Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. M., zastoupeného Mgr. Markem Šimákem, advokátem se sídlem Havlíčkova 15, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2022, č. j. 3 Tdo 39/2021-I-14940, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2019, sp. zn. 3 To 22/2019, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 49 T 10/2016, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že nyní napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel a další spoluobvinění uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), spáchaným ve spolupachatelství. Tohoto trestného činu se dopustili tím, že v blíže specifikovaných obdobích v úmyslu neoprávněně zkrátit daňovou povinnost k dani z přidané hodnoty v souvislosti s dovozem pohonných hmot do České republiky v režimu podmíněného osvobození od daně (zjednodušeně vyjádřeno) dovezli mezi členskými státy Evropské unie pohonné hmoty prostřednictvím tzv. oprávněných příjemců, když tyto pohonné hmoty po jejich přepravě do České republiky obratem prodávali přes obchodní společnosti (které fakticky ovládali a které nevykonávaly v podstatě žádnou ekonomickou nebo podnikatelskou činnost) konečným odběratelům, přičemž těmito ovládanými společnostmi fakturovaná cena pohonných hmot byla (právě s ohledem na úmysl zastřít skutečnou daňovou povinnost) velmi nízká, neboť zisk představovala vybraná, ale v nesprávné výši odvedená, daň z přidané hodnoty. Aby taková činnost nebyla odhalena, uváděly obchodní společnosti ovládané obviněnými (včetně stěžovatele) v přiznání k dani z přidané hodnoty úmyslně nepravdivé údaje zejména na straně objemu zdanitelných plnění a z nich vyplývajícího nároku na odpočet daně z přidané hodnoty. Takto popsaným jednáním ke škodě České republiky zkrátili daň z přidané hodnoty nejméně ve výši 813 498 533 Kč. Stěžovatel se na uvedené trestné činnosti podílel jako nejbližší spolupracovník obžalovaného E. V. (svého tchána a hlavního organizátora celé trestné činnosti) tak, že plnil jeho pokyny a sám činil některá dílčí rozhodnutí, účastnil se jednání v souvislosti s obchody s pohonnými hmotami se zástupci některých odběratelských společností a činil další úkony mající zajistit nerušený průběh páchané trestné činnosti.
3. Dále byli obvinění (včetně stěžovatele) uznáni vinnými zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, spáchaného ve formě spolupachatelství, kdy takto kvalifikovaný pokračující skutek spočíval ve vybírání a vkládání finanční hotovosti na různé bankovní účty, když takové finanční prostředky pocházely právě z trestné činnosti založené na krácení daně, poplatku a jiné povinné platby, jak byla vymezena shora. Pro úplnost nutno též dodat, že v rozsahu jednání, které obecné soudy ve svých rozhodnutích vymezily, byli obvinění (včetně stěžovatele) částečně zproštěni obžaloby, neboť pod určitými finančními operacemi prováděnými obviněnými nebylo možno v daném rozsahu spatřovat trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti.
4. Za tuto trestnou činnost byl stěžovatel citovaným rozsudkem městského soudu odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen úhrnný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu 10 let. Stěžovateli byla společně s dalšími obviněnými uložena rovněž povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozenému Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu škodu způsobenou zkrácením daně z přidané hodnoty.
5. V rozsahu podaných odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rovněž nyní napadeným rozsudkem tak, že shora citovaný rozsudek městského soudu částečně zrušil, a znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") mimo jiné i stěžovateli uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit České republice, zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu škodu ve výši 41 379 703 Kč. Městský soud totiž podle vrchního soudu nesprávně definoval rozsah škody, který měli obvinění svou trestnou činností za jednotlivá daňová období způsobit, když zároveň nesprávně rozhodl, že obvinění mají škodu nahradit společně a nerozdílně poškozenému Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu; správně je totiž poškozeným stát zastoupený příslušným správcem daně. Městský soud rovněž pochybil, pokud poškozenému přisoudil v rámci adhezního řízení více, než tento sám původně žádal. Dále vrchní soud shledal důvodné odvolání E. V. ve vztahu k výroku rozsudku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, kdy podle vrchního soudu u tohoto obviněného postačilo zařazení jen do věznice s ostrahou. Částečně důvodným bylo shledáno též odvolání některých obviněných a zúčastněných osob ve vztahu k výrokům rozsudku městského soudu o zabrání náhradní hodnoty. Na druhou stranu městský soud ve vztahu k výroku o vině a ve vztahu k výrokům o trestech provedl podle vrchního soudu dokazování v souladu s principy zakotvenými v tr. řádu, zajistil dostatečné důkazní podklady pro meritorní rozhodnutí, důkazy v hlavním líčení náležitě provedl, hodnotil je na základě své úvahy jednotlivě i v jejich souhrnu a ve všech vzájemných souvislostech. Následně pak na základě takových důkazů učinil správné skutkové závěry, které v odůvodnění rozsudku vysvětlil.
6. Následná dovolání stěžovatele a dalších obviněných Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením jako zjevně neopodstatněná.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje, že měl být podle obecných soudů nejbližším spolupracovníkem E. V., když toto jeho výjimečné postavení v rámci trestního řízení nebylo prokázáno. Nesouhlasí rovněž s rozsahem zkrácené daně, na němž se měl podílet. Je-li v jeho jednání spatřováno rovněž naplnění trestného činu legalizace výnosů z trestné činností, pak tohoto se nemohl dopustit už jen proto, že původ finančních prostředků, o kterých se soudy ve svých rozhodnutích zmiňují, je zcela jasný a nebyl důvod, aby byl jakkoliv zakrýván; prosté převody z účtu na účet nelze totiž bez dalšího chápat jako praní špinavých peněz. Stěžovatel dále upozorňuje, že dovolání k Nejvyššímu soudu podal i z toho důvodu, že podle jeho názoru v rozhodnutí vrchního soudu chybí výrok, kterým bylo rozhodnuto o jím podaném odvolání proti rozsudku městského soudu. Stěžovatel prý nemohl svým jednáním naplnit jemu za vinu kladenou trestnou činnost, neboť v jeho případě chybí naplnění objektivní i subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. V dané věci pak existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními, neboť v dané věci vůbec nebyla prokázána účast stěžovatele na tvrzené trestné činnosti. Ve věci stěžovatele navíc rozhodoval vyloučený soudce vrchního soudu JUDr. Horký, který rozhodoval o stěžovatelově odvolání, a to i přesto, že již dříve rozhodoval v přípravném trestním řízení o stížnosti týkající se zajištění věci jedné z nyní zúčastněných osob, konkrétně společnosti X. Pokud má být podle Nejvyššího soudu vina stěžovatele prokazována výpovědí spoluobžalovaného K. a svědků B. a M., pak tvrzení těchto osob byla podle stěžovatele jednoznačně zpochybněna. Stěžovatel rozhodně neměl důvod se podílet na páchání trestné činnosti, neboť měl možnost podílet se na podnikatelských aktivitách obchodních společností v zahraničí, které částečně patří jeho příbuzným. Stěžovatel rovněž údajně nevlastní významnější nemovitý majetek, a pokud jej vlastní jeho manželka, pak byl pořízen ještě před obdobím, kdy mělo k údajnému páchání trestné činnosti docházet - proto také bylo zajištění nemovitého majetku stěžovatelovy manželky zrušeno. Obecné soudy rovněž dostatečně nezhodnotily výpověď svědka J. P., jednatele jedné ze společností, prostřednictvím nichž k prodeji pohonných hmot bez náležitého odvedení daně z přidané hodnoty docházelo, neboť tento svědek prý usvědčil prakticky všechny obžalované, ale ve vztahu ke stěžovateli se vyjádřil tak, že jej vůbec nezná. To je podle stěžovatele také důvod, proč jako jeden z mála obviněných nebyl odposloucháván. Stěžovatel se na trestném činu zkrácení daně nemohl podílet též proto, že v jeho případě nebyla prokázána příčinná souvislost a úmysl zkrátit daň. Stěžovatel sám v souvislosti s údajným trestným činem legalizace výnosů z trestné činnosti žádné peníze nikdy z bankomatů nevybíral. Vytýká-li Nejvyšší soud stěžovateli, že v rámci své námitky o tom, že v jeho věci údajně rozhodoval vyloučený soudce vrchního soudu JUDr.
Horký nekonkretizoval žádný údaj, z něhož by bylo lze dovodit, že si tento soudce již v roce 2016 o důvodnosti trestního stíhání obviněných učinil jednoznačný závěr (když rozhodoval o zrušení zajištění motorových vozidel, které byly v dané věci zajištěny jako náhradní majetková hodnota), pak stěžovatel uvádí, že jmenovaný soudce v rámci odůvodnění rozhodnutí z roku 2016 mimo jiné použil termín, jímž označil obviněné jako "hlavní pachatele" s tím, že ke zrušení zajištění motorových vozidel nepřistoupil, neboť trestní stíhání obviněných bylo podle něj s ohledem na dosud provedené důkazy "důvodné". Dále stěžovatel upozorňuje, že uvedený soudce rovněž v roce 2015 vydal rozhodnutí, jímž zamítl stížnosti stěžovatelovy manželky i stěžovatele samotného proti rozhodnutí o zajištění nemovitých věcí, náležejících právě manželce stěžovatele. Uvedený soudce si tak podle stěžovatele vytvořil poměr k věci ve smyslu § 30 odst. 3 tr. řádu, když podle stěžovatele (s odkazem na komentářovou literaturu) není rozhodné, že ve věci nerozhodoval meritorně, neboť se účastnil na rozhodování soudu nižšího stupně, čímž se rozumí jakékoliv související rozhodování například o zajištění majetku obviněného. Ve stěžovatelově případně tak jednoznačně podle jeho názoru došlo k porušení práva na soudní ochranu i ve smyslu jím blanketně odkazované judikatury Evropského soudu pro lidská práva.
8. Pro vypořádání ústavních stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
9. Ústavní soud předně uvádí, že je-li ústavní stížností napadán i rozsudek městského soudu, který částečně svým rozhodnutím již zrušil vrchní soud a sám o takto zrušené části znovu rozhodl, pak k rozhodování o ústavnosti této - již ve svém důsledku pozměněné - části rozsudku městského soudu není Ústavní soud příslušný (z povahy věci není povolán rušit, co již bylo zrušeno). Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v této části podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
10. Ve zbývajícím rozsahu Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
12. Ke stěžovatelově argumentaci je nutno v prvé řadě poznamenat, že postrádá hlubší ústavněprávní rozměr, jelikož je založena v podstatě výhradně na argumentech, které stěžovatel předkládal již v předchozích fázích řízení, a obecné soudy se s nimi dostatečně vypořádaly. Tvrdí-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že během trestního řízení nebylo nikterak prokázáno, že by v rámci organizované skupiny, která shora popsanou trestnou činnost prováděla, měl výjimečné postavení (tzn., že by byl nejbližším spolupracovníkem hlavního organizátora E. V.), je třeba uvést, že toto jeho postavení vyplývá nejen z výpovědi spoluobžalovaného A. K. Tento spoluobžalovaný se rozhodl s orgány činnými v trestním řízení úžeji spolupracovat, a proto se všichni ostatní spoluobvinění, respektive i osoby zúčastněné, snažili informace, které předal orgánům činným v trestním řízení všemožně zpochybnit, a to například tvrzením, že mu policie během výslechů odpírala medikamenty atp. Žádný takový nestandardní postup však u tohoto spoluobviněného ze strany policejního orgánu zjištěn nebyl, neboť u jeho výslechu byli přítomni advokáti a jedinou chybu, kterou obecné soudy v souvislosti s tímto spoluobviněným připustily a zdejší soud nemá důvod toto zjištění jakkoliv relativizovat, byla formálně nesprávná protokolace jeho výpovědi. Obdobné zjištění totiž obecné soudy dovodily z tvrzení samotného E. V., který sice na jednu stranu postavení a úlohu stěžovatele v dané věci snižoval, nicméně implicitně připustil, že ve skutečnosti stěžovatele opravdu úkoloval a tento se na řízení celé organizované skupiny podílel.
13. Ústavní soud dále uvádí, že stěžovatele a jeho podíl na uvedené trestné činnosti usvědčují rovněž výpovědi svědka M. a svědka B., když Ústavní soud nemá žádný důvod výpověď svědka M., jako předsedy představenstva společnosti Y, tedy jedné z firem, z jejíhož skladu byly pohonné hmoty obviněnými (resp. jimi ovládanými společnostmi) fakticky odebírány, zpochybňovat. Ústavní soud s ohledem na svoje shora naznačené postavení, podle kterého mu nepřísluší přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy, nevidí žádný důvod ani ke zpochybňování popisu předmětné trestné činnosti podanému svědkem B., který možná má nebo měl problémy se zákonem (dlužil peníze, hrál automaty atp.), na druhou stranu však ani samotný stěžovatel podrobněji nevysvětluje, proč by si právě ve vztahu k němu měl tento svědek vymýšlet a zdali by vůbec byl nějaké sofistikovanější lži schopen. Podobný závěr lze ostatně vztáhnout i k výpovědi svědka P., který v dané organizované skupině formálně figuroval jako jednatel několika společností, které pohonné hmoty dodávaly koncovým odběratelům; pokud se tento svědek měl podle stěžovatele vyjádřit mimo jiné tak, že stěžovatele vůbec nezná, ač ostatní spoluobviněné spolehlivě označil, o nevině stěžovatele to ničeho nevypovídá, neboť stěžovatelův podíl na trestné činnosti není založen jen na tom, že by snad právě tohoto svědka musel přímo úkolovat a ten by ho musel osobně znát.
14. Zpochybňuje-li stěžovatel rozsah škody, který měl být způsoben shora popsanou trestnou činností spočívající ve zkrácení daně z přidané hodnoty, pak je zřejmé, že v této souvislosti jen využívá poněkud nepřesných úvah městského soudu, na které však velmi podrobně reagoval již vrchní soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, když vysvětlil - tedy názorově rozdílně od městského soudu - že rozsah odvodu na dani z přidané hodnoty, který byl nezákonně krácen, lze jednoduše určit z jednotlivých daňových přiznání u konkrétních daňových subjektů, a to porovnáním výše daně, která byla v těchto daňových přiznáních v důsledku nepravdivých údajů uvedena, s výší daně, která by byla odvedena, pokud by údaje neodpovídající fakticitě jednotlivých nákupů pohonných hmot v těchto přiznáních uvedeny nebyly [srov. v podrobnostech např. odst. 39 rozhodnutí vrchního soudu]. Odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí také nejsou postavena na prosté úvaze, jak ji stěžovatel v ústavní stížnosti prezentuje, že by jakýkoliv převod finančních prostředků mezi bankovními účty jednotlivých subjektů bylo možno automaticky považovat za praní špinavých peněz (resp. za úkony vedoucí k legalizaci výnosů z trestné činnosti). Naopak v odůvodnění napadených rozhodnutí je vysvětleno, že nebýt jiných důkazních prostředků v dané věci, uvedené převody by odhalení obecnými soudy posuzované trestné činnosti jednoznačně ztížily a tato by - s ohledem na konkrétní okolnosti případu, které obecné soudy dostatečně vysvětlily - zůstala skryta. Obvinění v dané trestné věci přitom uvedené převody zjevně nečinili bez hlubší úvahy, ale právě proto, aby původ nelegálně získaných finančních prostředků zastřeli.
15. Nejvyšší soud pak v rámci svého poměrně podrobně pojatého usnesení (srov. zejména odst. 246 a násl.) podrobně vysvětlil, proč v daném případě formálně nesprávný postup vrchního soudu, který jen částečně k podaným odvoláním zrušil části výroků rozhodnutí městského soudu, aniž by ve zbývajícím rozsahu, v němž naopak rozhodnutí městského soudu považoval za správné, takto podaná odvolání zamítl, nepředstavuje diskrepanci ústavněprávního charakteru. I jen z odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu je totiž podle Nejvyššího soudu zřejmé, že v rozsahu, v němž ke zrušení rozhodnutí městského soudu nepřistoupil, se s ním ztotožnil. Ani sám stěžovatel pak v ústavní stížnosti v této souvislosti netvrdí, že by po kasačním zásahu vrchního soudu vyvstala jakákoliv pochybnost k části výroků, které se týkají rozsahu stěžovatelovy viny v kontextu trestné činnosti, na níž se podílel [tímto se ovšem, jak ostatně upozorňuje i Nejvyšší soud, právě projednávaná věc odlišuje například od okolností nálezu Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 1272/18
ze dne 10. 7. 2018 (N 123/90 SbNU 83); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz].
16. Ústavní soud rovněž nemá jakoukoliv pochybnost o tom, že ve stěžovatelově věci bylo ve vztahu k jeho osobě jednoznačně prokázáno naplnění objektivní i subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, a to včetně stěžovatelova úmyslu shora popsané zkrácení daně způsobit. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje především na již shora zmíněná tvrzení spoluobviněného K. a spoluobviněného V., když k těmto tvrzením se již vyjádřil výše.
17. Naplnění všech znaků příslušné skutkové podstaty ve vztahu ke stěžovateli pak samozřejmě není dáno výlučně ani tím, že by u něj musel být identifikovatelný významnější nemovitý majetek nebo že by výběry (vklady) finanční hotovosti, která pocházela z uvedené trestné činnosti, musel osobně provádět. Ve vztahu k naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty zkrácení daně obecné soudy podle Ústavního soudu rovněž přesvědčivě vysvětlily, že (spolu)pachatelem tohoto trestného činu může být i osoba, která nemá žádný právní vztah k daňovému subjektu, v rámci jehož daňových povinností ke zkrácení daně došlo, když samotnou podstatou tohoto trestného činu je obecně jednání, které způsobí zkrácení daně, tedy nikoliv jen pouze samotný akt podání daňového přiznání, v němž jsou uvedeny nesprávné údaje. Subjektem tohoto trestného činu tak může být jakákoliv osoba; nejen tedy osoba ve vztahu k daňovému subjektu či osoba, která má sama povinnost v určitém daňovém řízení. Úmysl stěžovatele docílit toho, aby v rámci daňových povinností obviněnými ovládaných společností došlo k nesprávnému vypořádání daňové povinnosti, je pak v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutích podrobně popsán.
18. Správnost úvah obecných soudů o podílu stěžovatele na trestné činnosti nemůže být zpochybněna ani odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu z 21. února 1968 sp. zn. 8 Tz 10/68, neboť z tohoto rozhodnutí - a to nejen z jeho právní věty - i podle Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že pachatelem nebo spolupachatelem trestného činu zkrácení daně může být nejen subjekt daně (poplatku), ale kdokoliv, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň nebo poplatek nebyly jemu nebo jinému subjektu daně (poplatku) vyměřeny buď vůbec, nebo v rozsahu neodpovídajícímu zákonu. Na tomto závěru nic nemění okolnost, že v rámci skutkových okolností popsaných v tomto rozsudku Nejvyššího soudu každá z tam uvedených osob ve svém důsledku trestný čin zkrácení daně i samostatně (bez dalšího) naplnila.
19. Sám stěžovatel konečně připouští, že v jeho případě není naplněn žádný důvod vyloučení soudce předvídaný § 30 odst. 3 tr. řádu a není dán ani vztah soudce Horkého, který by odůvodňoval jeho vyloučení, podle § 30 odst. 1 tr. řádu s tím, že by měl vztah k projednávané věci, osobám, jichž se úkon v rámci trestního řízení přímo dotýká, nebo k jinému orgánu činnému v trestním řízení. Stěžovateli lze dát za pravdu v tom, že podjatost ve smyslu § 30 tr. odst. 3 řádu se netýká jen rozhodování ve věci samé (tzn. zejména rozhodování o vině a trestu v konkrétní trestní věci), ale i rozhodnutí souvisejících, například ve smyslu rozhodnutí o vzetí do vazby atp. Nicméně podstata důvodů vyloučení podle odst. 3 § 30 tr. řádu - tedy obecně vyloučení soudce z rozhodování u soudu vyššího stupně - spočívá v zajištění podmínek pro náležité přezkoumání vydaného rozhodnutí, na kterém se vyloučený soudce původně účastnil. V kontextu nyní posuzované věci by to muselo znamenat, že stěžovatelem označený soudce JUDr. Horký by následně přezkoumával své vlastní rozhodnutí, v rámci něhož nepřistoupil ke zrušení zajištění stěžovatelem uváděného majetku, jakožto náhradní majetkové hodnoty. Podjatost uvedeného soudce pak bez dalšího nelze vyvozovat ani z toho, že v rámci svého rozhodnutí vztahujícího se k zajištění náhradní majetkové hodnoty musel usoudit, zda na základě doposud provedených důkazů vedené trestní stíhání je důvodné. Musel tak učinit právě s ohledem na to, aby zajištění majetkové hodnoty v rámci trestního řízení mohlo vůbec obstát. Neakceptovatelný vztah tohoto soudce k dané věci pak nemůže být bez dalšího dovozován ani z toho, že v rámci rozhodování o zajištění uvedené majetkové hodnoty měl použít obrat, jímž označil některé tehdy obviněné za hlavní pachatele trestné činnosti, snažil-li se ji strukturovaně popsat.
20. Ústavní soud tedy uzavírá, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu ani ve smyslu jím blanketně odkazované judikatury Evropského soudu pro lidská práva, a to pro důvody vysvětlené shora. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu