Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P&P transport and travel agency s.r.o., se sídlem U Plynárny 1290/99, Praha 10, zastoupené JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou se sídlem ul.
28. října 184, Příbram, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2022, č. j. 21 Cdo 496/2022-136, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2021, č. j. 23 Co 179/2021-111, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva a ústavněprávní principy, plynoucí z čl. 1, čl. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 20, čl. 47, čl. 52, čl. 53 a čl. 54 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že dopisem ze dne 8. 9. 2020 sdělil stěžovatelce její zaměstnanec (dále "žalovaný"), že podle § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce") s ní okamžitě zrušuje pracovní poměr založený mezi ním jako zaměstnancem a stěžovatelkou jako zaměstnavatelem pracovní smlouvou a podle níž vykonával práci řidiče. Žalovaný k uvedenému právnímu jednání přistoupil poté, co mu stěžovatelka nevyplatila do 15 dnů po uplynutí období splatnosti za měsíce červen a červenec 2020 mzdu.
3. V návaznosti na to se stěžovatelka žalobou domáhala určení, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Stěžovatelka a žalovaný totiž mezi sebou od 1. února 2020 uzavřeli nejprve písemně dohodu o neplaceném volnu, a to vzhledem k pandemické situaci, která nedovolovala, aby žalovaný vykonával svou práci, neboť se nekonaly zájezdy. Protože se ovšem pandemická situace vzhledem k onemocnění COVID-19 nezlepšila ani před začátkem letní sezóny, dohodla se prý stěžovatelka a žalovaný na dalším neplaceném volnu, když ovšem žalovaný se nedostavil k podpisu této dohody. Když se pak konečně do kanceláře stěžovatelky v září roku 2020 dostavil, měl stěžovatelce oznámit, že navazující dohodu o neplaceném volnu nepodepíše a následně dne 9. 9. 2020 doručil stěžovatelce předmětné okamžité zrušení pracovního poměru. Stěžovatelka se přitom domnívá, že žalovanému za měsíc červen 2020 nevznikl nárok na mzdu, neboť měl neplacené volno. Za měsíc červenec roku 2020 se pak stěžovatelka s žalovaným mezi sebou údajně finančně vypořádali. Žalovaný však s postupem stěžovatelky nesouhlasil, neboť - stručně řečeno - institut neplaceného volna v pracovním právu neslouží k řešení překážek v práci na straně zaměstnavatele a na tyto případy dopadají ustanovení § 207 a § 209 zákoníku práce s nárokem zaměstnance na náhradu mzdy, kdy stěžovatelka na něj nemůže uzavřením dohody o neplaceném volnu přenášet riziko svého podnikání, konkrétně tedy riziko způsobené onemocněním COVID-19.
4. Za daného stavu Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 11. 5. 2021, č. j. 5 C 196/2020-81, žalobě stěžovatelky vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit jí náklady řízení. Dospěl k závěru, že žalovaný neunesl důkazní břemeno při prokázání důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru podle § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce; konkrétně neprokázal, že by mu zaměstnavatel nevyplatil mzdu, plat či náhradu mzdy do 15 dnů po uplynutí období splatnosti ve smyslu § 141 odst. 1 zákoníku práce. Podle okresního soudu byl žalovaný s neplaceným volnem ztotožněn, neboť neměl zájem projíždět autobusy stěžovatelky po parkovišti, aby je udržoval v provozuschopném stavu, a raději odjel pracovat do zahraničí. Ve svém důsledku tak stěžovatelka žalovanému od února do května roku 2022 umožnila dosahovat vyššího příjmu, než by činila náhrada mzdy za překážky na straně zaměstnavatele. Okresní soud proto shledal okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalovaného za neplatné, neboť nebyl prokázán důvod jeho okamžitého zrušení.
5. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že se žaloba na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru zamítá a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Podle krajského soudu se v případě stěžovatele jednalo o situaci, která odpovídá vymezení jiné překážky na straně zaměstnavatele ve smyslu § 209 odst. 1 zákoníku práce, při jejíž existenci přísluší zaměstnanci za dobu trvání takové překážky v práci náhrada mzdy. Ujednání mezi stěžovatelkou a žalovaným, tak jak je stěžovatelka ve své žalobě prezentovala, bez ohledu na jejich vzájemnou dohodu (ať už by byla písemná nebo ústní) nutno považovat za neplatné, když nárok na náhradu mzdy žalovanému vznikl ze zákona. Krajský soud proto dospěl k závěru, že nevyplatila-li stěžovatelka žalovanému za červen 2020 žádnou náhradu mzdy, a to ani do 15 dnů po uplynutí termínu splatnosti, nastal důvod, pro který mohl žalovaný okamžitě zrušit pracovní poměr.
6. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Dovolání stěžovatelky totiž shledal Nejvyšší soud přípustným, ovšem nedůvodným. Neměla-li totiž podle zjištění soudů nižších stupňů stěžovatelka v červnu roku 2020 pro žalovaného práci, představovala taková situace jinou překážku v práci na straně zaměstnavatele a žalovanému za toto období příslušela náhrada mzdy. Na tom nemohla nic změnit ani stěžovatelkou tvrzená dohoda mezi ní a žalovaným o pracovním volnu bez náhrady mzdy. K ujednání, jímž zaměstnanec zprostí zaměstnavatele povinnosti poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu za období, v němž zaměstnanec nemůže konat práci pro překážky v práci na straně zaměstnavatele, byť mu z toho důvodu náhrada mzdy nebo platu náleží, se nepřihlíží [srov. k tomu § 346c a §346e zákoníku práce].
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud a Nejvyšší soud rozhodly nesprávně, neboť popřely zásadu smluvní volnosti, když ani zákoník práce, ani zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník") smluvní volnost neomezuje a výklad prezentovaný obecnými soudy je tak v rozporu se současnou právní úpravou. V dané souvislosti stěžovatelka rovněž odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 625/03 ze dne 14. 4. 2005 (N 84/37 SbNU 157; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz), podle něhož je základním principem výkladu smluv priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy před takovým výkladem, který neplatnost zakládá. Dále stěžovatelka upozorňuje na čl. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož platí, že každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co mu zákon neukládá. Dohodla-li se stěžovatelka s žalovaným na neplaceném volnu, reagovala tak pouze na zcela bezprecedentní a pro ni novou situaci způsobenou pandemií koronaviru.
8. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
11. K námitkám obsaženým v ústavní stížnosti Ústavní soud především uvádí, že argumentace stěžovatelky se v podstatné míře poněkud míjí s odůvodněním ústavní stížností napadených rozhodnutí, když navíc neobsahuje žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci.
12. Z odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu se totiž podává, že tento soud dostatečně přesvědčivě a logicky vysvětlil, že byť není princip smluvní volností v pracovním právu vyloučen, je na druhou stranu doplněn principy, které obecné zásady jinak uplatňované v občanském právu (princip smluvní volnosti z toho nevyjímaje) značně modifikují.
13. V této souvislosti přitom Nejvyšší soud [srov. k tomu výslovně odst. 38 odůvodnění napadeného rozsudku] odkázal na § 4a odst. 4 zákoníku práce, podle něhož, vzdá-li se zaměstnanec práva, které mu zákoník práce, kolektivní smlouva nebo vnitřní předpis poskytuje, nepřihlíží se k tomu. Toto obecné zákonné ustanovení je pak (mimo jiné též ve vztahu k právu zaměstnance na mzdu, plat nebo k odměně z dohod za práce konané mimo pracovní poměr a k jejich náhradám) dále konkretizováno ustanovením § 346c zákoníku práce, podle něhož zaměstnanec nemůže zaměstnavatele zprostit povinnosti poskytnout mu mzdu, plat, odměnu z dohody a jejich náhrady, odstupné, odměnu za pracovní pohotovost a náhradu výdajů příslušejících zaměstnanci v souvislosti s výkonem práce. Od naposledy citovaného ustanovení se přitom podle Nejvyššího soudu nelze odchýlit (je tedy kogentní).
14. V daném případě přitom není činěna spornou otázka (opak v ústavní stížnosti netvrdí ostatně ani stěžovatelka), že stěžovatelka neměla pro žalovaného práci, a to v důsledku pandemie koronaviru, když zároveň netrvala na tom, aby se žalovaný alespoň podílel na udržování jejího vozového parku. Naopak s ním uzavřela dohodu o neplaceném pracovním volnu, tedy postupovala v rozporu s výše citovanými zákonnými ustanoveními. Na tomto závěru ohledně jejího protizákonného postupu nic nemění ani skutečnost, že si žalovaný vydělával finanční prostředky jinde, když stěžovatelka jej nenutila vykonávat udržovací práce na jejím vozového parku a žalovaný se za to vzdal svého nároku na náhradu mzdy, což pro něj mohlo být v konečném důsledku fakticky výhodnější, a proto také patrně dohodu o neplaceném pracovním volnu pro první období podepsal.
15. V nyní posuzované věci totiž nelze přehlížet ani ochrannou funkci pracovního práva zakotvenou ve vztahu k zaměstnanci zákoníkem práce s tím, že právní úprava se snaží mimo jiné předejít situaci, aby se zaměstnavatel mohl své povinnosti vyplácet zaměstnanci plat, mzdu nebo jiná plnění zbavit jednoduše tím, že se se zaměstnancem "dohodne" na tom, že zaměstnanec zaměstnavatele takové povinnosti zprostí. V daném kontextu je totiž zohledněna základní alimentační (sociální) funkce mzdy, platu a obdobných plnění, která je v nich implicitně ve vztahu k zaměstnanci zahrnuta a také faktická nerovnost postavení zaměstnavatele a zaměstnance v jejich vzájemném pracovněprávním vztahu.
16. Neobstojí proto argumentace stěžovatelky principem smluvní volnosti, když zcela nepřiléhavý je rovněž její blanketní odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 625/03 , neboť v něm se Ústavní soud zabýval výkladem smlouvy o smlouvě budoucí kupní vztahující se k nemovitým věcem a nikoliv specifickými podmínkami pracovní smlouvy. Závěry v tomto nálezu uvedené tak na případ stěžovatelky nelze bez dalšího aplikovat; sama stěžovatelka ostatně tuto skutkovou a právní odlišnost obou situací ponechává zcela nepovšimnutu.
17. Lze proto uzavřít, že stěžovatelce nic nebránilo v tom, aby po žalovaném plnění úkolů, souvisejících s udržováním jejího vozového parku, v předmětném období vyžadovala; pokud takto ale nepostupovala, nemohla s ohledem na jednoznačnou zákonnou dikci očekávat, že sama nebude muset plnit povinnosti stanovené zákonem.
18. Proto Ústavnímu tedy nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2022
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu