Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti JAPIS, s. r. o., sídlem V Aleji 480, Chabařovice, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2023 č. j. 28 Cdo 2412/2023-131, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2023 č. j. 14 Co 128/2023-88 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. února 2023 č. j. 22 C 297/2021-57, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušeno její právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve spojení s principem rovnosti v právech (čl. 1 Listiny), právo na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci (čl. 36 odst. 3 Listiny) a právo na vlastnictví (čl. 11 Listiny).
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.), uplatnila u vedlejší účastnice požadavek na úhradu finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou soudního řízení, které běželo od května 2011 do března 2022. Za průtahy v soudním řízení (květen 2011 - prosinec 2018) byla stěžovatelka odškodněna a v tomto řízení se domáhala odškodnění za období trvající od 4. 12. 2018 do 30. 3. 2022 ve výši 152 000 Kč s příslušenstvím (pozn. přičemž vedlejší účastnice vyplatila stěžovatelce mimosoudně částku 48 000 Kč). Na základě provedeného dokazování Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") považoval za odpovídající náhradu částku ve výši 15 000 Kč za jeden rok řízení, dospěl k závěru, že základní částku je potřeba navýšit o 20 %, a proto napadeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku 11 779 Kč s příslušenstvím (I. výrok), ve zbytku žalobu zamítl (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. výrok).
3. Proti II. výroku rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shledal částečně důvodným, a proto napadeným rozsudkem změnil II. výrok rozsudku obvodního soudu tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce částku 3 994 Kč s příslušenstvím, ohledně částky 136 227 Kč s příslušenstvím tento výrok potvrdil (I. výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (II. a III. výrok). Vyhovující výrok odůvodnil závěrem, že je adekvátní základní částka ve výši 16 000 Kč za každý rok řízení.
4. Proti I. výroku rozsudku městského soudu brojila stěžovatelka dovoláním. Nejvyšší soud shledal, že dovolání není přípustné, a napadeným usnesením ho odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Kromě jiného Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám stěžovatelky o odchýlení od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a odkázal na judikaturu Ústavního soudu ohledně problematiky valorizace základní částky odškodnění.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předně napadá senát 28 Cdo Nejvyššího soudu s tím, že není specializovaný na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. a jeho rozhodování není kompatibilní s konstantní judikaturou specializovaného senátu 30 Cdo. Uvádí, že rozhodnutí tohoto senátu jsou jenom formálně a formalisticky odůvodněny, nicméně toto formální deklarování nemá materiální návaznost na konstantní judikaturu.
6. Stěžovatelka namítá, že rozsudek městského soudu popírá základní odškodňovací logiku, způsob jakým městský soud a Nejvyšší soud přistoupily k odškodnění, neumožňuje posoudit kompenzaci jako celek. Dále také uvádí, že Nejvyšší soud není přístupný k valorizaci odškodnění poškozených a odůvodnění tohoto postoje je naprosto formalistické a postrádá základní ekonomické úvahy. Závěr o doporučení rozpětí odškodnění v rozsahu 15 000 Kč až 20 000 Kč za každý rok řízení byl explicitně vysloven v rozsudku Nejvyššího soudu v roce 2010 za jiných ekonomických podmínek, než jsou podmínky v současnosti, a toto rozpětí nereflektuje zejména extrémní inflaci posledního roku. Námitka, že základní částka je nepřiměřeně nízká, získala nový rozměr v situaci, kdy byl Senátem Parlamentu České republiky odmítnut kandidát na ústavního soudce JUDr. Pavel Simon, který stojí za rozhodovací praxí senátu 30 Cdo Nejvyššího soudu. To svědčí podle stěžovatelky o tom, že se volení zástupci (senátoři) reprezentující společnost politicky vymezili vůči stávající praxi týkající se výše náhrad za nepřiměřenou délku řízení. Obecné soudy nesprávně právně posoudily výši základní částky pro odškodnění, kdy věc zobecnily a popřely tím princip individualizace věci.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). K návrhu stěžovatelky na zrušení "celého" rozsudku obvodního soudu Ústavní soud uvádí, že I. výrokem bylo její žalobě vyhověno, stěžovatelka proti němu nepodala (logicky) opravné prostředky, tudíž je ústavní stížnost v této části nepřípustná. Napadá-li stěžovatelka částečně změněný II. výrok a "odklizený" nákladový III. výrok rozsudku obvodního soudu, není Ústavní soud ke zrušení této části výroku příslušný (není oprávněn rušit rozhodnutí, které bylo změněno či "odklizeno").
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené.
9. K samotné výši odškodnění, která je stěžovatelkou považována za neadekvátní, Ústavní soud předesílá, že není další přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. K možnosti ingerovat do rozhodnutí obecných soudů ve věcech stanovení výše odškodnění podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. se Ústavní soud již mnohokrát vyjádřil. Nemajetková újma je z povahy věci exaktně vědecky neměřitelná. I když Nejvyšší soud stanovil základní pravidla pro výpočet výše přiměřeného zadostiučinění, mimo jiné určením tzv. základního rozpětí, jde o důležité východisko, které však obecné soudy nižších stupňů nezbavuje povinnosti individuálního posouzení každého případu a v závislosti na něm stanovení adekvátního zadostiučinění.
Obecné soudy tak mají možnost posoudit výši adekvátního odškodnění v jednotlivých případech s tím, že není vyloučeno, aby přihlédly i k celkovým okolnostem věci. Ústavní soud vymezil kritéria přezkumu tak, že rozhodnutí soudu o přiznání zadostiučinění musí být s ohledem na požadavek vyloučení svévole přezkoumatelné, a tedy v něm musí být dostatečným způsobem vyloženy konkrétní důvody a kritéria, jakými se při jejím určení soud řídil. Ústavní soud tak v zásadě ponechává rozhodnutí o výši zadostiučinění na soudech obecných, jsou-li respektovány výše vymezené ústavní limity pro postup obecných soudů, neboť nemůže být další přezkumnou instancí zabývající se meritorně konkrétní výší poskytnutého zadostiučinění vždy v situaci, kdy bude osoba odškodněná s konkrétní výší poskytnuté částky subjektivně nespokojená.
Ústavní soud nicméně považuje v současné době vymezenou částku za jeden rok průtahů ve výši 15 000 Kč až 20 000 Kč za přiměřenou a odpovídající životní úrovni. K námitce, že u výše základní částky nebyl zohledněn hospodářský a společenský vývoj za poslední roky, Ústavní soud podotýká, že ačkoli byla základní částka zadostiučinění obecnými soudy určena ve výši podle stanoviska z roku 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, nemusí to samo o sobě ještě způsobovat neústavnost napadených rozhodnutí. K námitce, že výše odškodnění měla být valorizována, Ústavní soud plně odkazuje na body 43.
až 45. odůvodnění nálezu ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 1303/21
(N 141/107 SbNU 164), v nichž byla totožná argumentace jiné stěžovatelky (zastoupené stejným právním zástupcem) podrobně vypořádána. V návaznosti na výše uvedené jsou úvahy stěžovatelky nad tím, co vyplývá z neschválení kandidáta na ústavního soudce JUDr. Pavla Simona (prezentujícího údajně restriktivní přístup k odškodňování podle zákona č. 82/1998 Sb.), z pohledu posouzení této věci zcela irelevantní.
10. Ohledně části ústavní stížnosti, ve které se stěžovatelka domáhá zrušení odmítavého usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud dospěl k závěru, že dovolací soud jasně a srozumitelně odůvodnil, proč bylo třeba dovolání stěžovatelky odmítnout jako nepřípustné. Zejména vyložil, i na základě četných odkazů na svou judikaturu, proč nebyl naplněn žádný z důvodů přípustnosti dovolání podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem, přičemž takové pochybení neshledal.
11. Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na soudní ochranu (resp. spravedlivý proces), jehož porušení se stěžovatelka dovolává, není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení a právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona, a protože nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv, ve zbývajícím rozsahu odmítl její ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. dubna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu