Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky M. L., zastoupené Mgr. Petrem Žižkou, advokátem, sídlem Sedláčkova 209/16, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. června 2025 sp. zn. 7 Co 849/2025; 7 Co 332/2025, rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. září 2024 č. j. 0 P 42/2018-1080 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. ledna 2025 č. j. 0 P 42/2018-1217; 33 P a Nc 238/2024, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a nezletilého V. L. a D. Ř., jako vedlejších účastníků řízení, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka (dále též "matka") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), na ochranu rodinného a soukromého života podle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 1, 4 Listiny, dále zejména právo nezletilého na ochranu zdraví podle čl. 31 Listiny a došlo k porušení principu nejlepšího zájmu dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že poměry nezletilého (narozeného v roce 2015) byly původně upraveny rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 10. 2019 č. j. 30 Nc 51/2016-777 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 10. 2020 č. j. 5 Co 835/2020-904, a to tak, že byl nezletilý svěřen do péče matky a otci bylo uloženo přispívat na jeho výživu od 1. 9. 2020 částkou 16 000 Kč měsíčně a zaplatit dluh na výživném ve výši 592 000 Kč. Zároveň byl upraven styk otce s nezletilým, a to každý sudý týden v roce, od středy od 12:00 hodin do pátku do 8:00 hodin a každý lichý týden v roce, od pátku od 12:00 hodin do pondělí sudého týdne do 8:00 hodin a dále v době vánočních svátků v každém sudém roce od 24. 12., od 9:00 hodin do 25. 12. do 12:00 hodin a v každém lichém roce od 25. 12. od 12:00 hodin do 26. 12. do 18:00 hodin. Jako místo předávání a přebírání nezletilého soud určil prioritně školské zařízení, které nezletilý bude aktuálně navštěvovat, a pokud v tomto zařízení nebude, tak místo bydliště matky.
3. V záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 9. 2024 č. j. 0 P 42/2018-1080 bylo o návrhu na změnu úpravy poměrů k nezletilému a dále o návrzích na zvýšení výživného a na změnu úpravy styku rozhodnuto tak, že: * Nezletilý se svěřuje do střídavé péče rodičů, která bude probíhat tak, že v každém lichém kalendářním týdnu se nezletilý svěřuje do péče matky a v každém sudém kalendářním týdnu do péče otce. Dnem a místem předávání nezletilého je každé pondělí v 8:00 hodin ve školském zařízení a připadne-li tento den na svátek, prázdniny či z jiných důvodů nezletilý do školy nepůjde, je místem předávání bydliště toho rodiče, jehož péče začíná, kam je povinen rodič, jehož péče končí, nezletilého ve stanovenou dobu předat; a nadále upravil styk o svátcích a prázdninách (výrok I). * Rodičům se výživné pro nezletilého nestanoví (výrok II). * Tím se mění předchozí úprava rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 10. 2019 č. j. 30 Nc 51/2016-777 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 10. 2020 (výrok III). * Návrh matky na zvýšení výživného otci na částku 30 000 Kč měsíčně k rukám matky a placení výživného ve výši 20 000 Kč měsíčně na spořicí účet nezletilého se zamítá (výrok IV). * Návrh matky na změnu rozsahu styku nezletilého s otcem se zamítá (výrok V). * Návrh matky na uložení povinnosti otci zajistit vždy jeden hovor nezletilého s matkou v době, kdy se nezletilý nachází v péči otce, se zamítá (výrok VI). * Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok VII).
4. V pořadí prvním rozsudkem tedy rozhodl okresní soud zjednodušeně řečeno tak, že svěřil nezletilého do střídavé péče obou rodičů. S ohledem na to si nese každý z rodičů náklady na péči o nezletilého sám a výživné nezletilému nebylo stanoveno. Soud také zamítl jednotlivé návrhy rodičů (resp. matky), na pouhé rozšíření styku, nařízený telefonický kontakt atd.
5. V záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 1. 2025 č. j. 0 P 42/2018-1217; 33 P a Nc 238/2024 bylo o nahrazení souhlasu otce s psychologickou a psychiatrickou péčí o nezletilého [spojenou s chlapcovou poruchou (snížené) pozornosti] rozhodnuto tak, že: * Nahrazuje se souhlas otce s poskytováním psychologické a psychoterapeutické péče nezletilému, a to konkrétní psycholožkou základní školy nezletilého (výrok I). * Návrh matky na nahrazení souhlasu otce s poskytováním psychiatrické péče nezletilému konkrétní dětskou psychiatrickou nemocnicí se zamítá (výrok II). * Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení (výrok III).
6. V pořadí druhým rozsudkem okresního soudu tedy byla v souvislosti s chlapcovou poruchou (snížené) pozornosti nařízena psychologická péče v místě základní školy nezletilého, avšak k psychiatrické péči přistoupeno nebylo.
7. Proti prvnímu rozsudku podala odvolání pouze stěžovatelka, proti druhému rozsudku se odvolali oba rodiče. Krajský soud v Českých Budějovicích o odvoláních rozhodl společným v záhlaví uvedeným rozsudkem.
8. Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozhodnutím první rozsudek obvodního soudu (o péči a výživném) potvrdil v rozsahu výroků I, V a VI (potvrdil tedy stanovení střídavé péče a zamítnutí návrhů matky na stanovení péče jiné); ve výrocích II, IV a VII však rozhodnutí zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (řízení o výživném tedy dosud probíhá). S ohledem na věk nezletilého, stav v rodině a schopnost obou rodičů o chlapce pečovat, je přistoupení ke střídavé péči vhodným řešením v nejlepším zájmu nezletilého. Krajský soud se vypořádal rovněž s projeveným přáním nezletilého. Dále druhý rozsudek obvodního soudu (o nahrazení souhlasu s poskytováním psychologické péče nezletilému z důvodu jeho poruchy pozornosti) zčásti změnil a zčásti potvrdil. Návrh na nahrazení souhlasu otce s poskytováním psychologické péče nově zamítl; zamítnutí návrhu na nahrazení souhlasu otce s poskytováním psychiatrické péče potvrdil. S ohledem na zjištěný skutkový stav nelze uzavřít, že by v této otázce scházela schopnost rodičů se v dané záležitosti dohodnout.
9. Stěžovatelka již jednou podala ústavní stížnost za nezletilého vedlejšího účastníka (jeho jménem). Ústavní soud tuto stížnost dne 29. 9. 2025 usnesením sp. zn. I. ÚS 2662/25 odmítl jako podání osobou k tomu neoprávněnou. Podala-li ústavní stížnost jménem nezletilého jeho matka, ač v řízení před obecnými soudy nevystupovala jako jeho procesní zástupkyně, jde o návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou ve smyslu § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
10. Stěžovatelka svou druhou ústavní stížností navazuje na usnesení sp. zn. I. ÚS 2662/25 . Brojí proti stanovení střídavé péče a nezohlednění nejlepšího zájmu nezletilého; pochybení spatřuje též v preferenci symetrické střídavé péče. Namítá chybné rozdělení pojmů "péče" a "styk", přičemž péči chápe v širším slova smyslu. Vzhledem ke špatnému kontaktu obou rodičů nesouhlasí s tím, že otci nebyl nařízen (a nezletilému tím zajištěn) alespoň telefonický kontakt s matkou. S ohledem na nesplnění podmínek pro změny poměrů nezletilého, jakož i s ohledem na nejlepší zájem dítěte a v neposlední řadě též vzhledem k postoji otce vůči nezletilému, nebylo žádoucí, aby soud vyhověl návrhu otce a rozhodl o střídavé péči. Svým rozhodnutím o střídavé péči soudy nedůvodně zasáhly do rodinného a soukromého života stěžovatelky. Krajský soud navíc zjevně vychází z preference střídavé péče ve shodném rozsahu obou rodičů, když uvádí, že pro nařízení střídavé péče v asymetrické formě neshledal důvod. Syndrom ADHD u nezletilého měl vést k vyhovění návrhům matky na nahrazení souhlasu s otce s poskytováním psychologické a psychiatrické péče. Stěžovatelka s vyústěním řízení před obecnými soudy nesouhlasí.
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
14. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, jakož i se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o dítě. Posuzování těchto otázek je především v kognici těchto soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v jejich postupu a v rozhodnutích žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky, resp. nezletilé, a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí. Oba soudy ve věci provedly dostatečné dokazování a zabývaly se podstatnými kritérii pro rozhodnutí o stanovení péče o nezletilou. Zejména krajský soud své rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnil a na jeho klíčových závěrech neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Závěry krajského soudu jsou jasné, rozumné a logické [srov. k tomuto požadavku nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].
16. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Rovněž Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě zdůrazňuje nutnost zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoli činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování [viz např. nález ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09 (N 139/58 SbNU 141, č. 244/2010 Sb.), bod 29, nález ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3305/13 (N 193/75 SbNU 177), nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739), nález ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629), body 23-25, nález ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59), či nález ze dne 31. 12. 2018 sp. zn. II. ÚS 2344/18 (N 205/91 SbNU 611)].
17. K rozhodování opatrovnických soudů o svěření nezletilých dětí do péče se Ústavní soud vyjadřoval opakovaně a velmi obšírně (v podrobnostech viz např. usnesení ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 791/16 ). I když situace, v níž by nezletilé dítě mohlo zdárně prospívat ve střídavé péči obou rodičů, je vhodným řešením z hlediska přiměřenosti (nevyhnutelného) zásahu do ústavně zaručených práv rodičů a jejich nezletilých dětí, nejde o řešení jediné nebo v každém případě přednostní. Je proto úkolem obecných soudů, aby nalezly řešení přiměřené. Každou takovou věc je potřebné posuzovat individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a zvláštnostem, s čímž koresponduje i judikatura Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739) a usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 , ze dne 9. 4. 2015 sp. zn. IV. ÚS 582/15 , ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. III. ÚS 816/15 , ze dne 12. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 1234/15 , ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 4/15 , a další]. Nelze pominout, že poměry ve věcech péče o nezletilé se mohou i v krátkém čase měnit, a tím i nově upravovat. Kritériem pro svěření dítěte do (jakékoliv) péče pak není (často jen subjektivní) přání konkrétního rodiče, nýbrž především tzv. nejlepší zájmy dítěte (srov. čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), které jako objektivní faktor musí být při rozhodování soudů předním hlediskem. Soudy se současně musejí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny podle požadavků přiměřenosti zásahu do jeho základních práv. Střídavou péči je třeba upřednostnit tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem okolnostem věci nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájem dítěte (srov. např. usnesení ze dne 1. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 101/18 ). Přesně k tomuto závěru dospěly okresní i krajský soud ve vztahu k nezletilému v nyní posuzované věci, a tyto závěry neshledal Ústavní soud neústavními.
18. Podstatou argumentace stěžovatelky ve vztahu ke střídavé péči (její nepřípadnost, případná nutnost preference asymetrické varianty, špatné právní posouzení a nezohlednění nejlepšího zájmu nezletilého) je nesouhlas se zvolenou variantou péče. Argumentaci stěžovatelky lze přisvědčit v tom, že střídavá péče by neměla být jakýmsi automatickým pravidlem. Obecné soudy nicméně v tomto případě pravidlo (nutného) posouzení všech rozhodných okolností respektovaly.
19. Stěžovatelka ve své obsáhlé ústavní stížnosti cituje jednotlivé argumenty soudů ve prospěch zvolené střídavé péče. Ústavní soud k tomu dodává, že téměř každá jednotlivá výhrada stěžovatelky stojí na východisku, že soud v posuzované věci střídavou péči stanovil bez toho, aby se přání dítěte stalo určujícím kritériem pro úpravu poměrů. Stěžovatelka však pomíjí, že takovou povinnost (brát vyjevený názor dítěte za jediné a určující kritérium pro stanovení péče), judikatura ani zákon bez dalšího nestanoví (viz bod 16 tohoto usnesení). Soudy mají především přesvědčivě a komplexně vyložit, proč je zvolená úprava v danou chvíli nejvhodnějším řešením, což se jim v tomto případě podařilo.
20. Skutečnost, že přání dítěte je ve smyslu výše uvedeného "toliko" jedním z řady kritérií, které musí soudy zvažovat, je konstatována Ústavním soudem opakovaně. Podle nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683) mezi relevantní kritéria při svěřování dítěte do péče po rozchodu rodičů patří zejména (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte. Pokud oba rodiče projevují o svěření dítěte do své péče upřímný zájem a zároveň oba rodiče naplňují relevantní kritéria ve stejné míře, je obvykle v nejlepším zájmu dítěte, aby bylo v péči obou rodičů (obdobně nález ze dne 29. 10. 2025 sp. zn. III. ÚS 2271/25 , nález ze dne 30. 9. 2025 sp. zn. II. ÚS 2469/25 , nebo nález ze dne 11. 9. 2025 sp. zn. III. ÚS 2068/25 ).
21. Opatrovnické soudy musí možnost střídavé péče zohlednit se vší vážností jako jednu z rovnocenných forem péče; nezvolí-li ji nakonec, musí své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit individuálními skutkovými okolnostmi, které dostatečně osvětlí, proč by střídavá péče konkrétnímu dítěti nevyhovovala (nález ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 2298/15 , bod 16; nález ze dne 7. 5. 2025 sp. zn. I. ÚS 3378/24 , bod 52; nález ze dne 23. 4. 2025 sp. zn. IV. ÚS 392/25 , bod 17). V nálezu ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629), dospěl Ústavní soud k závěru, že pokud oba rodiče projevují o dítě skutečný zájem a chtějí jej mít v péči a zároveň oba naplňují relevantní objektivní kritéria ve zhruba stejné míře, ustanovení čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte vytváří "presumpci" ve prospěch střídavé péče. Tuto presumpci lze vyvrátit, nicméně jsou k tomu zapotřebí pádné důvody, mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte. Na tyto závěry navázal Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 4. 2025 sp. zn. IV. ÚS 392/25 , podle kterého platí, že pokud obecný soud přesvědčivě neodůvodní, proč není v nejlepším zájmu dítěte být ve střídavé péči obou rodičů, což je ústavněprávně preferovaný model péče, zasáhne tím do práva dotčeného rodiče na péči o dítě a jeho výchovu podle čl. 32 odst. 4 ve spojení s čl. 10 odst. 2 Listiny.
22. Co se týče konkrétní formy střídavé péče, pokud obecné soudy rozhodují o úpravě styku, je třeba vycházet z toho, že právem obou rodičů je v zásadě stejnou měrou o dítě pečovat a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo samotného dítěte na péči obou rodičů. Nejsou-li zvláštní důvody pro stanovení péče asymetrické, rozhodnutí opatrovnických soudů o symetrické (rovnocenné) péči obstojí (srov. například již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ).
23. V řízení byl kladen důraz na nejlepší zájem nezletilého, a to v tom smyslu, že odvolací soud řádně přistoupil k jeho zjištění a zvážil jej při formulaci právních závěrů. Při vyvažování jednotlivých oprávněných zájmů má mít soud na zřeteli, že nejlepší zájem nezletilého má vysokou prioritu [srov. nález ze dne 20. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 2919/14 (N 7/76 SbNU 115)]. Jakkoliv je výchozím bodem pro hledání nejlepšího zájmu starších dětí, které jsou (stejně jako nezletilý vedlejší účastník) již schopny svůj názor formulovat, právě jejich názor, jimi vyslovený postoj či náhled na rodinné uspořádání nepředstavuje kritérium jediné (nález ze dne 5. 2. 2025 sp. zn. I. ÚS 2364/24 ), jak se stěžovatelka domnívá. Soudy musí na základě uplatnění zásady proporcionality nalézt řešení, které nebude nepřiměřeně omezovat ani právo žádného z rodičů zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny [srov. nález ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21 , bod 19, nebo nález ze dne 31. 8. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1286/18 (N 145/90 SbNU 353), bod 21], a současně zohlední přání a oprávněné zájmy nezletilého. Ústavní soud má po přezkoumání rozhodnutí obecných soudů za to, že napadená rozhodnutí těmto kritériím dostojí.
24. Ústavní soud rovněž připomíná, že otálení se změnou výchovy při podstatné změně poměrů může být v rozporu s nejlepším zájmem nezletilého. Plynutí času sehrává částečnou roli, například s ohledem na stáří dítěte, které oproti dřívějšímu věku již nové uspořádání (ve formě) střídavé spíše umožňuje (obdobě srov. argumentaci v bodu 29 napadeného rozhodnutí krajského soudu).
25. Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že některé formulace v napadeném rozhodnutí krajského soudu jsou poněkud neobratné. Jde zejména o pasáž, kde odvolací soud uvádí, že "zájem na tom, aby o nezletilého pečovali oba rodiče (poskytli mu výchovné vzory matky i otce), převyšuje i zájem (přání) nezletilého, který preferuje výchovné prostředí matky" (viz bod 29 napadeného rozhodnutí krajského soudu). Namísto zájmu nezletilého měl soud spíše zvolit slova "projevené přání nezletilého". Ani zvolenou formulaci však nelze vnímat osamoceně, bez veškerého kontextu a navazující části odůvodnění, které je podle Ústavního soudu rozsáhlé a řádné. Dílčí nevhodná formulace v tomto případě nezpůsobuje nepřezkoumatelnost daného rozhodnutí (a jak Ústavní soud osvětlil již výše, faktické posouzení proporcionality při hledání vhodného řešení péče provedl soud ústavně akceptovatelným způsobem).
26. Krajský soud s ohledem na (vyšší) věk chlapce a stanovisko otce nepřistoupil k soudnímu stanovení telefonického styku s matkou po dobu péče u otce. Ústavní soud k tomu podotýká, že je především odpovědností obou rodičů zajistit nezletilému rodičovskou péči, která (bez ohledu na soudem stanovenou formu) bude respektovat přání a nejlepší zájem nezletilého. Pakliže by v budoucnu vyšlo najevo, že otec telefonickému kontaktu s matkou reálně brání, mohlo by to být (s ohledem na nejlepší zájem nezletilého) důvodem změny péče (resp. její úpravy dalším precizovaným výrokem). V současné době však nelze považovat za pochybení, že telefonický kontakt není v rozhodnutí o střídavé péči pevně stanoven.
27. Samostatnou právní otázkou je nahrazení souhlasu vedlejšího účastníka v souvislosti s poruchou (snížené) pozornosti u chlapce. Stěžovatelka usilovala o nahrazení souhlasu otce s poskytnutím psychologické a psychiatrické péče v této oblasti. Zatímco první stupeň vyhověl alespoň péči psychologické, odvolací soud v napadeném rozhodnutí oba nároky zamítl. Potíže chlapce, který je ve školní výuce bystrý a spolupracující, spočívají v poruše pozornosti (ADHD). Podle zprávy psycholožky pedagogicko-psychologické poradny z chlapcovy základní školy obtíže vyžadují neurovývojovou stimulaci (trénink). Tento trénink podle prvostupňového soudu probíhá spíše u matky. Rodiče také mají poněkud odlišný přístup k vypracování domácích úkolů (otec chlapce vede spíše k samostatnému přístupu, zatímco matka na chlapce více dohlíží). Z dokazování před prvostupňovým soudem též vyplynulo, že chlapec ve škole v obecné rovině dobře prospívá a ve výuce se mu daří.
28. Již ve vyjádření před soudem prvního stupně otec namítal, že stěžovatelka se návrhem domáhá do budoucna nahrazení jeho souhlasu s poskytnutím neomezených psychologických či psychiatrických (nekonkrétně vymezených) lékařských služeb. Omezení rodičovské odpovědnosti v tomto rozsahu považoval za nepřijatelné. Ústavní soud podotýká, že ani formulace výroku před prvostupňovým soudem v tomto ohledu neodpovídala potřebě řešit poruchu pozornosti (výrok byl pojat obecně). V případě vyhovujícího výroku ve vztahu k pedagogicko-psychologické poradně základní školy navíc šlo o omezení práv otce do konce základní školy, tedy potenciálně do 15 let věku nezletilého.
29. Podstatnou je však jiná skutečnost. Odvolací soud své rozhodnutí postavil na tom, že k okamžiku rozhodnutí odvolacího soudu neshoda rodičů (absence dohody) ohledně léčby nezletilého (jak psychologické, tak psychiatrické) objektivně vzato neexistovala. Otec vyjádřil přesvědčivým způsobem připravenost učinit po dohodě se stěžovatelkou příslušné kroky - zvolit psychologa i vhodného lékaře. Aktuální stav nezletilého je stabilizovaný. Pro nahrazení souhlasu s poskytováním psychologické péče (ve stěžovatelkou navrženém rozsahu) tak nebyl dán právní důvod; totožné platilo i pro péči psychiatrickou (viz body 33 až 35 napadeného rozhodnutí krajského soudu).
30. S ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné zkušenosti, která vyplývá z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně výše výživného. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)]. Jak Ústavní soud vyložil výše, v posuzovaném případě se soud uvedeným kritériím nezpronevěřil.
31. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, když rozhodl bezodkladně přímo ve věci samé poté, co se seznámil se spisem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu