnost individuálně posoudit výši spravedlivého odškodnění v jednotlivých případech, s tím, že není vyloučeno, aby přihlédly i k celkovým okolnostem věci (případně i k rostoucí životní úrovni v České republice). Přestože tedy Nejvyšší soud určil tzv. základní částku, resp. základní rozpětí odškodnění, tato skutečnost obecné soudy nižších stupňů nezbavuje povinnosti individuálního posouzení každého případu a v závislosti na něm stanovení adekvátního zadostiučinění, a to (eventuálně) i mimo stanovené rozpětí (bod 45 nálezu).
18. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že skutečnost, že základní částka odškodnění nereflektuje konkrétní změny některých ekonomických faktorů určujících životní úroveň obyvatel, nezakládá sama o sobě porušení základních práv (např. usnesení ze dne 17. 10. 2023 sp. zn. III. ÚS 1541/23 , bod 6; ze dne 15. 11. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2459/23 , body 8 - 9; ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. III. ÚS 149/24 , bod 14; ze dne 13. 3. 2024 sp. zn. III. ÚS 1/24 , bod 16 či ze dne 17. 4. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2762/23 , bod 9).
Přestože Ústavní soud není právními názory vyjádřenými ve svých usneseních formálně vázán (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy a § 23 zákona o Ústavním soudu a contrario), neshledal žádný důvod se od nich odchylovat. Námitka stěžovatele ohledně diskriminace poškozených oproti státním zaměstnancům porovnává nesrovnatelné situace. Ústavní stížnost nadto v části VIII. spíše připomíná actio popularis. Stěžovatel nepředkládá žádnou individualizovanou argumentaci ve vztahu k inflaci, tedy jak se projevila v jeho konkrétním případě s ohledem na způsobenou újmu.
19. Úvahy stěžovatele nad tím, co vyplývá z neschválení kandidáta na ústavního soudce JUDr. Pavla Simona (prezentujícího údajně restriktivní přístup k odškodňování podle zákona č. 82/1998 Sb.), jsou pro posouzení věci irelevantní (srov. usnesení ze dne 17. 4. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2762/23 , bod 9 či ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. III. ÚS 149/24 , bod 15).
20. Stěžovateli bylo přiznáno zadostiučinění ve výši 35 063 Kč. Obecné soudy dostatečným způsobem vyložily konkrétní důvody a kritéria, kterými se řídily při určení výše přiznaného zadostiučinění a jejich rozhodnutí jsou přezkoumatelná. S ohledem na výše vymezená obecná východiska přitom Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat zvýšení či snížení základní částky o určité množství procent, neboť to, že obecný soud některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc do ústavní roviny posunout zásadně nemůže. Závěry obecných soudů v posuzované věci přitom nejsou extrémní a nevymykají se zcela smyslu a účelu právní úpravy výše zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
21. V posuzované věci Ústavní soud nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. října 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu