11 Tdo 1255/2019-1370
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 12. 2019 o
dovolání, které podal obviněný K. K., nar. XY ve XY, Srbská republika, XY, XY,
t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 61 To 115/2019, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 30 T
20/2018, t a k t o :
I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Městského soudu v
Praze ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 61 To 115/2019.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný K. K. nebere do vazby.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 1. 2019, sp. zn. 30 T
20/2018, byl obviněný K. K. uznán vinným pod bodem I. zločinem nedovolené
výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §
283 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku, a pod bodem II. přečinem
neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234
odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání
42 měsíců s výkonem ve věznici s ostrahou a trest propadnutí věcí
specifikovaných ve výroku rozsudku.
Trestné činnosti se podle zjištění nalézacího soudu dopustil tím, že
I. ačkoli jako uživatel drogy pervitin a jako osoba v minulosti odsouzená za
trestnou činnost související s distribucí heroinu musel vědět, že následující
látky jsou v souladu s § 44c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách,
zařazeny v seznamech omamných a psychotropních látek, konkrétně heroin je
zařazen jako omamná látka v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o
seznamech návykových látek, a je vyjmenován v seznamu č. IV vyhlášky ministra
zahraničních věcí č. 47/1965 Sb., o Jednotné úmluvě o omamných látkách, a
metamfetamin jako účinná látka drogy pervitin je jako psychotropní látka
zařazen v příloze č. 5 nařízení vlády o seznamech návykových látek a dále je
vyjmenován v seznamu č. II vyhlášky ministra zahraničních věcí č. 62/1989 Sb.,
o Úmluvě o psychotropních látkách, protože nedisponoval příslušným oprávněním
dle ustanovení § 3 odst. 2, § 4 a § 8 zákona o návykových látkách, které by mu
dovolovalo dispozici s uvedenými látkami, přesto nejméně
- od blíže nezjištěné doby do 00:15 hodin dne 16. 10. 2016 v Praze, na
XY nám., v herně M. u sebe přechovával pro jiné individuálně neurčené osoby za
účelem další distribuce tři plastové sáčky s přítlačnými lištami, které
obsahovaly celkem 3,29 g bílé krystalické látky, ve které byl zjištěn
metamfetamin o koncentraci 77,6 %, tedy celkem 2,55 g metamfetaminu vyjádřeno
jako báze,
- od blíže nezjištěné doby do 23:56 hodin 14. 11. 2016 v Praze, XY,
hotelu V., pokoji č. XY, přechovával pro jiné individuálně neurčené osoby za
účelem další distribuce v plastovém sáčku s přítlačnou lištou dva menší sáčky s
hnědou hrudkovitou látkou, ve které byla zjištěna přítomnost heroinu o celkové
hmotnosti 26,064 g a koncentraci 10,6 %, tedy celkem 2,762 g heroinu vyjádřeno
jako báze,
- nejméně od 2. 11. 2016 do 14. 11. 2016 v Praze v okolí náměstí XY a v
Praze v okolí ul. XY prodával N. L., nar. XY, nejméně ve třech případech
pervitin v množství 0,5 g až 1 g při každém jednotlivém odběru a ve třech
případech jí opakovaně prodal heroin v celkovém množství 19 g heroinu s cenou
3.000 Kč za 5 g heroinu, celkem jí prodal nejméně 2 g pervitinu a 19 g heroinu,
- od května 2016 do 12. 11. 2016 v Praze, ul. XY, i na jiných místech v
Praze opakovaně H. M., nar. XY, prodával jednou týdně až několikrát týdně
pervitin vždy v množství nejčastěji 2 g až 3 g při každém jednotlivém odběru,
někdy i 5 g, s cenou 800 Kč za 1 g drogy, v patnácti případech od něj zakoupila
celkem 20 g pervitinu týdně, celkem jí prodal nejméně 300 g pervitinu,
- od července 2016 do 14. 11. 2016 v Praze, ul. XY, v Praze v okolí E. a
na jiných místech v Praze opakovaně M. K., nar. XY, prodával pervitin průměrně
v množství 3 g pervitinu týdně s cenou 700 Kč až 1.000 Kč za 1 g pervitinu,
celkem mu obviněný poskytl 55 g pervitinu,
- nejméně od srpna 2016 do dne 14. 11. 2016 na území hl. m. Prahy
opakovaně prodával H. S., nar. XY, heroin, celkem jí prodal nejméně 225 g
heroinu,
a dále pervitin a heroin nejméně v době od 31. 8. 2016 do 14. 11. 2017
prodával, popř. daroval H. M., nar. XY, M. S., nar. XY, J. Š., nar. XY, M. K.,
nar. XY, A. K., nar. XY, M. L., nar. XY, a S. F., nar. XY, Š. D., nar. XY, J.
T., nar. XY,
tímto způsobem obviněný jinému prodal, daroval, nabídl a držel pro jiného
nejméně 360 g pervitinu a 270 g heroinu a takového jednání se dopustil,
přestože byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 1 T
5/2006, který nabyl právní moci dne 12. 3. 2007, odsouzen za trestný čin
nedovolené výroby omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2
písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve
výměře 10 let, ze kterého byl podmíněně propuštěn dne 14. 8. 2012 se stanovenou
zkušební dobou trvající do 14. 2. 2018,
II. od blíže nezjištěné doby do 23.56 hodin dne 14. 11. 2016 v Praze, ul. XY,
hotelu V., pokoji č. XY, který obýval, držel platební kartu Master Card č. XY
vydanou GE Money Bank a.s. na jméno oprávněného držitele T. D., nar. XY, s
platností do dubna roku 2019, bez jeho vědomí a souhlasu, dále držel platební
kartu Master Card č. XY vydanou Komerční bankou a.s. na jméno oprávněného
držitele C. G. C., nar. XY, s platností do května roku 2019, bez jeho vědomí a
souhlasu.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jak obviněný, a
to do všech jeho výroků, tak v jeho neprospěch státní zástupce, a to proti
výroku o trestu. O těchto odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze
dne 29. 4. 2019, sp. zn. 61 To 115/2019, tak, že k odvolání obviněného zrušil
napadený rozsudek pouze ve výroku o vině pod bodem I., současně i ve výroku o
trestech, a znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným ze spáchání zločinu
nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s
jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, přičemž jej neuznal
vinným prodejem 225 g heroinu H. S. (viz shora) a rovněž tak tento skutek
neposoudil též podle § 283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Za tento zločin a
dále za přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního
prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně něhož v bodě II. zůstal
rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v
trvání 42 měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, a dále mu
uložil trest propadnutí věcí specifikovaných ve výroku rozsudku. Odvolání
státního zástupce jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání obviněného a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce dovolání, kterým v celém
rozsahu napadl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 61
To 115/2019. Své dovolání obviněný opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
hmotněprávním posouzení otázek rozhodných pro rozhodnutí o vině i trestu, a
podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., že v napadeném rozhodnutí chybí výrok,
jehož je třeba.
4. Po stručném shrnutí dosavadního průběhu řízení obviněný k dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uvedl, že v napadeném rozsudku
odvolacího soudu chybí výrok vypořádávající se s jeho odvoláním, jímž napadl
rozsudek soudu prvního stupně pod bodem II. výroku o vině, kdy svým odvoláním
sledoval jeho změnu tak, aby byl pro předmětný přečin zproštěn obžaloby, neboť
ve skutku tak, jak byl zjištěn, nelze spatřovat naplnění všech znaků příslušné
skutkové podstaty. Odvolací soud nicméně vůbec nerozhodl stran tohoto výroku o
vině přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního
prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, což je patrno jak z výroku
rozsudku, tak i z jeho odůvodnění. Odvolací soud se odvoláním proti uvedenému
výroku o vině vůbec nezabýval. Obviněný namítá, že pokud se odvolací soud
neztotožnil s jeho odvoláním ohledně přečinu neoprávněného opatření, padělání a
pozměnění platebního prostředku, měl takové odvolání v tomto rozsahu zamítnout
samostatným výrokem, jak to učinil s odvoláním státního zástupce, a zároveň se
v rámci odůvodnění rozhodnutí náležitě vypořádat s odvolacími námitkami.
Obviněný zastává názor, že výrok vypořádávající se s jeho odvoláním, jímž
napadl výrok II. o vině z rozsudku soudu prvního stupně, v napadeném rozsudku
odvolacího soudu schází.
obviněný namítl nesprávné právní posouzení dvou relevantních hmotněprávních
otázek, a to jednak co se rozumí omamnou a psychotropní látkou v kontextu
ustanovení § 44c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, v případě
heroinu v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových
látek, a v seznamu č. IV vyhlášky ministra zahraničních věcí č. 47/1965 Sb., o
Jednotné úmluvě o omamných látkách, a v případě metamfetaminu jako účinné látky
drogy pervitin v příloze č. 5 nařízení vlády o seznamech návykových látek a
dále v seznamu č. II vyhlášky ministra zahraničních věcí č. 62/1989 Sb., o
Úmluvě o psychotropních látkách, jednak co se rozumí výrazem „přechovávání“
platebního prostředku v kontextu skutkové podstaty přečinu neoprávněného
opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle ustanovení § 234
odst. 1 tr. zákoníku.
6. K první hmotněprávní námitce obviněný uvedl, že soudy obou stupňů
nesprávně vyhodnotily otázku, co se rozumí omamnou a psychotropní látkou, když
smísily objemy a hmotnosti chemických látek v čisté formě s hmotnostmi
„tržními“ či „uličními“. Podle obviněného se regulovanými omamnými a
psychotropními látkami rozumí jejich čistá chemická forma, tedy báze. Při
pouličním prodeji omamných a psychotropních látek dochází k prodeji směsí
chemických látek, nikoliv čistých drog, kdy konečný produkt kromě samotné
psychoaktivní látky obsahuje i mnoho dalších látek. Konečné fáze distribučního
řetězce se vyznačují prodejem drog ředěných na nízkou koncentraci, což je
obchodně i uživatelsky praktičtější. Obviněný namítl, že pokud § 283 tr.
zákoníku hovoří o omamných a psychotropních látkách, nerozumí se tím „konečný
dealerský produkt ve spotřebitelské pouliční formě“, ale čistá chemická báze
heroinu či metamfetaminu. Pokud tedy soudy z provedeného dokazování dospěly k
závěrům o hmotnosti prodávaných drog, jednalo se o hmotnosti „pouliční“,
nikoliv o hmotnosti zákonem regulované báze. Obviněný je přesvědčen, že pro
účely skutkové věty a úvah o vině a trestu je nutné zjištěné množství komerčně
prodávané směsi opravit o index vyjadřující typický obsah omamné a psychotropní
látky v daném typu produktu. Takto bylo postupováno, pokud jde o drogu
zajištěnou u obviněného, jež byla následně laboratorně zkoumána – zde došlo k
úpravě 3,29 g produktu pervitin na 2,55 g metamfetaminu báze, jakož i k úpravě
26,064 g produktu heroin na 2,762 g báze, tedy hodnot relevantních pro trestní
právo. Obviněný dále napadl vnitřní rozpor rozsudku, kdy částečně vyjadřuje
trestné jednání ve hmotnostech odpovídajících obsahu chemicky čisté omamné a
psychotropní látky, zatímco částečně toto jednání vyjadřuje v hmotnostech
konečných pouličních produktů. Obviněný zastává názor, že soudy měly vycházet
pouze z hmotnosti jím distribuovaných omamných a psychotropních látek, nikoliv
z hmotnosti příměsí. Soudy měly vyjít ze závěrů v hlavním líčení slyšeného
znalce a hmotnosti distribuovaných produktů „indexovat“ procentem obsahu omamné
látky v nich. V souladu se zásadou in dubio pro reo tudíž měla být při právním
hodnocení užita nižší hranice plynoucí ze znalcem uváděných rozsahů. Tuto
námitku obviněný výslovně uvedl ve svém odvolání, nicméně odvolací soud se s
touto námitkou nijak nevypořádal.
7. Ohledně nesprávného hodnocení pojmu „přechovávání“ platebního
prostředku ve smyslu § 234 odst. 1 tr. zákoníku, obviněný předně namítl, že
vzhledem k absenci výroku a odůvodnění vypořádávajícího jeho odvolání, se v
tomto směru jeho úvahy nacházejí v určitém argumentačním vzduchoprázdnu, neboť
zde není s čím polemizovat. Obviněný tedy dovodil, že úmyslem odvolacího soudu
bylo jeho odvolání v rozsahu těchto námitek zamítnout a zcela se ztotožnit s
argumentací soudu prvního stupně, když jinou argumentaci odvolací soud
nenabídl. Soud prvního stupně tak skutkově vymezil tento přečin tak, že
platební karty byly nalezeny v pokoji na ubytovně, který obviněný užíval.
Taková vazba mezi obviněným a nalezenými kartami není dostatečně intenzivní,
aby byla způsobilá naplnit znak přechovávání ve smyslu uvedeného ustanovení,
když trestní právo jako prostředek ultima ratio musí postihovat pouze
společensky nejzávažnější formy deliktního jednání. Nelze připustit materiální
vyprázdnění trestního práva tak, aby se stalo nástrojem samoúčelného postihu za
jednání, jejichž společenská škodlivost je nulová. Pojem „přechovávání“ musí
být interpretován ve světle výše uvedeného jako určitá soustavná činnost
směřující alespoň potencionálně ke zneužití daných karet. Termín „přechovávání“
totiž indikuje dlouhodobost či soustavnost, přičemž z objektu tohoto trestného
činu plyne, že takové přechovávání musí mít alespoň přípravnou povahu k možnému
zneužití karty. Skutkově tudíž nepostačuje, že karta byla nalezena v příbytku
obviněného. Samotná fyzická blízkost obviněného a karty znak přechovávání
nenaplňuje, neboť k naplnění pojmu „přechovávání“ je nutné další aktivní
jednání pachatele dokladující alespoň jeho eventuální úmysl kartu, třeba
teoreticky, zneužít. Obviněný jako příklad takového jednání uvedl pečlivé
uschování, hromadění velkého množství karet, zavedení určitého systému, snahu
uhodnout PIN kód karet, schraňování karet po značně dlouhou dobu, vedení nějaké
evidence apod. Žádné takové zjištění učiněno nebylo, nebylo ani zjištěno, že by
dovolatel s kartami něco dělal, nějak o ně pečoval, cokoliv s nimi zamýšlel či
se pokoušel udělat. Nebylo ostatně ani zjištěno, že by u něj byly jakkoliv
dlouhou dobu. Pojem „přechovávat“ musí být vykládán jako intenzivnější,
dlouhodobější či systematičtější vykonávání faktické moci nad danou kartou,
přičemž pouhé časově nijak významné „povalování se“ karty na ubytovně není z
hlediska trestního práva relevantní.
8. Závěrem svého dovolání obviněný konstatoval, že napadené rozhodnutí
nemůže obstát, a navrhl, aby dovolací soud nejprve podle ustanovení § 265l
odst. 2 tr. ř. uložil odvolacímu soudu, nechť doplní napadený rozsudek o výrok,
jímž vypořádá odvolání obviněného co do výroku II. o vině rozsudku soudu
prvního stupně, a následně aby pak celý napadený rozsudek podle ustanovení §
265k odst. 1 tr. ř. zrušil a přikázal odvolacímu soudu, aby podle ustanovení §
265l odst. 1 tr. ř. věc znovu projednal a rozhodl.
9. Opis dovolání obviněného byl zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu
zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil
svého práva a ve vyjádření k podanému dovolání obviněného po rekapitulaci
dosavadního průběhu trestního řízení uvedl, že námitky obviněného odpovídají
uplatněným dovolacím důvodům. V postupu odvolacího soudu sice nelze shledat
pochybení, pokud zvlášť samostatným výrokem nerozhodl o odvolání obviněného
ohledně té jeho části, která byla obsahově zaměřena proti výroku o vině pod
bodem II. rozsudku soudu prvního stupně. Podle státního zástupce je třeba i
nadále trvat na praxi odvolacích soudů reflektované v ustálené doktríně, že
pokud odvolací soud vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně, ve
zbytku jej již nezamítá, a tudíž nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok v
rozhodnutí odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7.
2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 810/2002, ze
dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002). Z výroku napadeného rozsudku vyplývá,
že odvolací soud přistoupil na podkladě odvolání obviněného ke zrušení
prvostupňového rozsudku a k novému rozhodnutí o vině obviněného, a to ve vztahu
k výroku pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně, a k novému výroku o
úhrnném trestu za oba přisouzené trestné činy. V souladu s výše uvedenou praxí
tak v rozsahu, v jakém podanému odvolání obviněného nevyhověl, odvolání
nezamítl.
10. Předložené argumenty považuje státní zástupce za přiléhavé i přes
znalost některých, byť ojedinělých rozhodnutí Ústavního soudu (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 597/18, ze dne 10. 7. 2018,
sp. zn. IV. ÚS 1272/18, ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 448/19), z nichž
však, i přes vší povinnou úctu a respekt k nálezové judikatuře Ústavního soudu
vyvěrající z čl. 89 odst. 2 Ústavy, bez dalšího nevyplývá jednoznačný závazný
závěr, který by měl vést ke zcela odlišnému přehodnocení dosavadní ustálené
odvolací praxe na půdorysu zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. k) tr. ř. Státní zástupce k tomuto podotkl, že „iniciační“ nález
Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 597/18, obsahuje pouze
strohé konstatování, že „[p]odle Ústavního soudu není možné, aby odvolací soud
zrušil samostatně právě jen výrok o náhradě škody, aniž by rozhodl o odvolání
proti výrokům o vině a návazně i o trestu.“ Uvedený nález však neobsahuje
žádnou věcnou argumentaci, na jejímž základě by bylo možno dovodit nesprávnost
či protiústavnost dosavadní praxe tzv. nedělitelnosti odvolání. Státní zástupce
je toho názoru, že za existence ustanovení § 258 odst. 2 tr. ř. je nutné
interpretovat nálezy Ústavního soudu tak, že odvolací soudy mají povinnost se
materiálně zabývat odvolacími námitkami a rozhodnout o nich v materiálním
smyslu, tedy zaujmou k nim odůvodněné stanovisko. Za neúplná ve smyslu § 265b
odst. 1 písm. k) tr. ř. nelze považovat rozhodnutí odvolacích soudů
neobsahující výslovné zamítnutí té části odvolání oprávněné osoby, které není
vyhověno. Pokud rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje výrok o dílčím zamítnutí
nedůvodné části dovolání, s kteroužto formou výroku ani trestní řád nijak
nepočítá, neměla by taková skutečnost vést sama o sobě k závěru o neúplnosti
výroku rozhodnutí odvolacího soudu. Pouze v případě, že se odvolací soud nijak
věcně nevypořádá s částí odvolacích námitek ve vztahu k některému výroku, je
možné hovořit o vadě, jejíž intenzita narušuje právo obviněného na spravedlivý
proces a materiálně naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., na jehož podkladě je nutné přikročit ke kasaci napadeného rozhodnutí.
Vzhledem k těmto argumentům tudíž nemůže rozhodnutí Městského soudu v Praze do
určité míry obstát, avšak nikoliv z důvodu absence výroku o vypořádání odvolání
obviněného proti výroku o vině pod bodem II. z rozsudku soudu prvního stupně,
nýbrž kvůli nezabývání se odvolacími námitkami obviněného směřujícími proti
předmětnému výroku. V tomto smyslu považuje státní zástupce dovolání obviněného
za důvodné.
11. S výhradami obviněného zaměřenými proti právnímu posouzení věci se
však státní zástupce neztotožňuje. K námitce týkající se hodnocení objemu
omamné a psychotropní látky státní zástupce uvádí, že obviněný patrně není
obeznámen s ustálenou praxí hodnocení rozsahu nedovoleného nakládání s omamnými
a psychotropními látkami, když z judikatury (srov. stanovisko trestního kolegia
Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013 a usnesení velkého senátu trestního
kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 1302/2012) zřetelně vyplývá, že čistý
objem omamné či psychotropní látky (tzv. báze) je relevantní pro stanovení
příslušného rozsahu toliko v případech, kdy je konkrétní obsah báze (tj.
koncentrace nebo „čistota“ drogy) skutečně zjištěn. Pokud tato hodnota není
známa, vychází se z objemu celkové substance, který je však stanoven na mnohem
vyšší úrovni. V případě psychotropní látky metamfetaminu je podle tabulkových
hodnot uvedených v příloze shora uvedeného stanoviska výchozí referenční
hodnotou 1,5 g směsi obsahující metamfetamin (třetí sloupec), obsahující 0,5 g
metamfetaminu báze (pátý sloupec). Příslušné hranice jsou pak dále stanoveny
propočtem „desetinásobků“, z čehož vyplývá, že značný rozsah naplňuje
nedovolené nakládání s nejméně 50 g metamfetaminu báze, resp. v případech, kdy
tento objem báze zjistit nelze, je třeba vycházet z hodnoty nejméně 150 g
substance obsahující metamfetamin. Tuto hranici obviněný zcela jednoznačně
překročil právě v případě metamfetaminu, kdy na dovození značného rozsahu již
nemá vliv skutečnost, že v případě omamné látky heroinu tato zjištěná hranice
překročena nebyla. Soudy obou stupňů tak podle státního zástupce určily
naplnění znaku značného rozsahu správně a v souladu s právní úpravou a
rozhodovací praxí, a tudíž je daná námitka obviněného zjevně neopodstatněná.
12. K námitce ohledně výkladu znaku „přechovávání platebního prostředku“
ve smyslu § 234 odst. 1 tr. zákoníku, státní zástupce uvádí, že s ohledem na
nesprávnost postupu Městského soudu v Praze je předčasné se jí zabývat, když je
to primárně věcí odvolacího soudu na podkladě řádně vznesené odvolací námitky
obviněného. Výklad uvedeného znaku obviněným nicméně nemá spolehlivý podklad v
samotném textu trestněprávní normy. Za přechovávání se považuje jakýkoliv
způsob držení platebního prostředku, než je opatření, zpřístupnění nebo přijetí
platebního prostředku jiného. Pachatel nemusí mít takový prostředek ani přímo u
sebe, ale postačí, že jej má ve své moci. Na délce doby přechovávání pro
vymezení tohoto pojmu nezáleží, může však mít význam pro stanovení druhu trestu
a jeho výměry. Zákon nevyžaduje, aby takové jednání bezprostředně směřovalo k
další dispozici s takovým prostředkem, která by sama o sobě mohla naplňovat
parametry jiného trestného činu. V základní skutkové podstatě tak není
vyžadováno, aby jednání pachatele mělo za následek jakoukoliv újmu jiné osoby,
či aby k takové újmě směřoval specifický úmysl pachatele. Pokud by Nejvyšší
soud nepřistoupil ke kasaci rozhodnutí z důvodu nevypořádání se s odvolacími
námitkami obviněného odvolacím soudem, považuje státní zástupce uvedené námitky
obviněného za zjevně neopodstatněné.
13. Státní zástupce shrnul, že hmotněprávně relevantní námitky
obviněného jsou zjevně neopodstatněné. Postup odvolacího soudu spočívající v
nevypořádání se s odvolacími námitkami obviněného však byl způsobilý zasáhnout
právo obviněného na spravedlivý proces, což umožňuje průlom do právní moci
napadeného rozhodnutí na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v
neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm.
b) tr. ř., podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř zrušil napadený rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 61 To 115/2019, jakož i všechna další
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1
tr. ř. a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl. Státní zástupce rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265l tr. ř. zároveň rozhodl o vazbě obviněného, pokud pro to budou zákonné
podmínky.
15. V doplnění svého vyjádření pak státní zástupce poukázal na aktuální
poznatky z rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu vztahující se k problematice
aplikace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Konkrétně jde o
usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1059/2019 a sp. zn. 8 Tdo 944/2019, z
nichž vyplývá, že v případech, kdy odvolací soud se skutečně věcně vypořádal s
celým podaným odvoláním, pak při částečném zrušení rozsudku soudu prvního
stupně není třeba v rozhodnutí odvolacího soudu činit „částečný zamítavý
výrok“. Protože v posuzované věci se však odvolací soud vůbec nezabýval
námitkami obviněného směřujícími proti výroku o vině přečinem podle § 234 odst.
1 tr. zákoníku, založil tím vadu, jež narušuje právo obviněného na spravedlivý
proces, a v tomto směru státní zástupce odkázal na závěry obsažené ve svém
předchozím vyjádření.
III.
Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací zkoumal, zda v předmětné věci jsou
splněny podmínky přípustnosti dovolání. Shledal, že dovolání je přípustné podle
§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. a rovněž tak bylo podáno v zákonné
dovolací lhůtě osobou k tomu oprávněnou.
17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se
dovolání opírá, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná
existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
18. Obviněný ve svém dovolání uplatnil jednak důvod dovolání uvedený v §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívalo na
nesprávném právním posouzení skutku, resp. na jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení, jednak důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., že v
rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
19. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze
připomenout, že dovolací soud zásadně vychází ze skutkového stavu tak, jak byl
zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku
rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s
vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s
ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před
soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259
odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo
obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2
odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
20. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným
opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a
hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy
prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování.
Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§
265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní
iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení
odsouzeného obhájcem – advokátem.
21. Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud
přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v
případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek
porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků
spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování
o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních
práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a
chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy
Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004,
sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanoviska pléna
ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž
zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního
řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení
postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy
důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v
rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů
provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k
tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04,
ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 aj.). Zásah do skutkových zjištění
soudů nižších instancí ze strany Nejvyššího soudu je tak sice možný, avšak ve
zcela výjimečných případech, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním rozporu
s obsahem provedených důkazů (srov. například stanovisko pléna Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
Dovolatel ovšem námitku tzv. extrémního rozporu nevznesl.
IV.
Důvodnost dovolání
22. Nejvyšší soud po prostudování příslušného spisového materiálu dospěl
k závěru, že dovolání obviněného je částečně důvodné.
23. Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr.
ř., tedy že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento
dovolací důvod spočívá ve dvou alternativách. Buď že určitý výrok nebyl vůbec
učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou,
nebo že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný.
Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou
podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině
uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu
včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta
vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád
II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174,
3175).
24. Vzhledem k uvedené námitce obviněného Nejvyšší soud uvádí, že
chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém
rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to
popřípadě i z důvodu návrhu jeho vyslovení některou ze stran. Chybějícím
výrokem v rozhodnutí soudu druhého stupně, které se v dovolacím řízení
přezkoumává, může být typicky neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o
některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud
druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním.
25. Naproti tomu se o chybějící výrok nejedná tehdy, pokud soud druhého
stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně a ve zbytku
opravný prostředek nezamítne, což je procesní situace, k níž v posuzované
trestní věci došlo.
26. Tento závěr vyplývá ze zákonné úpravy, odborné literatury i
konstantní judikatury obecných soudů, podle které je „odvolací soud … vázán
ustanovením § 258 odst. 2 tr. ř. a nemůže zrušit celý výrok napadeného
rozsudku, jestliže vadná část rozsudku je oddělitelná od ostatních
výroků“ (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 17. 2. 1965, sp.
zn. 8 Tz 1/65, publikovaný pod č. 37/1965 Sb. rozh. tr., a přiměřeně rozsudek
bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 9. 1999, sp. zn. 8 Tz 129/99,
publikovaný pod č. 34/2000 Sb. rozh. tr.). V podstatě stejný názor formuloval i
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. 7 Tz 151/2001, když
konstatoval, že „Pokud je vadná jen část napadeného rozsudku soudu prvního
stupně, kterou lze oddělit od ostatních jeho částí, zruší odvolací soud
napadený rozsudek soudu prvního stupně jenom v této části. Tím je možné v zájmu
rychlosti a hospodárnosti řízení, předpokládaném ustanovením § 2 odst. 4 tr.
ř., aby v případě zjištění některé z vad uvedených v § 258 odst. 1 písm. a) až
f) tr. ř. nemuselo docházet ke zrušení celého napadeného rozsudku a k
opětovnému vyslovení oddělitelných výroků, které nejsou zatíženy žádnými
vadami. Obligatorním předpokladem vydání nového rozhodnutí podle § 259 odst. 3
tr. ř. nebo jakéhokoliv jiného navazujícího procesního postupu je ovšem právě
to, že odvoláním napadené rozhodnutí je v odpovídající části podle § 258 odst.
2 tr. ř. zrušeno.“
27. Nejvyšší soud zaujal totožný a zcela jednotný přístup i po zavedení
dovolání jako mimořádného opravného prostředku do trestního řádu při výkladu
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Příkladem je usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, podle něhož je
odvolání „z hlediska rozhodování odvolacího soudu nedělitelné, a přestože mu
nebylo vyhověno v celém rozsahu, stále se jedná o odvolání jediné, které se
vztahuje k jednomu konkrétnímu obviněnému. Proto jestliže odvolací soud vyhověl
podanému odvolání jen částečně, nelze již ve zbylé, neúspěšné části toto
dovolání podle § 256 tr. ř. zamítnout.“ V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 810/2002 (publikovaném v Souboru trestních rozhodnutí
Nejvyššího soudu, Praha: C. H. Beck, Svazek 20/2003, č. T 486), Nejvyšší soud
obdobně vyslovil názor, že „jestliže odvolací soud rozhodne pouze k odvolání
obviněného o jeho částečném zproštění obžaloby, nemůže současně rozhodnout o
zamítnutí odvolání obviněného jako nedůvodného podle § 256 tr. ř. Za této
situace nelze dovodit, že v rozhodnutí odvolacího soudu některý výrok chybí
nebo že je neúplný ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k)
tr. ř. Pokud odvolací soud učiní součástí výroku uvedeného rozhodnutí též
konstatování, že „jinak zůstává napadený rozsudek nedotčen“, pak takový výrok
lze považovat za nadbytečný a dovolání proti němu není přípustné.“
28. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo
1079/2002 (uveřejněném v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Praha:
C. H. Beck, Svazek 23/2003, č. T 531) bylo dále dovozeno, že „ze zásad, jimiž
se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního
stupně (§ 254 tr. ř.) a které jsou obsahem ustanovení § 258 odst. 1, 2 tr. ř. a
§ 256 tr. ř., vyplývá, že považuje-li odvolací soud za vadný jen výrok o
náhradě škody, rozhodne tak, že zruší jen tento výrok, aniž by jakýmkoliv
dalším svým výrokem zároveň rozhodoval o tom, že ostatní výroky v rozsudku
soudu prvního stupně, tj. výrok o vině a výrok o trestu, zůstávají nedotčeny a
že se v tomto rozsahu odvolání zamítá. V takovém případě rozhodnutí odvolacího
soudu není zatíženo vadou spočívající v chybějícím nebo neúplném výroku ve
smyslu § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Podle § 256 tr. ř. odvolací soud
postupuje jen tehdy, jestliže odvolání je nedůvodné v celém rozsahu. Částečné
zamítnutí odvolání nepřichází v úvahu.“
29. Bez odchýlení od uvedených rozhodnutí vyjádřil Nejvyšší soud v
usnesení ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 7 Tdo 91/2002 (uveřejněném v Souboru
trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Praha: C. H. Beck, Svazek 18/2002, č. T
421) ve dvou právních větách názor, že:
„1. Jestliže je týmž rozsudkem soudu prvního stupně rozhodnuto ohledně více
obviněných a státní zástupce podá odvolání ohledně všech nebo několika
obviněných a jestliže odvolací soud zruší nebo změní rozsudek jen ohledně
některých z nich, protože jen ohledně nich považuje odvolání státního zástupce
za důvodné, zatímco u zbývajících obviněných pokládá odvolání státního zástupce
za nedůvodné, musí to ve svém rozhodnutí vyjádřit výrokem, jímž odvolání
státního zástupce podané ohledně těchto zbývajících obviněných zamítne (viz k
tomu rozhodnutí pod č. 34/2000 Sb. rozh. tr.). Nepostupuje-li odvolací soud
takto a o odvolání státního zástupce podaném ohledně některého z obviněných
nerozhodne, lze v jeho postupu spatřovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. k) tr. ř. spočívající v tom, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je
neúplný.
2. Spočívá-li vada rozhodnutí napadeného dovoláním v tom, že v rozhodnutí
některý výrok chybí [§ 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.], nepřezkoumává již
dovolací soud odůvodnění týkající se takového výroku, neboť není-li zde
příslušný chybějící výrok, dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné
(§ 265a odst. 4 tr. ř.).“
30. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 6 Tdo
1480/2003 (publikovaném pod č. 14/2005 Sb. rozh. tr.) byl konečně formulován
názor, že „zákonná podmínka uvedená v ustanovení § 265a odst. 2 písm. h) tr.
ř., že jde o rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek, je splněna
i tehdy, jestliže odvolacím soudem podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř.
byl k odvolání obviněného (popř. státního zástupce) napadený rozsudek soudu
prvního stupně zrušen pouze ve výroku o náhradě škody a současně v ostatních
napadených výrocích (např. ve výroku o vině, či ve výroku o trestu) zůstal
nedotčen.“
31. Výše uvedený přístup vyplývá z § 258 odst. 2 tr. ř., který stanoví,
že v případě, kdy je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od
ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť i
jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další
výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Závěry Nejvyššího soudu lze
považovat za souladné i proto, že Ústavní soud v minulosti rozhodoval v
obdobných věcech o ústavních stížnostech obviněných a shora popsaný přístup
Nejvyššího soudu k problematice výkladu ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr.
ř. akceptoval (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. III.
ÚS 3806/16, ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2135/18, ze dne 21. 5. 2019,
sp. zn. IV. ÚS 4042/18, ze dne 3. 6. 2019, sp. zn. III. ÚS 1836/18, ze dne 30.
8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2710/19 aj.).
32. Na druhou stranu si je Nejvyšší soud vědom existence několika nálezů
Ústavního soudu, které zaujímají k řešené problematice zcela odlišný názor.
Ústavní soud zcela opačně rozhodl v nálezu ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. IV. ÚS
1272/19, kdy v odůvodnění uvedl, že „přestože stěžovatel v ústavní stížnosti
opakuje námitky, s nimiž se soudy vypořádaly, spatřuje Ústavní soud zásadní
vadu v neúplnosti usnesení Nejvyššího soudu. …Výrok o trestu je závislý na
existenci výroku o vině a … není možné, aby Nejvyšší soud zrušil samostatně jen
výrok o trestu, aniž by se jakkoliv vypořádal s napadeným výrokem o vině –
otázka viny zůstala po rozhodnutí odvolacího soudu otevřená a zakládá právní
nejistotu.“
33. V podstatě stejný názor byl rovněž zaujat v nálezu Ústavního soudu
ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 597/18, kdy Ústavní soud mimo jiné uvedl, že
není možné, aby odvolací soud zrušil samostatně právě jen výrok o náhradě
škody, aniž by rozhodl o odvolání proti výrokům o vině a návazně i o trestu. …
Podle čl. 90 Ústavy České republiky jsou soudy povolány především k tomu, aby
zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o
vině a trestu za trestné činy (obdobně i čl. 40 odst. 1 Listiny). Pravomoc
soudu rozhodnout je nezadatelná a v rámci přezkumu se jí nemůže soud zprostit,
obrátil-li se na něj účastník řízení v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny,
domáhaje se svých práv zákonem předvídaným způsobem.“
34. Z prvně citovaného nálezu vyšel při svém rozhodování i I. senát
Ústavního soudu, který v odůvodnění nálezu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS
448/19, odkázal na zmíněný nález a dále uvedl, že „Ústavní soud však jako
opodstatněnou vyhodnotil námitku stěžovatelky, že Nejvyšší soud ve výroku
napadeného usnesení pouze zrušil napadené rozsudky Okresního soudu … a
Krajského soudu … ve výroku o trestu ve vztahu ke stěžovatelce a pominul
zbývající část jejího dovolání ve výroku o vině. Z odůvodnění napadeného
usnesení Nejvyššího soudu lze sice dovozovat, že zaujal vůči námitkám
stěžovatelky směřujícím proti výroku o vině negativní postoj, avšak nijak toto
stanovisko nepromítl do výroku svého rozhodnutí, tzn., že nerozhodl o tom, že
ve zbylé části se dovolání stěžovatelky odmítá či zamítá.“
35. Na rozdíl od shora citované judikatury obecných soudů, kterou dále
rozvádí zejména argumentace obsažena v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 16.
10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1059/2019, a ze dne 16. 10. 2019, sp. zn 8 Tdo
944/2019, se kterou se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje a z níž i výše pod body
26. až 34. vychází, v posuzované věci odvolací soud zřetelně pochybil v tom, že
se nijak nevypořádal s odvolacími námitkami obviněného, pokud směřovaly proti
výroku o vině pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně ohledně trestného
činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §
234 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval
odvolacími námitkami obviněného směřujícími proti výroku o vině tímto přečinem,
nevysvětlil, proč, či zda vůbec v tomto směru považoval za správný a zákonný
výrok o vině obviněného a z jakých důvodů. V odůvodnění rozsudku ani nezmiňuje
jakoukoli odvolací námitku ohledně přečinu podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku,
byť jsou obšírně uváděny v podaném odvolání obviněného. Tyto námitky obviněného
v oblasti viny zcela pominul a na existenci trestného činu pod bodem II., jímž
byl obviněný rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným, a proti čemuž se také
odvolal, lze usuzovat toliko v souvislosti s výrokem o trestu, který odvolací
soud obviněnému uložil.
36. V posuzované věci se tak jednalo o situaci, na kterou v podstatě ve
výše citovaných nálezech poukázal Ústavní soud, když vytkl, že soudy rozhodly o
odvolání, aniž se vůbec vypořádaly s napadeným výrokem o vině, nebo
nepostupovaly tak, aby zákonným způsobem poskytovaly ochranu právům obviněných.
Nejvyšší soud proto musel dospět k závěru, že odvolací soud se nijak (natož
náležitě) nevypořádal s odvolacími námitkami obviněného ohledně výroku o vině
pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně, v důsledku toho mu neposkytl
dostatečnou ochranu všech jeho práv, současně tak fakticky porušil i princip
dvouinstančního trestního řízení a celkově vzato tímto svým postupem porušil
jeho právo na spravedlivý proces.
37. K této dovolací námitce obviněného lze tedy uzavřít, že za vadná ve
smyslu § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nelze považovat rozhodnutí odvolacího
soudu neobsahující výslovné zamítnutí té části odvolání oprávněné osoby, které
není vyhověno. Pokud rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje výrok o dílčím
zamítnutí nedůvodné části odvolání, s kteroužto formou výroku ani trestní řád
nijak nepočítá, taková skutečnost nemůže vést sama o sobě k závěru o vadnosti
výroku rozhodnutí odvolacího soudu. Pouze v případě, že se odvolací soud nijak
věcně nevypořádá s odvolacími námitkami ve vztahu k některému výroku napadenému
odvoláním, jde o vadu, jejíž intenzita narušuje právo obviněného na spravedlivý
proces a materiálně naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., na jehož podkladě je pak nutné přikročit ke kasaci napadeného rozhodnutí.
38. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný
podřadil další dvě dovolací námitky týkající se jednak výkladu pojmu „omamné a
psychotropní látky“ podle § 44c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách,
jednak výkladu pojmu „přechovávání“ platebního prostředku v kontextu skutkové
věty podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud jde o první z nich, Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou.
39. K odůvodnění závěru o zjevné neopodstatněnosti první zmíněné námitky
Nejvyšší soud v podstatě souhlasí s vyjádřením státního zástupce, neboť v
případě, kdy nelze zjistit přesné množství účinné látky, např. byla-li omamná
nebo psychotropní látka již spotřebovaná jejími konzumenty, lze vycházet z
celkového množství drogy, kterou pachatel neoprávněně vyrobil, dovezl, vyvezl,
provezl, nabídl atd. ve smyslu § 283 odst. 1 tr. zákoníku, nejsou-li zde
pochybnosti o tom, že pachatel vyrobil, dovezl, vyvezl, provezl, nabídl nebo
jinak nakládal s drogou v její obvyklé kvalitě (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, uveřejněné pod č. 44/2013 Sb.
rozh. tr.). Pokud tedy není známa konkrétní hodnota tzv. báze, je nutné
vycházet z objemu celkové substance, který je však stanoven na mnohem vyšší
úrovni (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn
301/2013, uveřejněné pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr.). Z provedeného dokazování
vyplynulo, že obviněný v případě pervitinu zcela jednoznačně překročil hodnotu
150 g „hrubé substance“, a tedy čin spáchal ve značném rozsahu ve smyslu § 283
odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, přičemž na dovození značného rozsahu
nemá vliv, že v případě omamné látky heroinu tato hranice překročena nebyla.
Znak značného rozsahu tak byl soudy obou stupňů určen zcela správně a v souladu
s právní úpravou a ustálenou rozhodovací praxí, a námitku obviněného tak
Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
40. K druhé námitce obviněného Nejvyšší soud podotýká, že jelikož se
odvolací soud nevyjádřil k odvolacím námitkám obviněného týkajícím se trestného
činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §
234 tr. zákoníku, je předčasné se uplatněnou dovolací námitkou spočívající ve
výkladu znaku „přechovávání“ podrobněji zabývat. Jen v obecné rovině nicméně
Nejvyšší soud připomíná, že přechováváním se rozumí jakákoliv dispozice s
platebním prostředkem jiného, která nespadá pod opatření nebo přijetí. Z dikce
§ 234 odst. 1 tr. zákoníku navíc vyplývá, že není vyžadováno, aby pachatel
platební prostředek použil k placení zboží nebo služeb, popř. k inkasu
hotovosti, nebo aby se o to pokusil. K trestnosti postačí pouhé jednání
pachatele spočívající v tom, že přechovává platební prostředek jiného. Pokud by
pachatel platební prostředek použil, resp. se pokusil jej použít, bylo by nutné
takové jednání posoudit v jednočinném souběhu jako trestný čin krádeže podle §
205 tr. zákoníku, resp. jako pokus tohoto trestného činu podle § 21 odst. 1 k §
205 tr. zákoníku nebo jiný majetkový trestný čin. (ŠÁMAL, Pavel. § 234
[Neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku]. In: ŠÁMAL,
Pavel, GŘIVNA, Tomáš, HERCZEG, Jiří, KRATOCHVÍL, Vladimír, PÚRY, František,
RIZMAN, Stanislav, ŠÁMALOVÁ, Milada, VÁLKOVÁ, Helena, VANDUCHOVÁ, Marie.
Trestní zákoník (EVK). 2.vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s.
2346.) Vzhledem ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, v němž absentoval výrok
o vině a odůvodnění takového výroku ve vztahu k uvedenému trestnému činu,
Nejvyšší soud konstatuje, že z daného důvodu se nemůže a nebude uplatněnou
námitkou obviněného zabývat.
41. Protože Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal dovolání
obviněného důvodným, zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. celý rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 61 To 115/2019, aby
odvolací soud mohl znovu náležitě projednat a rozhodnout o odvoláních podaných
proti rozsudku soudu prvního stupně. Současně zrušil i všechna další rozhodnutí
na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v
Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
42. V novém řízení o této věci bude městský soud povinen postupovat v
souladu s právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§
265 odst. 1 tr. ř.). V podstatě jde o to, aby se v intencích rozhodnutí
Nejvyššího soudu řádně zabýval a dostatečně vypořádal se všemi námitkami
obviněného obsaženými v podaném odvolání, o těchto námitkách v souladu se
zákonem rozhodl a vyložil závěry, z nichž při svém rozhodnutí vycházel. Přitom
bude také respektovat ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř. (zákaz reformace in
peius).
43. Toto své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil podle § 265r odst. 1 písm.
b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve
veřejném zasedání.
44. Nejvyšší soud současně ve smyslu ustanovení § 265k odst. 2 tr. ř.
zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
45. V této souvislosti se Nejvyšší soud zabýval právními závěry
obsaženými v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
28. 6. 2018, sp. zn. 15 Tdo 195/2018-I. (uveřejněné pod č. 12/2019 Sb. rozh.
tr.), kdy „Za rozhodnutí obsahově navazující na rozhodnutí zrušené na podkladě
podaného dovolání podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. je třeba považovat
vedle obsahově navazujících rozhodnutí vydaných v téže trestní věci, v níž bylo
podáno dovolání (např. rozhodnutí o podmíněném propuštění z výkonu trestu
odnětí svobody, rozhodnutí o nákladech trestního řízení, rozhodnutí o zápočtu
vazby), rovněž obsahově navazující rozhodnutí, jež byla vydána v jiných
trestních věcech vedených proti témuž obviněnému, ohledně něhož došlo ke
zrušení rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud jejich výrok (případně jeho
část) obsahově navazuje na výrok zrušený na podkladě podaného dovolání. Za
takové obsahově navazující rozhodnutí lze označit i rozhodnutí vydané v jiné
trestní věci, jímž bylo zrušeno rozhodnutí napadené dovoláním ve výroku o
trestu, ve vztahu k němuž byl navazujícím rozhodnutím v jiné trestní věci
uložen souhrnný trest podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku. Zruší-li Nejvyšší soud
jako obsahově navazující podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. rozhodnutí
vydané v jiné trestní věci, a to ve výroku o souhrnném nepodmíněném trestu
odnětí svobody uloženém i za trestnou činnost, jejímž spácháním byl obviněný
původně uznán vinným rozhodnutím napadeným dovoláním, a vykonává-li obviněný v
době rozhodnutí o dovolání tento trest, rozhodne ve smyslu § 265l odst. 4 tr.
ř. o vazbě obviněného, a to případně i v navazující trestní věci, v níž byl
zrušen výrok o souhrnném trestu.“
46. Se zřetelem k posuzované věci je třeba poukázat na skutečnost, že
obviněný K. K. vykonává trest odnětí svobody uložený mu rozsudkem zrušeným v
tomto dovolacím řízení. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. platí, že v takovém případě
dovolací soud zároveň rozhodne o vazbě.
47. Nejvyšší soud zjistil, že obviněný, kromě trestu odnětí svobody
uloženého mu v této věci, má ještě v příslušné věznici nařízen výkon
nepodmíněného trestu odnětí svobody na základě usnesení Okresního soudu v
Trutnově ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 17 PP 128/2012, ve spojení s unesením
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 10 To 201/2019.
Jde o nařízení výkonu zbytku trestu odnětí svobody v trvání 758 dnů z rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 1 T 5/2006, ve spojení s
usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 3. 2007, sp. zn. 11 To 180/2006, z
jehož výkonu byl obviněný podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v
Trutnově ze dne 14. 8. 2012, sp. zn. 17 PP 128/2012, se zkušební dobou v trvání
pěti let a šesti měsíců a stanovením dohledu, jež byla prodloužena o jeden rok
a šest měsíců.
48. Z obsahu spisu Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 17 PP 128/2012
vyplývá, že obviněný v průběhu zkušební doby opakovaně porušoval podmínky
dohledu v rámci zkušební doby podmíněného propuštění. Tato skutečnost je zřejmá
z dokazování, které v řízení o nařízení výkonu zbytku trestu odnětí svobody
provedl Okresní soud v Trutnově. Jde o zprávy a sdělení probační a mediační
služby ohledně výkonu dohledu ze strany obviněného v rámci zkušební doby
podmíněného propuštění (srov. zejména č. l. 51, 56, 58, 60, 65, 67 85, 88 a
107), z nichž je evidentní, že obviněný neplnil stanovené podmínky dohledu.
Ostatně z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 11. 9. 2019 u Okresního
soudu v Trutnově obviněný ani nerozporoval, že ne vždy plnil podmínky dohledu.
Z odůvodnění usnesení obou soudů činných ve věci podmíněného propuštění
(rozhodování o nařízení výkonu zbytku trestu odnětí svobody) je sice
pochopitelné, že svá rozhodnutí založily především na existenci pravomocného
odsouzení obviněného za nyní posuzovanou trestnou činnost spáchanou ve zkušební
době podmíněného propuštění, nicméně poukázaly též na neplnění povinností,
které pro něj vyplývaly z uloženého dohledu, a tedy na nevedení řádného způsobu
života ve zkušební době ze strany obviněného (k tomu srov. bod 8 usnesení
Okresního soudu v Trutnově, a bod 10 usnesení Krajského soud v Hradci Králové).
49. Za těchto okolností usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 11.
9. 2019, sp. zn. 17 PP 128/2012, ve spojení s unesením Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 10 To 201/2019, jimž byl nařízen výkon
zbytku trestu odnětí svobody v trvání 758 dnů z rozsudku Krajského soudu v
Plzni ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 1 T 5/2006, ve spojení s usnesením Vrchního
soudu v Praze ze dne 12. 3. 2007, sp. zn. 11 To 180/2006, nepředstavují
obsahově navazující rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 265k odst. 2 tr. ř.,
která by vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením dovoláním napadeného rozsudku
Městského soudu v Praze, pozbyla svého podkladu, neboť mohou i nadále obstát.
50. Tato rozhodnutí jsou tedy podkladem pro již nařízený výkon v nich
stanoveného zbytku trestu odnětí svobody v jiné věci, a proto Nejvyšší soud
podle § 265l odst. 4 tr. ř. rozhodl, že se obviněný K. K. nebere do vazby.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 12. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu