30 Cdo 1494/2021-186
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobkyně J. B., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 200 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 113/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2020, č. j. 36 Co 93/2020-151, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2020, č. j. 36 Co 93/2020, se v části výroku I, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně co do částky 100 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení, a v závislém výroku II zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
2. Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 71 000 Kč s příslušenstvím a ve zbývajícím rozsahu co do částky 129 000 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
3. Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobkyně se v řízení domáhá zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 521/2008 (dále jen „posuzované řízení“). Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí popsal průběh posuzovaného řízení. Vzal za prokázané, že celková délka posuzovaného řízení, jež bylo zahájeno 15. 9. 2008, činila 7 let a 8 měsíců, avšak relevantní délka řízení, po kterou byla žalobkyně jeho aktivní účastnicí, trvala pouze 6 let a 11 měsíců, a sice od doručení žaloby a platebního rozkazu žalobkyni (v posuzovaném řízení žalované) dne 3. 3. 2009 do 1. 2. 2016, kdy nabylo právní moci usnesení odvolacího soudu o zastavení řízení. Následně již soud rozhodoval pouze o povinnosti žalobců nahradit náklady řízení státu, což se nynější žalobkyně již podstatným způsobem nedotýkalo.
4. Po právní stránce odvolací soud považoval za zcela správný závěr soudu prvního stupně ohledně určení celkové délky posuzovaného řízení, kterou je ve vztahu k žalobkyni 6 let a 11 měsíců. Za počátek rozhodné doby je třeba považovat okamžik, kdy se žalobkyně dozvěděla o vedení řízení vůči ní, tedy den 3. 3. 2009, kdy jí byla doručena žaloba s platebním rozkazem, neboť tehdy započala její nejistota ve vztahu k výsledku řízení. Jako datum ukončení řízení pak soud prvního stupně správně označil den právní moci usnesení odvolacího soudu, kterým bylo řízení pro zpětvzetí odvolání zastaveno, tedy 1. 2. 2016. Po tomto datu byla nadále vydána pouze procesní rozhodnutí o nedůvodnosti námitky podjatosti soudce prvního stupně a o povinnosti tehdejších žalobců platit náklady řízení státu, která se však žalobkyně (tehdejší žalované) podstatným způsobem netýkala, a nemohla proto ani setrvávat v nejistotě ohledně výsledku řízení ve věci samé.
5. Odvolací soud se však se soudem prvního stupně neztotožnil v závěru ohledně nenaplnění předpokladu nepřiměřené délky posuzovaného řízení, neboť dospěl k závěru opačnému, tedy že došlo k porušení povinnosti státu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, a tedy k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“).
6. V rámci posouzení kritérií dle § 31a odst. 3 OdpŠk se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, dle nějž posuzované řízení, jehož předmětem bylo zaplacení částky 266 506 Kč jako kompenzace za vyhloubení studny vzhledem k tvrzení, že vrtanou studnou vybudovanou bez stavebního povolení na sousedícím pozemku žalovaná (současná žalobkyně) způsobila pokles hladiny ve studni žalobců a znehodnocení jejich jediného původního zdroje pitné i užitkové vody, bylo řízením procesně a zejména skutkově velmi složitým.
Věc si vyžádala především obsáhlé dokazování. Jelikož skutkové posouzení předmětu sporu si vyžadovalo odborné posouzení, bylo ve věci nezbytné vypracování znaleckých posudků z oboru hydrogeologie, a to jak před soudem prvního stupně, tak i revizního před soudem odvolacím, kdy byla věc komplikována především nutností komunikace s více znaleckými ústavy ohledně jejich schopnosti zadaný posudek vypracovat. Před soudem prvního stupně se konalo šest ústních jednání, v rámci kterých bylo prováděno značné množství listinných důkazů, vyslechnut svědek, v rámci dvou jednání vyslýchán také znalec.
Procesní složitost byla dána především zvýšenou procesní aktivitou účastníků (zejména tehdejších žalobců), kteří podávali zejména četná vyjádření k posuzovaným odborným otázkám, soud se dále musel vypořádat s námitkami proti znaleckému posudku, námitkou podjatosti soudce prvostupňového soudu, změnami v právním zastoupení celkem šesti žalobců s následnými komplikacemi při doručování, spis byl v průběhu řízení dvakrát předkládán odvolacímu soudu, nejprve s odvoláním proti usnesení o přiznání znalečného, následně s odvoláním proti rozsudku ve věci samé.
Na složitost věci lze usuzovat rovněž s ohledem na počet instancí, v nichž byla věc řešena. Ve věci bylo meritorně rozhodováno prvostupňovým i odvolacím soudem, soudy obou stupňů rozhodovaly o znalečném a odvolací soud dále o námitce podjatosti. Odvolací soud nepřisvědčil soudu prvního stupně, že k složitosti řízení přispělo rozhodování o nákladech řízení státu, neboť k němu došlo až po ukončení relevantní doby řízení ve vztahu k žalobkyni, tedy po 1. 2. 2016. Význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobkyni shledal odvolací soud za standardní.
Nynější žalobkyně nijak významně k prodloužení délky řízení nepřispěla. Procesní aktivitu v posuzovaném řízení vyvíjeli převážně žalobci.
7. Odvolací soud však nesdílel hodnocení soudu prvního stupně ohledně postupu soudu v posuzovaném řízení, tedy že soud ve věci postupoval plynule, bez zbytečných průtahů a že úkony soudu byly činěny v přiměřených lhůtách. V posuzovaném řízení soud prvního stupně přehlédl delší období bezdůvodné nečinnosti soudu, kdy ústní jednání před odvolacím soudem dne 9. 5. 2013 bylo odročeno za účelem vypracování revizního znaleckého posudku, následně soud v červnu 2013 kontaktoval několik znaleckých ústavů ohledně možnosti tento posudek vypracovat, následovalo období 7,5 měsíce bez úkonu, než byla usnesením ze dne 18. 2. 2014 jmenována znalcem Česká zemědělská univerzita, která vypracování posudku dne 21. 3. 2014 odmítla, a až po dalších téměř 4 měsících usnesením z 17. 7. 2014 jmenoval odvolací soud znalcem Českou geologickou službu. Při samotném vypracování znaleckých posudků k průtahům nedocházelo (ani před odvolacím, ani prvostupňovým soudem). Vypracovaný revizní znalecký posudek byl odvolacímu soudu doručen dne 23. 10. 2014, avšak až po více než 9 měsících bylo usnesením z 5. 8. 2015 rozhodnuto o přiznání znalečného, posudek byl rozeslán účastníkům a nařízeno jednání na 19. 11. 2015. Celkem lze tedy v posuzovaném řízení konstatovat průtahy ve fázi odvolacího řízení v celkové délce 20,5 měsíce, což činí čtvrtinu celkové délky řízení. Právě prodloužení délky posuzovaného řízení o specifikované průtahy vedly odvolací soud k závěru, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhým, přičemž přiměřenou formou zadostiučinění je zadostiučinění peněžité.
8. Při určení výše peněžitého zadostiučinění odvolací soud vyšel ze základní částky 15 000 Kč. Za délku řízení 6 let a 11 měsíců dospěl k základní částce 88 750 Kč, (tj. 7 500 x 2 + 15 000 x 4 + 13 500). Tuto částku odvolací soud snížil o 30 % na základě kritéria složitosti řízení a naopak navýšil o 10 % na základě kritéria postupu orgánu veřejné moci. Na základě jiných kritérií neshledal důvod k modifikaci. Celkově tak částku snížil o 20 % na 71 000 Kč. II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu části výroku I, jíž byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky poskytnutí přiměřené výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na vyřešení otázky, která dosud v rozhodovací praxi nebyla řešena, přičemž rozhodnutí je „jako celek“ v rozporu s bodem 33 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné
právní posouzení věci. Namítá: a. Dovolatelka se o řízení dozvěděla po uplynutí 6 měsíců jeho trvání. Odvolací soud při určení počátku řízení vycházel z doručení žaloby žalobkyni, přesto přistoupil ke krácení základní částky zadostiučinění na polovinu za plné dva roky, tudíž i za účelem krácení vycházel ze subjektivně určeného počátku řízení, nikoliv z počátku objektivně určeného, tedy ke dni podání žaloby. Rozhodnutí je tak v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1532/2013, a ze dne 31.
3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 154/2013. b. Posuzované řízení probíhalo pouze na dvou instancích soudní soustavy. Dovolací soud se dosud nezabýval otázkou, zda při odškodňování nepřiměřené délky řízení lze využití řádného opravného prostředku považovat za skutečnost subsumovatelnou pod § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk ve smyslu instančnosti řízení. Dovolatelka má za to, že při posuzování složitosti řízení z hlediska instančnosti lze zohlednit pouze využití mimořádných opravných prostředků. Závěr odvolacího soudu, že by řízení probíhající na dvou instancích soudní soustavy ve smyslu využití řádného opravného prostředku bylo víceinstančním řízením z hlediska posuzování délky řízení a odčinění vzniklé újmy popírá základy systému české justice, která je založena na dvouinstančnosti řízení.
Dvouinstanční řízení je tak řízením obvyklým. Z toho důvodu nemůže být považováno za excesivní ve smyslu snižování základní částky. c. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud snížil základní částku zadostiučinění na základě kritéria složitosti řízení o 30 %, aniž by uvedl, jaká část tohoto snížení připadá na složitost skutkovou, jaká na složitost procesní a jaká na instančnost řízení. d. Odvolací soud zohlednil pouze některé průtahy, které v posuzovaném řízení nastaly. Dovolatelka poukazuje na další období související s výzvou k uhrazení soudního poplatku, kterou soud prvního stupně učinil až 4 měsíce po podání žaloby, a dále období související s vypracováním znaleckých posudků, jež dle dovolatelky je třeba též hodnotit jako průtahy.
Dovolatelka poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, dle níž stát nese odpovědnost za průtahy způsobené prodlevami při vypracování znaleckého posudku. Jestliže odvolací soud ve svém rozhodnutí nepostihl řádně všechny průtahy, je dovoláním napadený rozsudek v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, neboť soud nemohl řádně zhodnotit otázku vlivu průtahů v řízení v porovnání s jinými vlivy. e. Dovoláním napadeným rozsudkem bylo zasaženo do základních práv žalobkyně.
Tento zásah dovolatelka spatřuje v tom, že soudy ignorují podstatnou změnu životní úrovně společnosti v rozporu se závěry judikatury Ústavního soudu. Dovolací soud by měl o otázce valorizace základního rozpětí zadostiučinění rozhodnout jinak, než jak doposud rozhoduje. Dovolatelka poukazuje na okolnost, že základní rozpětí 15 000 Kč až 20 000 Kč bylo stanoveno již v judikatuře z roku 2010 a že toto rozpětí již neodpovídá dnešní životní úrovni. Odkazuje na vývoj průměrné mzdy, vývoj inflace a valorizaci platů soudců.
10. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
11. Dovolatelka doplnila dovolání podáním ze dne 8. 1. 2021, v němž upřesnila otázky, které dovolací soud doposavad ve své rozhodovací praxi nerozhodoval: 1. Zda při odškodňování nepřiměřené délky řízení je možno využití řádného opravného prostředku považovat za skutečnost subsumovatelnou pod ustanovení § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk ve smyslu instančnosti řízení a snižovat kvůli tomu základní částku zadostiučinění. 2. Zda při odškodňování nepřiměřené délky řízení je dvouinstanční rozhodování soudů ve věci možno hodnotit ve smyslu víceinstančnosti řízení.
12. Dále dovolatelka doplnila dovolání podáním ze dne 29. 1. 2021, v němž uvedla, že rozsudek odvolacího soudu je ohledně snížení zadostiučinění za první dva roky řízení v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1171/2020.
13. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
15. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
16. Námitkou, jíž dovolatelka odkazuje na část odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2366/2017, jež obsahuje závěr Nejvyššího soudu, že v dané konkrétní věci odvolací soud nesprávně hodnotil kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b), c) a e) OdpŠk, dovolatelka neodkazuje na žádnou konkrétní otázku, jež byla odkazovaným rozhodnutím řešena. Z námitky tak není patrné, při řešení jaké otázky se měl odvolací soud od dovolatelkou odkazovaného rozhodnutí odchýlit. Daná námitka tudíž přípustnost dovolání nezakládá.
17. Ve vztahu k počtu stupňů soudní soustavy Nejvyšší soud ve stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), uvedl, že je třeba vnímat, že s rostoucím počtem soudních instancí (popř. stupňů jiných orgánů veřejné moci), které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení. Tato skutečnost se proto má projevit v úvaze odvolacího soudu o odpovídajícím snížení základní částky. Nejvyšší soud dále ve své judikatuře již několikrát uvedl, že tomuto závěru se nikterak nepříčí, pokud soud zohlední opakované rozhodování soudů dvou instancí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1436/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1362/2021). V případě otázky výše vymezené pod písm. b) tudíž nejde o otázku, která by v judikatuře Nejvyššího soudu nebyla řešena, tudíž tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
18. Způsob, na jehož základě má být odůvodněna výše přiměřeného zadostiučinění, Nejvyšší soud vyložil v bodě VI Stanoviska. Mimo jiné uvedl: „Částku, k níž se dospěje součinem základní částky za jeden rok řízení (modifikované za prvé dva roky řízení) a celkové doby řízení počítané v letech či měsících, lze následně upravovat v důsledku působení jednotlivých faktorů uvedených pod písmeny b) až e) § 31a odst. 3 zákona podle kritérií, která jsou však neuzavřeným výčtem okolností, k nimž lze v konkrétní věci při stanovení konečné výše odškodnění přihlédnout a základní částku je možno přiměřeně zvýšit či snížit.“ Současně judikatura Nejvyššího soudu vychází ze závěru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.
1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011: „Při posuzování přiměřenosti délky řízení a stanovení případného zadostiučinění v případě porušení práva na projednání věci v přiměřené době (§ 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb.), je nutno se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku. Nelze totiž zapomínat, že jde v těchto případech o posouzení vzniku nemajetkové újmy na straně poškozeného, tedy o posouzení kategorie objektivně jen obtížně zjistitelné a zcela jistě nespočítatelné.“ V judikatuře Nejvyššího soudu je tak již ustálen postup, dle nějž procentuální modifikace základní částky je vyčíslována ve vztahu k jednotlivým kritériím, nikoliv ve vztahu k jednotlivým skutečnostem, jež soud v rámci toho kterého kritéria zohledňuje.
Pokud odvolací soud snížil základní částku o 30 % na základě kritéria složitosti řízení a již se v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval, jaká část z tohoto procentuálního vyjádření se vztahuje ke skutkové složitosti, jaká ke složitosti procesní a jaká k zohlednění průběhu řízení před více instancemi, jde o standardní postup, jenž nečiní rozhodnutí nepřezkoumatelným, jak dovolatelka namítá. Otázka výše vymezená pod písm. c) přípustnost dovolání nezakládá.
19. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %); k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009. Nejvyšší soud dále ve své judikatuře uvádí, že v případě bezvadného postupu soudů v posuzovaném řízení by nebylo možné dojít k závěru o odpovědnosti státu za žalobcem utrpěnou újmu a z toho důvodu je daná skutečnost již zohledněna v základní částce, z níž odvolací soud při stanovení zadostiučinění žalobce vycházel (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1500/2018). V nyní posuzované věci odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že to byl právě postup soudů a zohledněné průtahy řízení, které odvolací soud vedly k závěru o nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Nadto odvolací soud z téhož důvodu navýšil základní částku zadostiučinění o 10 %. Odvolací soud se tudíž postupem soudu v posuzovaném řízení řádně zabýval, přičemž dospěl též k závěru o navýšení základní částky zadostiučinění na základě tohoto kritéria. Námitky dovolatelky směřující k tomu, že odvolací soud měl i jiné části řízení posuzovat jako průtah, tudíž přípustnost dovolání nezakládají.
20. Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky dovolatelky poukazující na odklon od judikatury Nejvyššího soudu, dle níž stát nese odpovědnost za průtahy způsobené prodlevami při vypracování znaleckého posudku. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí nikterak neplyne, že by odvolací soud vycházel z opačného závěru. Odvolací soud se naopak zabýval i délkou vypracování znaleckých posudků, přičemž uzavřel, že v této části řízení k žádným průtahům nedocházelo (srov. bod 24 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
21. Ohledně rozmezí základní částky zadostiučinění ve výši 15 000 Kč až 20 000 Kč se Ústavní soud ve svém nedávném nálezu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21 (srov. body 43 až 45), vyjádřil tak, že v současné době vymezenou částku považuje za přiměřenou a odpovídající životní úrovni. Z uvedeného nálezu tudíž plyne, že stanovená výše základní částky nepředstavuje zásah do základních lidských práv žalobkyně. Nejvyšší soud tudíž neshledává důvod k tomu, aby se odchýlil od dovolatelkou odkazované judikatury vztahující se k valorizaci těchto částek.
22. Dovolací soud shledal dovolání přípustným pro otázku krácení roční náhrady za nepřiměřenou délku řízení z důvodu zohlednění počáteční doby řízení, dozvěděla-li se dovolatelka o probíhajícím řízení později, nežli došlo k jeho počátku dle procesních předpisů, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
23. Dovolání je důvodné.
24. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal.
25. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).
26. Podle Stanoviska (část VI.) „odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění musí obsahovat hodnocení, v němž se vychází ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznávané za jednotku času řízení s následným připočtením či odečtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona… Pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč (cca 600 až 800 EUR) za jeden rok řízení, tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč (cca 50 až 67 EUR) za jeden měsíc řízení. Nejvyšší soud přitom ale považuje za nezbytné zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá. Bylo by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba jí přesahující. Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší soud pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše; tedy 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky řízení dohromady (za jeden rok pak 7 500 Kč až 10 000 Kč)… Částku, k níž se dospěje součinem základní částky za jeden rok řízení (modifikované za prvé dva roky řízení) a celkové doby řízení počítané v letech či měsících, lze následně upravovat v důsledku působení jednotlivých faktorů uvedených pod písmeny b) až e) § 31a odst. 3 zákona podle kritérií, která jsou však neuzavřeným výčtem okolností, k nimž lze v konkrétní věci při stanovení konečné výše odškodnění přihlédnout a základní částku je možno přiměřeně zvýšit či snížit.“
27. Vzhledem k tomu, že nepřiměřená délka řízení působí účastníkovi újmu spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, není z hlediska případného zadostiučinění rovněž bez významu, kdy se poškozený o řízení samotném fakticky dozvěděl, neboť v řadě případů může řízení probíhat bez jeho vědomí. V takovém případě se při stanovení výše zadostiučinění k období, kdy si účastník probíhajícího řízení ještě nebyl vědom, nepřihlíží. Na druhou stranu Nejvyšší soud ve své judikatuře dospěl k závěru, dle nějž dozvěděl-li se poškozený o řízení po více než dvou letech jeho průběhu, není již důvod pro krácení roční náhrady za nepřiměřenou délku řízení z důvodu zohlednění počáteční doby řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2952/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 833/2017, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1171/2020).
28. Z uvedené judikatury tudíž vyplývá, že krácení základní částky zadostiučinění na polovinu za první dva roky řízení zohledňuje skutečnost, že každé řízení nějakou dobu trvá. Z toho důvodu je třeba toto krácení vztahovat k objektivně určenému počátku řízení vyplývajícímu z procesních předpisů, nikoliv k relevantnímu počátku řízení pro toho kterého účastníka, jenž dle výše uvedené judikatury může nastat později.
29. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že se žalobkyně o žalobě v posuzovaném řízení, jež započalo již dne 15. 9. 2008, dozvěděla až 3. 3. 2009, přičemž z tohoto okamžiku vycházel jakožto počátku řízení relevantního pro žalobkyni. Krátil-li tedy odvolací soud základní částku zadostiučinění při stanovení jeho výše za plné dva roky řízení, je jeho právní posouzení výše zadostiučinění nesprávné, neboť za dané situace bylo na místě krácení provést v menším rozsahu.
30. Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, a proto jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
31. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
32. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 3. 2022
JUDr. František Ištvánek předseda senátu