U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. listopadu 2016 v
Brně o dovoláních obviněné M. P., roz. M., a obviněného K. P., proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 3 To 367/2015, v trestní
věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 17/2015 takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. P. a K.
P. odmítají.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 2 T 17/2015,
uznal obviněnou M. P. (dále zpravidla jen „obviněná“) a obviněného K. P. (dále
zpravidla jen „obviněný“) vinnými přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1,
odst. 3 tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění soudu spáchali tím, že
obviněná M. P.
1) jako předsedkyně Bytového družstva Křížová 5, IČ: 28324358, se sídlem
Křížová 55/5, 603 00 Brno, v sídle družstva z jeho účtu č. ..., případně z
pokladny družstva dne 22. 4. 2010 vyplatila částku 20.000,- Kč, dne 6. 9. 2010
vyplatila částku 20.000,- Kč, dne 30. 5. 2011 vyplatila částku 7.000,- Kč, dne
20. 6. 2011 vyplatila částku 6.000,- Kč, dne 22. 7. 2011 vyplatila částku
3.000,- Kč, dne 23. 8. 2012 vyplatila částku 15.000,- Kč, tj. celkem 71.000,-
Kč na svůj účet č. ..., dne 21. 11. 2011 vyplatila částku 9.000,- Kč na účet
syna D. M. č. ..., dne 26. 9. 2012 vybrala částku 30.000,- Kč v hotovosti z
pokladny družstva,
což činí celkem 110.000,- Kč, jako odměnu za výkon funkce předsedkyně bytového
družstva a dne 26. 9. 2012 částku 12.000,- Kč K. P. za výkon funkce předsedy
výboru Společenství vlastníků Brno, Křížová 55/5, IČ: 29258049, se sídlem
Křížová 55, 603 00 Brno, a to přesto, že tento krok neměla odsouhlasen členskou
schůzí bytového družstva a nebyla tak k výplatě těchto odměn jakkoliv oprávněna,
2) dne 28. 8. 2012 převedla z účtu bytového družstva č. ..., vedeného u České
spořitelny, a.s., na svůj účet č. ..., vedený u České spořitelny, a.s., částku
77.000,- Kč, přestože dne 21. 8. 2012 z tohoto svého účtu převedla na účet
bytového družstva pouze částku 52.500,- Kč na úhradu daně z převodu
nemovitosti, přičemž rozdíl mezi těmito dvěma finančními částkami ve výši
24.500,- Kč si ponechala,
když po odpočtu částky 19.000,- Kč vyplacené I. T. za úklid společných prostor
v období od února do června 2010, způsobila Bytovému družstvu Křížová 5, IČ:
28324358, se sídlem Křížová 55/5, 603 00 Brno, škodu v celkové výši 127.500,-
Kč,
obviněný K. P.
jako bývalý předseda výboru Společenství vlastníků Brno, Křížová 55/5, IČ:
29258049, se sídlem Křížová 55, 603 00 Brno, bez souhlasu shromáždění
vlastníků, dne 22. 3. 2012 neoprávněně převedl částky ve výši 66.000,- Kč a
15.000,- Kč, dne 6. 4. 2012 neoprávněně převedl částku ve výši 15.000,- Kč a
dne 17. 4. 2012 neoprávněně převedl částku ve výši 1.287.486,- Kč, tzn. celkem
1.383.486,- Kč, z účtu společenství vedeného ve Fio bance č. ... na svůj
spořicí účet vedený v ZUNO bank č. ..., přičemž část takto získaných finančních
prostředků ve výši 1.019.000,- Kč byla dne 30. 9. 2012 vložena na úvěrový účet
Bytového družstva Křížová 5 č. ... a dne 30. 9. 2013 byl proveden vklad
mimořádné splátky jistiny ve výši 296.606,89 Kč na úvěrový účet družstva
č. ..., přičemž zbývající část ve výši 67.879,11 Kč si ponechal, čímž způsobil
Společenství vlastníků Brno, Křížová 55/5, IČ: 29258049, se sídlem Křížová 55,
603 00 Brno, škodu ve výši 67.879,11 Kč.
Za tento trestný čin byli obvinění odsouzeni podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku
každý k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Podle § 81 odst. 1 a §
82 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněným výkon trestu podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné M.
P. uložena povinnost nahradit poškozenému Bytovému družstvu Křížová 5, IČ
28324358, se sídlem Brno, Křížová 55/5, škodu ve výši 127.500 Kč s úrokem z
prodlení ve výši 8,05% z částky 127.500 Kč od 15. 1. 2015 do zaplacení. Podle §
228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému K. P. uložena povinnost nahradit poškozenému
Společenství vlastníků Křížová 55/5, IČ 29258049, se sídlem Brno, Křížová 55/5,
škodu ve výši 96.000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo poškozené Bytové
družstvo Křížová 5, IČ 28324358, se sídlem Brno, Křížová 55/5, odkázáno se
zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 3 To 367/2015, podle
§ 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného K. P.
zrušil napadený rozsudek ve výroku, kterým mu byla podle § 228 odst. 1 tr. ř.
uložena povinnost nahradit poškozenému Společenství vlastníků Brno, Křížová
55/5, IČ 29258049, se sídlem Křížová 55, 603 00 Brno, škodu ve výši 96.000 Kč a
podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl, že obviněný K. P. je podle § 228 odst. 1
tr. ř. povinen nahradit poškozenému Společenství vlastníků Brno, Křížová 55/5,
IČ 29258049, se sídlem Křížová 55, 603 00 Brno, škodu ve výši 67.879,11 Kč.
Tímto rozsudkem podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obžalované M. P. Poškozené
Společenství vlastníků Brno, Křížová 55/5, IČ 29258049, se sídlem Křížová 55,
603 00 Brno, bylo podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázáno se zbytkem uplatněného
nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně podali obvinění M. P. a K. P.
prostřednictvím obhájkyně Mgr. et Mgr. Kamily Mesiarkinové včas dovolání
opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.
Namítli v něm nesprávné právní posouzení skutku a vytkli odvolacímu soudu, že
ve vztahu k odvolání obviněného K. P. v rozhodnutí odvolacího soudu chybí výrok
o vině a trestu. Dále namítli, že nenaplnili znaky skutkové podstaty trestného
činu zpronevěry. Z obchodního zákoníku ani ze stanov družstva totiž nevyplývá
žádné zákonné ani smluvní omezení obviněných jako statutárních orgánů při
uzavírání smluv. Oba obvinění byli oprávněni z titulu svých funkcí oprávněni
uzavírat smlouvy samostatně, bez přivolení členských schůzí družstva a
společenství, příp. jiných osob. Namítli, že závěry soudů jsou v extrémním
rozporu s provedenými důkazy. Uvedli, že je zcela nepřípustné, aby soudy v
trestním řízení zasahovaly do smluvní autonomie osob vstupujících do právních
vztahů a podmiňovali existenci a platnost uzavřených závazků skutečnostmi, jež
nevyplývají ani ze zákona, ani ze stanov daných právnických osob, a to ex post,
tedy po proběhlém právním jednání. Obvinění uvedli, že soud se nevypořádal se
skutečností, že účetnictví bylo řádně vedeno a obviněné M. P. tak vznikl nárok
na úhradu sjednané odměny. Soudy se také nevypořádaly se svědeckými výpověďmi a
pomíjí předloženou emailovou korespondenci prokazující poskytování služby
outsourcing. Namítají, že trestnímu soudu nepřísluší posuzovat platnost či
neplatnost soukromoprávních smluv a že nelze přičítat k tíži odsouzených, že
plnili splatné závazky společenství a družstva s péčí řádného hospodáře.
Nesouhlasí s tvrzením odvolacího soudu, „že si lze jen těžko představit, že by
poškozené subjekty schválily takovou výši odměn pro obžalované, resp. pro
jejich firmu“. Ohledně obviněného K. P. uvedli, že předmětné smlouvy nebyly
uzavřeny v době jeho odvolání z funkce předsedy společenství, protože o svém
odvolání se dozvěděl, až už byly tyto smlouvy uzavřeny. Obvinění prohlašují, že
peněžní prostředky použili na úhradu splatných závazků právnických osob a
nepřisvojili si je bez právního titulu, a z tohoto důvodu zde chybí úmysl
spáchat trestný čin. Sjednáním smluv se měl zabývat civilní soud a jsou
přesvědčeni, že samo sjednání nevýhodné smlouvy nelze kvalifikovat jako trestný
čin zpronevěry. Plnění nevýhodné smlouvy nedosahuje takové společenské
škodlivosti, která by odůvodňovala uplatnění trestní represe. Vytýkají
odvolacímu soudu, že neaplikoval zásadu ultima ratio a domnívají se, že jejich
jednání nevybočuje z obvyklých jednání osob v jejich funkcích a i podstata
sjednaných závazků, včetně sjednané ceny za poskytované služby, je adekvátní.
Obviněný K. P. namítl, že byl rozhodnutím odvolacího soudu podstatným způsobem
zkrácen na svých právech, protože jeho výhrady v odvolání směřovaly nejen k
výroku o náhradě škody, ale především do výroku o vině a trestu, což odvolací
soud nereflektoval.
Obvinění z těchto důvodů navrhli, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst.
1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 3
To 367/2015, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce k dovolání obviněných M. P. a K. P. uvedl, že
obvinění pro svoji argumentaci zvolili dovolací důvody podle § 265b odst. 1
písm. g) a k) tr. ř., neboť mají za to, že rozhodnutí jednak spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení a jednak v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Po
přezkoumání námitek obviněných, které podřadili pod dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., nejvyšší státní zástupce dospěl k závěru, že ve
skutečnosti ani jednu z těch, které směřují proti zjištěnému skutkovému stavu,
nelze pod deklarovaný dovolací důvod zahrnout. Obvinění totiž v uvedeném ohledu
ve skutečnosti nenamítají nesprávnost právního posouzení skutku, neboť napadají
pouze soudy učiněná skutková zjištění. Z hlediska uplatněných námitek je
dovolacím důvodem pouze námitka, ve které obvinění uvedli, že odsuzujícím
výrokem o vině došlo k porušení ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, které
není možné přiznat důvodnost. V dalším obsahu dovolání obvinění napadají pouze
údajně nesprávné hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů, čímž uplatňují
pouze námitky skutkového a procesního charakteru. Ve skutečnosti se tedy
domáhají toho, aby na základě jiného hodnocení byly jiným způsobem posouzeny
skutky, pro které byli uznáni vinnými a za které jim byl uložen trest. Takové
skutečnosti však pod deklarovaný dovolací důvod podřadit nelze. Pokud obvinění
vznesli námitku extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými
skutkovými zjištěními, učinili tak prostřednictvím argumentace, která o žádném
extrémním rozporu nesvědčí. Extrémní rozpor nemůže být odvolatelem pouze
tvrzen, ale musí být podložen konkrétním poukazem na zřejmé nesprávnosti, které
jsou odrazem svévole.
Výrok, kterým byli oba obvinění uznáni vinnými trestným činem zpronevěry podle
§ 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, není v žádné kolizi s ustanovením § 12
odst. 2 tr. zákoníku, protože obvinění se posuzovaného činu dopustili takovým
jednáním, které z hlediska své povahy, závažnosti a způsobu provedení
překročilo rámec obvyklého narušení soukromoprávních vztahů a nabylo jasných
rysů kriminálního činu. Proto není možné akceptovat úvahu, že pokud byly
poškozené subjekty dotčeny jednáním obviněných, měly věc řešit pouze prostředky
práva civilního. Obvinění zcela zjevně zneužili situace, kdy se ocitli v pozici
osob oprávněných jednat jménem družstva a později společenství vlastníků
jednotek. Aniž by došlo k odsouhlasení výše odměn statutárních zástupců
členskou schůzí bytového družstva, vyplácela si obviněná M. P. jako předsedkyně
„odměnu za výkon funkce“ a svému manželovi obviněnému K. P. pak rovněž bez
odsouhlasení shromáždění vlastníků poskytla odměnu za výkon funkce předsedy
výboru společenství vlastníků, přičemž s penězi družstva i jeho účetnictvím
zacházela zcela nepřehledným způsobem, takže i při převádění peněz družstva
došlo k tomu, že část finančních prostředků zůstala na jejím účtu. Své role
zneužil i obviněný K. P., a to jako předseda výboru společenství vlastníků, kdy
rovněž bez odsouhlasení výše odměn statutárních zástupců shromáždění vlastníků
si vyplácel finanční prostředky a rovněž velmi neprůhledným způsobem nakládal s
finančními prostředky společenství tak, že při převodech peněz z účtu
společenství vlastníků došlo k tomu, že část finančních prostředků zůstala na
jeho účtu. Obvinění tedy evidentně disponovali s peněžními prostředky, které
jim byly svěřeny za účelem hospodaření v souladu se stanovami, přičemž si
svévolně, nárazově a nelogicky vybírali finanční prostředky, a to dokonce tak,
že tyto ani nenavazovaly na jimi tvrzené schválené odměny, které však ve
skutečnosti schváleny schůzí bytového družstva ani shromážděním vlastníků bytů
nikdy nebyly. Způsob, jakým obvinění nakládali s prostředky družstva a
společenství vlastníků, byl evidentně v rozporu se zájmy těchto subjektů, a to
i v tom případě, pokud z finančních prostředků družstva a společenství
vlastníků uhradili finanční částky za neposkytnuté služby, a to ve svůj
prospěch, jestliže uvedeným způsobem došlo ke vzniku škody, a to ve svůj
prospěch, jestliže uvedeným způsobem došlo ke vzniku škody ve výši uvedené v
rozsudečném výroku, nelze uvažovat o tom, že by se obvinění nedopustili jednání
trestného a že by celou věc bylo možné řešit jinými než trestně právními
prostředky.
Nejvyšší státní zástupce připomenul k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. k) tr. ř., že ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po
přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně postupem podle § 254 tr. ř. a které
jsou obsahem ustanovení § 256 a násl. tr. ř., vyplývá, že odvolací soud
rozhoduje o odvolání jako celku, přičemž tento řádný opravný prostředek buď
zamítne nebo podanému odvolání zcela nebo zčásti vyhoví, takže zruší napadené
rozhodnutí buď v celém rozsahu, nebo pouze v té části, v níž shledá vadu.
Jestliže soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby pouze
částečně, ve zbytku ho již nezamítá (k tomu přiměřeně např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, publikované v Souboru
trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 17/2002, č. 417, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, publikované v
souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu sv. 23/2003, č. 531). Pokud tedy
v posuzované trestní věci odvolací soud po provedeném přezkumu dospěl k závěru,
že napadený rozsudek je z důvodu chybného rozhodnutí o náhradě škody podle §
228 odst. 1 tr. ř. u obviněného K. P. vadný a z toho důvodu k odvolání
jmenovaného obviněného postupoval tak, že uvedenou část zrušil, nemohl již
rozhodnout o tom, že odvolání dalším výrokem podle § 256 tr. ř. zamítá, neboť
odvolání obviněného zásadně tvoří jediný celek, tedy jeden opravný prostředek a
nelze mu tudíž dílem vyhovět a dílem je zamítnout. Odvolací soud zcela zřetelně
částečně vyhověl opravnému prostředku obviněného K. P., což vyjádřil ve výroku
podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř., kdy byl napadený rozsudek soudu
prvého stupně částečně zrušen ve výroku o náhradě škody obviněného K. P. Ve
zbytku námitek z odvolání, kterým nebylo vyhověno, již nebylo třeba odvolání
zamítat, takže v tomto směru tedy co do zamítnutí neúspěšné části odvolání
nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně.
Nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst.
1 písm. e) tr. ř. odmítl a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že dovolání
obviněných M. P. a K. P. jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.],
byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájkyně [§
265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze
podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání mají v podstatě obligatorní
náležitosti dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v
řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr.
ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve
dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není
obecnou třetí soudní instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů
druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže
posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat
provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v
řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím
řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat
Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog
dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného
prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem
(viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§
265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní
iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení
odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Z ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že
právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou
takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na
skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Předmětem
právního posouzení je skutek, který zjistily soudy. V dovolání proti
odsuzujícímu rozsudku lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy,
nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné
vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo
rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se
dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily
soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů. Dovolání se nemůže
zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková
zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém
rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je
určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k
tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána
ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání
podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou
správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu
věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám
proti skutkovým zjištěním soudů. Námitky proti skutkovým zjištěním, tj.
hodnocením důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu relevantních
námitek.
Obvinění vznesli v dovolání skutkové a procesní námitky. Těmito námitkami
napadli rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i
skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové
námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod a Nejvyšší soud se proto
nemohl těmito námitkami zabývat.
Nejvyšší soud předně zjistil, že většinu námitek deklarovaných v dovolání
obvinění uplatnili již v předcházejících stadiích trestního řízení v rámci své
obhajoby, a tyto námitky byly i součástí odvolací argumentace proti rozsudku
nalézacího soudu. Jde proto pouze o opakování obhajoby, se kterou se již
vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura
Nejvyššího soudu vychází z názoru, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v
podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v
odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně
vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu 7/2002 – T
408). Porovnáním námitek obviněné uplatněných před soudem prvního stupně a v
odvolacím řízení s námitkami, které uplatňuje nyní v dovolání, je zřejmé, že
obvinění uplatňují v podstatě takové námitky, s nimiž se již nalézací soud a
také odvolací soud v souladu se zákonem vypořádaly. Obvinění zjevně zaměňují
dovolání za další odvolání a přehlížejí, že dovolací soud je oprávněn
přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům
dovolání taxativně uvedeným v § 265b tr. ř.
Základní námitkou obviněných je námitka nesprávného právního posouzení skutku,
zejména to, že nenaplnili znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry,
protože z obchodního zákoníku ani ze stanov družstva nevyplývá žádné zákonné
ani smluvní omezení statutárních orgánů při uzavírání smluv. Obvinění jsou
přesvědčeni, že byli z titulu svých funkcí oprávněni uzavírat smlouvy
samostatně, bez přivolení členských schůzí družstva a společenství, příp.
jiných osob.
Podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla
svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, bude potrestán
odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci. Podle §
206 odst. 3 tr. zákoníku odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým
trestem bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 větší
škodu.
Podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku škodou nikoli nepatrnou se rozumí škoda
dosahující částky nejméně 5.000,- Kč, škodou nikoli malou se rozumí škoda
dosahující částky nejméně 25.000,- Kč, větší škodou se rozumí škoda dosahující
částky nejméně 50.000,- Kč, značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky
nejméně 500.000,- Kč a škodou velkého rozsahu se rozumí škoda dosahující
nejméně částky 5.000.000,- Kč.
Objektem trestného činu zpronevěry je vlastnictví věci nebo obdobné majetkové
právo k jiné majetkové hodnotě. Za věc v právním smyslu se považuje ovladatelný
hmotný předmět a ovladatelná přírodní síla. Za cizí věc se tradičně považují
zejména cizí hotové peníze. Vzhledem k tomu, že i na peněžní prostředky na účtu
je třeba ve smyslu § 134 odst. 1 tr. zákoníku vztáhnout ustanovení o věcech, je
možno i peněžní prostředky vložené na účet zpronevěřit. Z hlediska odlišení od
trestného činu krádeže a trestného činu podvodu je u trestného činu zpronevěry
podstatné, že musí jít o cizí peněžní prostředky na účtu svěřené pachateli.
Nemusí jít jen o cizí věc individuálně určenou, ale může se jednat i o druhově
určené věci, jestliže má držitel povinnost vrátit tytéž věci, a ne jen věci
určitého druhu a množství, anebo zbaví-li se pachatel při jejich přisvojení
možnosti je vrátit. Cizí věc nebo jiná majetková hodnota je svěřena pachateli,
jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice)
zpravidla s tím, aby s věcí nebo s jinou majetkovou hodnotou nakládal určitým
způsobem.
Skutková podstata trestného činu zpronevěry nevyžaduje, aby osoba, která věc
nebo jinou majetkovou hodnotu pachateli svěřila, byla jejím vlastníkem. Za
svěřenou cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu je nutno pokládat i výtěžek,
který byl za svěřenou věc nebo jinou majetkovou hodnotu získán pachatelem podle
úmluvy mezi ním a osobou, která mu věc nebo jinou majetkovou hodnotu svěřila
(rozhodnutí č. 67/1954 Sb. rozh. tr.). Po subjektivní stránce se vyžaduje
úmysl, který zpravidla vznikne až později, nikoli hned při svěření věci.
Za splnění podmínek § 116 tr. zákoníku může mít trestný čin zpronevěry
charakter pokračujícího trestného činu. Obvinění vybírali peníze v blízké
časové souvislosti, jde tedy o tzv. pokračující trestný čin ve smyslu § 116 tr.
zákoníku.
Obvinění namítli, že závěry soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými
důkazy. Do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním Nejvyšší soud
zásadně nezasahuje. S ohledem na principy vyplývající z ústavně zaručeného
práva na spravedlivý proces tak může učinit jen zcela výjimečně, pokud to
odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními
soudů. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů
nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů
nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich
hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem
důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Obvinění
neuvedli, v čem spatřují tento rozpor, proto se Nejvyšší soud touto námitkou
nezabýval. Není úkolem Nejvyššího soudu domýšlet, co obvinění jejich námitkami
zamýšleli.
Obvinění uvedli, že je nepřípustné, aby soudy v trestním řízení zasahovaly do
smluvní autonomie osob vstupujících do právních vztahů a podmiňovali existenci
a platnost uzavřených závazků skutečnostmi, jež nevyplývají ze zákona, ani ze
stanov daných právnických osob, a to ex post. Obvinění namítli, že se soud
nevypořádal se skutečností, že účetnictví bylo řádně vedeno a obviněné M. P.
vznikl nárok na úhradu sjednané odměny a také se svědeckými výpověďmi a
pomíjejí předloženou emailovou korespondenci prokazující poskytování služby
outsourcing.
Ze skutkových zjištění soudů, z provedeného dokazování a zejména ze zápisů o
členských schůzích vyplývá, že žádné odměny členskou schůzí schváleny nebyly.
Povinnost odsouhlasení výše odměn statutárních zástupců členskou schůzí
bytového družstva vyplývá z článku 21, bod 1, písm. k) stanov Bytového družstva
Křížová 5 a povinnost odsouhlasení výše odměn statutárních zástupců shromáždění
vlastníků členskou schůzí vyplývá ze stanov Společenství vlastníků jednotek,
konkrétně z článku VII., bod 3, písm. l), jak uvedl soud prvního stupně v
odůvodnění svého rozhodnutí na str. 12. Obvinění čerpali částky zcela nárazově
jako odměny za výkon funkce zálohově bez specifikace důvodu. Tyto částky byly
zaúčtovány do účetnictví bez bližší specifikace a čerpány bez souhlasu schůze
bytového družstva nebo shromáždění vlastníků. Ze skutkových zjištění soudů
vyplývá, že v případě obviněné M. P. na členské schůzi, která měla navazovat na
ustavující schůzi družstva konanou dne 15. 12. 2008, ke schválení odměn
nedošlo. V případě obviněného K. P. na chůzi konané dne 28. 7. 2011 nedošlo k
odsouhlasení odměn ve výši 3.000 Kč měsíčně pro předsedu a 1.000 Kč pro
místopředsedu Společenství vlastníků Brno, Křížová 55/5, protože v době, kdy
tato schůze proběhla, byl již obviněný K. P. z funkce odvolán.
S námitkou řádného vedení účetnictví a poskytováním a uzavřením smlouvy o
outsourcingu se oba soudy řádně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Jak
uvedl odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí na str. 5, smlouva o vedení
účetnictví byla uzavřena v době, kdy obvinění již byli odvoláni z funkcí
Společenství vlastníků, proto nelze jejich nároky na odměny považovat za
oprávněné. Pokud se týká smlouvy o outsourcingu, nikdo ze svědků o těchto
smlouvách nic nevěděl a bylo prokázáno, že společnost Gastrofree spol. s.r.o.
neprováděla pravidelnou měsíční činnost pro poškozené subjekty. Oba soudy
dospěly k závěru, že tyto smlouvy byly vyhotoveny a dodány později, za účelem
vyvinit obviněné. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů
prvního a druhého stupně. Nejvyššímu soudu v rámci dovolacího řízení nepřísluší
hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5
tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou
hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky, které se týkají
skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají
povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce nerespektování zásady ultima ratio.
Zásadně totiž platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky
uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní
odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných
trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu
§ 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a
trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky
škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního
předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity
trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské
škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska
spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům
konkrétní skutkové podstaty (srov. rozh. č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Tak tomu
však v tomto případě není. Jakékoliv úvahy o subsidiární úloze trestní represe
nejsou v tomto případě vůbec namístě.
Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám obviněných, vycházel ze skutkového stavu
věci zjištěného v průběhu trestního stíhání obviněných, který je vyjádřen ve
výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího
soudu. Soudy obou stupňů posoudily zcela správně, že obvinění naplnili znaky
skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku.
Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že obvinění naplnili všechny znaky
skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku,
neboť bylo prokázáno, že jejich úmysl směřoval k přisvojení cizí věci, která
jim byla svěřena a způsobili tak svým jednáním větší škodu. Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že právní kvalifikace trestného skutku je správná a námitka
obviněných je zcela neopodstatněná.
Podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže v rozhodnutí
některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod spočívá ve dvou
alternativách. Buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí
chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou nebo určitý výrok sice byl v
napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný.
Obviněný K. P. namítl, že rozhodnutím odvolacího soudu byl podstatným způsobem
zkrácen na svých právech, protože jeho výhrady v odvolání směřovaly nejen do
výroku o náhradě škody, ale především do výroku o vině a trestu, což odvolací
soud nereflektoval.
Pokud rozhoduje o vině odvolací soud, musí být součástí výroku předně výrok o
zrušení rozsudku soudu prvního stupně, resp. jeho částí, a musí být též
uvedeno, na základě kterého z podaných odvolání oprávněných osob ke zrušení
došlo. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje
některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku
o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného
činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní
věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu. Nejvyšší soud neshledal, že by
obviněný byl rozhodnutím odvolacího soudu zkrácen na svých právech a že by
výrok odvolacího soudu byl neúplný.
Závěr soudu o vině obviněných spočívá na správných skutkových zjištěních, které
vyplývají z řádně provedených důkazů a jejich hodnocení v souladu se zásadou
volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Skutková zjištění soudů mají
obsahovou spojitost s provedenými důkazy a napadené rozhodnutí splňuje
požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí z hlediska práva na spravedlivý
proces (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III.
ÚS 1258/08). Právní kvalifikace skutku je proto zcela správná.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných M. P. a K. P. jsou zjevně
neopodstatněná, proto je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O
dovoláních rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2016
JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu
Z důvodu úmrtí předsedy senátu JUDr. Jindřicha Urbánka usnesení podepsal člen
senátu JUDr. Petr Hrachovec (§ 129 odst. 5 tr. ř., § 138 tr. ř.).