30 Cdo 833/2017-104
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobkyně J. N., bytem XY, zastoupené JUDr. Ivem Koulou, advokátem, se sídlem v
Teplicích, Krupská 28/30, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 500 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 11 C 236/2014,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14.
9. 2016, č. j. 12 Co 926/2015-89, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 9. 2016, č. j. 12 Co
926/2015-89, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím
jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která ji měla vzniknout v důsledku
nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 12
C 367/1993, které mělo trvat více než 17 roků.
2. Okresní soud v Teplicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl v
rozsudku ze dne 11. 8. 2015, č. j. 11 C 236/2014-57, že řízení o zaplacení
částky 128 000 Kč se částečně zastavuje (výrok I) a žalovaná je povinna
zaplatit žalobkyni částku 172 000 Kč s tam uvedenými úroky a na náhradu nákladů
řízení částku 16 456 Kč (výrok II). Dále rozhodl, že co do zbytku, tedy co do
částky 200 000 Kč s tam uvedenými úroky, se žaloba zamítá (výrok III).
3. K průběhu posuzovaného řízení ze skutkových zjištění soudu prvního
stupně mj. vyplývá, že nynější žalobkyně byla jednou z 24 žalovaných, vůči
kterým se žalobce z titulu náhrady škody ze vzniklého schodku žalobou ze dne 3.
11. 1993 domáhal původně zaplacení částky 257 336 Kč s příslušenstvím, přičemž
nynější žalobkyni byla žaloba doručena dne 15. 7. 1997 a řízení bylo ukončeno
právní mocí rozhodnutí dovolacího soudu dne 16. 3. 2015. Vůči nynější žalobkyni
bylo původně uplatňováno zaplacení částky 102 901 Kč s příslušenstvím, přičemž
žalobce žalobu opakovaně měnil, naposledy dne 12. 12. 2005, kdy vypočetl podíly
žalovaných a vůči nynější žalobkyni požadoval zaplacení částky 71 750 Kč s
příslušenstvím.
4. Rozsudkem ze dne 14. 9. 2016, č. j. 12 Co 926/2015-89, Krajský soud v
Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně (co do zamítnutí
částky 107 378 Kč s příslušenstvím) i žalované změnil rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku II tak, že se žaloba v části ohledně částky 172 000 Kč s tam
uvedenými úroky zamítá a v napadené části výroku III, jímž byla zamítnuta
žaloba o zaplacení částky 107 378 Kč s tam uvedenými úroky, se potvrzuje (výrok
I). Dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů
řízení před soudy obou stupňů částku 31 557 Kč (výrok II).
5. Odvolací soud přisvědčil námitce žalobkyně ve vztahu k nesprávnému
určení počátku řízení pro stanovení jeho celkové délky a posoudil dobu od
podání žaloby až ke dni doručení žaloby žalované jako část, ve které sice v
důsledku nečinnosti soudu nevyvstaly konkrétní komplikace, jež by následně
negativně ovlivnily délku řízení, přesto nelze podle něj tuto část z celkové
délky řízení vyjmout. Uzavřel tak, že celková doba řízení představuje 21 let, 4
měsíce a 13 dnů, přičemž i přes povahu uplatněného nároku a velmi vysoký počet
účastníků je taková délka řízení objektivně nepřiměřeně dlouhá.
6. Odvolací soud uznal (souhlasně se soudem prvního stupně) jako
základní částku pro odškodnění 18 000 Kč za jeden rok řízení. Přitom jako
náhradu za období, ve kterém by bylo reálné očekávat skončení řízení, určil
částku za jeden rok ve výši 9 000 Kč, avšak na rozdíl od soudu prvního stupně
ji aplikoval na počáteční čtyři roky řízení. Odkázal přitom na stanovisko
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp.
zn. Cpjn 206/2010 (uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, dále jen „Stanovisko“). Vzhledem k těmto skutečnostem dospěl
odvolací soud k základní sazbě zadostiučinění ve výši 354 750 Kč a poté
přistoupil k úpravě částky dle kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až
e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“).
7. Při posouzení kritéria jednání žalobkyně neshledal odvolací soud
důvod ke korekci základní částky. Na rozdíl od soudu prvního stupně však
neshledal důvod pro jakékoliv zvýšení základní částky při posouzení kritéria
postupu orgánů veřejné moci. Žaloba totiž směřoval vůči nezvykle vysokému počtu
žalovaných, jejichž společná odpovědnost za schodek vyžadovala od okresního
soudu učinit jednoznačná a přesná zjištění stran základu jejich odpovědnosti, k
čemuž bylo zapotřebí zjistit jejich stanoviska a provést navržené důkazy.
Dospěl-li pak soud k předběžnému závěru o důvodnosti nároku co do jeho základu,
důvodně se pak (i cestou znaleckého zkoumání) zabýval určením konkrétní výše
odpovídající platební povinnosti každého ze žalovaných. Postupu soudu tak nelze
vytýkat nesystematičnost či neúčelnost jeho postupu, neboť konečný závěr o
nedůvodnosti nároku učinil až odvolací soud na základě odlišného právního
posouzení otázky vyvinění zaměstnanců v důsledku zanedbání povinností
zaměstnavatele při zajištění podmínek pro řádné nakládání se svěřenými
hodnotami. Odhlédnout nelze ani od opakovaných dispozic se žalobním nárokem,
jež bylo nutno doručit všem účastníkům řízení, což rovněž přispělo k oddálení
rozhodnutí ve věci samé.
8. Pokud jde o kritérium složitosti řízení, odvolací soud přistoupil k
snížení základní částky o 40 %, což odůvodnil počtem žalovaných se společnou
odpovědností, vůči nimž se žalobce domáhal náhrady škody za zjištěný schodek na
svěřených hodnotách (zboží na prodejně). Soud se tak musel potýkat s problémy
při doručování písemností tak vysokému počtu účastníků, jejichž stanoviska byla
co do obsahu i uvedených důvodů rozdílná, čímž byl dán i široký rámec
skutečností, které byly mezi účastníky sporné a které bylo nutno objasnit
dokazováním, které pak soud prováděl ve značném rozsahu, kdy vyslýchal
účastníky i svědky, prováděl znalecké zkoumání k výši škody, i výslechy znalců.
V průběhu řízení žalobce opakovaně upravoval žalobní petit formou částečných
zpětvzetí žaloby a změn žaloby, v důsledku čehož musel soud i korigovat své
předběžné závěry o výši nároků dopadajících na jednotlivé žalované. Nadto řada
žalovaných uplatnila námitku promlčení, k jejímuž objasnění bylo zapotřebí
zjišťovat skutkové okolnosti týkající se uplatnění nároku ve vztahu k
jednotlivým žalovaným.
9. Odvolací soud se dále neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně,
který zvýšil základní částku o 10 % z důvodu zvýšeného významu řízení, neboť se
jednalo o pracovněprávní spor. Podle odvolacího soud v projednávané věci nebyla
řešena otázka trvání pracovního poměru či jeho (neplatného) skončení, ani
mzdový nárok či nárok na náhradu mzdy, nýbrž žalobkyně čelila nároku
zaměstnavatele na náhradu škody, tedy „běžnému“ nároku na zaplacení finanční
částky. K příslušenství této, dle odvolacího soudu nijak zásadně vysoké,
pohledávky, jakož i k nákladům řízení, nelze přihlédnout vzhledem k výslednému
neúspěchu žalujícího zaměstnavatele ve sporu. Žalobkyně ani neuvedla, v čem by
měla spočívat její morální nemajetková újma, jakým negativním způsobem zasáhl
spor do jejích osobních, pracovních či finančních vztahů. Dlouhodobá nejistota
z nekončícího soudního řízení, tak nemá žádnou konkrétní projekci v jejím
osobním či profesním životě. Žalobkyně netvrdila a neprokazovala žádné
skutečnosti, které by pro ní samotnou význam předmětu řízení umocňovaly. Těmto
závěrům pak podle odvolacího soudu odpovídá snížení základní částky o 20 %.
10. Po snížení základní částky o 40 % a o 20 % odvolacím soudem
představovala celková náhrada nemajetkové újmy v projednávané věci částku 141
900 Kč. Po odečtení částky 128 000 Kč, která již byla žalobkyni vyplacena
žalovanou před prvním jednáním ve věci (v té části bylo řízení pro zpětvzetí
zčásti zastaveno), zůstal rozdíl ve výši 13 900 Kč. Přitom odvolací soud s
odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo
3412/2011 nepřehlédl, že „plnění, jehož se žalobkyni od žalované dostalo…,
takřka dvojnásobně překračuje v původním řízení žalovanou částku, a protože
výše zadostiučinění má především odpovídat významu předmětu řízení pro
poškozeného, který byl v daném případě dán výší žalované částky (asi 75 000
Kč), pak ve vztahu k tomuto kritériu je i konečná výše žalovanou vyplaceného
zadostiučinění více než odpovídající“. Další finanční nároky žalobkyně tak již
nemohou být po právu.
11. Odvolací soud přiznal žalobkyni na náhradu nákladů řízení za 4 úkony
právní služby před soudem prvního stupně, včetně paušálních nákladů a daně z
přidané hodnoty, částku 31 557 Kč. Další úkony právní služby včetně úkonů za
odvolací řízení již odvolací soud nepovažoval za účelně vynaložené ve vztahu k
uplatněnému nároku a odměnu za ně nepřiznal.
II. Dovolání a vyjádření k němu
12. Rozsudek odvolacího soudu „ve výroku ve věci samé a to v celém
rozsahu“ napadla žalobkyně (dále také „dovolatelka“), zastoupená advokátem,
dovoláním.
13. Dovolatelka dovozuje přípustnost dovolání z toho, že se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
14. Dovolatelka namítá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je
„nepřezkoumatelným v otázce zamítnutí žalobou uplatněného nároku na zaplacení
zákonného úroku z prodlení z jí náležejícího odškodnění za dobu od 20. 7. 2014,
kdy uplynula zákonná šestiměsíční lhůta k vyřízení nároku žalovanou, do 24. 7.
2014, kdy žalovaná plnila“. Z napadeného rozsudku není možné ani zjistit, jaká
výše odškodnění dle odvolacího soudu žalobkyni náleží. Odvolací soud se tím dle
dovolatelky odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn.
30 Cdo 3026/2009, podle kterého je pro zachování jednotnosti rozhodování ve
věcech odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě
nezbytné, aby soudy ve svých rozsudcích podrobně vysvětlily, z jaké základní
částky odškodnění vyšly a jakým způsobem, včetně procentního vyjádření,
zohlednily kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998
Sb. při určení konečné výše odškodnění.
15. Dovolatelka shledává „nesprávným a s ustálenou praxí rozporným názor
odvolacího soudu o nutnosti zkrácení základní sazby na polovinu nikoli pouze za
prvé dva, nýbrž dokonce za prvé čtyři roky řízení“. Uvedený postup je v rozporu
se Stanoviskem, podle něhož Nejvyšší soud pokládá za rozumné, jestliže první
dva roky řízení budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší.
16. Dále dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že jedny a tytéž okolnosti
(počet účastníků, opakované dispozice s žalobami) používá nepřípustně dvakrát
ke snížení odškodnění. Poprvé v oblasti posouzení postupu orgánů veřejné moci a
podruhé v oblasti posouzení složitosti řízení, a to bez uvážení jejich reálného
vlivu na délku řízení. Dovolatelka také rozporuje rozsah snížení základní
částky o 40 % z důvodu složitosti řízení.
17. Dovolatelka shledává rozsudek odvolacího soudu taktéž nesprávný v
posouzení kritéria významu sporu pro žalovanou, pokud jde o pracovněprávní
charakter věci, a má jej za rozporný se Stanoviskem, podle kterého každý
pracovněprávní spor patří mezi řízení, u nichž se zvýšený význam řízení
předpokládá. Skutečnost, že se jednalo o majetkový nárok (tedy o žalobu na
peněžité plnění) sama o sobě zvýšený význam pracovněprávního sporu
nediskvalifikuje již jen proto, že sám dovolací soud např. mezi rodiněprávními
spory z hlediska významu výslovně preferuje věci výživného, tedy rovněž spory o
peněžité plnění.
18. Názor, že „k příslušenství pohledávky, jakož ani k nákladům řízení,
nelze podle odvolacího soudu přihlédnout vzhledem k výslednému neúspěchu
žalujícího zaměstnavatele ve sporu“, je podle dovolatelky v rozporu s rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, podle něhož při
posuzování významu předmětu řízení pro poškozeného nelze odhlédnout od
příslušenství plnění, které je předmětem řízení, a jeho případně narůstající
výše v průběhu řízení, rovněž tak s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 12.
2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, podle něhož samotný výsledek řízení není pro
stanovení případného odškodnění zásadně rozhodný, či s rozsudkem Nejvyššího
soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, podle něhož účelem náhrady
je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně
dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován.
19. Konečně dovolatelka brojí proti úvahám odvolacího soudu, kterými se
řídil při stanovení náhrady nákladů řízení, pokud tento vyšel z chybné ceny
předmětu řízení, když v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 1.
2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, neaplikoval ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) ve
spojení s § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Rovněž tak shledává
rozporným s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo
2707/2013, jakož i čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen
„Listina“), odmítl-li odvolací soud v řízení částečně úspěšné žalobkyni přiznat
náhradu nákladů za některé úkony právní služby.
20. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti dovolání
21. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
22. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu
oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje náležitosti
vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. (s dále uvedenými výjimkami).
23. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
24. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
25. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není
přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se
přitom nepřihlíží.
26. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4)
uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí
napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní
posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
27. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto,
že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného
nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení
této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou
dostupná na www.nsoud.cz).
28. Napadá-li dovolatelka, že „odvolací soud jedny a tytéž okolnosti
používá nepřípustně dvakrát ke snížení odškodnění“, příp. rozporuje-li
adekvátnost snížení základní částky z důvodu složitosti řízení v rozsahu 40 %,
nijak neoznačuje ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž se
odvolací soud při řešení konkrétní otázky hmotného práva při posouzení výše
zadostiučinění měl odchýlit.
29. Namítá-li dovolatelka nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku
odvolacího soudu v otázce zamítnutím nároku na zaplacení zákonného úroku z
prodlení za dobu od 20. 7. 2014, kdy uplynula zákonná šestiměsíční lhůta k
vyřízení nároku žalovanou, do 24. 7. 2014, kdy žalovaná dovolatelce plnila, pak
pomíjí, že v důsledku rozsudku odvolacího soudu byla žaloba zamítnuta v plném
rozsahu, tudíž na posouzení důvodnosti požadovaného úroku z prodlení (jako
příslušenstvím žalované jistiny) napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř.
nezáviselo. Pokud pak jde o zamítnutí části úroku z prodlení z částky 128 000
Kč, kterou žalovaná plnila dobrovolně a ohledně níž bylo řízení již před soudem
prvního stupně částečně zastaveno, pak zamítnutí této části nároku nebylo
žalobkyní ani napadeno odvoláním, nehledě na to, že by ohledně takového nároku
nebyl splněn předpoklad přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o.
s. ř.
30. Dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. ani v rozsahu
nákladového výroku, neboť neshledal-li odvolací soud některé úkony žalobkyně
jako účelně vynaložené, není takový jeho závěr v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu, dovolatelkou označenou, podle níž má i v
případě přiznání částečné satisfakce žalobce nárok na plnou náhradu nákladů
řízení, a není ani v rozporu s čl. 37 odst. 2 Listiny, garantujícím právo na
právní pomoc. Jak totiž vyplývá přímo z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.,
účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů
potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve
věci úspěch neměl. Požadavek účelnosti vynaložených nákladů totiž musí být
splněn vždy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 32 Cdo
3418/2011, ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2711/2014, či ze dne 20. 12.
2016, sp. zn. 30 Cdo 628/2015).
31. Okolnost, že odvolací soud při stanovení náhrady nákladů řízení
nevyšel z ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, ale vyšel z § 7
bodu 6 advokátního tarifu, nemůže založit subjektivní přípustnost dovolání
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura v čísle 3, ročník 1998, pod číslem 28,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98,
uveřejněné v čísle 1, ročníku 2000 téhož časopisu, pod číslem 7, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Odo 2357/2000, uveřejněný v
Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 154), neboť ani aplikace
ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu by nebyla způsobilá přivodit
žalobkyni příznivější rozhodnutí oproti aplikaci § 7 bodu 6 advokátního tarifu,
jak vyplývá z rozdílu tarifních hodnot.
32. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. v rozsahu rozhodnutí ve
věci samé, neboť otázku možného krácení základní částky, z níž se při určování
výše zadostiučinění vychází, za počáteční fázi řízení vyřešil odvolací soud v
rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, stejně jako otázku
předpokladů zvýšení či snížení výše zadostiučinění na základě kritéria významu
předmětu řízení pro poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk].
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
33. Dovolání je důvodné.
34. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Takové vady řízení však Nejvyšší soud neshledal.
35. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
36. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto
zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1).
Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno
nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako
dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k
závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo
(odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním
postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a
třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke
konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti
řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu,
zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d)
postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro
poškozeného (odstavec 3).
37. Podle Stanoviska (část VI.) „odůvodnění výše přiznaného
zadostiučinění musí obsahovat hodnocení, v němž se vychází ze základní částky
stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznávané
za jednotku času řízení s následným připočtením či odečtením vlivu skutečností
vyplývajících z kritérií obsažených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona… Pro
poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při
určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15
000,- Kč až 20 000 Kč (cca 600 až 800 EUR) za jeden rok řízení, tj. 1 250 Kč až
1 667 Kč (cca 50 až 67 EUR) za jeden měsíc řízení. Nejvyšší soud přitom ale
považuje za nezbytné zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu
trvá. Bylo by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by
bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako
doba jí přesahující. Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší
soud pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních 24
měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené
výše; tedy 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky řízení dohromady (za jeden
rok pak 7 500 Kč až 10 000 Kč)… Částku, k níž se dospěje součinem základní
částky za jeden rok řízení (modifikované za prvé dva roky řízení) a celkové
doby řízení počítané v letech či měsících, lze následně upravovat v důsledku
působení jednotlivých faktorů uvedených pod písmeny b) až e) § 31a odst. 3
zákona podle kritérií, která jsou však neuzavřeným výčtem okolností, k nimž lze
v konkrétní věci při stanovení konečné výše odškodnění přihlédnout a základní
částku je možno přiměřeně zvýšit či snížit.“
38. Vzhledem k tomu, že nepřiměřená délka řízení působí účastníkovi újmu
spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, není z hlediska případného
zadostiučinění rovněž bez významu, kdy se poškozený o řízení samotném fakticky
dozvěděl, neboť v řadě případů může řízení probíhat bez jeho vědomí. V takovém
případě se při stanovení výše zadostiučinění k období, kdy si účastník
probíhajícího řízení ještě nebyl vědom, nepřihlíží. Na druhou stranu, dozvěděl-
li se poškozený o řízení po více než dvou letech jeho průběhu, není již důvod
pro krácení roční náhrady za nepřiměřenou délku řízení z důvodu zohlednění
počáteční doby řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp.
zn. 30 Cdo 2952/2014).
39. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně nevyplývá, že by se
nynější žalobkyně (v posuzovaném řízení jedna z žalovaných) o žalobě ze dne 3.
11. 1993 dozvěděla dříve, než jí byla doručena soudem, tj. 15. 7. 1997. Vyšel-
li tedy odvolací soud při stanovení výše zadostiučinění i z období
předcházejícího doručení žaloby a současně krátil výši zadostiučinění za první
čtyři roky řízení, na základě své úvahy, že v této lhůtě mohlo být řízení
skončeno, je jeho právní posouzení výše zadostiučinění nesprávné, neboť za dané
situace bylo na místě vyjít z celkové délky řízení počítané od doručení žaloby
a krácení zadostiučinění za počáteční fázi řízení již neprovádět.
40. Podle Stanoviska [část IV. písm. d)] „zvýšený význam předmětu řízení
pro svou osobu tvrdí a prokazuje poškozený žalobce. Výjimku z takového pravidla
představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich
účastníky zvýšený význam, jako jsou např. věci trestní, věci péče o nezletilé,
pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci
týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k
vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu je třeba vyřídit
přednostně; v takových případech se zvýšený význam předmětu řízení pro
účastníka presumuje..., ani uvedené nemusí ovšem se zřetelem k okolnostem
případu platit bezvýjimečně a může být ke skutkové obraně v řízení vyvráceno.“
41. Nejde-li o případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro
poškozeného (a není-li v řízení některou stranou prokázáno jinak), je význam
předmětu řízení pro poškozeného standardní, což nevede k posílení ani potlačení
úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani k případnému
zvýšení či snížení základního odškodnění za ně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010).
42. V případech, kdy je předmětem řízení peněžité plnění, není obecně
důvodné, aby původně žalovanou částku přiznané zadostiučinění v penězích svou
výší přesahovalo, nadto několikanásobně, leda by pro mimořádnou výši
zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. a)
až d) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo
3412/2011), přitom ovšem nelze odhlédnout od příslušenství plnění, které je
předmětem řízení (úroků, nákladů řízení), a od jeho případně narůstající výše v
průběhu řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30
Cdo 2528/2013).
43. K zvýšenému významu pracovněprávních sporů dovolací soud již v
minulosti uvedl, že přetrvávající spor může zaměstnanci způsobit problémy při
hledání nového zaměstnání, příp. je od jeho výsledku odvislý i nárok na náhradu
mzdy, na níž zpravidla zaměstnanci bývají existenčně závislí. Z těchto důvodů
je na místě i neodkladné a co nejvčasnější projednání věci (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4256/2009, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4453/2011).
44. Pro nyní projednávanou věc je ovšem podstatné, že již v rozsudku ze
dne 3. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1162/2017, se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce
významu pracovněprávního sporu, a to téhož posuzovaného řízení jako v nyní
projednávané věci, přičemž konstatoval, že „[s]hora uvedeným postupem soudu,
kdy by z každého sporu byla vyextrahována pouze část týkající se sporu o
peněžité plnění, by byl nepřípustným způsobem popřen základ sporu v určité
hmotněprávní situaci, stejně tak by byla popřena i judikatura Evropského soudu
pro lidská práva, Nejvyššího a Ústavního soudu, která presumuje u určitých
druhů řízení (mimo jiné pracovněprávních) zvýšený význam řízení pro
poškozeného. Dovolací soud má za to, že také spory vedené zaměstnavatelem o
náhradu škody proti zaměstnanci jsou pracovněprávními spory, u nichž se
presumuje zvýšený význam řízení pro poškozeného.“
45. Krom toho se dovolací soud v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1162/2017
vyjádřil i k aplikaci závěrů vyplývajících z rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3412/2011
na posuzované řízení s konstatováním, že tyto závěry (o limitaci žalovanou
částkou) „neplatí, pokud pro mimořádnou výši zadostiučinění v poměru k hodnotě
předmětu řízení v penězích svědčí některé z kritérií dle § 31a odst. 3 OdpŠk,
neboť jím je dán význam předmětu řízení pro poškozeného. Taktéž není přípustná
automatická aplikace shora uvedeného pravidla na posuzované případy, neboť
základní zásadou vypořádání nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle
[zákona č. 82/1998 Sb.] je individuální posouzení nároku a citované rozhodnutí
představuje limitaci tam, kde by při výpočtu na základě Stanoviska došlo ke
zjevně nepřiměřenému peněžitému zadostiučinění. Projednávaný případ je však
ukázkovým příkladem splnění kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, neboť
posuzované řízení se vymykalo zejména extrémní délkou (přes 20 let), a proto
nebyl pro limitaci výše zadostiučinění podle rozhodnutí … sp. zn. 30 Cdo
3412/2011, žádný důvod.“
46. Právní posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného podle § 31a
odst. 3 písm. e) OdpŠk tak bylo v napadeném rozhodnutí nesprávné.
VI. Závěr
47. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud zrušil podle § 243e odst. 1 a
2 o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu, a to včetně závislého
nákladového výroku, a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
48. V dalším řízení odvolací soud znovu zváží vadně posouzená kritéria
uvedená v ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk, a to při respektování ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. V případě potřeby si opatří odpovídající
skutková zjištění. V rámci odůvodnění rozhodnutí neopomene jednoznačně uvést,
které skutečnosti z hlediska ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk považuje za
relevantní, tedy které kritérium má tou kterou skutečností za naplněné a k
jakému procentuálnímu zvýšení či snížení základní částky na podkladě té které
skutečnosti přistoupil, přičemž bude mít na paměti, že jedna a ta samá
skutečnosti by měla být hodnocena pouze jednou [naopak jedno kritérium (např.
složitost řízení) může být, a zpravidla i bude, naplňováno více skutečnostmi
(počet rozhodujících soudních instancí, rozsah prováděného dokazování,
dostupnost důkazních prostředků, procesní postup účastníků apod.; srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009)].
Současně bude odvolací soud respektovat, že na výši zadostiučinění se
jednotlivá kritéria projevují ve stejném poměru, v jakém se podílela na celkové
délce řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30
Cdo 35/2012).
49. Odvolací soud je vázán právními názory Nejvyššího soudu vyslovenými
v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1 a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
50. O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud v
rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), přičemž
neopomene ani judikaturu označenou žalobkyní v dovolání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu