Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného Mgr. MUDr. Pavlem Strejcem, advokátem, sídlem 5. května 655, Sokolov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022 č. j. 6 Tdo 519/2022-553, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. února 2022 sp. zn. 8 To 3/2022 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. listopadu 2021 č. j. 34 T 7/2021-468, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byla podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně náhradu škody. Podle skutkových zjištění se stěžovatel uvedeného zločinu dopustil v podstatě tím, že ve Věznici Horní Slavkov bez předchozího konfliktu náhle zaútočil na poškozeného J. Z. příborovým nožem s čepelí o délce 11 cm upraveným tak, že měl zbroušenou špičku a naostřenou spodní hranu, přičemž tímto nožem učinil šest výpadů do oblasti hlavy, krku a zad poškozeného, útok doprovodil sdělením "já tě zabiju, ty svině", a tímto jednáním poškozenému způsobil poranění popsaná ve skutkové větě, přičemž si musel být vědom skutečnosti, že s ohledem na lokalizaci ran a použitou zbraň může poškozeného usmrtit.
3. Odvolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") podle § 256 tr. řádu zamítnuto.
4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí vrchního soudu dovolání s uvedením dovolacího důvodu podle § 256 odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
5. Stěžovatel má za to, že krajský soud vyvodil z provedeného dokazování nesprávné skutkové a právní závěry a tato pochybení nebyla napravena ani v odvolacím řízení a v řízení o dovolání. Namítá, že soudy nesprávně vyhodnotily okolnosti a způsob provedení útoku a bez relevantních důkazů vyhodnotily jeho úmysl poškozeného usmrtit. Polemizuje přitom se závěry krajského soudu a upozorňuje na to, že nebyl zjištěn motiv, takže podle jeho názoru nebyl trestný čin náležitě objasněn. Podle stěžovatele nemají úvahy krajského soudu oporu v provedeném dokazování a jsou v rozporu s právem na spravedlivý proces. Poukazuje na srovnatelný případ řešený Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. 6 Tdo 779/2014. Vyslovuje přesvědčení, že i přes provedené dokazování přetrvaly důvodné pochybnosti o jeho úmyslu, které by měly rezultovat do aplikace zásady in dubio pro reo.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
7. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru nepřehodnocuje důkazy obecnými soudy provedené.
Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, svědčí-li jeho rozhodnutí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94
ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
8. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, jejíž jádro tvoří polemika stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů. Jde v zásadě o totožné námitky, jimiž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků zabývaly krajský soud a v rámci svých kompetencí i Nejvyšší soud, shledávajíce je nedůvodnými. Stěžovatel navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
9. Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní omezit se na závěr, že v postupu soudů prvního a druhého stupně žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu, bylo provedeno dokazování v rozsahu, který umožnil rozhodnout o vině stěžovatele. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud řádně uvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení, jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele, kterou opakuje v ústavní stížnosti, a jak právně kvalifikoval prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení tr.
zákoníku. V této souvislosti mu nelze vytknout žádné podstatné pochybení. Vrchní soud neshledal důvod pro jakoukoli změnu skutkových zjištění, která se stala podkladem pro právní úvahy, a která označil za správná a úplná, a přiměřeně se vyslovil ke všem relevantním námitkám stěžovatele. Řešil tak především námitky, jimiž stěžovatel zpochybňoval skutkové a právní závěry o samotném průběhu útoku na poškozeného a jeho následcích, a ústavně konformně se s nimi vypořádal. Z obou napadených rozhodnutí, která splňují požadavky kladené na ně v § 120 a násl. tr.
řádu, je patrné, že soudy neměly o vině stěžovatele žádné pochybnosti.
10. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy obou stupňů své závěry o trestní odpovědnosti stěžovatele přesvědčivě odůvodnily a podepřely provedenými důkazy (výpovědí poškozeného, závěry znaleckého posudku MUDr. Jany Vítkové, ohledáním místa činu a prohlídkou těla poškozeného, a okrajově též kamerovými záznamy pořízenými ve věznici a výpověďmi svědků).
11. Jestliže se tedy oba soudy na základě podrobně popsaných skutečností o průběhu útoku stěžovatele na poškozeného a jeho následcích přiklonily k verzi obžaloby, podpořené provedenými důkazy, nelze jim vytýkat, že nepřistoupily k aplikaci zásady in dubio pro reo. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. To byl i případ nyní posuzované věci.
12. Rovněž z napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že se dovolací soud relevantními otázkami a námitkami vyslovenými v dovolání zabýval. Řešil i tvrzený extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy, neshledal však žádný rozpor, natož rozpor extrémní. Znovu se zabýval i údajnou absencí subjektivní stránky trestného činu vraždy - úmyslu stěžovatele poškozeného usmrtit (viz body 27 až 40 napadeného usnesení), přičemž po podrobném rozboru jednotlivých relevantních skutečností nezjistil, že by soudy při právním posouzení zjištěného skutkového děje jakkoliv pochybily. Vyjádřil se též ke stěžovatelem poukazovanému rozhodnutí ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. 6 Tdo 779/2014, přičemž ústavně konformně vysvětlil, proč v něm uváděný případ je odlišný od věci stěžovatele.
13. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a právním posouzením zjištěného skutkového děje, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Lze tak uzavřít, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
14. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. listopadu 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu