Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky IDEAL - Trade Service, spol. s r. o., se sídlem Králova 4, Brno, zastoupené JUDr. Igorem Osvaldem, se sídlem Veveří 31, Brno, proti postupu Vrchního soudu v Praze a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2022, č. j. 2 Cmo 435/2013-596, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a současně brojí proti postupu vrchního soudu, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka požaduje, aby Ústavní soud zakázal vrchnímu soudu, aby pokračoval v průtazích ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 2 Cmo 435/2013.
2. V řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, rozhodoval vrchní soud jako soud odvolací, a to již počtvrté, ve věci žaloby stěžovatelky na úhradu nájemného ve výši 1 508 000 Kč s příslušenstvím za pronájem sušiče. Řízení započalo v roce 2008 a nyní napadeným rozhodnutím byl (po předchozím dvojím zrušení rozhodnutí vrchního soudu v dovolacím řízení) vrchním soudem zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2013, č. j. 49 Cm 168/2008-372, a věc byla vrácena k dalšímu řízení tomuto soudu I. stupně.
3. Stěžovatelka uvádí, že si je vědoma, že podává atypickou stížnost, směřující do nikoli konečného rozhodnutí ve věci, ale do postupu a také posledního rozhodnutí vrchního soudu, tj. zrušovacího usnesení, kterým tento soud jako odvolací již počtvrté ve věci samé rozhodl, avšak věc vrátil soudu prvního stupně se zcela jiným právním odůvodněním než třikrát předtím. Vrchní soud nyní údajně ignoroval své vlastní předchozí právní závěry, a "obešel" dva zrušovací rozsudky Nejvyššího soudu, které byly v této věci již vydány, a které vedly a usměrňovaly odvolací soud k jinému právnímu závěru a k jinému rozhodování, než jaké bylo nyní učiněno.
4. Stěžovatelka upozornila, že řízení je vedeno již od roku 2008 a momentálně se nachází ve fázi, kdy kvůli obejití závěrů Nejvyššího soudu vrchním soudem a kvůli neexistenci zákonné možnosti podat (třetí) dovolání (již nyní) do napadeného kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, pokud bude věc rozhodována opětovně na I. stupni, bude nutné pro diskontinuitu právního rozhodování vrchního soudu tuto věc opětovně předložit Nejvyššímu soudu potřetí. K tomu však dojde pravděpodobně až za několik let a v této věci bude probíhat řízení celkově nejméně dvacet let, s předpokladem budoucích mimořádných opravných prostředků. Dle stěžovatelky je s ohledem na popsané okolnosti řízení splněna podmínka k postupu dle § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
5. Ústavní soud ještě předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje nepřípustný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jak již ostatně avizovala samotná stěžovatelka.
7. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, jež zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje.
Přímo v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Povaze řízení o ústavní stížnosti by tudíž odporovalo, pokud by s ním paralelně probíhalo ve stejné věci řízení před obecnými soudy.
8. Ústavní soudnictví je totiž vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů, upravujících příslušné (soudní) řízení. Ústavnímu soudu nepřísluší obcházet pořad práva, protože není součástí soustavy obecných soudů [k zásadě subsidiarity ústavní stížnosti viz např. stanovisko ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.); vše dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Jinak řečeno, úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán teprve k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní.
9. Pokud proto v nyní posuzované věci stěžovatelka napadla kasační usnesení vrchního soudu, je toto usnesení sice konečné v tom smyslu, že proti němu již stěžovatelka nemůže brojit žádným dalším opravným prostředkem, nicméně v jeho důsledku ještě nedochází k bezprostřednímu zásahu do jejích práv, který by již nebyl reparovatelný v systému obecného soudnictví. Tímto usnesením se totiž "pouze" zrušilo předchozí rozhodnutí městskému soudu a věc se mu vrátila k dalšímu řízení, takže řízení před ním bude probíhat dále.
Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že soud nižší instance je vázán právním názorem odvolacího soudu, nezakládá uzavřenost takového stadia řízení a ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti rozhodnutí o věci (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. 2. 2011).
10. S ohledem na výše uvedené, a protože v této věci nejsou dle názoru Ústavního soudu splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, považuje Ústavní soud ústavní stížnost za návrh předčasný. Současně však připomíná, že stěžovatelka není zbavena možnosti ochrany svých základních práv již v dalším průběhu řízení, zejména postupem dle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích).
11. Do úvahy pak (již v tomto stádiu řízení) připadá i možnost uplatnění nároku dle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1184/2018 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2328/2015).
12. Možnost potenciálního zásahu Ústavního soudu se stěžovatelce otevře teprve po skončení řízení, bude-li se i nadále domnívat, že k nápravě vad řízení ze strany obecných soudů v jeho dalším průběhu nedošlo.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl pro její nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. listopadu 2022
Vojtěch Šimíček v. r. soudce zpravodaj