Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Tomešem Vytiskou, advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 1, Jindřichův Hradec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2025 č. j. 7 Tdo 654/2025-289, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího soudu z důvodu namítaného rozporu s čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 4 Ústavy České republiky.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí plyne, že stěžovatel byl přítomen na politické diskuzi, během níž se část účastníků začala slovně i fyzicky ohrazovat proti - z jejich pohledu - nevhodnému transparentu. Tento konflikt na mobilní telefon natáčela poškozená a současně spoluobviněná M. K. (dále jen "poškozená"). Stěžovatel se jí (úspěšně) pokusil mobilní telefon vytrhnout, načež se poškozená začala vulgárně dožadovat jeho vrácení. Stěžovatel na to reagoval tím, že ji razantním úderem mezi hlavu a rameno odstrčil. Po odmrštění poškozená přistoupila k stěžovateli a sklenicí o obsahu 0,3 litru jej udeřila do oblasti hlavy.
3. Okresní soud v Jindřichově Hradci za shora popsané jednání uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za který byl odsouzen k peněžitému trestu v celkové výši 10 000 Kč; stejným rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu poškozené. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích bylo mj. zamítnuto stěžovatelovo odvolání. Oba soudy vyšly z toho, že celý incident byl zachycen na kamerových záznamech a byla mu přítomna řada svědků. O jeho průběhu proto neměly pochybnosti. Současně uzavřely, že nelze mít pochybnosti ani o tom, že stěžovatel - jakožto iniciátor konfliktu - použil fyzické násilí vůči jiné osobě na místě veřejně přístupném, před zraky mnoha lidí.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel v dovolání namítal, že skutková zjištění nižších soudů jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jakož i to, že nejednal v úmyslu dopustit se protiprávního jednání, nýbrž v úmyslu zabránit protiprávnímu jednání (natáčení) poškozené. K první dovolací námitce Nejvyšší soud uvedl, že skutková zjištění nižších soudů považuje za správná a odpovídající provedeným důkazům, zejména kamerovým záznamům konfliktu a svědeckým výpovědím. Z provedených důkazů jasně plyne, že iniciativa střetu vzešla ze stěžovatelovy strany, nikoli ze strany poškozené. K druhé námitce Nejvyšší soud uvedl, že se plně ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že stěžovatel jednal přinejmenším v nepřímém úmyslu. Muselo mu být zřejmé, že pokud použije fyzické násilí vůči jinému (navíc evidentně slabší ženě), jde o jednání způsobilé otřást důvěrou občanů v bezpečnost, klid a pořádek.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že trestní soudy nesprávně vyhodnotily provedené důkazy, v důsledku čehož dospěly k vadným skutkovým a právním závěrům. Opakuje, že se svým jednáním pouze snažil zabránit poškozené v protiprávním natáčení, což však Nejvyšší soud nijak nereflektoval. Nezohlednil ani to, že poškozená stěžovateli vulgárně nadávala a následně jej udeřila do oblasti hlavy sklenicí, což mu způsobilo bodnořezná poranění. Má proto za to, že jeho jednání nenaplnilo znaky skutkové podstaty výtržnictví.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Podstata stěžovatelových námitek spočívá v jeho nesouhlasu s hodnocením důkazů v trestním řízení (zejm. stran průběhu incidentu). Ústavní soud v této souvislosti předně připomíná, že zásadně nemůže "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených trestními soudy, protože není další odvolací instancí v systému obecných soudů, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy) navíc plyne zásada volného hodnocení důkazů, jež je na zákonné úrovni vyjádřena v § 2 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Dle této zásady jenom soud rozhoduje, které důkazy provede, které skutečnosti jsou relevantní a které má za prokázané. Do dílčího hodnocení jednotlivých důkazů - ať už jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost - není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, ani kdyby měl za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné [nález ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 3709/16
(N 106/85 SbNU 739), bod 23]. Z tohoto pravidla je připuštěna výjimka mj. v situaci, kdy skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a jeví se proto jako zcela neudržitelná [srov. např. nález ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14
(N 140/74 SbNU 185)].
8. K tomu však ve stěžovatelově věci nedošlo. Závěry trestních soudů - včetně Nejvyššího soudu - byly založeny na přesvědčivých důkazech, k nimž patří mimo jiné kamerové záznamy předmětného konfliktu a výpovědi očitých svědků. Navíc šlo o poměrně jednoduchý skutkový děj, který nebylo nutno složitě prokazovat nebo o jehož průběhu by existovaly relevantní pochybnosti. Provedené dokazování bylo s ohledem na prokazované skutečnosti dostatečné a nic nenasvědčuje ani tomu, že by trestní soudy arbitrárně deformovaly obsah provedených důkazů. Pro posouzení stěžovatelovy viny bylo navíc irelevantní, zda byla poškozená novinářka nebo ne, neboť stěžovatele nic neopravňovalo k tomu, aby se takto nepřiměřeně, agresivně, bez možnosti vysvětlení - slovy Nejvyššího soudu - pasoval do samozvané role ochránce práv jiných (v podrobnostech lze odkázat na bod 21 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Stěžovatel ostatně ani nevznáší argumenty svědčící o opaku.
9. Pokud jde o poukaz na to, že poškozená stěžovatele rovněž napadla, nelze než poznamenat, že o její vině a trestu bylo rozhodnuto ve stejném řízení, v němž byla posuzována otázka viny a trestu stěžovatele. To, že ve své podstatě šlo o vzájemný fyzický konflikt, tudíž nikdo nezpochybňuje. Pro posouzení námitek uplatněných v ústavní stížnosti je však podstatnější, že iniciátorem fyzického konfliktu byl podle provedených důkazů stěžovatel.
10. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 4. prosince 2025
Milan Hulmák v. r.
předseda senátu