3 Tdo 39/2021

3 Tdo 39/2021-14937

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu dne 6. 4. 2022 o dovolání, které podal obviněný J. V., nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznice Vinařice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2019, sp. zn. 3 To 22/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 10/2016, takto:

Podle § 265g odst. 2 tr. ř. se zpětvzetí dovolání obviněného J. V. bere na vědomí.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 49 T 10/2016, byl obviněný J. V. uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustil spolu s dalšími obviněnými jednáním popsaným ve skutkové větě tohoto rozsudku. Současně bylo rozhodnuto o trestu pro jmenovaného obviněného, jakož i ostatní obviněné, ochranných opatřeních a náhradě škody. Část obviněných pak byla pro některé z žalovaných skutků podle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), zproštěna obžaloby.

2. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 49 T 10/2016, podali odvolání všichni obvinění a některé ze zúčastněných osob.

3. O odvolání obviněného J. V. rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 12. 2019, sp. zn. 3 To 22/2019, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl. Současně rozhodl o odvolání ostatních obviněných a zúčastněných osob. Rozsudkem ze dne 13. 3. 2020, sp. zn. 3 To 113/2019, pak Vrchní soud v Praze rozhodl o odvolání jednoho z obviněných, jehož trestní věc byla vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí.

4. Proti Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2019, sp. zn. 3 To 22/2019, podal obviněný, stejně jako ostatní obvinění, prostřednictvím svých obhájců dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2020, sp. zn. 3 To 113/2019, pak podal dovolání i obviněný, jehož trestní věc byla vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí.

5. Podáním ze dne 25. 1. 2022, které bylo Nejvyššímu soudu doručeno dne 31. 1. 2022, obviněný Nejvyššímu soudu sdělil, že bere zpět dovolání podané prostřednictvím obhájce, které je u Nejvyššího soudu evidováno pod sp. zn. 3 Tdo 39/2021.

6. Podle § 265g odst. 1 tr. ř. osoba, která dovolání podala, může je výslovným prohlášením vzít zpět, a to až do doby, než se Nejvyšší soud odebere k závěrečné poradě. Podle § 265g odst. 2 tr. ř. vezme zpětvzetí dovolání, není- li překážek, usnesením na vědomí předseda senátu Nejvyššího soudu, a nebyla-li věc dosud tomuto soudu předložena, předseda senátu soudu prvního stupně.

7. V předmětné trestní věci není pochyb o tom, že prohlášení o zpětvzetí dovolání učinil obviněný J. V., tedy osoba, která dovolání podala, a to poté, co byla věc předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí. Učinil tak v předtím, než se senát Nejvyššího soudu odebral k závěrečné poradě, a způsobem odpovídajícím zákonu. V přípise uvedený projev vůle je výslovný, má formu předepsanou pro podání podle § 59 odst. 1 tr. ř., a byl podán Nejvyššímu soudu, který je příslušný o dovolání rozhodnout.

8. Předseda senátu při posuzování podaného zpětvzetí obviněného J. V. vycházel ze závěrů uvedených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 11 Tdo 494/2007, publikovaného v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího pod č. T 993/1, ve kterém Nejvyšší soud konstatoval, že obviněný může vlastním podáním vzít zpět podané dovolání, a neuplatní se podmínka, že toto podání musí být učiněno prostřednictvím obhájce.

9. Protože ve věci nebyly zjištěny žádné zákonné překážky, které by bránily akceptovat zpětvzetí dovolání obviněného J. V., bylo podle § 265g odst. 2 tr. ř. předsedou senátu rozhodnuto tak, že předmětné zpětvzetí dovolání vzal na vědomí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 6. 4. 2022

JUDr. Aleš Kolář předseda senátu

Soud: Nejvyšší soud

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. b) tr.ř. § 265b odst.1 písm. c) tr.ř. § 265b odst.1 písm. d) tr.ř. § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. § 265b odst.1 písm. i) tr.ř. § 265b odst.1 písm. l) tr.ř. § 265b odst.1 písm. m) tr.ř.

Spisová značka: 3 Tdo 39/2021

Datum rozhodnutí: 06.04.2022

Typ rozhodnutí: USNESENÍ

Heslo: Legalizace výnosů z trestné činnosti, Náhrada škody, Propadnutí náhradní hodnoty, Spolupachatelství, Subjektivní stránka, Vyloučení soudce, Vyloučení věci ze společného řízení, Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby

Dotčené předpisy: § 240 odst. 1 tr. zákoníku, § 240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, § 240 odst. 3 tr. zákoníku, § 216 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, § 216 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, § 216 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, § 23 tr. zákoníku, § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku

Kategorie rozhodnutí: C

Podána ústavní stížnost.

3 Tdo 39/2021-I-14940

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 4. 2022 o dovoláních, která podali obvinění E. V., nar. XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, A. M., nar. XY, R. H., nar. XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Litoměřice, Z. K., nar. XY, B. N., nar. XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, a J. Š., nar. XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2019, sp. zn. 3 To 22/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 10/2016, a obviněný A. K., nar. XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2020, sp. zn. 3 To 113/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 10/2016, takto:

I. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného E. V. odmítá.

II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. M. odmítá.

III. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. H. odmítá.

IV. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. K. odmítá.

V. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného B. N. odmítá.

VI. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá.

VII. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. K. odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 49 T 10/2016, byli obvinění E. V., A. M. a Z. K. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustili jednáním pod bodem 1. a) až e) skutkové věty. Obviněný R. H. byl týmž rozsudkem uznán vinným pomocí podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zvlášť závažnému zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) odst. 3 tr. zákoníku, kterého se podle soudu prvního stupně dopustil jednáním pod bodem 1. a) a c) skutkové věty. Obviněný A. K. byl stejně jako obviněný B. N., J. Š. a J. V. citovaným rozsudkem uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se posle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustil, stejně jako obviněný B. N. jednáním pod bodem 1. a) až c); obviněný J. Š. pak skutkovou podstatu tohoto trestného činu naplnil jednáním pod bodem 1. b) a d) a obviněný J. V. jednáním pod bodem bodem 1. e). Obvinění E. V., A. M., Z. K. a A. K. pak byli dále citovaným rozsudkem nalézacího soudu uznáni vinnými zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b) spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jehož se dopustili jednáním pod bodem 2. skutkové věty.

2. Obž. E. V., obž. A. M., obž. Z. K., obž. A. K.,

v úmyslu zastřít původ finančních prostředků vědomě získaných trestnou činností pod bodem 1) spočívající ve zkrácení povinnosti k DPH, vybírali finanční prostředky v hotovosti z bankovních účtů společností zapojených do obchodů s PHM nebo je převáděli na bankovní účty dalších společností, které ovládali buď přímo, nebo prostřednictvím třetích osob, a z těchto účtů je následně rovněž v hotovosti vybrali, a to tak, že

obž. A. K. na pokyn obž. E. V. nebo obž. A. M.

- z účtu č. XY společnosti A. T. K., IČ XY, na který přicházely platby za prodané PHM, dovezené do ČR společností P. IČ XY vybral na pobočce Raiffeisenbank a.s., v Praze v období od 7. 4. 2011 do 18. 7. 2011 v hotovosti ve 44 případech celkovou částku ve výši nejméně 174 153 000 Kč, které po výběru předával prostřednictvím obž. Z. K. obž. A. M. nebo obž. E. V., popř. použil blíže nezjištěným způsobem

obž. Z. K. na pokyn obž. E. V. nebo obž. A. M.

- z účtu č. XY společnosti D. B. s.r.o., IČ XY, na který přicházely platby za prodané PHM, dovezené do ČR společností P. IČ XY vybral na pobočce Raiffeisenbank a.s., v Praze v období od 25. 9. 2010 do 30. 4. 2011 v 92 případech celkovou částku ve výši nejméně 319 659 150 Kč, které po výběru předal zčásti obž. E. V., zčásti obž. A. M., popř. použil blíže nezjištěným způsobem

- z účtu č. XY společnosti I., organizační složka, IČ XY, se sídlem XY, Slovenská republika, na který byly poukazovány finanční prostředky získané prodejem PHM společností D. B., IČ XY vybral na pobočce Raiffeisenbank a.s., v Praze vybral v období od 22. 3. 2011 do 8. 8. 2011 v 79 případech celkovou částku ve výši nejméně 192 324 500 Kč, které po výběru předal zčásti obž. E. V., zčásti obž. A. M., popř. použil blíže nezjištěným způsobem

- z účtu č. XY společnosti P. I., IČ XY, na který byly poukazovány finanční prostředky získané prodejem PHM dovezených zejména společnostmi V., IČ XY a M. C., IČ XY vybral na pobočce Raiffeisenbank a.s., v Praze v období od 2. 8. 2011 do 15. 11. 2011 ve 33 případech celkovou částku ve výši nejméně 70 990 000 Kč, které po výběru předal zčásti obž. E. V., zčásti obž. A. M., popř. použil blíže nezjištěným způsobem

- z účtu č. XY společnosti C. T. , IČ XY, na který přicházely platby za prodané PHM, dovezené do ČR společností P. I., vybral na pobočce Raiffeisenbank a.s., v Praze v období od 5. 12. 2011 do 12. 12. 2011 ve 4 případech celkovou částku ve výši nejméně 6 150 000 Kč, které po výběru předal zčásti obž. E. V., zčásti obž. A. M., popř. použil dále nezjištěným způsobem,

- převzal od J. P. finanční prostředky ve výši 5 500 000 Kč, které J. P. na pokyn obž. E. V. vybral v hotovosti na pobočce Raiffeisenbank a.s., dne 14. 7. 2011 z účtu č. XY společnosti P. IČ XY dovážející PHM do ČR, a které byly následně použity jako vklad hotovosti na účet V.,

celkem takto obž. E. V., obž. A. M., obž. Z. K. a obž. A. K. s cílem ztížit identifikaci finančních prostředků a zajistit si výnos z trestné činnosti, odčerpali v hotovosti nejméně 768 776 650 Kč a na tomto jednání se obž. A. K. podílel částkou nejméně 174 153 000 Kč a takto získaná hotovost byla použita obžalovanými k obchodování a pro další podnikání – obchodování s automobily, nákupu luxusních automobilů a nákupy a výstavbu nemovitostí a dále blíže nezjištěným způsobem pro vlastní potřebu

přičemž

-obž. E. V., ovlivňoval finanční toky související s prováděním obchodů s PHM těmito společnostmi, zajišťoval zakládání účtů těchto společností u tuzemských i zahraničních bankovních domů, dával pokyny k převodu finančních prostředků mezi účty společností podílejících se na obchodování s PHM, dával, za účelem jejich legalizace, pokyny obž. Z. K. a obž. A. K. k výběrům finančních prostředků z účtů společností A. T. K., D. B., P. P. I., C. T. , C. S., Z., I., o. s. , které přebíral a které poté byly použity jako kapitál pro další podvodné obchodování, či spotřebovány pro osobní spotřebu - nákupy automobilů, nemovitostí, jejich výstavbu a údržbu popřípadě k dalším osobním účelům a k financování obchodů vedených dalšími jím ovládanými společnostmi – S., a S. C., zajišťoval převedení obchodních podílů společností podílejících se na obchodování s PHM na zahraniční subjekty, jejichž vlastnická struktura je nejasná, (M. H. L.– P. a M. G. A. – V. P. I., s.r.o, a K. I.– K. ), pro společnost F. C. I. L. registrovanou u státu Florida, USA pod reg. číslem XY prostřednictvím její organizační složky, jejímž byl ředitelem, pořídil do jejího majetku osobní automobily za prostředky získané trestnou činností v souvislosti s obchodováním s PHM a svým jednáním se podílel na odčerpání prostředků získaných zkrácením daňové povinnosti těchto společností výběrem z účtů společností P. D. B., P. I., C. T. , I., C. S., A. T. K., a Z., ve výši nejméně 768 776 650 Kč,

- obž. A. M. dával, za účelem legalizace prostředků získaných trestnou činností, pokyny obž. Z. K. nebo obž. A. K. k hotovostním výběrům z účtů společností A. T. K., D. B., P. P. I., C. T. , C. S., Z., I., o. s. , vybrané finanční prostředky od nich přebíral, tyto prostředky pak byly použity jako kapitál pro další podvodné obchodování, či spotřebovány pro osobní potřebu - nákupy a výstavba nemovitostí - podílel se i na odčerpávání prostředků získaných trestnou činností, do majetku společnosti S. R. E., (dříve S. M.), jejímž je jednatelem, zakoupil dům XY č.p. XY, v Praze 5 a pro společnost S. , C., jejímž byl statutárním orgánem (od 29. 12. 2010 C. E.) využíval finanční prostředky společností P. M., a P. I., k nákupu automobilů v zahraničí, určených k dalšímu obchodování společnosti S. , C., a svým jednáním se úmyslně podílel na odčerpání finančních prostředků získaných zkrácením daňové povinnosti těchto společností výběry z účtů společností P. D. B., P. I., C. T. , I., C. S., A. T. K., a Z., ve výši nejméně 768 776 650 Kč,

- obž. Z. K. na základě pokynů obž. E. V. a obž. A. M. společně s obž. J. Š. před zapojením společnosti V. do řetězce společností obchodujících s PHM provedl na její účet vklad v hotovosti ve výši 7 600 000 Kč, z nichž částka 5 500 000 Kč byla dne 14. 7. 2011 vybrána J. P., a převedl částku 6 000 000 Kč z účtu společnosti P. I. jejímž byl prokuristou, a dále podle pokynů obž. E. V. a obž. A. M. prováděl postupně výběry nad povolený limit z účtů společností P. D. B., P. I., C. T. , I., C. S., podílejících se na obchodování PHM a svým jednáním se úmyslně podílel na odčerpání prostředků získaných zkrácením daňové povinnosti výběrem z účtů společností P. D. B., P. I., C. T. , I., C. S., A. T. K., a Z., ve výši nejméně 768 776 650 Kč, a tyto prostředky pak byly použity jako kapitál pro další podvodné obchodování, či spotřebovány pro osobní potřebu obžalovaných, nákupy a výstavbu nemovitostí, pořízení majetku dalšími obžalovanými ovládanými společnostmi, nebo k nákupu automobilů v zahraničí, určených k dalšímu obchodování společnosti S. , C.,

- obž. A. K. na základě pokynů obž. E. V., obž. A. M. a obž. Z. K. vybral postupně výběry v hotovosti nad povolený limit z účtů společností, na něž přicházely finanční prostředky z obchodování s PHM a to z účtu společnosti A. T. K., částku 174 153 000 Kč, vybrané finanční prostředky získané zkrácením daňové povinnosti společností dovážejících PHM předával obž. Z. K., obž. E. V. a obž. A. M., tedy svým jednáním se úmyslně podílel na odčerpání těchto finančních prostředků ve výši nejméně 174 153 000 Kč, a tyto prostředky pak byly použity jako kapitál pro další podvodné obchodování, či spotřebovány pro osobní potřebu obžalovaných, nákupy a výstavbu nemovitostí, pořízení majetku dalšími obžalovanými ovládanými společnostmi, nebo k nákupu automobilů v zahraničí, určených k dalšímu obchodování společnosti S., C.

3. Za to byl obviněný E. V. odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 10 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností, a to na dobu 10 let. Podle § 71 tr. zákoníku byl dále obviněnému V. za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest propadnutí náhradní hodnoty, a to tří v rozsudku specifikovaných motorových vozidel formálně vedených na společnost F. C. I. L. a finančních prostředků ve výši 552 000 Kč.

4. Obviněný A. M. byl za uvedenou trestnou činnost odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 8 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen úhrnný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností, a to na dobu 10 let.

5. Obviněný R. H. byl za uvedenou trestnou činnost odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

6. Obviněný A. K. byl za uvedenou trestnou činnost odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku byl tomuto obviněnému uložen i úhrnný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností, a to na dobu 10 let.

7. Obviněný Z. K. byl za uvedenou trestnou činnost odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 7 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen i úhrnný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností, a to na dobu 10 let. Podle § 71 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku byl tomuto obviněnému uložen i úhrnný trest propadnutí náhradní hodnoty, a to jednoho v rozsudku specifikovaného motorového vozidla ve vlastnictví obviněného a jeho manželky a celkem 4 kusů pánských hodinek.

8. Obviněný J. V. byl za uvedenou trestnou činnost odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 4 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl tomuto obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností, a to na dobu 10 let.

9. Obviněný B. N. byl za uvedenou trestnou činnost odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl tomuto obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností, a to na dobu 10 let. Podle § 71 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen i úhrnný trest propadnutí náhradní hodnoty, a to celkem 6 kusů pánských hodinek.

10. Obviněný J. Š. byl za uvedenou trestnou činnost odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 4 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl tomuto obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností, a to na dobu 10 let. Podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku mu bylo uloženo i zabrání v rozsudku specifikovaných finančních prostředků a podle § 102 tr. zákoníku zabrání v rozsudku specifikované náhradní hodnoty.

11. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), byla obviněným E. V., A. M., Z. K., A. K., B. N. a J. Š. uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozenému Finančnímu úřadu pro XY škodu způsobenou zkrácením daně z přidané hodnoty plátce V. v částce 41 379 703,43 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla dále obviněným E. V., A. M., R. H., B. N., Z. K. a A. K. uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozenému Finančnímu úřadu pro XY škodu způsobenou zkrácením daně z přidané hodnoty plátce M. C. v částce 100 854 644 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla konečně obviněným E. V., A. M., Z. K. a J. Š. uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozenému Finančnímu úřadu pro XY škodu způsobenou zkrácením daně z přidané hodnoty plátce PHM INTL v částce 20 739 017 Kč.

12. Naproti tomu byli podle § 226 písm. b) tr. ř. obvinění E. V., A. M., A. K. a Z. K. zproštěni obžaloby státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 20. 10. 2016, č. j. 7 VZV 16/2012-4465, která jim kladla za vinu, že

v úmyslu zastřít původ finančních prostředků vědomě získaných trestnou činností pod bodem I) obžaloby spočívající ve zkrácení povinnosti k DPH, vybírali finanční prostředky v hotovosti z bankovních účtů společností zapojených do obchodů s PHM nebo je převáděli na bankovní účty dalších společností, které ovládali buď přímo, nebo prostřednictvím třetích osob, a z těchto účtů je následně rovněž v hotovosti vybrali, tak, že

obž. A. K. na pokyn obž. E. V. nebo obž. A. M. z účtu č. XY společnosti Z., IČ XY, XY, na který byly poukázány finanční prostředky z bankovního účtu společnosti C. S., IČ XY, XY, SR, vybral na pobočce Tatra banky v Bratislavě dne 29. 2. 2012 v hotovosti 150 000 EUR (tj. 3 726 000 Kč), které po výběru předal zčásti obž. E. V., zčásti obž. A. M., popř. použil blíže nezjištěným způsobem a

obž. Z. K. na pokyn obž. E. V. nebo obž. A. M. z účtu č. XY společnosti C. S., IČ XY, na který přicházely finanční prostředky pocházející z prodeje PHM, dovezených do ČR společností K., IČ 241 29 739 na pokyn obž. E. V. nebo obž. A. M. vybral na pobočce UniCredit Bank Czech republik, a.s., v Praze dne 24. 2. 2012 v hotovosti 200 000 EUR (tj. 5 006 000 Kč), které po výběru předal zčásti obž. E. V., zčásti obž. A. M., popř. použil blíže nezjištěným způsobem,

neboť tento skutek není trestným činem.

13. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 49 T 10/2016, podali odvolání všichni obvinění, tedy E. V., A. M., R. H., A. K., Z. K., J. V., B. N. a J. Š., a zúčastněné osoby Z. V., Z. M., L. Z., společnost F. C. I. L., společnost S. R. E., K. S.á, N. K. a I. K.

14. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 12. 2019, sp. zn. 3 To 22/2019, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) a f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně I. z podnětu odvolání obviněného E. V. u tohoto obviněného ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. tohoto obviněného při nezměněném výroku o vině a trestu podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil pro výkon uloženého trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou, II. z podnětu odvolání obviněného Z. K. a zúčastněné osoby I. K. ve výroku o uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty podle § 71 tr. zákoníku, konkrétně v rozsudku blíže specifikovaného motorového vozidla, vydaného dne 6. 12. 2012 obviněným K., ve vlastnictví obviněného Z. K. a zúčastněné osoby I. K., které bylo zajištěno v rozsudku citovaným usnesením policejního orgánu, III. z podnětu odvolání zúčastněných osob Z. M., K. S., N. K., L. Z. a společnosti S. R. E., ve výrocích o zabrání náhradní hodnoty – v rozsudku blíže specifikovaných pozemků ve vlastnictví těchto zúčastněných osob, a v rozsahu zrušení podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc soudu prvního stupně k novému rozhodnutí, IV. z podnětu odvolání obviněných E. V., A. M., R. H., Z. K., B. N. a J. Š. v celém výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněným E. V., A. M., Z. K., R. H., B. N. uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit České republice, zastoupené Finančním úřadem pro XY, škodu ve výši 41 379 703 Kč, a obviněnému J. Š. uložil povinnost společně a nerozdílně se shora uvedenými spoluobviněnými nahradit České republice, zastoupené Finančním úřadem pro XY, škodu ve výši 33 203 440 Kč. Odvolání obviněného J. V. a zúčastněných osob Z. V. a společnosti F. C. I. L. pak Vrchní soud v Praze citovaným rozsudkem podle § 256 tr. ř. zamítl.

15. O odvolání obviněného A. K., jehož trestní věc předtím vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí, rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 3. 2020, sp. zn. 3 To 113/2019, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání tohoto obviněného částečně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o náhradě škody uložené tomuto obviněnému a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému A. K. při nezměněném výroku o vině a trestu uložil podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost společně a nerozdílně se samostatně odsouzenými obviněnými E. V., A. M., Z. K., R. H., B. N. a J. Š., jemuž povinnost k náhradě škody byla uložena do výše 33 203 440 Kč, přičemž těmto samostatně odsouzeným obviněným byla tato povinnost k náhradě škody uložena rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2019, sp. zn. 3 To 22/2019, nahradit České republice, zastoupené Finančním úřadem pro XY, škodu ve výši 41 379 703 Kč.

II. Dovolání a vyjádření k nim

16. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2019, sp. zn. 3 To 22/2019, podali prostřednictvím svých obhájců dovolání obvinění E. V., A. M., R. H., Z. K., J. V., B. N. a J. Š. a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2020, sp. zn. 3 To 113/2019, obviněný A. K. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že dovolání první skupiny obviněných byla u Nejvyššího zaevidována pod sp. zn. 3 Tdo 39/2021 a dovolání obviněného A. K. pod sp. zn. 3 Tdo 40/2021. Vzhledem ke splnění podmínek uvedených v § 23 odst. 3 tr. ř., tedy podmínek pro konání společného projednání a rozhodnutí, Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 8. 2021 obě trestní věci spojil ke společnému řízení o dovolání.

17. Obviněný E. V. své dovolání opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d), g) a k) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 (v rámci rekapitulace obsahu dovolání dalších obviněných bude Nejvyšší soud uvádět znění § 265b odst. 1 tr. ř. vždy ve znění účinném do 31. 12. 2021).

18. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvedl, že neexistuje jediný důkaz, který by mohl vést k závěru, že se dopustil jednání kladeného mu za vinu, a že popsané jednání podle něj nenaplňuje znaky skutkové podstaty žádného trestného činu. Odmítá, že by měl v úmyslu spáchat nějaký trestný čin. Odmítá i naplnění subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Ve výroku o vině podle obviněného zcela absentuje konkretizace uplatněných fiktivních zdanitelných plnění, která nebyla v rámci ČR realizována. Každé takovéto zdanitelné plnění musí mít konkrétní podobu, konkrétní výši, nemůže být uvedeno pouze ve virtuální podobě. Odvolací soud se touto zcela zásadní otázkou ani nezabýval a zasáhl tak do práva obviněného na spravedlivý proces. Při neexistenci daňového dokladu, který by prokazoval konkrétní fiktivní zdanitelné plnění, které nebylo realizováno, nemohl obviněný V. jednat tak, jak je popsáno ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu.

19. Obviněný podle svého názoru nebyl osobou, která by se jakýmkoli způsobem podílela na sestavování předmětných daňových přiznání k DPH, případně měla zákonnou či smluvní povinnost se jakýmkoliv způsobem podílet na daňovém přiznání k DPH u předmětných obchodních společností v inkriminovaném období. V průběhu celého dosavadního řízení nebyl proveden jediný důkaz, že by obviněný V. jakýmkoliv způsobem ovlivnil zpracovatele daňového přiznání k jednání vedoucímu ke zkrácení daně nebo že by jakýmkoliv způsobem porušil zákon o DPH.

20. Za nesprávný považuje obviněný i výrok o náhradě škody. Poukazuje na to, že z usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013, vyplývá, že nárok na zaplacení daně vzniká již tím, že určitý příjem podléhá zdanění podle daňových předpisů. Nevzniká tedy zásadně z jednání, které má znaky trestného činu. Nárok státu na zaplacení daně není nárokem na náhradu škody, který by mohl příslušný finanční orgán uplatňovat v trestním řízení proti subjektu povinnému k zaplacení daně, ale je nárokem vyplývajícím přímo ze zákona a jako takový je exekučně vymahatelný. V adhezním řízení může být uplatňován a projednán jen takový nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobený trestným činem, který lze obecně uplatňovat i v občanskoprávním řízení. Zkrácená nebo neodvedená daň se přitom nevymáhá žalobou ani v občanskoprávním řízení, ale na její nedoplatek vydá finanční úřad platební výměr. Vzhledem k tomu, že nebylo nalézacím soudem vydáno usnesení podle § 206 odst. 4 tr. ř. per analogiam, přesto že tento nárok na náhradu škody nemohl být uplatněn v adhezním řízení, bylo vedeno adhezní řízení v rozporu se zákonem, kdy tato vada se následně promítla i do rozsudku nalézacího i odvolacího soudu, čímž došlo k tomu, že vůči obviněným byl vysloven výrok o náhradě škody vzniklé v daňovém řízení, a navíc vznikl jednáním jednatelů, kteří porušili své zákonné povinnosti.

21. Ani skutková zjištění týkající se trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti nemají podle obviněného oporu v provedených důkazech. Výběr peněžních prostředků jako takový osobou k tomu oprávněnou není a ani nemůže být trestným činem, stejně tak jako obchodování s PHM není trestným činem. Výrok o náhradě škody způsobené tímto trestným činem je navíc podle obviněného nejasný a tím i nevykonatelný.

22. Vzhledem k tomu, že u zájmových obchodních společností nebylo podle skutkových zjištění soudů zajištěno účetnictví, přičemž řádné vedení účetnictví bylo povinností jednatelů těchto společností, mělo být trestní stíhání od počátku vedeno proti jednatelům zájmových společností (pro trestné činy podle § 221 tr. zákoníku, podle § 254 tr. zákoníku, případně podle § 240 tr. zákoníku), kteří, ač si byli vědomi svých povinností, nepředložili předepsané evidence a účetnictví, o činnost společností se nezajímali, neplnili své zákonné povinnosti vůči správci daně. Tato skutečnost vyplývá zcela jednoznačně i z trestních oznámení finančních úřadů jakož i z trestního oznámení Finančně analytického útvaru MF ČR. Těmito otázkami se orgány činné v trestním řízení vůbec nezabývaly a osoby v postavení jednatelů dokonce ani nebyly vyzvány k vydání účetnictví, zejména k vydání evidence pro daňové účely ve smyslu § 100 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“). Tyto daňové doklady jsou přitom zcela zásadní pro konkretizaci uplatněných zdanitelných plnění, která na území ČR nebyla realizována. Skutkové závěry obou soudu tak jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním.

23. Zásadním pochybením obou soudů je podle obviněného nesprávná aplikace zákona o DPH, ze kterého podle něj nevyplývá, že předmětem této daně je obchodování s pohonnými hmotami. Poukazuje na to, že DPH je univerzálně koncipovaná daň, která pokrývá všechny činnosti osoby registrované k DPH, přičemž plátce DPH podává z veškeré své činnosti jedno přiznání k DPH za celé zdaňovací období. Nelze tedy daňovou povinnost k DPH stanovit pouze z obchodování s PHM, když bylo důkazně prokázáno, že daňový subjekt měl další podnikatelské aktivity.

Existuje-li pouze jedna správná daňová povinnost, je třeba ve všech případech posuzovat veškeré aktivity daňového subjektu najednou a nelze jakoukoliv aktivitu izolovat od ostatních. Orgány činné v trestním řízení však prokazovaly zkrácení DPH pouze z obchodování s PHM. Nezákonnost postupu těchto orgánů vyplývá podle obviněného i ze znaleckého posudku znalce Ing. Lukáše Eisenworta, který poukázal na to, že došlo u společnosti PHM INTL u obchodování s automobily k oddělení vyšetřování do separátní kauzy.

Obviněný upozorňuje i na to, že předseda senátu odvolacího soudu ve veřejném zasedání poté, co státní zástupkyni uložil, aby ještě téhož dne sdělila či případně předložila rozhodnutí o tom, jak policejní orgán naložil s touto vyloučenou věcí, konstatoval, že zkrácení DPH za jedno období je v tomto případě jediným skutkem, přičemž bylo-li by jen zčásti zastaveno, je v takovém případě zastaveno celé trestní stíhání ve vztahu k tomuto období, načež dodal, že žádné takové rozhodnutí založeno ve spise není.

Po dalším doplnění dokazování předložením listinných důkazů bylo téhož dne dokazování skončeno a bylo přistoupeno k závěrečným návrhům. Výsledku šetření dozorové státní zástupkyně se však ani obviněný nedočkal. Z napadeného rozsudku odvolacího soudu nelze žádným způsobem zjistit, zda dozorová státní zástupkyně splnila pokyn předsedy senátu a předložila požadované rozhodnutí, případně jaký byl obsah tohoto rozhodnutí a jaké závěry byly odvolacím soudem učiněny. Obviněný dále odvolacímu soudu vytkl závěr, že rozsah zkrácení DPH bylo možno snadno zjistit i bez nutnosti vypracování znaleckého posudku z oboru ekonomika, neboť při neexistenci jiných podnikatelských aktivit daňových subjektů není problém rozsah zkrácení DPH z obchodů s PHM stanovit.

Toto tvrzení odvolacího soudu je podle obviněného v rozporu s konstantní judikaturou, podle které je stanovení rozsahu zkrácení daně otázkou ryze odbornou, jejíž zodpovězení přísluší jen specializovanému znaleckému ústavu či znalci, který právě za tímto účelem zpracovává znalecký posudek. Zkrácení daně posuzuje soud podle § 9 odst. 1 tr. ř., část věty za středníkem, samostatně, a to i v případě, že již bylo příslušným orgánem v daňovém řízení pravomocně rozhodnuto. Oba soudy citované ustanovení nerespektovaly, neboť v případě, kdy stanovovaly výši zkrácení daně, učinily tak způsobem, který se vymyká zákonným zásadám pro posuzování předběžných otázek.

I v tomto spatřuje obviněný porušení svého práva na spravedlivý proces.

24. K dalšímu porušení práva obviněného na spravedlivý proces došlo ze strany odvolacího soudu tím, že se zákonným způsobem nevypořádal s návrhy obviněného na doplnění dokazování tak, že je neprovedl nebo je nehodnotil zákonným způsobem, nebo že je zcela pominul. Obviněný nesouhlasí s tím, že jeho návrhy na doplnění dokazování nebyly shledány důvodnými s tím, že nemohou nic na správnosti závěrů nalézacího soudu ve vztahu k vině obviněného změnit a že všechny o vině významné důkazy byly provedeny před nalézacím soudem. Takové obecné hodnocení důkazů odvolacím soudem je v přímém rozporu s principy spravedlivého procesu, neboť odmítnutí důkazních návrhů nebylo ze strany odvolacího soudu řádně a přesvědčivě odůvodněno.

25. Obviněný V. namítá i to, že odvolací soud u většiny odvolacích námitek, resp. při jejich hodnocení pouze obecně konstatoval, že závěry a argumenty uváděné v odvoláních jsou zcela nepřijatelné, přičemž závěry nalézacího soudu hodnotil jako věcně správné, řádně odůvodněné a mající oporu v provedených důkazech. Ani v jednom případě odvolací soud podle obviněného neuvedl konkrétní skutečnost, důkazy, o které svá tvrzení opírá, resp. ze kterých vychází. Takovýmto postupem odvolacího soudu došlo podle obviněného k zdeformování obsahu dokazování, a to zejména při jejich hodnocení. Skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost z provedenými důkazy, skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo kdy jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Výrazem libovůle odvolacího soudu při hodnocení odvolacích námitek je hodnocení námitky k nezákonnosti domovních prohlídek spočívající v neodůvodnění neodkladnosti a neopakovatelnosti tohoto úkonu. Přestože odvolací soud kritizoval nedostatečné odůvodnění neodkladnosti a neopakovatelnosti vydaných příkazů, které spočívá v přechovávání dětské pornografie, jako nesprávné a označil je za selhání soudce či jeho kanceláře, nepovažoval ji za porušení principu spravedlivého procesu a za vadu způsobující neplatnost domovních prohlídek. Obviněný uvedl, že domovní prohlídka byla provedena v nemovitosti ve vlastnictví jeho manželky Z. V., tedy osoby trestně nedotčené. Stejný postup hodnocení odvolacích námitek obviněného jako při domovních prohlídkách použil odvolací soud při hodnocení námitek k provedeným odposlechům a záznamu telekomunikačního provozu. I v případě hodnocení zákonnosti nařízených odposlechů vycházel ze skutkových zjištění a závěrů nalézacího soudu. Odvolací námitky obviněného označil jako nepřijatelné, neboť jejich jediným účelem je zpochybnit zákonnost nařízení odposlechů, které byly podle odvolacího soudu nezbytné, neboť jinými důkazními prostředky by organizátory předmětné trestné činnosti nebylo možno zjistit. Toto, jakož i další tvrzení odvolacího soudu, jsou v rozporu s obsahem provedených odposlechů. Obviněný tak má za to, že soudy zjištěný skutkový stav je v extrémním rozporu s provedenými důkazy a že bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces.

26. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spatřuje obviněný V. v tom, že ve veřejném zasedání konaném dne 9. 12. 2019 rozhodl odvolací soud usnesením podle § 23 odst. 1 tr. ř. tak, že se trestní věc obviněného K. vylučuje ze společného řízení k samostatnému projednání. Vrchní soud v Praze pak odvolání obviněného K. projednal samostatně ve veřejném zasedání konaném dne 13. 3. 2020, v jehož průběhu provedl doplnění dokazování výslechem tohoto obviněného, ve kterém se obviněný vyjadřoval k mnoha významným skutkovým okolnostem a také k některým spoluobviněným, ačkoliv v jejich věci přímo s tímto související bylo již pravomocně rozhodnuto dne 13. 12. 2019. Rovněž hovořil o nátlaku, který na něj byl činěn ze strany Policie ČR. Takovýmto postupem bylo podle obviněného porušeno právo všech ostatních spoluobviněných na spravedlivý proces, neboť obvinění, stejně jako jejich obhájci, byli zbaveni možnosti vyjadřovat se k tvrzením obviněného K., klást mu otázky apod.

27. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spatřuje obviněný V. v tom, že v napadeném rozsudku odvolacího soudu není uvedeno, jakým způsobem a v jaké části bylo znovu rozhodnuto. Není zřejmé, v jaké části odvolací soud odvolání obviněného V. vyhověl a naopak v jaké části zůstal napadený rozsudek nezměněn. Rozsudek odvolacího soudu není podle obviněného z tohoto důvodu vykonatelný a nemůže být podkladem k výkonu rozhodnutí. Z rozsudku podle obviněného nevyplývá ani to, jak odvolací soud rozhodl o odvolání A. M., R. H., Z. K., B. N., J. Š.

28. Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje obviněný i v tom, že odvolací soud nedostatečně reagoval na jím vznesené odvolací námitky. Poukazuje i na to, že soud prvního stupně několikrát hlavní líčeno odročil, aniž by o tom vydal usnesení.

29. Další okruh dovolacích námitek obviněného V. se týká výroku o trestu propadnutí náhradní hodnoty. Odvolací soud zde podle obviněného vycházel ze skutkových zjištění nalézacího soudu, že vozidla uvedená pod bodem a), registrovaná v evidenci motorových vozidel na společnost F. C. I. L., jsou ve faktickém vlastnictví obviněného V., kdy podle názoru soudu skutečnou vůlí obviněného V. bylo nabytí těchto vozidel do jeho vlastnictví. Přitom v bodě 1165. odůvodnění rozsudku nalézací soud vyjádřil pochybnosti o svém závěru, že shora uvedená vozidla byla pořízena přímo z výnosu trestné činnosti. Své rozhodnutí, že vozidla byla pořízena z výnosu z trestné činnosti, dovodil pouze z důkazně nepodložené teoretické dedukce. Nalézací soud pak doslova uvádí: „Soud sice bez pochybností nemohl dojít k závěru, že předmětné automobily byly zakoupeny přímo z výnosů z trestné činnosti, nicméně jde přinejmenším o skrytý majetek osoby, kdy v případě dohledání výnosů bylo možné uložit jeho propadnutí a tudíž je možné vozidla postihnout podle § 71 tr. zákoníku coby náhradní hodnotu“. Tímto konstatováním nalézací soud podle obviněného sám přiznal neexistenci zákonných podmínek pro postup podle § 71 tr. zákoníku. Nalézacím soudem nebylo důkazně prokázáno, že se stal trestný čin a že z této trestné činnosti obviněný získal výnos, jakým konkrétním jednáním jeho propadnutí zmařil, jaká byla hodnota původního výnosu z trestné činnosti a jaká je hodnota věci použité jako náhradní hodnota, zda si tyto hodnoty vzájemně odpovídají, a nebylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že obviněný V. byl vlastníkem předmětných automobilů.

30. Za vadu rozsudků obou soudů považuje obviněný i to, že ani rámcově nevyčíslil údajný majetkový prospěch obviněného a nestanovil alespoň přibližnou tržní cenu věcí, které mají připadnout státu. Platí totiž, že za splnění i ostatních podmínek může být propadnutí náhradní hodnoty uloženo jen do výše hodnoty věci, která připadne státu. Propadnutí náhradní hodnoty přitom může být uloženo jen do výše hodnoty věci, kterou pachatel zničil, poškodil, zcizil, učinil neupotřebitelnou, odstranil nebo zužitkoval nebo jinak zmařil její propadnutí. Stejných pochybení se nalézací soud dopustil při rozhodování o propadnutí náhradní hodnoty částky 552 000 Kč. Při posuzování vlastnictví k této finanční částce vycházel odvolací soud opět ze skutkových zjištění nalézacího soudu, která jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy (výpovědi svědků E., H., záznam o šetření v T. J. J.), které prokazují, že vlastnicí částky 552 000 Kč je Z. V., manželka obviněného. Nebyl proveden jediný důkaz prokazující tvrzení obou soudů, že vlastníkem 552 000 Kč je obviněný E. V. Odvolací soud zpochybnil právo Z. V. mít statut oprávněné osoby pouze důkazně nepodloženými tvrzeními.

31. Odvolací soud nemůže podle obviněného v rozsudku soudu prvního stupně při nedotčeném výroku o vině zrušit výrok o uložení jednoho druhu trestu, ponechat nedotčený výrok o uložení jiného druhu trestu a vrátit věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Tím, že odvolací soud svým rozhodnutím učiní pravomocným výrok o vině a výrok v některém druhu trestu, je trestní stíhání pravomocně skončeno a nadále již je podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. nepřípustné.

32. Z těchto důvodů obviněný V. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud až do svého rozhodnutí odložil nebo přerušil výkon rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje a požádal o přednostní projednání tohoto návrhu.

33. Obviněný E. V. následně své dovolání doplnil podáním ze dne 21. 10. 2020, doručeným soudu prvního stupně téhož dne, ve kterém upozornil na závěr odvolacího soudu, který konstatoval porušení práv zúčastněných osob a zrušil předmětné výroky o zabrání náhradních hodnot pod bodem 1. až 5. Učinil tak z podnětu odvolání zúčastněné osoby Z. M., která namítla, že žádným důkazem nebylo prokázáno, že by peníze na nákup nemovitostí pocházely od jejího otce či manžela. Doplněním dokazování bez přítomnosti obviněných by podle obviněného V.

bylo porušeno právo všech spoluobviněných na spravedlivý proces, neboť obvinění, stejně jako jejich obhájci, by byli zbaveni možnosti vyjadřovat se k prováděným důkazům, což by vedlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces. Konstatováním odvolacího soudu o nerespektování práv zúčastněných osob současně podle obviněného došlo k nerespektování práv obviněných, zejména jeho a obviněného M., neboť odvolací soud nerespektoval zásadu beneficium cohaesionis tím, že za situace, kdy rozhodl ve prospěch zúčastněných osob, měl minimálně u obviněných V.

a M. též rozhodnout v jejich prospěch. K trestnému činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku pak namítnul, že soudy obou stupňů vůbec nezdůvodnily, v čem mnělo spočívat zastírání nelegálního původu finančních prostředků, kterými mělo být disponováno. Podle obviněného nepostačuje pouhé konstatování, že někdo činí s penězi finanční dispozice, ale musí být zřejmé, že účelem takového nakládání je právě zastření kriminálního původu finančních prostředků. Obecně totiž platí, že nikoli každé použití nelegálně získaných finančních prostředků naplňuje automaticky skutkovou podstatu trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti.

O legalizaci výnosů jde pouze tehdy, kdy jsou naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 216 tr. zákoníku. Pro daný případ je podle něj klíčové, že zastřením původu věci se rozumí jednání, kterým je informace o původu věci utajovaná nebo zkreslována. Žádné takové zdůvodnění přitom rozhodnutí obou soudů neobsahují. Závěrem obviněný V. poukázal na nepřiměřenou délku celého řízení, která trvala 8 let, aniž by se obviněný jakýmkoliv způsobem na případných prodlevách podílel. Poukázal i na totožnost jednání popsaného ve výroku o vině z rozsudku nalézacího soudu, kterým měl naplnit znaky skutkové podstaty podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b) tr.

zákoníku, a na jednání popsané ve zprošťující části rozsudku nalézacího soudu.

34. Podáním datovaným ke dni 22. 4. 2021, doručeným Nejvyššímu soudu téhož dne, pak obviněný V. informoval o tom, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 11 Tvo 28/2020, bylo zrušeno opravné usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2020, sp. zn. 3 To 22/2019, neboť jím podle názoru Nejvyššího soudu nedošlo k opravě zřejmé nesprávnosti písemného vyhotovení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2019, sp. zn. 3 To 22/2019, ale naopak se odvolací soud tímto usnesením dostal do rozporu se zněním, ve kterém byl napadený rozsudek vyhlášen. Podle obviněného je tak prokázáno, že dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2019, sp. zn. 3 To 22/2019, obsahuje nesprávnosti, které lze napravit jedině jeho zrušením v řízení o dovolání. Obviněný v závěru tohoto podání opětovně navrhl přerušení uloženého trestu odnětí svobody.

35. Obviněný A. M. v rámci svého dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.

36. Stejně jako obviněný V. i obviněný M. má s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. za to, že rozsudek odvolacího soudu postrádá výrok, kterým by bylo rozhodnuto o jeho odvolání proti rozsudku nalézacího soudu co do výroku o vině a trestu. V absenci tohoto výroku spatřuje porušení § 253 a násl. tr. ř. a svého práva na spravedlivý proces. Tento nedostatek nemůže být napraven ani odůvodněním rozsudku odvolacího soudu. Obviněný vyjadřuje pochybnost o tom, zda lze za srozumitelné považovat rozhodnutí odvolacího soudu, v němž není zmíněno výslovně, jak tento soud rozhodl o odvolání obviněného, ovšem obviněný si takový výrok může, se znalostí příslušné judikatury, z toho, co mu odvolací soud sděluje, dovodit.

37. Zbývající část dovolacích námitek opřel obviněný o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a skutková zjištění nekorespondují s provedenými důkazy.

38. Stran trestného činu podle § 240 tr. zákoníku obviněný zpochybnil zejména naplnění objektivní a subjektivní stránky. K závěru o spáchání tohoto trestného činu ve formě spolupachatelství pak obviněný namítl, že soudy se nezabývaly tím, jak konkrétně a do jaké míry se měl na tvrzené trestné činnosti dalších obviněných podílet. Extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů tedy spatřuje v tom, že z provedených důkazů nelze dovodit míru aktivity obviněného M. na trestné činnosti obviněného V. a dalších spoluobviněných. Připomíná, že se měl trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dopustit šestnácti dílčími skutky. Pokud již soud dospěl k závěru o krácení daně ve větším množství případů, a přitom mělo jít o spolupachatelství většího počtu osob, měl se také individuálně zabývat tím, zda je prokázána účast obviněného na všech těchto skutcích a v čem konkrétně tato účast spočívala. V posuzovaném případě však nebylo nijak prokázáno ani odůvodněno, jak konkrétně a ve kterém konkrétním případě se měl obviněný na tvrzené trestné činnosti podílet. Nesouhlasí s tím, že by měl být jakýmsi učedníkem obviněného V. Samotné tvrzení o schůzkách je naprosto nekonkrétní a nemůže být popisem protiprávního jednání.

39. Z rozsudku nalézacího soudu není podle obviněného zřejmé, jakým konkrétním jednáním se měl dopustit tvrzeného skutku. Lze podle něj toliko dovozovat, že se nepodílel na všech komponentech skutku, jenž měl vést k nelegálnímu zkrácení daně, ale jeho podíl měl být toliko dílčí. Ani to však nelze tvrdit s naprostou jistotou. Odvolací soud navíc námitku, která se vztahovala k absenci konkrétního popisu skutku, jímž měl obviněný M. naplnit skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně, v podstatě odbyl poukazem na to, že na adrese ve XY ulici se konala jednání, při kterých byly řešeny rozhodující skutečnosti týkající se páchané trestné činnosti. Není ale patrné, jestli se obviněný při těchto jednáních skutečně spolupodílel na zkrácení daně. Příslušné odvolací námitky soud druhého stupně zcela pominul. Výsledkem je absence skutkového zjištění podřaditelného skutkové podstatě tvrzeného trestného činu.

40. Absenci důkazů nemůže nahradit odkaz odvolacího soudu na odůvodnění rozsudku soudu nalézacího. Příslušné závěry soudů jsou totiž pouze velmi obecné.

41. I pokud by se však obviněný účastnil jednání, která se nějak dotýkala nákupu PHM v zahraničí, pak tím není automaticky dáno a nelze tedy automaticky dovozovat, že se musel nutně podílet i na ujednáních směřujících k tomu, že prodej pohonných hmot nebude řádným způsobem zdaněn. I přes soudy dovozovanou zástupčí funkci je zřejmé, že rozhodoval obviněný V. Samo zadání k provedení nějaké obchodní či účetní operaci ještě nutně nemusí na straně příkazce znamenat, že je srozuměn s protiprávními důsledky této operace. Obviněný zpochybňuje, že chtěl zkrátit daň, a poukazuje na absenci zařazení jeho osoby do hierarchie spolčení osob. Míra či intenzita participace na protiprávním jednání by jistě musela nalézt svůj odraz minimálně ve výroku o trestu. Bylo tedy povinností soudu se jí zabývat a tuto participaci exaktním způsobem vyjádřit. Jinak je nejasné, zda je obviněný trestán za jedno zastoupení nepřítomného obviněného V., anebo za zcela plnohodnotnou zástupčí činnost, přičemž není ani jasné, do jaké míry obviněný M. obviněného V. zastupoval a do jaké míry jednal již s plnou rozhodovací pravomocí. Tato participace musela být menší, ale jejím rozsahem se žádný ze soudů nezabýval. Obviněný ani neměl z krácení daně žádný prospěch, neboť i podle soudů tento prospěch měla jeho manželka. Tento závěr soudů však nemá oporu v dokazování. Žádný z důkazů nesvědčí ani o aktivní účasti obviněného na trestné činnosti a o jeho přímém či nepřímém úmyslu. Závěry soudů jsou založeny toliko na dohadech.

42. Obviněný zpochybnil i svoje zavinění. Z žádného důkazu podle něj nevyplývá, že by byl informován o mechanismu zkrácení daně a že by věděl, k čemu daná činnost směřuje a čeho se chce dosáhnout. Ani sama vědomost o daňových únicích by podle něj neznamenala jeho úmysl. Ani těmito otázkami se podle obviněného odvolací soud nezabýval.

43. K trestnému činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku obviněný M. namítá, že skutek, jehož se měl dopustit, zvolenou právní kvalifikaci podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku neumožňuje. Z rozsudků není vůbec patrné, jakým způsobem by měl být, ať již kýmkoliv z obviněných, zastírán původ věci, v tomto případě zřejmě finančních prostředků získaných prodejem PHM, a tedy naplněn znak trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti.

Není představitelné, jak by se soudy popisovaným mechanismem dal zakrýt původ finančních prostředků. Finanční prostředky nebyly nijak ukrývány, nebyly zkreslovány informace o jejich vlastnictví, neboť orgány činné v trestním řízení identifikovaly finanční účty, na kterých tyto prostředky byly. Nelze hovořit o nepravdivých údajích příslušných evidencí nemovitostí či motorových vozidel nebo cenných papírů, vystavení dokladů s účelově uvedenými nebo zkreslenými údaji, tedy typicky fiktivních smluv, faktur atd.

Finanční prostředky nebyly vloženy do podnikání, typicky do vkladů či obchodních společností atd. Jediné, co by bylo možné dovodit z konstrukce obžaloby, je, že finanční prostředky byly získány na úkor daňových povinností a poté byly odčerpány a utraceny. To ovšem na naplnění skutkové podstaty trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti nemůže stačit. Předmětné finanční prostředky byly převáděny zcela transparentním způsobem z jednoho bankovního účtu na druhý, případně inkasovány z bankovního účtu v hotovosti.

V žádném případě se tak nejednalo o tzv. praní peněz. Nedošlo totiž k tomu, že by byl zakryt původce platby či ten, kdo finanční prostředky inkasuje, a z popsaného jednání rozhodně nelze dovodit jakékoliv zakrývání původu finančních prostředků. Pokud jde o počet transferů, byl běžný a rozhodně svým počtem vůbec nijak nekomplikoval zjištění původního zdroje, tedy účtu, z něhož finanční prostředky primárně pocházely. Nic tedy nebylo zakrýváno. Navíc za situace, kdy byl soudy naprosto přesně a bez problémů popsán základní tok finančních prostředků, které byly získány prodejem PHM (z nichž údajně nebyla zaplacena DPH), nemohl být naplněn zákonný znak tohoto trestného činu v podobě „zastření“, tedy nemohla být naplněna objektivní stránka trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti.

Na podporu této argumentace připojuje obviněný i stanovisko, které k rozsudku odvolacího soudu vypracoval prof. Jiří Jelínek.

44. Podle obviněného dále ve věci rozhodoval vyloučený orgán, kterým byl předseda senátu odvolacího soudu JUDr. Horký, který v přípravném řízení rozhodoval o stížnosti společnosti F. C. I. L., proti usnesení státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 29. 7. 2016, č. j. 7 VZV 16/2012-4055. Trestní řízení obviněných V. a spol. však bylo doslovně zmíněno hned v úvodu usnesení. Tuto skutečnost zjistil obviněný až po skončení veřejného zasedání, a proto nebyla tato námitka uplatněna před konáním veřejného zasedání o odvolání. Obviněný připouští, že jde o hraniční případ a poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 762/2012, publikované pod č. 76/2013 Sb. rozh. tr. Dodává, že jde sice o poněkud odlišný případ, nicméně je podle něj zjevné, že JUDr. Horký se v rozhodování o stížnosti zúčastněné osoby poměrně rozsáhle vyjadřuje i k samotné podstatě trestního stíhání, a tedy i k obviněným. V případě požadavku na nepodjatost navíc nelze vycházet z toho, zda je případná podjatost prokázána či nikoliv, ale z požadavku na vyloučení pochybností o nepodjatosti.

45. Poslední dovolací výhrada obviněného M. směřuje proti výroku ukládajícího obviněnému M. a obviněným E. V., Z. K., R. H. B. N. povinnost společně a nerozdílně nahradit České republice, zastoupené Finančním úřadem pro XY, škodu ve výši 41 379 703 Kč. Nárok státu na zaplacení daně totiž není nárokem na náhradu škody, který by mohl příslušný finanční orgán uplatňovat podle § 43 odst. 3 tr. ř. v trestním řízení proti subjektu povinnému zaplacení daně, ale je nárokem vyplývajícím přímo ze zákona a jako takový je exekučně vymahatelný. V adhezním řízení může být uplatňován a projednán jen takový nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem, který lze obecně uplatňovat i v občanskoprávním řízení. Zkrácená nebo neodvedená daň se přitom nevymáhá žalobou ani v občanskoprávním řízení, ale na její nedoplatek vydá finanční úřad platební výměr.

46. Z těchto důvodu obviněný M. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky soudů nižších stupňů a aby Městskému soudu v Praze přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Současně navrhl odklad výkonu obou rozsudků, a to až do rozhodnutí o dovolání.

47. Obviněný R. H. v rámci svého dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

48. Obviněný H. má za to, že v jeho případě nebylo prokázáno úmyslné zavinění a že se tak nemůže jednat o účastenství. I po provedeném dokazování nebyl soud prvního stupně schopen určit a prokázat, jak se obviněný R. H. na projednávané trestné činnosti podílel, co věděl a co nikoliv, co mohl vědět a s čím měl být srozuměn. Odrazem toho byl i závěr soudu, že nebylo zjištěno, že by měl obviněný R. H. z celé věci a obchodu s PHM jakýkoliv prospěch, či že by obdržel jakékoliv plnění. Lze přitom považovat za logické, že pokud by se jakkoliv účastnil na celém procesu a o něm věděl, tak by s ohledem na velmi vysoký zisk, který měl být generován, chtěl na tomto podílet. Obviněný H. naopak o činnosti obviněného V. v tomto směru neměl ani základní představu a nebyl srozuměn s tím, že při této činnosti vzniká škoda ve formě krácení DPH.

49. Nalézací soud si podle obviněného nesprávně vyložil získaný videozáznam schůzky mezi nám a obviněným V., ze kterého dovozoval jeho vědomost o krácení daní. Zdůrazňuje, že z formulace použité E. V. při daném rozhovoru plyne, že zmiňovaná spolupráce je navrhovanou možnou aktivitou do budoucna, nikoliv popis něčeho, co se děje. Videozáznam je přitom z počátku roku 2011, přičemž trestná činnost přičítaná obviněnému R. H. spojená s činností společnosti P. měla začít už v srpnu 2010, a J. P., kterého měl obviněný H. do společnosti dosadit, má jako den vzniku funkce v obchodním rejstříku uveden 31. 8. 2010, tedy o půl roku dříve. Na schůzce zachycené na videozáznamu není přitom zmíněn žádný konkrétní ochod, který by spolu obvinění řešili. Obchodování s pohonnými hmotami není vůbec zmíněno. Jediná konkrétní obchodní aktivita, která je diskutována, je prodej sýrů. Formulace použitá E. V. přitom v žádném případě neznamená, že by mělo dojít ke zkrácení daně z přidané hodnoty, ale to, že nedojde k reálnému zatížení dané transakce odvodem DPH, neboť v souvislosti s dovozem zboží do jiného členského státu EU a jeho následným prodejem, by daň na vstupu byla shodná jako daň na výstupu. Proto pojem, že „nula od nuly DPHáčkový by pošla“. Tento postup je E. V. navrhován ve vztahu ke společnostem se sídlem na Slovensku. Obviněný R. H. se přitom měl podílet na skutcích souvisejících s činností společností P. a M. C. a ani u jedné z těchto společností není tvrzeno, že by prodej PHM probíhal i prostřednictvím některé společnosti se sídlem na Slovensku, tedy společnosti, která by mohla souviset s citovaným rozhovorem s E. V.

50. Naplnění nepřímého úmyslu u obviněného R. H. podle obviněného Vrchní soud v Praze nedovozuje z žádných konkrétních provedených důkazů, ale z pouhé mnohaleté známosti obviněného H. s obviněným V. a z toho, že obviněný V. disponoval určitým majetkem. Takováto paušalizace je však nepřípustná a je v rozporu jak s judikaturou Ústavního soudu, tak Nejvyššího soudu. Obviněný V. nebyl před touto věcí odsouzen a stěží tak mohl R. H. předpokládat, že si prostředky k životu opatřuje trestnou činností. Z názoru Vrchního soudu by tak tedy plynulo, že pokud má někdo majetek, musel ho nabýt trestnou činností.

51. Podle obviněného dále nebyly provedeny žádné důkazy o tom, že obviněný věděl, že E. V. páchá či má v úmyslu páchat majetkovou trestnou činnost při obchodování s PHM, že neodvádí DPH či spotřební daň, a že obviněný při vědomí, že pro něho zajistí osoby do pozic bílých koňů, byl lhostejný k následku, který v důsledku toho nastane. Žádné takové důkazy však provedeny nebyly a ani být nemohly, protože R. H. takové povědomí o činnosti E. V. neměl.

52. Nepřípustné paušalizace se podle obviněného Vrchní soud v Praze dopustil i v závěrech o zištných motivech R. H., když z žádného z provedených důkazů neplyne, že by v souvislosti s šetřenou trestnou činností dosáhl R. H. jakéhokoliv zisku či majetkového prospěchu, což ostatně uzavřel i soud prvního stupně.

53. Obviněný proto uzavírá, že nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky ani ve vztahu k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, ani k pomoci k tomuto trestnému činu, a nebylo prokázáno ani zavinění, alespoň ve formě nedbalosti, ve vztahu k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby – rozsah zkrácení daně, neboť u obviněného R. H. chybí jak vědomostní, tak volní složka úmyslu. Závěry Vrchního soudu v Praze i Městského soudu v Praze o naplnění subjektivní stránky jsou proto podle něj v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním.

54. Extrémní nesoulad se podle obviněného netýká jen subjektivní stránky, ale závěru, že jakkoliv obchodně či podnikatelsky spolupracoval s E. V. Soud prvního stupně tuto spolupráci dovodil z výpovědi svědka T., z jednoho telefonního rozhovoru ze dne 11. 4. 2012 a z uvedeného videozáznamu. Z těchto důkazu však nic takového neplyne, telefonní hovor se navíc uskutečnil až po době, kdy měla být trestná činnost páchána, když podle obžaloby tato byla ukončena v březnu 2012, a nemůže se tak k souzenému skutku vztahovat.

55. Nebylo rovněž prokázáno, že by obviněný R. H. zajišťoval společně s E. V. obsazení statutárního orgánu v některých ze společností, které se podílely na obchodování s PHM. Nebylo prokázáno, že by obviněný H. jakoukoliv osobu do statutárního orgánu některé ze společností dosadil. Pokud jej soudy uznaly vinným za takovéto jednání, je závěr soudů v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním.

56. V extrémním nesouladu s provedeným dokazováním, je i závěr soudů, že obviněný H. poskytl obviněnému V. údaje J. J. a J. Š. Ani z jednoho z rozsudků není patrné kdy, kde a jak k tomu mělo dojít a z jakého důkazu to plyne. Jediným důkazem, kdy je v souvislosti s osobou obviněného H. zmiňováno jméno J. J. a J. Š., ovšem bez předání dalších údajů, je videonahrávka zajištěná v počítači při domovní prohlídce u obviněného H. Ani na této videonahrávce však obviněný H. obviněnému V. žádné údaje o svědku J. či svědku Š. nepředává, neboť části schůzky, kde je zmíněno jméno Š. a J., se obviněný H. neúčastnil poté, co odešel na WC. Tato skutečnost byla přitom potvrzena i Městským soudem v Praze. Pokud jsou jména Š. a J. uváděna, je to v době, kdy se obviněný H. jednoznačně schůzky neúčastnil a po jeho návratu mu nebyl obsah diskuze opakován.

57. Oporu v provedeném dokazování nemají ani závěry soudu o tom, že obviněný H. měl zajistit J. P. a toho řídit prostřednictvím O. P. s tím, že J. P. měl vybírat finanční prostředky a tyto předávat obviněnému H. Tento závěr je činěn pouze na základě výpovědi J. P.. Sám J. P. uvedl, že on sám se s obviněným H. nikdy nesetkal, kromě dvou případů, kdy byli společně náhodně přítomni pouze ve stejné kavárně a zde obviněného H. pouze viděl. Nikdy spolu nemluvili, nikdy spolu o ničem nejednali, nikdy od něho neobdržel žádné pokyny, peníze ani listiny k podpisu. A nikdy obviněnému H. nic nepředal. Rovněž uvedl, že obviněnému H. nikdy nepředal internetové bankovnictví k účtům společnosti P. nebo M. C. J. P. uváděl velké množství výběrů v bankách a vybrané peníze předával O. P.

58. Pravdivost výpovědi svědka P. v části, která měla obviněného H. usvědčovat, byla spolehlivě vyvrácena listinnými důkazy, a to zejména zprávami bank, u nichž měly být zřízeny účty, k nimž měl svědek P. podpisové právo, a z nichž měl podle svých tvrzení vybírat částky v hotovosti, neboť těmito zprávami bylo prokázáno, že z účtů u ČSOB provedl pouze drobné výběry a stejnou částku (1 000 Kč) na účet zase vložil a z účtu společnosti P. byl proveden v hotovosti pouze jeden. Výběr ve výši 5 500 000 Kč dne 14. 7. 2011 a podle výpovědi J. P. měla být tato částka předána obviněnému K. či K., nikoliv obviněnému H. ani svědku P., a rovněž soudem je tento výběr spojován s obviněnými K., K. a V. a nikoliv s obviněným H. Nebyl tak zadokumentován jediný výběr, který by byl proveden J. P. a byť i jen teoreticky by peníze mohly být předány obviněnému H. To, že je výpověď svědka P. vyloučena jako pravdivá, nezohlednil při rozhodování ani Městský soud v Praze a ani Vrchní soud v Praze a závěry o tom, že obviněný H. svědka P. dosazoval do statutárních orgánů jednotlivých společností, řídil ho a inkasoval jím vybírané finanční prostředky, je v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním.

59. Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku své závěry o vině obviněného R. H. dovozuje i z výpovědí svědka T. Závěry soudu jsou však v přímém rozporu s výpovědí tohoto svědka. Z jediné procesně použitelné výpovědi svědka T. z hlavního líčení konaného dne 5. 6. 2017 totiž neplyne, že by se účastnil nějakých schůzek s obviněným H. a V. jejichž předmětem byla příprava obchodu s PHM, jak dovozuje soud. K dotazu obhájce obviněného H., zda se jednotlivé schůzky týkaly i obchodu s PHM, pak tento svědek toto jednoznačně popřel. Ani z výpovědi svědka T. tak podle obviněného nelze dovodit žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možno konstatovat, že by se obviněný H. jakkoliv podílel na obchodování s PHM a ani výpověďmi svědků P. a T. není nijak vyvráceno neprokázání naplnění zákonem požadované formy zavinění na straně obviněného.

60. Obviněný poukazuje i na část důkazů, která podle něj byla pořízena nezákonným způsobem. Jde o důkazy pořízené při domovní prohlídce u obviněného H. (z důkazů, které byly v řízení provedeny a z nichž jsou soudy činěny závěry, se jedná pouze o shora citovaný videozáznam schůzky obviněného H. a V., který však podle názoru obviněného H. jeho vinu nepotvrzuje, ale naopak vyvrací, soudy však z něho učinily závěr opačný). S námitkami obviněného se přitom soudy vypořádaly pouze částečně, nijak nereagovaly na námitku, že o konání domovní prohlídky byl pořízen protokol o provedení prohlídky jiných prostor, která měla být podle protokolu prováděna na základě příkazu soudce Obvodního soudu pro Prahu 4 k prohlídce jiných prostor, přestože žádný takový příkaz vydán nebyl a byl vydán pouze příkaz k domovní prohlídce soudcem Obvodního soudu pro Prahu 4, ze dne 30. 11. 2012, sp. zn. Nt 5894/2012. Tento příkaz k domovní prohlídce navíc nebyl Obvodním soudem pro Prahu 4 řádně odůvodněn, neboť z jeho odůvodnění plyne, že orgány činné v trestním řízení mají v obydlí obviněného H. hledat důkazy týkající se tvorby a držení dětské pornografie, ačkoliv příkaz k domovní prohlídce byl vydán pro podezření ze spáchání trestného činu podle § 240 tr. zákoníku. V této souvislosti poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 287/96, a ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 362/06. Argumentace soudu prvního stupně, že pasáž týkající se tvorby a držení dětské pornografie, se dostala do příkazu k domovní prohlídce pouhou písařskou chybou, která je omluvitelná, neboť jsou soudy přetíženy, se v kontextu judikatury Ústavního soudu jeví jako zcela bezpředmětná a to zejména s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 183/03. Z ustálené judikatury Ústavního soudu podle obviněného vyplývá, že příkaz k domovní prohlídce, představuje velmi závažný prostředek, který musí být řádně, pečlivě a přesvědčivě odůvodněn, přičemž v případě, že obviněný namítá jeho nezákonnost, je třeba se s takovou námitkou řádně vypořádat, nikoliv jen odkázat na přetíženost soudu.

61. Další pochybení Vrchního soudu v Praze spatřuje obviněný R. H. ve výroku o náhradě škody, kdy Vrchní soud v Praze uložil obviněným E. V., A. M., Z. K., R. H. a B. N. společně a nerozdílně nahradit České republice, zastoupené Finančním úřadem pro XY, škodu ve výši 41 379 703 Kč, a to s ohledem připojení se poškozeného v částce 41 379 703 Kč, které učinil Finanční úřad XY ve vztahu k činnosti společnosti V. Za skutek týkající se společnosti V. však nebyl obviněný R. H. stíhán a odsouzen, a proto vůči němu nelze vztáhnout tento požadavek uplatněný poškozeným. S ohledem na to neexistuje připojení se poškozeného, které by směřovalo vůči R. H., a proto je uložení povinnosti nahradit škodu poškozené České republice, spolu s ostatními obviněnými ve výši 41 379 703 Kč, nezákonné.

62. Z těchto důvodů obviněný R. H. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a aby ve věci sám zprošťujícím rozsudkem rozhodl, popř. aby zrušil oba rozsudky soudů nižších stupňů a Městskému soudu v Praze přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

63. Obviněný A. K. svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c), g) a l) tr. ř.

64. Trestní stíhání je podle obviněného stiženo vadami spočívajícími v porušení ustanovení, jimiž má být zabezpečeno řádné objasnění věci a právo obhajoby. Protokol o výslechu obviněného K., který byl jako důkaz čten v hlavním líčení u soudu prvního stupně, je s ohledem na způsob jeho pořízení nepoužitelný. Bylo protokolováno něco, co během výslechu nezaznělo, a z tohoto důvodu přítomní obhájci odmítli protokol podepsat. Obviněný tak učinil až po nátlaku policie. Výslechu obviněného K. konaného dne 7. 12. 2012 se navíc neúčastnil obhájce, ačkoliv byl dán důvod nutné obhajoby. Protokol o tomto výslechu je tedy podle obviněného nepoužitelný a neměl být čten.

65. Odvolací soud se dále podle názoru obviněného vůbec nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, kdy pouze konstatoval, že řízení před soudem prvního stupně a přípravné řízení proběhlo v souladu s trestním řádem, a ztotožnil se se skutkovými závěry nalézacího soudu. Jeho další argumentace, např. k námitce porušení zásady in dubio pro reo, je pak pouze obecná. Nevypořádal se ani s námitkou týkající se neprovedení důkazu znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví. Soudy rovněž nezohlednily důkazy, které závěry soudů, zejména v otázce subjektivní stránky, zpochybňují. Srozumění obviněného stran vytýkané skupinové trestné činnosti navíc nevyplývá z provedeného dokazování. Podpisy na listinách, ze kterých soudy srozumění dovozovaly, jsou padělané. Závěr o nadbytečnosti písmoznaleckého posudku je tedy nesprávný a neodůvodněný.

66. Není rovněž zřejmé, z čeho soudy dovodily naplnění subjektivní stránky na straně obviněného K.. Činnost pro společnost spočívající v jednání s obchodními partnery a uzavírání smluv na základě pokynů a bez přístupu k účetnictví společnosti neznamená, že by byl jakkoliv srozuměn se skutečností, že by mohlo docházet ke krácení daně. Při akceptaci této logiky by mohli být trestně odpovědní všichni obchodní zástupci při sjednávání obchodů, pokud by v rámci zastoupeného subjektu docházelo ke krácení daně. Z provedeného dokazování, včetně finanční situace obviněného, je naopak zřejmé, že na jeho straně absentovalo naplnění subjektivní stránky. Jeho jednání je navíc nezpůsobilé naplnit i objektivní stránku trestného činu podle § 240 tr. zákoníku, neboť jednáním nebylo způsobeno zkrácení či vylákání daně, a obviněného tak nelze považovat za pachatele.

67. Z těchto důvodů obviněný K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky soudů nižších stupňů a aby nalézacímu soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

68. Obviněný Z. K. své dovolání opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.

69. Stejně jako část ostatních obviněných i obviněný Z. K. spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. v tom, že v rozsudku Vrchního soudu v Praze chybí výrok o tom, jak soud druhého stupně rozhodl o odvolání podaném obviněným proti rozsudku soudu prvního stupně do výroku o vině a trestu.

70. V části dovolání týkající se dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou nesprávná, nepravdivá a že je zde dán natolik extrémní rozpor s provedenými důkazy, že by k takto opatřeným zjištěním (nepodloženým spekulacím) nemělo být přihlíženo. Tato skutková zjištění se tak nemohla stát zákonným podkladem pro

právní posouzení.

71. Podle obviněného K. v rozhodnutích absentuje i jakékoliv skutkové zjištění o jeho konkrétním jednání, které by mohlo vést ke spáchání trestných činů, pro které byl odsouzen. Právní konstrukci, která má tato zjištění nahrazovat, považuje za nepřijatelnou a nesprávnou. To se týká především toho, že oba soudy viní obviněného za daňový delikt, jehož se měly dopustit daňové subjekty, u nichž obviněný nebyl statutárním zástupcem či osobou, která mohla ovlivňovat obchodní činnost inkriminovaných společností. Pro kategorické tvrzení, že obviněný je trestně odpovědným za řádné plnění daňových povinností dotčených daňových subjektů a v návaznosti současně i celý řetězec dalších obchodních korporací, soudy neměly a ani nemohly mít spolehlivý podklad. Z napadeného rozhodnutí, ale i z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že nebyly náležitě objasněny základní skutkové okolnosti, z nichž by bylo možno naprosto spolehlivě dovodit, že se obviněný skutečně jednání popsaného ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně dopustil. Výsledky provedeného dokazovaní neodpovídají tomu, že se obviněný jakkoli podílel na zpracování inkriminovaných daňových přiznání či že by alespoň znal jejich obsah.

72. Pokud jde o trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku, soudy se nezabývaly otázkou, zda bylo obviněnému spáchání tohoto trestného činu skutečně prokázáno a zejména pak, zda jednání popsané ve skutkové větě naplňuje objektivní stránku tohoto zločinu. Po celé trestní řízení zůstalo nezodpovězeno, v čem mělo spočívat zastírání údajně nelegálního původu finančních prostředků, kterými obviněný disponoval. K řádnému odůvodnění nestačí konstatovat, že někdo dělá s penězi získanými trestnou činností nějaké finanční dispozice, ale musí být zřejmé, že účelem takového nakládání je právě zastření kriminálního původu věci. Ne každé použití nelegálně získaných finančních prostředků naplňuje skutkovou podstatu trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti. Platí, že zastřením původu věci se rozumí jednání, kterým je informace o původu věci utajována nebo zkreslována. Žádné takové zdůvodnění rozhodnutí soudů neobsahují. Ke zdůvodnění, že se v posuzovaném případě jednalo skutečně o zastírání kriminálního původu peněz, nestačí poukaz odvolacího soudu na skutečnost, že nejde o tentýž skutek jako u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, tj. že jde o vícečinný souběh dvou skutků.

73. Jak napadené rozhodnutí, tak i rozsudek soudu prvního stupně, spočívá podle obviněného K. na principu kolektivní viny všech spoluobviněných a nehodnotí zavinění každého z obviněných zvlášť na základě výsledků provedeného dokazování, nýbrž souhrnně.

74. Z hlediska individuální trestní odpovědnosti je nepřípustné, aby byl obviněný shledán vinným zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti, aniž by byla postavena najisto subjektivní stránka. Rozhodně nelze dovodit závěry, že by obviněný alespoň byl srozuměn s tím, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem (způsobit následek). Odvolací soud přitom zcela pominul skutečnost, že přinejmenším u části daňových subjektů byly prokázány i další obchodní aktivity nad rámec obchodování s PHM.

75. Pokud jde o způsob výpočtu rozsahu zkrácených daní, tyto částky byly soudem prvního stupně stanoveny jako rozdíl přiznané a odvedené daně od výše DPH odpovídající nákupní ceně PHM. Nalézací soud neuznal částky, které dotčené daňové subjekty uvedly ve svých daňových přiznání k DPH na řádcích č. 40. Uvedl přitom, že ve skutečnosti dotčené daňové subjekty neměly žádné významné vstupy s nárokem na odpočet daně z přidané hodnoty, a tudíž tyto subjekty nemohly nárokovat odpočet z přijatých plnění od těchto společností. Tyto závěry nalézacího soudu však nekorespondují s provedeným dokazováním a ve svém důsledku zcela odporují příslušným ustanovení zákona o DPH. Obviněný je toho názoru, že rozsah zkrácené daně nebyl žádným hodnověrným způsobem stanoven. V popisu skutku chybí specifikace uplatněných fiktivních zdanitelných plnění, která nebyla v České republice realizována.

76. Obviněný rozporuje i závěr o spolupachatelství. Chybí podle něj jakýkoliv údaj o tom, že by se obvinění jako spolupachatelé nějak dohodli na spáchání žalovaných trestných činů, a není nijak odůvodněno, na jakém základě mělo mezi nimi dojít alespoň ke srozumění o spáchání trestného činu, o formě jeho provedení nebo o jakémkoliv rozdělení úloh mezi. Neexistuje ani žádný důkaz o společném jednání.

77. Stejně jako někteří ostatní obvinění napadl i obviněný K. výrok o náhradě škody, neboť má za to, že nárok státu na zaplacení daně nemůže představovat nárok poškozeného na náhradu škody ve smyslu § 43 odst. 3 tr. ř. v trestním řízení, neboť se jedná o nárok, který plyne daňovému subjektu přímo ze zákona. Kromě této výhrady je podle něj výrok o náhradě škody pod bodem A.IV. i vnitřně rozporný a ve svém důsledku nevykonatelný z toho důvodu, že odvolací soud při výčtu osob, které zavázal k solidární odpovědnosti, pochybil. Správně měla být všem osobám včetně obviněného J. Š. uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit České republice, zastoupené Finančním úřadem pro XY, škodu ve výši 33 203 440 Kč. Pokud jde o rozdíl částek 41 379 703 Kč a 33 203 440 Kč, tzn. částky 8 176 263 Kč – k náhradě škody v té výši měli být zbývající obvinění E. V., A. M., Z. K., R. H. a B. N. zavázáni společně a nerozdílně.

78. Obviněný uzavírá, že celé trestní řízení bylo vedeno pouze jednostranně, a to v jeho neprospěch. Je podle něj zjevné, že dospět k závěru o jeho vině mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost nebylo možné. Od počátku trestního řízení orgány činné v trestním řízení pracují pouze s indiciemi či podezřeními, z nichž konstruují zcela nepodložené závěry. Podle obviněného nebylo prokázáno, že by se obviněný dopustil jakéhokoli trestného činu.

79. Z těchto důvodů obviněný Z. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu druhého stupně a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud před rozhodnutím o dovolání odložil nebo přerušil výkon soudních rozhodnutí.

80. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podal i obviněný J. V., přičemž jej opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. Podáním ze dne 25. 1. 2022, které bylo Nejvyššímu soudu doručeno dne 31. 1. 2022, obviněný Nejvyššímu soudu sdělil, že bere zpět dovolání podané prostřednictvím obhájce, které je u Nejvyššího soudu evidováno pod sp. zn. 3 Tdo 39/2021. Toto zpětvzetí dovolání vzal následně předseda senátu Nejvyššího soudu na vědomí usnesením ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 3 Tdo 39/2021.

81. Obviněný B. N. ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) a k) tr. ř.

82. S poukazem na posledně uvedený dovolací důvod obviněný, stejně jako někteří ostatní obvinění, namítá zmatečnost, nepřezkoumatelnost, nejednoznačnost a nevykonatelnost rozsudku odvolacího soudu, který po částečném zrušení rozsudku soudu prvního stupně a novém rozhodnutí v rozsahu zrušení znovu rozhodl, a opomněl zbývající část odvolání zamítnout podle § 256 tr. ř., ani neuvedl, že v ostatním zůstává rozsudek nalézacího soudu v platnosti.

83. S poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný N. namítá, že mezi zjištěným skutkovým stavem věci a provedenými důkazy je extrémní rozpor. Rozporuje zejména naplnění objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty přisouzeného trestného činu.

84. Ve výroku o vině podle obviněného zcela absentuje jakákoliv konkretizace uplatněných fiktivních zdanitelných plnění, která podle soudů nebyla v České republice realizována. Absentuje rovněž konkretizace k jednotlivým dokladům, skutkům a obviněným. Vše je velmi obecné, založené na principu kolektivní viny. Stejně tak není konkretizováno, jak se měl obviněný jako spolupachatel na trestné činnosti podílet. S těmito námitkami se podle obviněného odvolací soud vůbec nevypořádal a není tak zřejmé, za co konkrétně byl obviněný odsouzen a o jaké důkazy soudy své závěry opřely.

85. V další části dovolání obviněný rekapituluje část svých odvolacích námitek (poukazuje na některá podle něj vyloženě nepravdivá tvrzení nalézacího soudu), načež uvádí, že odvolací soud se k těmto žádným způsobem nevyjádřil. Obviněný následně tyto podle něj nepravdivé skutkové závěry nalézacího soudu opakuje a vyvrací, resp. poukazuje na absenci důkazů k nim. S činností společností M. C., V. a ostatních neměl obviněný nikdy nic společného a neexistuje žádný důkaz pro závěr, že obviněný by v těchto společnostech jakkoliv vystupoval, činil nějaké objednávky PHM, prováděl finanční transakce, podílel se na vypracování či podobě přiznání těchto společností k DPH či prováděl nějaké jiné úkony, které by vedly nebo byly způsobilé vést ke zkrácení DPH. Provázanost se společností M. C. dovodily soudy pouze z účasti na jediné schůzce s odvoláním na výpověď svědka M. a problematické části výpovědi obviněného K., který to posléze popřel. Ani svědek M. ale neuvádí, že by se obviněný této schůzky nějak aktivně účastnil a že by do ní nějak zasahoval. Neplyne z ní žádná role, kterou soudy obviněnému přisuzují. Z provedených důkazů neplyne nic, co by mohlo vést k závěru, že obviněný má cokoliv společného s těmito společnostmi. Uznává, že ve společnosti P. I. byl jistou dobu v pozici statutárního orgánu, nicméně tato okolnost podle něj není trestná a nebylo doloženo, z jakého důvodu by toto jednání mělo být trestné a jak se tato účast promítla do úvah soudu v tom smyslu, že byl uznán vinným ze zkrácení DPH ve společnostech P., M. C. a V. Chybí i časová souvislost. Zdůrazňuje, že peníze nepřeváděl a auta nenakupoval.

86. Soudy podle obviněného v nyní projednávané věci pokládaly řadu věcí za notoriety, řadu skutečností předpokládaly či předjímaly a u všech činností obviněných dovozovaly úmysl páchat trestnou činnost. Subjektivní stránku zaměnily za následek jako za znak objektivní stránky trestného činu.

87. Obviněný rozporuje i celkovou výši zkrácené daně. Celkový rozsah zkrácené daně se totiž podle jeho názoru nezjišťuje pouze z daňových přiznání, ale především z důkazů, které jsou podkladem pro vypracování těchto daňových přiznání. Těmito podklady jsou příslušné faktury. Ty ale soudy v nyní projednávané věci nijak neosvětlily a nesnažily se je zajistit. Vzhledem k tomu, že se jedná o odbornou otázku, měl se k ní vyjádřit znalec. Soudy si rovněž protiřečí, když na jedné straně odmítají předmětným společnostem přiznat jakoukoliv jinou činnost a na druhé straně jim přiznávají obchod s automobily. Sám odvolací soud přiznal, že bylo vedeno vyšetřování zvlášť pro obchody s PHM a zvlášť pro obchody s automobily. Obviněný rovněž opakuje argumentaci obviněného V. týkající se dotazu předsedy senátu odvolacího soudu na státní zástupkyni ohledně zastavení trestního stíhání týkajícího se obchodu s automobily.

88. Podle obviněného soudy svými rozhodnutími popřely podstatu daně z přidané hodnoty, která je daní, jež je úzce vázána na obchodní činnost daňového subjektu, když tvrdí, že rozsah zkrácené DPH je v tomto případě celý objem obchodů s PHM a tomu odpovídající sazba DPH, ačkoliv z provedených důkazů je nepochybné, že všechny společnosti měly i jiné aktivity. I přesto soudy tvrdí, že podaná přiznání byla čistě fiktivní a že správce daně byl klamán ohledně všech číselných údajů. Přesnou výši škody přitom soudy vyčíslují a pomáhají si modelovou situací vycházející z nějakého pravděpodobného předpokladu. Závěry této modelové situace však poté neaplikují ve vztahu ke konkrétním obviněným, ke kterým přistupují kolektivně. Ačkoliv je vedení účetnictví úkolem jednatelů konkrétních společností, soudy dovozují, že za toto účetnictví odpovídají obvinění společně a nerozdílně. Postup soudů, podle kterých není ke stanovení rozsahu zkrácené daně zapotřebí účetnictví a které vycházely z celé řady předpokladů, proto obviněný povazuje za nezákonný.

89. Vzhledem k nesprávnému závěru o výši zkrácené daně je podle obviněného nesprávný i výrok o náhradě škody. Obdobně jako někteří ostatní obvinění i obviněný N. má za to, že nárok státu není nárokem na náhradu škody, který by bylo možno přiznat v trestním řízení, ale že jde o nárok vyplývající přímo ze zákona, který nemůže být uplatňován v adhezním řízení.

90. Stejně jako někteří ostatní obvinění i obviněný N. uplatnil námitky proti příkazu k domovním prohlídkám. I v tomto případě došlo podle obviněného N. k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. V důsledku nezákonného postupu při vydání příkazu k provedení domovní prohlídky nesouhlasí obviněný ani trestem propadnutí věcí, které byly zajištěny jako náhradní hodnota v průběhu domovní prohlídky. Absentuje podle něj rovněž důkaz o tom, že byly splněny předpoklady pro postup podle § 71 tr. zákoníku. V případě trestu propadnutí věci jako náhradní hodnoty je podle obviněného nutné určit hodnotu těchto věcí, tak aby bylo zřejmé, jak velká část škody má být tímto náhradním trestem nahrazena.

91. S poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. pak obviněný N., stejně jako někteří další obvinění, napadl postup odvolacího soudu, který trestní věc obviněného K. vyloučil ze společného řízení k samostatnému projednání, v důsledku čehož se obviněný N. a ostatní obvinění nemohli k tvrzením obviněného K. vyjádřit a klást mu otázky.

92. Z těchto důvodů obviněný B. N. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky soudů nižších stupňů a aby jej v plném rozsahu zprostil obžaloby, popř. aby soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud do doby rozhodnutí o dovolání odložil nebo přerušil výkon rozhodnutí.

93. Obviněný J. Š. své dovolání opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), d), g) a k) tr. ř.

94. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) spatřuje v tom, že ze strany orgánů činných v trestním řízení, zejména ze strany odvolacího soudu, byla podmínka nutné obhajoby ve smyslu § 36 odst. 3 tr. ř. naplněna jen ryze z formálního hlediska, nikoliv však z hlediska obsahového. Poukazuje na to, že od 5. 1. 2019 do 19. 11. 2019 neměl obhájce, přičemž odvolací soud dne 18. 11. 2019 nařídil k projednání odvolání veřejné zasedání na dny 9. - 13. 12. 2019, a teprve rozhodnutím z téhož dne podle § 39 tr. ř. ustanovil obviněnému z důvodu podle § 36 odst. 3 tr. ř. obhájce. Uvádí, že předseda senátu odvolacího soudu předem současného obhájce obviněného kontaktoval s dotazem, zda je ochoten a schopen obhajobu obviněného převzít, a to s ohledem na krátký termín blížícího se veřejného zasedání k projednání odvolání, avšak obhájce nebyl předem seznámen (ani pochopitelně nemohl být seznámen) s žádnými bližšími informacemi ohledně předmětu trestního řízení (snad jen vyjma počtu obviněných a rozsahu údajné trestné činnosti obviněného Š. v obecné rovině). Teprve po seznámení se s rozsudkem soudu prvního stupně a tedy konkrétním meritem trestního řízení a nahlédnutím do soudního spisu mohl obhájce reálně vyhodnotit možnosti řádného poskytnutí obžaloby, přičemž nebylo v silách a možnostech obhájce se s trestním spisem o rozsahu více než 19 000 listů během méně než třech týdnů náležitě seznámit a prostudovat jej tak, aby obhájce mohl řádně a odpovědně vyhodnotit veškeré možné relevantní skutečnosti a připravit obhajobu. Podle obviněného nelze po obhájci požadovat, aby se na dobu dvou týdnů zcela vzdal a odložil všechny své ostatní povinnosti ve prospěch jediné věci (tohoto trestního řízení). Ani tak by však nebylo by v jeho reálných možnostech, aby za tak krátkou dobu obhajobu obviněného řádně připravil. Z toho důvodu obhájce obviněného požádal dne 25. 11. 2019 o odročení veřejného zasedání, avšak odvolací soud žádosti obhájce nevyhověl. Obviněný nesouhlasí s konstatováním odvolacího soudu o tom, že jeho osoby se týká pouze bod 1. b/, d/ rozsudku a s tím související důkazy, neboť jednotlivé skutky všech spoluobviněných měly být vzájemně úzce propojeny nejen personálně a úkolem obhájce bylo prověřit a zvážit veškeré dostupné skutečnosti a důkazy, které mohou mít vliv na rozhodnutí o vině a trestu a seznámit se s kompletní spisovou dokumentací. I sám odvolací soud měl na přípravu veřejného zasedání bezmála devět měsíců. Obhájce obviněného Š. měl na přípravu obhajoby 19 dní (resp. 13 pracovních dní). O absenci obhájce přitom odvolací soud věděl od samotného počátku odvolacího řízení. V uvedeném postupu spatřuje obviněný porušení svého práva na obhajobu.

95. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný J. Š., stejně jako někteří ostatní obvinění, odvolacímu soudu vytýká, že odvolací soud o jeho odvolání nerozhodl v celém rozsahu, když rozhodl pouze o povinnosti k náhradě škody.

96. S poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. pak obviněný Š., obdobně jako někteří další obvinění, napadl postup odvolacího soudu, který trestní věc obviněného K. vyloučil ze společného řízení k samostatnému projednání, čímž byl obviněný Š. podle svého názoru fakticky zbaven možnosti vyjádřit se k tvrzením jmenovaného obviněného, klást mu otázky atd. I tím bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces.

97. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak obviněný odvolacímu soudu nejprve vytkl, že se vůbec nezabýval otázkou naplnění subjektivní stránky přisouzeného trestného činu z jeho strany. Rozporuje přitom závěry soudu prvního stupně. Má za to, že z rozsáhlého dokazování při hlavním líčení nevzešel jediný důkaz toho, že by obviněný Š. jednal v přímém úmyslu krátit DPH či že si musel být vědom toho, že jím vyvíjené aktivity směřují ke krácení DPH. Není podle něj zřejmé, na základě jakých konkrétních, obviněnému známých skutečností mu muselo být zřejmé, že oficiální jednatelka paní P. ve společnostech fakticky nefunguje a je pouze tzv. bílým koněm, když i sám nalézací soud na jiném místě uzavírá, že samotný obviněný byl bílým koněm pouze plnícím pokyny jiných obviněných. Rovněž nebylo uvedeno, na základě jakých konkrétních, obviněnému známých skutečností si byl obviněný vědom toho, že podle pokynů fakticky zajišťuje praktickou stránku obchodování s PHM, které má charakter tzv. karuselového podvodu, neboli že se PHM dovážely za účelem vydělat na zkrácení DPH, když ze samotného „zajišťování praktické stránky obchodování“ soudem tvrzený nekalý účel (jímž mělo být krácení DPH) dovozovat nelze, nadto když ono „zajišťování praktické stránky obchodování“ nemělo žádný protiprávní charakter a jednalo se o zcela legální činnosti. Konečně není podle obviněného zřejmé, jakým způsobem ovlivnil nebo se měl podílet na rozhodování společníků obchodních společností, jejichž byl jednatelem/prokuristou, o jeho odvolání z uvedených funkcí před podáním předmětných daňových přiznání, když takové rozhodnutí je zcela mimo volní rozhodnutí jednatele a naopak je výsostnou kompetencí společníků.

98. Pokud by tedy již byl správný závěr soudu o tom, že se skutečně stal skutek popsaný v obžalobě, resp. v odsuzujícím výroku soudu prvního stupně, a že tento skutek je trestným činem, pak ve vztahu k obviněnému Š. nebylo náležitě (tj. bez důvodných pochybností) prokázáno zavinění, tedy úmysl podílet se na krácení DPH. Naopak jediný úmysl, který lze obviněnému Š. přičíst a z provedeného dokazování dovodit, je úmysl podílet se na obchodování s pohonnými hmotami za účelem získání finančních prostředků k umoření jeho tehdy existujících dluhů - tento účel je přitom vyjádřením zcela legitimního očekávání a předpokladu toho, že osoba vykonávající pro jakýkoliv subjekt nějakou práci (ať již v postavení zaměstnance či z pozice výkonu funkce) za odvedenou práci bude také finančně ohodnocena. Na podkladě provedených důkazů nemohly soudy obou stupňů dospět k jednoznačnému závěru, že obviněný Š. jednal a dopustil se stíhaného jednání v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty, a pokud tak soudy učinily, pak tímto postupem bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces, neboť soudy bezdůvodně dovodily jeho vinu za stavu evidentní důkazní nouze, přičemž jimi učiněná zjištění ohledně úmyslu obviněného jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Tím podle obviněného došlo k naplnění uplatněného dovolacího důvodu.

99. Z těchto důvodů proto obviněný J. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky soudů nižších stupňů a aby buď obviněného podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby, popř. aby nalézacímu soudu uložil věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Z důvodu nevykonatelnosti napadeného rozsudku dále navrhl přerušit výkon tohoto rozhodnutí.

100. Dovolání všech obviněných bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovoláním se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), a to nejprve podáním ze dne 23. 10. 2020 k dovolání obviněných E. V., R. H., A. K., J. V. a B. N. a následně podáním ze dne 14. 12. 2020 k dovolání obviněných A. M., Z. K. a J. Š.

101. K argumentaci obviněného A. K., kterou tento obviněný uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., státní zástupce uvedl, že tuto námitku obviněný nevznesl ve svém odvolání ani ve veřejném zasedání u odvolacího soudu. V odvolání ve vztahu k tomuto výslechu namítal pouze nesprávnost či neúplnost protokolu. Ve své výpovědi ve veřejném zasedání pak uvedl, že „vypovídal oficiálně za přítomnosti právníka“ a že protokol odmítl podepsat v době, kdy „tam již nebyl právní zástupce Mgr. Kaplan“, ale místo něj byla přítomna jeho zástupkyně. Obviněný v předchozím řízení netvrdil, a netvrdí to ani v dovolání, že by snad v době výslechu v postavení obviněného v přípravném řízení ještě neuzavřel smlouvu s advokátem JUDr. Tomášem Kaplanem o obhajobě v trestním řízení. Obecně je plná moc pouze dokladem osvědčujícím uzavření dohody o plné moci, nedostatek průkazu plné moci lze zhojit. Proto pokud v tomto případě plná moc obsahuje datum vystavení následující po dni konání výslechu, nevyplývá z toho, že obviněný v době výslechu neměl obhájce. Je možno poznamenat, že námitku, kterou nyní uplatňuje obviněný A. K., v hlavním líčení vznesl obviněný E. V., přičemž soud prvního stupně se s ní podrobně a ve výsledku správně vypořádal. Dovolací námitky obviněného K. odpovídající tomuto dovolacímu důvodu jsou proto podle státního zástupce zjevně neopodstatněné.

102. K námitkám obviněného J. Š., uplatněným v rámci stejného dovolacího důvodu, státní zástupce uvedl, že lze souhlasit s obviněným, že odvolací soud mohl obviněnému obhájce ustanovit dříve než při nařízení veřejného zasedání. Podstatná je však skutečnost, že zákonná lhůta 5 dnů k přípravě na veřejné zasedání byla respektována; obhájce, jak uvádí, měl na přípravu 19 dnů. Obhajoba obviněného byla v době ustanovení obhájce vymezena podaným odvoláním, na což mohl nově ustanovený obhájce navázat. Obhájce po svém ustanovení měl také možnost přípravy obhajoby na základě porady s obviněným. Možnosti obhajoby tedy nelze poměřovat pouze rozsahem spisu a dobou od ustanovení obhájce do zahájení veřejného zasedání o odvolání. Z argumentace obviněného ani nevyplývá, zda a v jakém rozsahu obhájce využil možnosti nahlédnout do trestního spisu. Podle názoru státního zástupce nelze postup odvolacího soudu vykládat jako zásah do práva na obhajobu. Státní zástupce nepovažoval námitky obviněného J. Š. za důvodné.

103. K argumentaci obviněných E. V., B. N. a J. Š. uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. státní zástupce uvedl, že by mělo jít o toho obviněného, který je dotčen na svém právu na obhajobu, konkrétně právu na tom, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a který, má-li za to, že byl ve svém právu zkrácen, ve svém zájmu podává dovolání. Obvinění však podle státního zástupce vyslovují nesouhlas s nepřítomností obviněného A. K. Navíc pomíjejí, že nešlo o případ, kdy by odvolací soud měl ve společném řízení jedním rozhodnutím rozhodnout o odvoláních všech obviněných. V této věci odvolací soud již v úvodu veřejného zasedání rozhodl o vyloučení věci obviněného A. K. pro jeho nepřítomnost ze zdravotních důvodů. Námitky obviněných tedy tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají. Státní zástupce nepřisvědčuje argumentaci obviněných o porušení práva na spravedlivý proces. O konání veřejného zasedání ve dnech 9. 12. 2019 až 13. 12. 2019 byli obvinění, včetně obviněného A. K., vyrozuměni, nikoli předvoláni. Obvinění ve svých dovoláních nenamítají, že by ve veřejném zasedání navrhovali provést důkaz výpovědí obviněného A. K. Návrh na jeho výslech učinila jeho obhájkyně až dne 13. 3. 2020 ve veřejném zasedání konaném již jen o odvolání tohoto obviněného, tedy již po právní moci rozsudku odvolacího soudu týkajícího se ostatních obviněných. V postupu odvolacího soudu nelze spatřovat svévoli zkracující právo obviněných na obhajobu.

104. Státní zástupce se dále vyjádřil k námitkám, které jednotliví obvinění uplatnili v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

105. Námitku obviněného V., že skutek popsaný ve výroku o vině nenaplňuje znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku, protože ve výroku o vině absentuje popis konkrétních fiktivních zdanitelných plnění, označil státní zástupce za neopodstatněnou. Bezprostřední význam pro naplnění znaků objektivní stránky trestného činu podle něj může obecně mít podávání daňových přiznání s nepravdivými údaji, které jsou způsobilé vyvolat u správce daně omyl o rozsahu daňové povinnosti a vést k jejímu nesprávnému vyměření.

Jednotlivá daňová přiznání, podávaná za zdaňovací období, a částky odpovídající nepravdivým údajům i výši zkrácené daně jsou ve výroku o vině konkrétně popsány. Ve vztahu k obviněnému E. V. je v popisu skutku vyjádřeno, že mj. zajišťoval zpracování přiznání k dani, v nichž byly uvedeny nepravdivé skutečnosti, a i tím se úmyslně podílel na zkrácení daně. Subjektivní stránka ve formě přímého úmyslu [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] byla v popisu skutku vystižena, a to ve vztahu k jednotlivým dílčím útokům i k celému skutku.

K námitce tohoto obviněného týkající se nesprávné aplikace zákona o DPH státní zástupce uvedl, že s obviněným lze sice souhlasit, že předmět daně není v těchto ustanoveních takto konkrétně vymezen, nelze však považovat obecná ustanovení upravující předmět a základ daně za irelevantní pro výpočet správné výše daně a v konečném důsledku i pro určení rozsahu zkrácené daně.

106. K námitkám obviněného B. N. státní zástupce uvedl, že z popisu skutku ve výroku o vině vyplývá, že obviněný zajistil dodávky a odběr pohonných hmot, zajistil dále nastrčené společnosti a osoby za ně formálně jednající a prováděl peněžní transakce. Obviněný podle soudu nezajišťoval podávání daňových přiznání. Pokud by jednáním relevantním pro naplnění objektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku mělo být jen podávání daňových přiznání s nepravdivými údaji, mohlo by to vést k úvaze, že obviněný vytvořil spíše jen předpoklady pro spáchání trestného činu jinými osobami, které vyhotovovaly a podávaly daňová přiznání, čemuž by odpovídalo právní posouzení skutku jen jako účastenství ve formě pomoci ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Soudy však důvodně právně posoudily jednání obviněného jako spolupachatelství. Soud prvního stupně učinil skutkový závěr, že v této věci nebylo zkrácení daně jen excesem z běžné obchodní činnosti, ale že šlo od počátku o účelové získání obchodních společností, které směřovalo ke zkrácení daně. Soud správně připomněl, že ke zkrácení daně může vést jakékoli jednání, kterým se zkreslují, předstírají či zamlčují určité skutečnosti rozhodné pro stanovení daňové povinnosti, čímž pachatelé způsobují např. zastření či snížení daňové povinnosti. Zkrácení daně je zvláštním případem podvodu. Jednání obviněného již zastíralo skutečný průběh obchodní činnosti, s níž byla spojena daňová povinnost. Soud prvního stupně mj. zjistil, že obviněný v souvislosti s účelovým založením společnosti P. také přímo jednal vůči správci daně, a to podáním přihlášky k registraci daně z přidané hodnoty, aniž by správci daně umožnil učinit si představu o skutečném smyslu budoucí činnosti daňového subjektu. Správce daně tak neměl konkrétní důvod realizovat např. vyhledávací činnost podle § 78 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, při které by si mohl včas opatřit podklady pro zjištění pravého stavu věci, umožňující správné stanovení daně.

107. K námitkám obviněného B. N. a E. V. týkajícím se výroku o náhradě škody státní zástupce uvedl, že obvinění vycházejí, stejně jako soudy v této věci, z právního názoru vysloveného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013, publikovaného pod č. 39/2014 Sb. rozh. tr. Tento právní názor však podle státního zástupce vedle daňové povinnosti daňového subjektu, která je upravena normami finančního práva a o níž se rozhoduje mimo trestní řízení, připouští občanskoprávní povinnost k náhradě škody, a to nejen u těch pachatelů, kteří mají postavení statutárních orgánů obchodních společností, které jsou daňovými subjekty, ale i u těch pachatelů, kteří nejsou poplatníky či plátci daně. Tomuto právnímu názoru podle státního zástupce rozhodnutí soudů v této věci odpovídají.

108. K námitce obviněného E. V., že nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty podle § 71 tr. zákoníku, státní zástupce uvedl, že tato námitka odpovídá důvodu dovolání uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v té variantě, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. S námitkou obviněného však podle státního zástupce nelze souhlasit. Připomíná, že za věc (majetkovou hodnotu) získanou trestným činem lze považovat peněžní prostředky odpovídající zkrácené dani, jejichž konečným příjemcem byl obviněný, jak je zřejmé zejména z popisu skutku pod bodem 2. výroku o vině. Z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že soud nemohl dovodit, že jde přímo o tyto prostředky, bylo proto nutno mít za to, že byly spotřebovány, což je jedna z podmínek, obviněným pomíjená, pro uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty. Hodnota propadlých vozidel byla soudem zjištěna na základě posudku znalce, přičemž s peněžními prostředky, které byly také předmětem trestu propadnutí náhradní hodnoty, ani řádově nedosáhla výše peněžních prostředků získaných (po ekonomické stránce ušetřených) zkrácením daně. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podle státního zástupce podřadit i námitku obviněného B. N. proti výroku o trestu propadnutí náhradní hodnoty. K této námitce státní zástupce uvedl, že hodnota náhradní hodnoty by měla odpovídat hodnotě původní věci, námitka ovšem podle něj vychází z relevance způsobené škody a její výše a z vazby trestu na náhradu škody, což nejsou kritéria uvedená v § 71 tr. zákoníku.

109. K námitkám obviněného J. V. (jehož dovolání bylo obviněným vzato zpět – viz bod 80. odůvodnění tohoto usnesení) lze podle státního zástupce uvést totéž, jako k podobným námitkám obviněného B. N. Obviněnému nebyla kladena za vinu transparentní obchodní činnost, která by sama o sobě nebyla trestná. Jeho jednání spočívalo i v tom, že jako jednatel realizoval obchody spojené s daňovou povinností, ovšem místo toho, aby zajistil splnění povinností vůči správci daně, vyhnul se jí tím, že se odvolal z funkce jednatele společnosti K., a do této funkce jmenoval I. P., aniž by jí předal účetnictví společnosti, v důsledku čehož vůči správci daně zastřel skutečný smysl obchodních transakcí a znemožnil správné stanovení daně. Soud prvního stupně také zjistil, že společnost byla k dani z přidané hodnoty registrována v době, kdy obviněný uzavíral obchodní smlouvy, a že později obviněný jednal se správcem daně, kterému nepředložil účetní doklady, ač slíbil tak učinit, a následně se správci daně nepodařilo účetnictví zajistit. I toto jednání vůči správci daně mělo zastírací, tedy podvodný charakter. Za tohoto skutkového stavu byl podle názoru státního zástupce zcela podložený i právní závěr soudu o naplnění vědomostní i volní složky subjektivní stránky dokonaného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve formě přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

110. K námitkám obviněného A. K. státní zástupce uvedl, že i tento obviněný, jak sám vypověděl, odevzdával finančnímu úřadu doklady, což spadalo do rámce jeho činnosti prokuristy, zahrnující i nakládání s peněžními prostředky a jednání s odběrateli. Podobně jako u obviněných B. N. a J. V. nelze striktně oddělovat úkony související s ekonomickou činností, která byla předmětem daně, od daňové stránky této činnosti, tedy od jednání vůči správci daně. K právnímu posouzení skutku lze tedy podle státního zástupce v případě obviněného A. K. uvést totéž, co bylo výše uvedeno u těchto dvou obviněných.

111. K dovolací argumentaci obviněného R. H. státní zástupce uvedl, že v úvahách soudu prvního stupně o formě a obsahu zavinění jsou vyjádřeny skutečnosti, které umožňují právní závěr o naplnění subjektivní stránky pomoci na trestném činu ve formě nepřímého úmyslu, byť mohl být tento závěr formulován výstižněji. Soud především konstatoval srozumění obviněného (lhostejnost) s tím, že jeho jednání povede ke zkrácení daně z přidané hodnoty, což nutně zahrnuje i vědomost o možném způsobení následku trestného činu. Soud současně poukázal na to, že obviněný měl povědomost o provádění podvodů na dani z přidané hodnoty, a také na jiném místě vyložil, že tyto podvody jsou zdrojem atraktivního zločinného výnosu. Nelze proto reálně uvažovat tom, že by snad obviněný nebyl srozuměn s možností zkrácení daně ve větším rozsahu, odpovídajícím základní skutkové podstatě trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Soud ostatně uvedl (byť v souvislosti s odůvodněním výroku o náhradě škody), že obviněný měl přinejmenším základní představu o druhu a rozsahu činnosti, na které se podílel, a se vznikem škody byl obecně srozuměn. Tento závěr soudu odpovídá zásadám pro posuzování obsahu subjektivní stránky, neboť se nevyžaduje detailní představa účastníka o způsobu spáchání trestného činu hlavním pachatelem. Pokud soud konstatoval, že obviněný mohl a měl vědět, že trestná činnost bude spáchána ve velkém rozsahu, šlo o úvahu, která se týkala znaku kvalifikované skutkové podstaty, u něhož postačí zavinění ve formě vědomé nebo nevědomé nedbalosti. Z příslušných pasáží odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že soud učinil závěr o účasti obviněného na konkrétním trestném činu a o naplnění subjektivní stránky, vztahující se jak k účastenství, tak ke spáchání trestného činu, na základě relevantních důkazů přímých i nepřímých, nikoli jen z důvodu známosti obviněného s obviněným E. V., který disponoval určitým majetkem, jak obviněný namítá. Ostatně soud s oporou v provedených důkazech vyloučil, že by se tato známost omezovala na rodinné styky nebo na čistě osobní přátelství, pokud spolu obvinění probírali záležitosti obchodních společností a uplatňování daně z přidané hodnoty.

112. K námitce obviněného Z. K., že nemohl být subjektem trestného činu, neboť nebyl statutárním orgánem daňových subjektů, které se měly dopustit daňového deliktu, státní zástupce uvádí, že trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku není trestným činem s omezeným okruhem pachatelů. Nevyžaduje se, aby u pachatele nebo právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná (§ 114 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku), byla dána zvláštní vlastnost spočívající v tom, že jde o daňový subjekt.

Podstata trestní odpovědnosti obviněného nebyla odvozována z toho, že by neplnil daňové povinnosti daňových subjektů. Připomněl, že zkrácením daně se rozumí jakékoli jednání, v jehož důsledku není daň vyměřena vůbec nebo je vyměřena nesprávně nižší. Nemusí jít jen o vyhotovení a podání daňového přiznání s nepravdivými či neúplnými údaji, ale může jít i o jiné podvodné jednání, např. zastírání skutečné povahy ekonomické činnosti, která je předmětem daně, prováděním různých peněžních transakcí, které vytvářejí zdání určitého průběhu obchodování, neodpovídajícího skutečnosti.

Soudy spatřovaly v jednání obviněného součást řetězce dílčích jednání všech obviněných, což soudy vedlo k závěru, že se trestného činu dopustili jako spolupachatelé. Pokud tento obviněný uplatil i další, méně konkrétní námitky, spojené s nesouhlasem se skutkovými zjištěními soudů, jimiž vytýká, že v popisu skutků, kterými byl uznán vinným, nejsou vyjádřeny skutkové závěry rozhodné pro jejich právní posouzení, státní zástupce uvedl, že popis skutku, právně posouzený jak zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr.

zákoníku, obsahuje, pokud jde o objektivní stránku, popis podvodného jednání, které je podstatou zkrácení daně a jímž byla zastírána daňová povinnost, resp. daňová povinnost byla zatajována. Popis skutku je podkladem i pro právní závěr soudu o společném jednání jako podmínky spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, neboť vyjadřuje koordinovanou a na sebe navazující činnost více osob. Pokud jde o subjektivní stránku spolupachatelství, tedy společný úmysl, nemusí jít jen o dohodu výslovnou, ale postačuje i dohoda konkludentní.

Soud v této souvislosti poukázal např. na výpověď M. M. i dalších svědků, podle nichž obviněný Z. K. se s dalšími několika obviněnými zúčastnil obchodních jednání, což předpokládá srozumění se společným postupem. Obviněný zpochybňuje i právní závěr o subjektivní stránce trestného činu alespoň ve formě srozumění, které podle něj nezahrnovalo následek trestného činu. Podle státního zástupce však nelze striktně oddělovat ekonomickou činnost, která byla předmětem daně, od její daňové stránky.

Svévolné střídání zúčastněných společností, nastrčení různých osob za ně jednajících, výběry a vklady peněžních prostředků u bank ve značných objemech, kterým byl zajišťován oběh finančních prostředků, to všechno jsou objektivní skutečnosti, ze kterých lze bez pochybností dovodit právní závěr o srozumění obviněných se způsobením následku zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, tedy s tím, že nebude možné řádné vyměření daně.

113. K námitce obviněného M., že popis skutků, jimiž byl uznán vinným, nezahrnuje skutečnosti naplňující objektivní a subjektivní stránku trestných činů, státní zástupce uvedl, že se jedná o námitky s různou mírou konkrétnosti, z nichž je navíc zřejmé, že obviněný neuznává skutková zjištění soudů. K tomu státní zástupce odkázal na vyjádření k podobným námitkám obviněného Z. K. V případě obviněného A. M. je v popisu skutku navíc vyjádřeno i aktivní přímé jednání obviněného vůči správci daně, spočívající v zajišťování vypracování a podání daňových přiznání s nepravdivými údaji, a to v návaznosti na vedení účetnictví. K argumentaci obviněného, že samotný obchod s pohonnými hmotami měl svoji legální část, státní zástupce uvedl (podobně jako k námitkám obviněného Z. K.), že ekonomická činnost má svoji daňovou stránku. V samotném modelu obchodování, jak byl zjištěn soudy, již byly zřejmé podvodné prvky (nastrčení různých osob, netransparentní nakládání s peněžními prostředky), které se projevily ve způsobu realizace daňových záležitostí. Objektivní stránku trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti, spočívající v zastírání původu věcí získaných trestným činem, naplňovaly netransparentní výběry hotovosti, které se nijak neodrazily v účetnictví právnických osob, na což navázalo jejich spotřebování obviněnými nebo použití pro jejich soukromé potřeby. V případě obviněného A. M. to byly mj. nákupy nemovitostí nebo vložení peněžních prostředků do společností, jejichž byl jednatelem, přičemž zjevně nedeklaroval jejich skutečný původ.

114. Pokud jde o námitky obviněných A. M. a Z. K., které se týkají výroku o náhradě škody, státní zástupce souhlasil s obviněnými, že nárok státu na zaplacení daně vzniká podle hmotněprávních daňových předpisů vůči daňovým subjektům, kterými v tomto případě byly právnické osoby. Povinnost k náhradě škody však vznikla obviněným jako fyzickým osobám z důvodu protiprávního jednání, které je základním předpokladem odpovědnosti za škodu (§ 420 odst. 1 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013). V této souvislosti soud zjistil, že právnické osoby byly jen účelovými nástroji k trestné činnosti. Podle státního zástupce lze souhlasit s obviněným Z. K., že výrok, pokud jde o vyjádření pasivní solidarity, mohl být formulován i jinak, ovšem soudem použitá formulace podle něj nezpůsobuje nevykonatelnost rozhodnutí.

115. Ve vztahu ke všem obviněným státní zástupce dále poznamenal, že obvinění v dovoláních s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. činí četné námitky, které odvíjejí od postupu soudu při opatřování, provádění a hodnocení důkazů nebo je spojují s náležitostmi rozhodnutí. Tyto námitky se však týkají práva procesního, a proto je pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit. Obvinění opakují svoje námitky z předchozích stadií řízení, přičemž dovozují porušení ústavně zaručených práv, zejména práva na spravedlivý proces. Podle státního zástupce se soudy s těmito námitkami vypořádaly dostatečně a ve výsledku správně. Soud prvního stupně, před nímž bylo dokazování v hlavním líčení provedeno, ke svým skutkovým zjištěním dospěl na základě podrobného hodnocení provedených důkazů, které hodnotil v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. jednotlivě i v jejich souvislostech. Svůj postup v souladu s § 125 odst. 1 věty první tr. ř. také vyložil. Pro ilustraci státní zástupce poukazuje na hodnocení výpovědi obviněných a svědků; např. v případě svědka P. T. soud, po reprodukci podstatných částí jeho výpovědi, nejprve konstatoval, že sama o sobě působila věrohodně, a následně ji podrobně hodnotil v kontextu dalších důkazů. Soud jeho výpověď také konfrontoval s obhajobou obviněných. Soud svoje skutková zjištění ve vztahu k jednotlivým obviněným vysvětlil v dalších pasážích odůvodnění rozsudku, a to s odkazem na konkrétní důkazy. Např. u obviněného Z. K. soud na základě listinných důkazů konstatoval, jaké postavení měl v různých společnostech zapojených do trestné činnosti, s odkazem na výpovědi jmenovitě uvedených svědků popsal jeho účast na obchodování s pohonnými hmotami; takto soud postupoval i při dalším vytváření svých skutkových zjištění. Současně je zřejmé, že se soud vypořádal s obhajobou obviněného, přičemž neignoroval skutečnosti, které svědčily v jeho prospěch, což se pak odrazilo ve zprošťujícím výroku. Podle státního zástupce způsob hodnocení důkazů soudem nesvědčí o libovůli ani o tom, že by skutkové závěry byly odtrženy od obsahu provedených důkazů. Skutkový podklad pro navazující právní posouzení skutku tedy naprosto může obstát. Námitky obviněných, dovozující porušení práva na spravedlivý proces, nejsou opodstatněné.

116. Za námitku odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu (jiné nesprávné hmotněprávní posouzení) lze podle státního zástupce naopak považovat námitku obviněného R. H., že mu byla uložena povinnost k náhradě škody i v tom rozsahu, v jakém za její způsobení není odpovědný. Státní zástupce však uvedl, že se nemůže vyjádřit k její důvodnosti, neboť z obsahu spisu, který má k dispozici (dozorový spis Vrchního státního zastupitelství v Praze), nelze rozsah uplatnění nároku na náhradu škody vůči tomuto obviněnému zjistit.

117. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak podle státního zástupce neodpovídá argumentace obviněného B. N. o možné překážce věci rozhodnuté. Odpovídající důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný neuplatnil. Státní zástupce vychází z toho, že pokud tato okolnost skutečně nastala, týkala by se přímo obviněných, obvinění by o ní věděli a důrazně by ji uplatnili, neboť je jednoznačně v jejich prospěch.

118. K argumentaci obviněných E. V., A. M., Z. K., B. N., J. V. a J. Š. uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. státní zástupce uvedl, že námitka, jak ji formuloval obviněný V., neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu. Výrok rozhodnutí odvolacího soudu by mohl chybět nebo být neúplný, pokud by např. odvolací soud výslovně nerozhodl o odvolání některého z více obviněných, nebo pokud by po zrušení napadeného rozsudku nebo jeho části bylo nutno učinit rozhodnutí nové, ale odvolací soud by neučinil navazující rozhodnutí o vrácení věci soudu prvního stupně ani by ve věci sám nerozhodl. Takové vady však obviněný nenamítá. Podle názoru státního zástupce výroky rozhodnutí odvolacího soudu nemohou vyvolat objektivní pochybnosti o rozsahu, v jakém byl napadený rozsudek zrušen a v jakém rozsahu odvolací soud následně sám ve věci rozhodl. Přímo ve výroku je uvedeno (byť to podle názoru státního zástupce nebylo nutné), že nebyly změněny výroky o vině, o uloženém trestu odnětí svobody ani o dalších trestech zákazu činnosti a propadnutí náhradní hodnoty. Odvolací soud navíc i v odůvodnění svého rozsudku jasně vyjádřil, že odvolací námitky obviněného proti závěrům soudu prvního stupně o jeho vině nebyly shledány důvodnými a že i výrok o trestu odnětí svobody, pokud jde o druh a výměru trestu, byl shledán zákonným, přičemž nové rozhodnutí se týkalo jen způsobu výkonu tohoto trestu.

119. Ve zbytku státní zástupce k této námitce obviněných zaujal stanovisko vycházející z principu nedělitelnosti odvolání, z čehož vyplývá, že o něm nelze rozhodnout dvěma způsoby. Ani absence pasáže o tom, že výroky o vině a trestu zůstávají nezměněny, nemůže vyvolávat žádné objektivní pochybnosti o tom, že odvolací soud přezkoumal i tyto výroky a že dospěl k závěru, že rozsudek je v těchto částech správný a odvolání napadající tyto výroky není důvodné.

120. Pokud obviněný A. M. v dovolání namítl, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, neboť předseda senátu odvolacího soudu rozhodoval v této věci již v přípravném řízení o stížnosti proti usnesení státní zástupkyně ze dne 29. 6. 2016, odpovídá tato námitka podle názoru státního zástupce důvodu dovolání uvedenému v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Na toto ustanovení obviněný sice neodkazuje, námitku však podle státního zástupce nelze pominout, neboť je tzv. ve hře právo na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo, aby o oprávněnosti trestního obvinění rozhodl nestranný soud. Jak sám obviněný uvádí, jde o hraniční případ, který není v trestním řádu výslovně upraven a zřejmě nebyl ani judikatorně řešen. Soudce rozhodoval o stížnosti proti usnesení státní zástupkyně, která nevyhověla žádosti společnosti F. C. I. L. o zrušení zajištění tří vozidel. Tato rozhodnutí nejsou v § 30 odst. 2 věty druhé tr. ř. uvedena mezi úkony, které soudce učinil v přípravném řízení a které jsou důvodem pro jeho vyloučení v řízení před soudem. Při účasti soudce na úkonech přípravného řízení je však třeba zvážit, zda u něj nevznikl důvod k vyloučení po podání obžaloby pro poměr k projednávané věci ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. Ve věci řešené Nejvyšším soudem, na kterou obviněný odkazuje, soudce vyššího soudu rozhodoval o odvolání poté, co jako soudce nižšího soudu prováděl dokazování v hlavním líčení, při čemž se v souladu se zásadou bezprostřednosti seznámil s obsahem důkazů, na nichž byl založen rozsudek, který měl v řízení o odvolání přezkoumat. Oproti tomu v případě obviněného A. M. soudce odvolacího soudu rozhodoval o odvolání proti rozsudku více než tři roky poté, co v přípravném řízení vycházel jen z obsahu spisu a rozhodoval o stížnosti proti rozhodnutí státní zástupkyně o dílčí otázce související s předmětem trestního stíhání. S ohledem na tyto skutečnosti, zejména časový odstup od prvního rozhodnutí a způsob a rozsah, v jakém se mohl dříve s věcí seznámit, nelze podle státního zástupce přesvědčivě dovodit, že by si soudce na věc učinil názor jinak než v souvislosti s rozhodováním o odvolání. Proto podle státního zástupce nelze konstatovat, že by byl pro poměr k věci vyloučen. Státní zástupce považuje námitku obviněného za neopodstatněnou.

121. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl všechna dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodováním v neveřejném zasedání pak státní zástupce ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil rovněž pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.

122. Na vyjádření státního zástupce reagoval replikou obviněný E. V. a obviněný A. M.

123. Obviněný E. V. má za to, že státní zástupce vytrhává právní argumentaci obviněného z její logické posloupnosti, vyjadřuje se pouze k několika dovolacím námitkám, zatímco jejich jádro ponechává bez povšimnutí. Poukazuje i na to, že státní zástupce neměl k dispozici celý rozsáhlý trestní spis. Stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný trvá na tom, že odvolací soud měl o všech odvoláních podaných v jedné věci, v témže zasedání a to jedním rozhodnutím, že opačným postupem byli ostatní obvinění zbaveni možnosti vyjadřovat se k tvrzením obviněného K., klást mu otázky, zejména k novým skutečnostem týkajícím se policejního nátlaku na jeho osobu při jeho prvním výslechu dne 7.

12. 2012, čímž byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný zopakoval, že žádným orgánem činným v trestním řízení nebyla dosud konkretizována fiktivní zdanitelná plnění, která podle soudů nebyla v ČR realizována, že tvrzení, že obviněný V. zajišťoval zpracování daňových přiznání, v nichž byly uvedeny nepravdivé skutečnosti, čímž se podílel na zkrácení daně, jsou důkazně nepodložena, nemají oporu v provedeném dokazování, že byl porušen zákon o DPH tím, že DPH je univerzálně koncipovaná daň, která pokrývá všechny činnosti plátce této daně, který podává z veškeré své činnosti jedno přiznání k DPH za celé zdaňovací období, takže daňovou povinnost v DPH nelze tedy stanovit pouze z obchodování s PHM, že nebylo prokázáno, že by obviněný V.

ovlivnil zpracovatele DPH k jednání vedoucímu ke zkrácení daně nebo že by jakýmkoliv způsobem porušil zákon o DPH, a že nebyly splněny podmínky pro postup podle § 71 tr. zákoníku. Obviněný setrval i na své argumentaci stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Závěrem poukázal na to, že obsahem jeho dovolání byla i další pochybení odvolacího soudu, na které státní zástupce nereagoval.