Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Blahotové, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2023 č. j. 30 Cdo 3040/2023-242, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. července 2022 č. j. 36 Co 93/2020-215 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. července 2020 č. j. 27 C 113/2019-97, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí v celém rozsahu s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatelka (žalobkyně) se po vedlejší účastnici řízení (žalované) domáhala zaplacení částky ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou utrpěla v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 521/2008 (dále jen "původní řízení"). V původním řízení čelila stěžovatelka žalobě na zaplacení částky 237 806 Kč z titulu náhrady škody vzniklé sousedům nelegálním vybudováním studny na pozemku v jejím vlastnictví.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 23. 7. 2020 č. j. 27 C 113/2019-97 stěžovatelčinu žalobu na zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím jako nedůvodnou zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v pořadí prvním rozsudkem ze dne 27. 11. 2020 č. j. 36 Co 93/2020-151 změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku I tak, že uložil vedlejší účastnici řízení povinnost zaplatit stěžovatelce částku 71 000 Kč s příslušenstvím; ve zbývajícím rozsahu co do částky 129 000 Kč s příslušenstvím rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Městský soud na rozdíl od obvodního soudu přisvědčil stěžovatelce, že délka soudního řízení (pro stěžovatelku v trvání 6 let a 11 měsíců) byla nepřiměřená, když obvodní soud nezohlednil průtahy v řízení v celkové délce 20,5 měsíce. Poté se městský soud věnoval stanovení výše zadostiučinění z pohledu jednotlivých kritérií podle § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"). Základní částku odškodnění snížil s ohledem na kritérium složitosti věci podle § 31a odst. 3 písm. b) zákona o odpovědnosti státu (složitost skutková a procesní, řízení ve více instancích) o 30 % a s ohledem na průtahy zaviněné soudem [postup soudu ve smyslu § 31a odst. 3 písm. d) téhož zákona] ji zvýšil o 10 %.
5. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které omezila rozsahem částky 100 000 Kč. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. 3. 2022 č. j. 30 Cdo 1494/2021-186 rozsudek městského soudu v části výroku I, jímž byl potvrzen výrok I rozsudku obvodního soudu v rozsahu 100 000 Kč s příslušenstvím, a v závislém výroku II o nákladech řízení zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud připustil dovolání stěžovatelky pro otázku krácení roční náhrady za nepřiměřenou délku řízení z důvodu zohlednění počáteční doby řízení, dozvěděla-li se stěžovatelka o probíhajícím řízení později, nežli došlo k jeho počátku podle procesních předpisů. Městskému soudu vytknul, že krátil základní částku zadostiučinění za plné dva roky řízení (stěžovatelka se však o probíhajícím řízení dozvěděla za necelého půl roku po jeho zahájení).
6. Následně městský soud v pořadí druhým rozsudkem ze dne 20. 7. 2022 č. j. 36 Co 93/2020-215 rozsudek obvodního soudu ve výroku I v části, jíž byla žaloba zamítnuta co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, změnil tak, že vedlejší účastnici řízení uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 2 750 Kč s příslušenstvím a ve zbývajícím rozsahu jej co do částky 97 250 Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I). Městský soud dále uložil vedlejší účastnici řízení povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 58 969 Kč (výrok II). Co se týče skutkových a právních závěrů ohledně stanovení formy a výše odškodnění, jakož i modifikace základní částky, vyšel městský soud z rozsudku obvodního soudu a svého předchozího rozhodnutí. V intencích závazného právního názoru Nejvyššího soudu změnil pouze výši snížené základní částky za počáteční dva roky řízení tak, aby odpovídala době, po kterou se řízení týkalo stěžovatelky, tj. za 18,5 měsíce, čemuž odpovídalo navýšení celkové částky odškodnění o 2 750 Kč.
7. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 12. 2023 č. j. 30 Cdo 3040/2023-242 odmítl jako nepřípustné. Nejvyšší soud konstatoval, že městský soud postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu [stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen "stanovisko") a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010 sp. zn. 30 Cdo 3026/2009 a ze dne 23. 10. 2012 sp. zn. 30 Cdo 1710/2012], jestliže určil a dostatečně a nikoliv nepřiměřeně odůvodnil, že kritérium složitosti řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. b) zákona o odpovědnosti státu, se má zohlednit tak, že základní částka odškodného ve výši 92 187,50 Kč se sníží o 30 %.
Požadavek stěžovatelky, aby městský soud konkrétně specifikoval, jak matematicky přesně se ta která ze soudem zjištěných okolností vedoucích k závěru o složitosti řízení promítla v tomto celkovém procentním vyjádření, je podle Nejvyššího soudu přepjatě formální (po soudu totiž nelze žádat, aby matematicky přesně kvantifikoval vliv každé dílčí okolnosti mající vliv na stanovení výše odškodného) a nemá oporu ani v judikatuře. Nejvyšší soud nepřitakal ani dalším námitkám stěžovatelky týkajícím se instančnosti řízení, porušení principu proporcionality a valorizace základní částky odškodnění.
8. Stěžovatelka namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Její stěžejní námitka se týká toho, že Nejvyšší soud (speciálně senát 30 Cdo) ve svých rozhodnutích nezohledňuje judikaturu vztahující se k odškodňování za nemajetkovou újmu. Nejvyššímu soudu vytýká, že není naprosto ochoten přistoupit k valorizaci odškodnění poškozených s ohledem na uplynutí dlouhého časového úseku od vyslovení sjednocovacích názorů obsažených ve stanovisku na výši základní částky odškodnění v kontextu vývoje společnosti a při zohlednění zvýšení životní úrovně a jiných ekonomických ukazatelů (např. inflace). Zdůvodnění, které Nejvyšší soud používá opakovaně, je tautologické, nevypořádává se s podstatou problému a námitkami stěžovatelky. Stěžovatelka se pozastavuje nad tím, že na některé osoby (např. zaměstnance státu nebo důchodce) se valorizace vztahuje, na jiné osoby (poškozené jednáním státu) nikoliv. V rozdílném zacházení mezi těmito osobami spatřuje porušení zákazu diskriminace. Nejvyšší soud podle stěžovatelky opovrhuje osobami poškozenými jednáním státu, proto nelze hovořit o rovnosti zbraní a nezávislosti soudů při rozhodování o nárocích poškozených. Odkazuje také na internetové články různých médií, ze kterých podle jejího mínění plyne, že justice "bojuje o své platy", přičemž uplatňuje stejnou argumentaci jako stěžovatelka u svého nároku na náhradu nemajetkové újmy. Fixace základní částky odškodnění na úrovni roku 2010 je v rozporu s vývojem společnosti a ekonomiky. Dále poukazuje na několik rozhodnutí Ústavního soudu [např. nálezy ze dne 14. 1. 2021 sp. zn. I. ÚS 4293/18 (N 11/104 SbNU 103), ze dne 13. 7. 2006 sp. zn. I. ÚS 85/04 (N 136/42 SbNU 91) nebo ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 1536/11 (N 165/62 SbNU 449); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz], s nimiž je především napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu v rozporu. Finanční rozpětí mezi 15 000 až 20 000 Kč vyjádřené ve stanovisku nemůže být podle stěžovatelky zafixováno navždy.
9. Napadenému rozsudku městského soudu vytýká, že je nepřezkoumatelný v posouzení snížení základní částky z důvodu složitosti řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. d) zákona o odpovědnosti státu. Problém spatřuje v obecnosti úvahy na snížení základní částky o 30 %, když z rozsudku není patrné, kolik z uvedené procentní výměry připadá na skutkovou složitost, kolik na právní složitost a kolik na instančnost řízení. Dále podotýká, že obecné soudy přistoupily ke snížení základní částky z důvodu instančnosti i přes to, že věc byla projednávána pouze na dvou stupních soudní soustavy. Podle stěžovatelky je třeba při posuzování instančnosti vycházet z principu, že je-li nějaká skutečnost běžná (v daném případě odvolání), pak nemůže být posuzována jako něco excesivního. Využití řádného opravného prostředku nemůže být pro účely odškodňování považováno za něco mimořádného.
10. Nejvyšší soud svým rozhodnutím rovněž popírá princip proporcionality. Z odůvodnění rozhodnutí je patrná neochota zabývat se věcnou stránkou a naopak je zřejmý příklon k naprostému formalismu. Hodnocení výše nebo zvýšení a snížení základní částky musí posuzovat i Nejvyšší soud, neboť prostřednictvím tohoto posouzení je realizován test proporcionality. Nejvyšší soud se sice formálně hlásí k principu proporcionality, ale materiálně jej ignoruje.
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
12. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka prvním dovoláním, o němž rozhodoval Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. 3. 2022 č. j. 30 Cdo 1494/2021-186, napadla v pořadí první rozsudek městského soudu pouze ohledně zamítnutí žaloby co do částky 100 000 Kč, nabyla zbývající část tohoto rozsudku městského soudu (v měnící části výroku I, jímž bylo žalobě vyhověno v rozsahu 71 000 Kč s příslušenstvím, a v potvrzující zamítavé části výroku I v rozsahu 29 000 Kč) samostatně právní moci a ústavní stížnost je tak proti této části výroku včetně tomu odpovídajícímu zamítavému výroku obvodního soudu nepřípustná [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona), resp. osobou zjevně neoprávněnou [§ 43 odst. 1 písm. c) téhož zákona], neboť vyhovujícím výrokem bylo rozhodnuto ve prospěch stěžovatelky. Obdobný závěr o neoprávněnosti stěžovatelky k podání ústavní stížnosti pak platí i pro měnící část výroku I v pořadí druhého rozsudku městského soudu, jíž bylo žalobě vyhověno v rozsahu dalších 2 750 Kč.
13. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
14. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí ve výše uvedeném rozsahu, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterých se stěžovatelka dovolává. Námitky stěžovatelky se týkají především hodnocení jednotlivých kritérií pro stanovení výše zadostiučinění a toho, že Nejvyšší soud se zdráhá zvyšovat částku, kterou se odškodňuje nepřiměřená délka řízení a která je od vydání jeho sjednocujícího stanoviska neměnná.
15. Ústavní stížnost proti napadeným rozhodnutím představuje toliko opakování námitek, které stěžovatelka uplatnila již v řízení před obecnými soudy, jež se s nimi ústavně souladným způsobem vypořádaly. Skutečnost, že stěžovatelka se s právním hodnocením obecných soudů neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. K tomu Ústavní soud dále podotýká, že určení výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je především věcí obecných soudů, které musejí řádně zhodnotit všechny specifické okolnosti individuální věci. V rámci volné, ale nikoli libovolné úvahy musejí řádně odůvodnit, proč dospěly ke konkrétní formě a výši zadostiučinění.
16. Obecné soudy se dostatečně zabývaly základními kritérii pro určení výsledné výše zadostiučinění (srov. § 31a odst. 3 zákona o odpovědnosti státu) a svůj postup srozumitelně a logicky odůvodnily. Ačkoli byla základní částka zadostiučinění obecnými soudy určena ve výši podle stanoviska z roku 2011, dospěl Ústavní soud k závěru, že to samo o sobě ještě neústavnost napadených rozhodnutí nezpůsobuje. Jak Ústavní soud vyslovil v usnesení ze dne 15. 11. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2459/23
(blíže k tomu body 8 až 10), skutečnost, že Nejvyšší soud nepřistoupil ke změně své ustálené judikatury v otázce základní částky zadostiučinění, a to v návaznosti např. na inflaci nebo obecně proměnu hospodářských poměrů, nepředstavuje ještě natolik excesivní okolnost, aby napadená rozhodnutí nebylo možno považovat za ústavněprávně přijatelná. V citované věci Ústavní soud rovněž neshledal, že by samotné nezvýšení základní částky zadostiučinění, vycházející ze stanoviska, s ohledem na hospodářské poměry porušovalo právo stěžovatele na soudní ochranu. Je tomu tak zejména proto, že uvedená základní částka zadostiučinění je pouze pomůckou, obecné soudy jsou povinny individuálně posoudit každý případ a stanovit adekvátní zadostiučinění, případně i mimo rozpětí stanovené Nejvyšším soudem v uvedeném stanovisku.
17. Co se týče dalších námitek vztahujících se k hodnocení jednotlivých kritérií podle § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona o odpovědnosti státu, tyto představují, jak již bylo naznačeno výše, v podstatě pouze polemiku s jejich posouzením obecnými soudy. Městský soud při hodnocení jednotlivých kritérií vyšel především ze závěrů, k nimž dospěl obvodní soud a zčásti odkázal na své právní závěry, které učinil v pořadí prvním rozsudku a od nichž neměl důvod (s výjimkou závazného právního názoru týkajícího se krácení základní částky zadostiučinění za plné dva roky řízení vysloveného Nejvyšším soudem v jeho kasačním rozsudku) se odchylovat.
Byť se s obvodním soudem neshodl v závěru o nesprávném úředním postupu v souvislosti s nezohledněním průtahů v části původního řízení, s jeho dalším hodnocením ve vztahu ke složitosti věci, instančnosti přezkumu a významu řízení pro stěžovatelku a na to navázanou modifikaci základní částky se v zásadě ztotožnil. Pakliže stěžovatelka požadovala exaktní vyčíslení váhy jednotlivých kritérií, nelze se s tímto požadavkem ztotožnit. Pro stanovení výše zadostiučinění jsou významné individuální okolnosti každého případu, pročež v každém jednotlivém případě je možno přisuzovat konkrétním kritériím odlišnou váhu.
Navíc § 31a odst. 3 zákona o odpovědnosti státu poskytuje širší prostor pro vlastní úvahu soudu. Ke skutkové i procesní složitosti věci, jakož i k instančnosti se městský soud vyjádřil v bodě 21 v pořadí prvního rozsudku. Počet instancí přitom nevyplýval z toho, kolik stupňů soudů se věcí zabývalo meritorně (byť ve finále bylo původní řízení zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby), nýbrž i z toho, že ve dvou stupních se rozhodovalo i o znalečném a městský soud rozhodoval navíc i o námitce podjatosti.
Z pohledu přezkoumatelnosti tak rozhodnutí obecných soudů dostála ústavněprávním požadavkům.
18. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy v nyní posuzované věci řádně zjistily skutkový stav, zhodnotily jednotlivé okolnosti věci a učinily odůvodněný závěr o výši přiměřeného zadostiučinění. Při stanovení základní částky vyšly z roční částky ve výši 15 000 Kč a zohlednily přitom z pohledu § 31a odst. 3 zákona o odpovědnosti státu všechny rozhodující skutečnosti, které vyšly v rámci řízení najevo.
19. Ústavní soud z výše uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh podaný po lhůtě podle § 43 odst. 1 písm. b) téhož zákona a ve zbylé části jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. března 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu